23 Cdo 2540/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Hany Lojkáskové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobce Ing. R. K., zastoupeného JUDr. Václavem Vyhlídkou, advokátem, se sídlem
v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/11, proti žalované Syrovátka Vácha s.r.o.,
se sídlem v Soběslavi, Wilsonova 827/III, PSČ 392 01, IČO 26046903, zastoupené
JUDr. Alešem Janů, advokátem, se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, o bezplatné
odstranění vad díla, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 11 C
609/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých
Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16. února 2012, č. j. 15 Co
871/2011-177, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 16.
února 2012, č. j. 15 Co 871/2011-177, a rozsudek Okresního soudu v Táboře ze
dne 7. září 2011, č. j. 11 C 609/2009-150, se zrušují a věc se vrací soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud odvolací (dále
jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. ledna 2011, č. j. 15 Co 860/2010-96,
zrušil rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 6. října 2010, č. j. 11 C
609/2009-73, kterým tento soud jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního
stupně“) uložil žalované povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku
bezplatně odstranit vady dodávky a montáže keramických obkladů a dlažeb v osmi
sociálních zařízeních v rodinném domě žalobce v obci H., spočívající ve
vydrolování spárování dlažby a uvolňování dlažby (výrok pod bodem I.) a rozhodl
o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok pod bodem II.) a o náhradě
nákladů řízení státu (výrok pod bodem III.), a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že žalovaná na základě smlouvy
o dílo č. 04/2004 uzavřené účastníky dne 31. května 2004 podle ustanovení § 536
a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „obch. zák“) provedla pro žalobce dodávku a montáž keramických
obkladů a dlažeb v osmi sociálních zařízeních v rodinném domě žalobce v obci H. s dodávkou lepidla a spárovací hmoty, přičemž žalobci poskytla záruku v délce
60ti měsíců ode dne převzetí díla, k němuž došlo protokolem ze dne 25. června
2004. Dopisem ze dne 3. dubna 2009 žalobce u žalované reklamoval vadu díla
spočívající ve vydrolování spár a uvolňování dlažby a vyzval ji k jejímu
odstranění do 20. května 2009. Dopisem ze dne 18. května 2009 žalovaná
reklamaci odmítla s tím, že podklad pro dlažbu vykazuje pohyb, neboť zřejmě
nebyl navržen pro zatížení způsobené zvětšeným pohybem osob. Podle znaleckého
posudku znalce Ing. Jiřího Founě je základní příčinou vydrolování spár a
uvolňování dlažby špatný technologický postup, přičemž podklad výrazně
nesplňuje doporučení výrobce Cetris desek, při zatížení dochází k pohybu. Odvolací soud přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že za situace,
kdy žalovaná neodmítla dlažbu na podklad připravený žalobcem položit, ačkoliv
jako osoba vybavená potřebnými odbornými znalostmi mohla nevhodnost povahy této
části stavby, na kterém své dílo prováděla, při vynaložení odborné péče zjistit
(§ 551 odst. 1 obch. zák.), za předmětné vady odpovídá podle ustanovení § 551
odst. 3 obch. zák. Nesprávným však shledal odvolací soud právní názor soudu prvního stupně, že
stačí, pokud žalobce uplatnil vadu v průběhu záruční doby. S poukazem na
ustanovení § 562 odst. 2 písm. c) obch. zák. a rozsudek Nejvyššího soudu České
republiky ze dne 10. prosince 2008, sp. zn. 32 Odo 1604/2006, vyložil, že v
citovaném zákonném ustanovení jsou zakotveny lhůty dvě. Objednatel je povinen
oznámit vady díla bez zbytečného odkladu poté, kdy je mohl zjistit při
vynaložení odborné péče (subjektivní lhůta), maximálně možnou lhůtou je pak
doba 2 let, resp. u staveb 5 let, pokud mezi účastníky není sjednána jiná
záruční doba. Jelikož se soud prvního stupně v důsledku svého nesprávného
právního názoru nezabýval otázkou, zda žalobce odpovědnost za vady uplatnil bez
zbytečného odkladu poté, kdy ji mohl při vynaložení odborné péče zjistit, když
ani účastníci k této otázce žádné důkazy nenavrhli, uložil odvolací soud soudu
prvního stupně, aby účastníky poučil podle ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o nutnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností potřebných k objasnění
otázky včasného oznámení vad díla žalobcem a k nim navrhnout důkazy. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 7. září 2011, č. j. 11 C
609/2009-150, žalobu zamítl (výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů
mezi účastníky (výrok pod bodem II.) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok
pod bodem III.).
Odvolací soud napadeným rozsudkem ze dne 16. února 2012, č. j. 15 Co
871/2011-177, tento, v pořadí druhý, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok pod bodem I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod
bodem II.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že
žalobce nemovitost, v níž žalovaná dílo prováděla, provozoval jako penzion
nejpozději od roku 2007, že mu předmětné vady musely být zřejmé už na podzim
roku 2007, že se musely plně projevit nejpozději na podzim roku 2008 a že
žalobce žalované vady oznámil nejdříve v březnu roku 2009. Shodně se soudem
prvního stupně odvolací soud uzavřel, že aplikace ustanovení § 428 odst. 3
obch. zák. na zjištěný skutkový stav není možná, neboť nebylo prokázáno, že by
žalovaná dodala žalobci vědomě vadné dílo. K námitce žalobce vytýkající soudu
prvního stupně, že nepostupoval podle ustanovení § 264 odst. 4 obch. zák. a
nepoužil pro žalobce příznivější úpravu reklamace vad díla obsaženou v zákoně
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), odvolací soud uvedl, že předmětem posuzovaného sporu není právní vztah
mezi dodavatelem a spotřebitelem ani žádný typ spotřebitelské či jiné smlouvy,
jež je v ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. kogentně vymezena, neboť účastníci
uzavřeli smlouvu o dílo, v níž režim tohoto smluvního vztahu podřídili
obchodnímu zákoníku. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu (výslovně sice proti oběma výrokům,
podle obsahu však toliko proti výroku pod bodem I. o věci samé) podal žalobce
dovolání ze dne 16. května 2012, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237
odst. l písm. b) o. s. ř., namítaje, že napadeným rozsudkem byl potvrzen druhý
rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než
v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu,
který dřívější rozhodnutí zrušil, a důvody z ustanovení § 241a odst. 2 písm. b)
o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle jeho názoru spočívá
na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávné právní posouzení věci dovolatel spatřuje jednak v tom, že odvolací
soud na právní vztahy mezi účastníky neaplikoval postupem podle ustanovení §
262 odst. 4 obch. zák. příznivější úpravu občanského zákoníku, ačkoliv je
dovolatel fyzickou osobou, a dále v tom, že odvolací soud nepoužil ustanovení §
428 odst. 3 obch. zák., ačkoliv vady díla byly způsobeny vadnou montáží, tedy
skutečností, o níž žalovaná musela vědět.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání ze dne 12. července 2012 argumentuje ve
prospěch názoru, že ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. se na tento případ
nevztahuje, neboť se nejedná o spotřebitelskou smlouvu. Žalovaná upozorňuje, že
námitku, že účastníky uzavřená smlouva je smlouvou spotřebitelskou, žalobce
poprvé uplatnil ž v odvolacím řízení. K posouzení této námitky chybělo
jakékoliv skutkové zjištění a navrhovat nové důkazy nebylo podle ustanovení §
205a o.s.ř. možné a žalobce je ani nenavrhoval. Žalobce podle žalované dovozuje
nepřímý úmysl žalované dílo zhotovit vadně bez jakýchkoliv důkazů.
Žalovaná navrhuje, aby dovolaní žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto a
žalované byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále jen „o.
s. ř.“), neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán
dne 16. února 2012, tedy před 1. lednem 2013 (srov. článek II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240
odst. 1 o. s. ř., a že je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.,
přípustné, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, Nejvyšší soud přezkoumal
rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů, kterými je z hlediska jejich obsahového vymezení
vázán.
Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních
předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se
jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít,
nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Dovolatel brojí proti závěru odvolacího soudu, že na právní vztah mezi
účastníky nelze aplikovat ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. proto, že
uzavřeli smlouvu o dílo, která není jako typ smlouvy v tomto kogentním
ustanovení vymezena.
Podle ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové
vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke
všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Podle ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. strany si mohou dohodnout, že jejich
závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto
zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení
účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná.
Podle ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle § 261 nebo
podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-
li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení
této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních
právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách,
zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je
však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není
podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za
porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její
společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
Se závěrem odvolacího soudu, že na smlouvu o dílo nelze aplikovat ustanovení §
262 odst. 4 obch. zák., neboť není jako smluvní typ v tomto ustanovení
vymezena, souhlasit nelze.
Ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák. není určeno k ochraně určitých typů smluv,
jak se mylně domnívá odvolací soud (smlouvy zde vyjmenované vyjadřují vztah
úpravy obchodního zákoníku, občanského zákoníku a zvláštních zákonů směřujících
k ochraně spotřebitelů), ale k ochraně té strany obchodně závazkového vztahu,
která není podnikatelem. Pro posouzení, zda se na určitý právní vztah použije
ustanovení § 262 odst. 4 obch. zák., tedy není rozhodný typ smlouvy, která
tento právní vztah založila, ale charakter smluvních stran, konkrétně to, zda
je některá ze smluvních stran nepodnikatelem, a to bez ohledu na to, zda se
tento právní vztah řídí úpravou obsaženou v obchodním zákoníku ze zákona podle
jeho ustanovení § 261 nebo podle dohody smluvních stran (§ 262 odst. 1 obch.
zák.).
Odvolací soud se však tím, zda žalobce předmětnou smlouvu o dílo ze dne 31.
května 2004 uzavřel jako podnikatel či jako osoba, která podnikatelem není,
vůbec nezabýval. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (stejně jako z rozsudku
soudu prvního stupně) se ani nepodává, z jakých skutkových zjištění vyšel a
jakými právními úvahami se odvolací soud (soud prvního stupně) řídil, když
účastníky uzavřenou smlouvu o dílo ze dne 31. května 2004 posoudil podle
ustanovení § 536 a násl. obch. zák., tedy zda se jednalo o relativní obchod ve
smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obch. zák. (zda účastníci uvedenou smlouvu
uzavřeli jako podnikatelé a tato se týkala jejich podnikatelské činnosti) nebo
obchod fakultativní ve smyslu ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. (zda
účastníci uzavřeli takovou písemnou dohodu, z jejíhož obsahu vyplývá
jednoznačná vůle smluvních stran, že se jejich celý závazkový vztah bude řídit
obchodním zákoníkem). Odvolací soud se omezil na konstatování, že „účastníci
uzavřeli smlouvu o dílo, v níž režim tohoto smluvního vztahu podřídili
obchodnímu zákoníku“, aniž by vyložil, jak k tomuto závěru dospěl.
Jakkoliv je z obsahu spisu zřejmé, že dovolatel posuzovanou výhradu poprvé
uplatnil až v odvolacím řízení, z napadeného rozsudku odvolacího soudu je
zjevné, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) měl k dispozici
skutkové okolnosti zjištěné z provedeného dokazování i ty, které vyšly v řízení
najevo, v rozsahu dostatečném pro to, aby se touto námitkou zabýval, nejedná se
tedy o tzv. nepřípustnou novotu ve smyslu ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř.
Nelze totiž přehlédnout, že již v žalobě se žalobce označil jménem, příjmením a
bydlištěm, že v rámci svých žalobních tvrzení uvedl, že předmětné dílo bylo
prováděno v jeho rodinném domě, a že se žalovaná proti žalobě bránila mj.
tvrzením, že byla žalobcem informována, že objekt, v němž bylo dílo prováděno,
bude využíván pro bytové účely, nikoliv jako penzion. Dále měl soud k dispozici
písemnou smlouvu o dílo, údaje z veřejné části živnostenského rejstříku
týkající se podnikání žalobce a zjištění učiněná z rozsáhlého dokazování
ohledně provozování penzionu v předmětném objektu.
Právní posouzení týkající se podřazení právního vztahu mezi účastníky režimu
obchodního zákoníku je tedy neúplné, a právní posouzení týkající se aplikace
jeho ustanovení § 262 odst. 4 je navíc nesprávné. Dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl
proto dovolatelem uplatněn právem.
S ohledem na shora uvedený závěr shledal dovolací soud bezpředmětným zabývat se
další námitkou dovolatele obsaženou v dovolání týkající se aplikace ustanovení
§ 428 odst. 3 obch. zák., přičemž neshledal, že by řízení trpělo jinými vadami
řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (§
242 odst. 3 druhá věta o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro něž
bylo zrušeno toto rozhodnutí, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).
Na soudu prvního stupně tedy především bude, aby posoudil, zda se mezi
účastníky tohoto řízení jedná o obchodně závazkový vztah ve smyslu § 261 odst.
1 obch. zák. (vztah mezi podnikateli související s jejich podnikatelskou
činností), obchodně závazkový vztah založený dohodou o volbě práva ve smyslu
ustanovení § 262 odst. 1 obch. zák. nebo závazkový vztah občanskoprávní.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude podle § 243d
odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu