23 Cdo 2538/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobce JUDr. D. J., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Rudoleckým,
advokátem se sídlem Hradec Králové, Tylovo nábřeží 367/10, proti žalované
Komerční pojišťovně, a.s., se sídlem Praha 8, Karolinská 1, čp. 650, PSČ 18600,
identifikační číslo osoby 63998017, zastoupené JUDr. Zdeňkem Veselým, advokátem
se sídlem Praha 1, Panská 6, o zaplacení 900 000 Kč, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 193/2013, o dovolání žalované proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, č. j. 21 Co 368/2016-149, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací,
dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237 o. s. ř. přípustné,
neboť dovolatelka v dovolání uvedla pouze důvod dovolání, který spatřuje v
nesprávném právním posouzení otázky nároku na pojistné plnění, avšak
nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již v
rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce
soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, judikoval, že
požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání.
V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za
předpokladu, že by žalovaná uvedla, od jaké ustálené rozhodovací praxe se
odvolací soud při řešení právní otázky, na níž odvolací soud své rozhodnutí
založil, odchýlil, nebo by označila právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, případně by měla být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak. Dovolatelka však žádnou z uvedených přípustností dovolání
nevymezila, pouze rekapituluje skutkové okolnosti řešené věci, polemizuje se
skutkovými závěry soudu, kritice podrobuje hodnocení skutkových zjištění oběma
soudy a nesouhlasí s právním posouzením věci. Skutečnost, že dovolatelka má
jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., stejně jako námitky spojené s
kritikou hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem.
Ještě pro úplnost Nejvyšší soud podotýká (jako již uvedl ve svých předešlých
rozhodnutích – srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek
pod označením 4/2014), že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §
241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, založeného na
zpochybňování skutkového stavu věci učiněného odvolacím soudem, a kritice
hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o
zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovolání žalované jako nepřípustné podle §
243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O nákladech řízení nebylo rozhodováno, neboť ve smyslu § 151 odst. 1 o. s. ř.
nebylo přezkoumáváno konečné rozhodnutí ve věci samé.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. srpna 2017
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu