U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně L. Š., zastoupené JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v
Hradci Králové, Střelecká 437, proti žalované MBL spol. s r.o., se sídlem v
Brně, Táborská 93, PSČ 615 00, identifikační číslo osoby 26312956, zastoupené
JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem ve Velkém Meziříčí, Vrchovecká 2, o
zaplacení částky 224 245 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně
pod sp. zn. 35/33 Cm 71/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu
v Olomouci ze dne 19. ledna 2010, č.j. 8 Cmo 164/2009-198, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 360 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Vladimíra Krčmy, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437.
Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení 224 245 Kč s příslušenstvím, jakožto
dluhu, který žalovaná částečnými úhradami na zaplacení objednaného a dodaného
regulačního kamene na stavbu v Praze Tróji uznala ve smyslu § 407 odst. 3
obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ale neuhradila.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. ledna 2010, č.j. 8 Cmo
164/2009-198, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. února 2009,
č.j. 35/33 Cm 71/2005-160, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 224
245 Kč s příslušenstvím a zaplatit náklady řízení; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, vyšel ze skutkového zjištění,
že žalobkyně dodala žalované na základě její objednávky ze dne 15.9.2003
regulační kámen a jeho cenu vyúčtovala fakturou č. 05403 ze dne 4.11.2003
částkou 274 296,90 Kč. Žalovaná na tuto fakturu, kterou nerozporovala,
zaplatila v součtu tří splátek celkem 50 051,90 Kč. Mezi účastnicemi tak podle
soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, byla
konkludentně uzavřena kupní smlouva včetně konkludentní dohody o ceně dodávky. Z dílčích úhrad od 21.4.2004 do 2.3.2005, které žalovaná žalobkyni poukazovala
pod variabilním symbolem shodným s číslem uvedené faktury, oba soudy dovodily,
že žalovaná uznala svůj závazek k zaplacení kupní ceny podle § 407 odst. 3
obch. zák. Odvolací soud přitom vyšel ze zjištění, že žalovaná pohledávku ve
vyfakturované výši ani ve vzájemné korespondenci nezpochybňovala, považovala ji
za existující, když zároveň vůči žalobkyni činila návrh zápočtu (28.2.2005),
který však žalobkyně nepodepsala. Žalovaná plnila i poté (2.3.2005), co návrhem
zápočtu ze dne 28.2.2005 potvrdila označenou částkou 230 000 Kč, že dosud
plnila částečně právě na žalovanou pohledávku. Ze všech těchto okolností je
podle odvolacího soudu možno usuzovat, že částečným plněním žalovaná uznala i
zbytek dluhu, resp. závazku, a v důsledku uznání závazku přešlo důkazní břemeno
k otázce tvrzených vad dodávky regulačního kamene na žalovanou, která však tuto
námitku žádnými důkazními návrhy nedoložila. Soudy tedy shodně dovodily, že
žalobkyně splnila svůj závazek dodat zboží bez vad. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně neuznal za oprávněnou obranu
žalované, že proti závazku doplatit kupní cenu započetla svou pohledávku na
náhradu škody vzniklé vadným plněním žalobkyně v jiných obchodních vztazích,
když žalovaná nedostatečně tvrdila, co bylo obsahem smluv o dílo na „Akci
Veltrusy“ a „Akci Štvanice“, jestliže zejména nespecifikovala, jaký byl
předpokládaný výsledek díla. Odvolací soud konstatoval, že pokud žalovaná
vytýkala žalobkyni vady díla, bylo to v průběhu jeho provádění a nikoliv až po
jeho předání, proto takové výtky nelze považovat za řádné uplatnění práv z
odpovědnosti za vady díla. Namítala-li žalovaná, že ji vznikla pohledávka vůči
žalobkyni tím, že na své náklady nechala opravit dílo na „Akci Veltrusy“ a
„Akci Štvanice“, odvolací soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2206/98, podle něhož obchodní zákoník neumožňuje, aby objednatel bez
dohody se zhotovitelem sám odstranil nebo nechal odstranit vady díla. Žalované
by v důsledku řádného uplatnění práv z odpovědnosti za vady díla mohlo
vzniknout právo na slevu z ceny nebo na odstoupení od smlouvy, nikoliv však
právo uplatnit nárok na náhradu škody, což vylučuje ustanovení § 440 obch. zák.
Namítala-li žalovaná, že nebylo její povinností v rámci obrany nárok právně
kvalifikovat, odvolací soud poukázal na zjištění, že žalovaná netvrdila, že by
uplatnila vůči žalobkyni ze smluv o dílo, týkající se uvedených akcí, nárok na
slevu z ceny díla, či že by od smluv odstoupila. Naopak potvrdila, že přes
vytýkané nedostatky cenu díla v plné výši uhradila. Žalovaná navíc ani
nedoložila, že by tvrzené úkony směřující k započtení (dopisy ze dne 11.3.2005
a 30.10.2006) žalobkyni doručila. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná v rámci
své obrany hodlala započíst pohledávku, jejíž existenci neprokázala, proto
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, který žalované uložil zaplatit
žalobkyni její pohledávku vůči žalované z titulu nedoplacené kupní ceny za
dodané zboží.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen
„o. s. ř.“), neboť se domnívá, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam. Důvodnost podaného dovolání spatřuje v tom, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení ve smyslu §
241a písm. 2 odst. b) o. s. ř., a prostřednictvím dovolacího důvodu podle 241a
odst. 3 o. s. ř. namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které
nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zásadní právní význam rozhodnutí spatřuje dovolatelka v tom, že v jiném
paralelně probíhajícím řízení mezi stejnými účastníky o žalobě na zaplacení
jiné pohledávky žalobkyně bylo argumentováno v rámci procesní obrany žalované
částí stejné protipohledávky žalované vůči žalobkyni jako v tomto řízení a soud
v poukazovaném řízení na rozdíl od závěru odvolacího soudu v tomto řízení
přisvědčil argumentaci žalované, že je třeba se zabývat tvrzenou
protipohledávkou žalované a že změna právního hodnocení důvodu vzniku
protipohledávky žalované neodporuje jejím dosavadním skutkovým tvrzením a
nejedná se o změnu, ke které by nebylo možno v průběhu odvolacího řízení
přihlédnout. Dovolatelka uvedenou námitkou brojí proti posouzení její procesní obrany
odvolacím soudem, který uvedl, že odůvodnění právního důvodu vzniku její
pohledávky „nárokem na slevu z ceny“ odporuje dosavadním skutkovým tvrzením
žalované. Má za to, že její skutková tvrzení bylo možno posoudit jako nárok z
titulu náhrady škody, jak původně tvrdila, ale i z titulu nároku na slevu z
ceny, jak zdůvodňuje svůj obranný nárok nyní. Nesouhlasí ani se závěrem soudu,
že nebylo prokázáno, že by žalovaná reklamovala u žalobkyně vadu díla. Připomíná, že v průběhu řízení tvrdila a navrhovala k tomuto tvrzení důkazy, že
vady díla reklamovala ústně, tudíž ji nemůže jít z tíži, jestliže soud rozhodl,
že navrhované důkazy nebudou provedeny. Brojí dále proti závěru odvolacího
soudu, že v rámci obrany žalovaná hodlala započíst pohledávku, která vůči
žalobkyni nevznikla. Namítá, že tento závěr nemá oporu v provedeném dokazování,
když právě důkazy, soudem nedůvodně neprovedené, by existenci pohledávky
prokázaly. Nesouhlasí ani se závěrem, že zásilka obsahující právní úkon k
započtení nebyla žalobkyni řádně doručena, jestliže doručovala na adresu
uváděnou žalobkyní v soudním řízení a zásilka se ji z pošty vrátila zpět
evidentně z nesprávných důvodů. Namítá rovněž, že odvolací soud nesprávně
zhodnotil provedené důkazy. Na základě těchto uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího
soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla odmítnutí dovolání, neboť má
za to, že dovolání postrádá otázku zásadního právního významu a není přípustné.
Pokud spatřuje dovolatelka zásadní právní význam rozhodnutí v tom, že by mělo
být v rozporu s jiným poukazovaným rozhodnutím odvolacího soudu, žalobkyně
zdůrazňuje, že uváděné rozhodnutí není pravomocné a tudíž s nepravomocným
rozhodnutím nemůže být přezkoumávané rozhodnutí v konfliktu. Je přesvědčena, že
odvolací soud správně uplatněný nárok posoudil. Nesouhlasí s názorem
dovolatelky, že nárok bylo možno posoudit jak z titulu náhrady škody, tak z
titulu slevy z ceny díla, jestliže v průběhu řízení žalovaná netvrdila, že by
uplatňovala odpovědnost za vady díla požadavkem na slevu z ceny díla,
specifikovala-li po celou dobu řízení své nároky jen jako škodu, která ji měla
vzniknout důsledkem toho, že si měla sama zajistila provedení opravy díla. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) a je řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. V posuzované věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, a
není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci
soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem. Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a
odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující
význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího
soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam
má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní
otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska
rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Závěr o tom, zda
dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Je
třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost
dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo
uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam
skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání
pro zásadní právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými
dovolacími důvody. Je třeba připomenout, že přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce
právní. Z toho vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné
otázky (zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění)
přípustnost dovolání nezakládají. Způsobilým dovolacím důvodem tak při
uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže
být důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., prostřednictvím kterého žalovaná
namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné
části oporu v provedeném dokazování. Při dovolání do potvrzujícího výroku
rozsudku odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné
změny, skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné
skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým
podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy,
které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a
uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. V dané věci oba soudy vyšly ze zjištění, že byla prokázána existence pohledávky
uplatňované žalobkyní vůči žalované, kterou žalovaná dosud neuhradila. Žalovaná
naopak neprokázala v rámci své obrany, že by na její straně existovala
pohledávka schopná započtení vůči pohledávce žalobkyně. Ze skutkových zjištění
rovněž vyplynulo, že žalovaná na pohledávku žalobkyně ve výši 274 296,90 Kč
částečně plnila třemi splátkami, celkem ve výši 50 051,90 Kč, a to i poté, kdy
vůči pohledávce žalobkyně navrhovala započtení své pohledávky.
Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplných
skutkových zjištění, což spatřuje v tom, že soud prvního stupně neprovedl
důkazy, které navrhovala, dovolává se ve skutečnosti dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že pro nedostatečně a neúplně
provedené dokazování je řízení postiženo vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Je nutno však konstatovat, že z důvodu uvedeného
v tomto ustanovení může dovolatel napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při
uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za
předpokladu, že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní
povahy. O takový případ se ale v dané věci nejedná, jestliže dovolatelka brojí
pouze proti konkrétnímu procesnímu postupu soudu spočívající v neúplném
zjištění skutkového stavu věci. Pokud dovolatelka nesouhlasí s hodnocením provedených důkazů, je třeba
konstatovat, že přezkoumávání hodnocení důkazů nemůže být předmětem dovolací
řízení při uvažované přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř. a Občanský soudní řád, komentář, Bureš,
Drápal, Krčmář a kol., C.H.BECK, 7. vydání r. 2006, str. 1268). Jestliže tedy odvolací soud na základě uvedených zjištění dospěl k závěru, že
žalovaná uznala svůj závazek k zaplacení kupní ceny podle § 407 odst. 3 obch. zák., má žalobkyně nárok na doplacení neuhrazené části ceny díla v žalované
výši. Námitka dovolatelky o jiném právním posouzení v jiné právní věci je pro
posouzení dané věci zcela nerozhodná. Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k
závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má. Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalované není přípustné a podle
ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou
se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při
rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z
paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3
vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 20% daně z
přidané hodnoty ve výši 2 060 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12 360 Kč. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.