23 Cdo 2650/2024

23 Cdo 2650/2024-1247

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce P. K., zastoupeného JUDr. Jakubem Havlíčkem advokátem se sídlem v Hradci Králové, Jana Koziny 1295/2a, proti žalovanému Janu Kondlerovi, se sídlem v Prostějově, Josefa Hory 462/14, zastoupenému JUDr. Adamem Valíčkem, advokátem se sídlem v Brně, náměstí Svobody 87/18, za účasti vedlejších účastnic na straně žalovaného 1) E. H., zastoupené JUDr. Romanech Chytilem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 15, a 2) J. H., o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 3 C 176/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2024, č. j. 25 Co 256/2023-1099, o návrhu žalovaného na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí, takto:

Návrh žalovaného na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 4. 2021, č. j. 25 Co 232/2020-1099, se zamítá.

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2023 č. j. 3 C 176/2022-936, rozhodl, že se nahrazuje prohlášení vůle žalovaného uzavřít se žalobcem kupní smlouvu znění ve výroku specifikovanou (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výroky II až V) a rozhodl, že rozhodnutí je co do výroku I předběžně vykonatelné. K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že soudce Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou JUDr. Jiří Fuks, Ph.D., není vyloučen z projednání a rozhodnutí této věci (první výrok), potvrdil rozsudek

soudu prvního stupně (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí až šestý výrok). Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu včasným dovoláním a navrhl odklad právní moci napadeného rozsudku, který odůvodnil hrozbou převodu sporných nemovitostí na třetí osobu. Nejvyšší soud rozhodl o návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“. Podle § 243 o. s. ř. před rozhodnutím o dovolání může dovolací soud i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma [písmeno a)], nebo právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka řízení [písm. b)]. Nejvyšší soud návrh dovolatele zamítl, jelikož s přihlédnutím ke kritériím formulovaným pro odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017, uveřejněném pod číslem 144/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nemá v dané věci předpoklady pro odklad právní moci za splněné. Žalovaný v návrhu na odklad právní moci netvrdí a nedokládá žádné konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by se jevila alespoň pravděpodobnou hrozba převodu nemovitostí. Soud prvního stupně přitom rozhodl o vyslovení předběžné vykonatelnosti rozsudku soudu prvního stupně s tím, že vyšel naopak ze zjištění, že právě žalovaný již vyvinul mimořádnou aktivitu, aby se žalobci nedostalo ani dohodnutého plnění, ani vrácení zaplacených záloh, a proto lze předpokládat, že žalovaný bezprostředně po event. odblokování jednotky by ji převedl na jiný subjekt, aby znemožnil uspokojení žalobce. Vzhledem ke shora uvedenému Nejvyšší soud žádost o odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu zamítl. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2025

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu

5. Soud prvního stupně poukázal na to, že ust. § 1893 o. z. chrání věřitele v případě, kdy dlužník převedením svého majetku přímo sleduje jeho zkrácení. Uvedl, že předmětný přechod nastal mezi osobami blízkými (§ 22 odst. 1 o. z.), kdy žalovaný věděl o dluhu vedlejší účastnice vůči žalobci a aktivně se ji snažil z onoho dluhu vyvázat. Ač nelze solidárně zavázat povinností vedlejší účastnici, nebrání to dle soudu prvního stupně vyhovění vůči solidárně zavázanému žalovanému (ve smyslu ust. § 1893 o. z.). Jednotka č. XY představuje majetek, s nímž výlučně souvisel závazek první vedlejší účastnice vůči žalobci k uzavření kupní smlouvy. Poměrně určenou částí majetku může být i konkrétní nemovitá věc, a to zejména v případech, kdy tvoří aktivum, z něhož může být věřitel uspokojen. Dodal, že předmětná transakce se jeví jako rovnocenná převodu z hlediska podmínek aplikace ust. § 1893 o. z.

6. Soud prvního stupně nepřijal argument žalovaného o nemožnosti vymáhat uzavření smlouvy po subjektu, který nebyl smluvní stranou smlouvy o smlouvě budoucí. Aplikace ustanovení § 2006 o. z. by byla nepřípadná pro existenci speciální úpravy, jež umožňuje řešení situací, jako je tato. Právě na základě ust. § 1893 o. z. již není závazek nesplnitelný. Pokud jej nemůže splnit přímo E. H., jež aktivním jednáním ve spolupráci se žalovaným zajistila přechod vlastnického práva na žalovaného, potom tatáž povinnost stíhá solidárního dlužníka – žalovaného.

7. Soud prvního stupně tak uzavřel, že převedením jednotky bylo založeno oprávnění žalobce domáhat se po žalovaném uzavření kupní smlouvy ve smyslu ust. § 1893 o. z. Proto soud nahradil jeho souhlas s navrženou kupní smlouvou. Ta svým obsahem odpovídá podmínkám vymezeným ve smlouvě o smlouvě budoucí.

8. K odvolání žalovaného a vedlejších účastnic na straně žalovaného Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 4. 2024, č. j. 25 Co 256/2023-1099, rozhodl, že soudce Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou JUDr. Jiří Fuks, Ph.D., není vyloučen z projednání a rozhodnutí této věci (první výrok), dále rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí až šestý výrok).

9. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, na které odkázal. Neshledal důvodnou námitku žalovaného a vedlejších účastnic, že smlouva o budoucí smlouvě kupní byla uzavřena mezi žalobcem a E. H. a že žalovaný není ve věci pasivně legitimován. Uvedl, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu, dle které je smlouva o smlouvě budoucí účinná jen mezi jejími účastníky a jestliže vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, účastník převede na osobu třetí, práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí zaniknou pro nemožnost plnění. Odvolací soud však ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě lze aplikovat ustanovení § 1893 o. z. Zákonodárce v něm výslovně hovoří o převzetí majetku nebo jeho poměrné části (zde se jedná o jednotku) a dále o dluhu, který s převzatým majetkem souvisí. Jedná se o související dluh (tedy povinnost peněžitou i nepeněžitou) a dle odvolacího soudu tedy není důvodná námitka žalovaného a E. H., že musí jít o dluh peněžitý. Nebyla shledána důvodnou ani jejich námitka, že ustanovení § 1893 o. z. nelze aplikovat, jelikož se nejedná o převod majetku, ale o přechod, kdy odvolací soud mj. poukázal na to, že nelze přehlédnout specifické osobní i časové okolnosti dané věci.

10. Dle odvolacího soudu bylo cílem odvolání daru vyvést předmětnou bytovou jednotku z vlastnictví E. H. a zbavit ji tak povinnosti vůči žalobci. Jednalo se o společné jednání E. H. a žalovaného a změna vlastnictví k bytové jednotce byla provedena s cílem poškození žalobce jako věřitele. I když žalobce podmínky smlouvy o budoucí kupní smlouvě splnil, kupní cenu zaplatil, tak účelovým jednáním E. H. a žalovaného byla bytová jednotka č. XY převedena do vlastnictví žalovaného.

11. Ustanovení § 1893 o. z. lze aplikovat v případě, kdy se dlužník vědomě zbavuje svého majetku, nemusí se však jednat pouze o dluhy peněžité. E. H. a žalovaný jsou osobami blízkými, žalovaný věděl o uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní mezi E. H. a žalobcem a nebylo prokázáno, že by E. H. zaplatil 2.300.000 Kč z titulu nákladů, které vynaložila na stavební práce na tuto jednotku. Žalovaný se tak stal společně a nerozdílně zavázaným dlužníkem žalobce. Jednotka č. XY představuje majetek, s nímž výlučně souvisel závazek E. H. vůči žalobci k uzavření smlouvy kupní. Vzhledem k dlouhodobé úzké provázanosti jednání žalovaného a E. H., jejich osobním vztahům a časovým souvislostem lze změnu vlastnictví bytové jednotky do vlastnictví žalovaného hodnotit jako rovnocennou převodu z hlediska podmínek aplikace ustanovení § 1893 o. z. I když tedy nelze zavázat povinností vedlejší účastnici E. H. pro nemožnost plnění, neboť již nemá ve svém vlastnictví předmětnou jednotku, lze žalobě vyhovět ve vztahu k solidárně zavázanému žalovanému ve smyslu ustanovení § 1893 o. z.

12. Zároveň odvolací soud uvedl, že i kdyby výše uvedené závěry nebyly správné, nebylo by možno vyhovět námitkám žalovaného a vedlejších účastnic a žalobu zamítnout, jelikož dle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. V této souvislosti odvolací soud mj. zdůraznil, že E. H. krátce po zaplacení celé kupní ceny ze strany žalobce od smlouvy o budoucí smlouvě přípisem ze dne 2. 8. 2021 a následně dalšími přípisy odstoupila. Dále poukázal na jednání E. H. v součinnosti s žalovaným (odvolání daru, souhlasné prohlášení o vlastnictví, podání určovací žaloby a uznání nároku žalovaného na vrácení daru a jejich časové souvislosti), jehož cílem bylo vyvázat bytovou jednotku č. XY z vlastnictví E. H. a zbavit ji tak plnění povinností vůči žalobci, resp. poškodit žalobce jako věřitele. Žalovaný přitom odvolal pouze část daru a odstoupil od darovací smlouvy uzavřené s E. H. dne 1. 2. 2020 v části týkající se právě bytové jednotky č. XY, přičemž některé další bytové jednotky darované E. H. stejnou darovací smlouvou zůstaly v jejím výlučném vlastnictví. K odvolání daru a změně vlastnického práva k bytové jednotce č. XY pak došlo v době, kdy již žalobce zaplatil celou kupní cenu a E. H. ho měla vyzvat k uzavření kupní smlouvy ohledně této jednotky. Z jednání E. H. i žalovaného jako osob blízkých a vzájemně podnikatelsky provázaných je zřejmé, že jejich společným úmyslem bylo kupní smlouvu se žalobcem neuzavřít. Odvolací soud tedy dospěl k závěru, že i kdyby nebyly jeho výše uvedené závěry správné, nebylo by možné jednání E. H. a žalovaného poskytnout ochranu, neboť se jedná o zjevné zneužití práva z jejich strany.

13. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

14. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v rozsahu všech jeho výroků, podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i otázek, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny.

15. Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolacímu soudu předkládá následující otázky: a) Účinky smlouvy o smlouvě budoucí. b) Výklad § 1893 o. z. a předpokladů jeho aplikace. Zde dovolatel uvádí dílčí otázky, a to jakým způsobem může dojít k převzetí majetku ve smyslu § 1893 o. z., zda lze předpoklad převzetí veškerého majetku či jeho poměrně části naplnit převzetím jednoho aktiva a zda lze za dluh ve smyslu § 1893 o. z. považovat dluh nepeněžitý, resp. povinnost k uzavření smlouvy. c) Aplikace § 8 o. z. a možnost konstituovat právo na základě tohoto korektivu.

16. V souvislosti s otázkou vymezenou pod písm. a) dovolatel namítá, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nahradil projev vůle žalovaného k uzavření smlouvy s žalobcem na základě smlouvy o smlouvě budoucí, jejímž účastníkem žalovaný vůbec nebyl. Dovolatel poukazuje na to, že Nejvyšší soud i v poměrech zákona č. 89/2012 Sb. navázal na svou dřívější judikaturu, dle níž je smlouva o smlouvě budoucí účinná jen mezi jejími smluvními stranami (§ 50a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále též jen „obč. zák.“). Dojde-li k převodu vlastnického práva k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na třetí osobu, pak zaniknou práva ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění a na jejich místo nastupují odpovědnostní vztahy mezi účastníky smlouvy (§ 420 a násl. obč. zák.). Smlouva o smlouvě budoucí působí jen mezi jejími účastníky (nikoliv absolutně) a porušení závazku jednou ze smluvních stran nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby. Dle dovolatele je ratio uvedené judikatury aplikovatelné jak v případech změny vlastnictví v důsledku převodu, tak v případě přechodu vlastnického práva k věci. Uvádí, že pokud věc, která má být předmětem budoucího převodu na základě smlouvy o smlouvě budoucí, již není ve vlastnictví jejího účastníka, ten již nemůže závazky z této smlouvy splnit. Žalovaný nebyl účastníkem smlouvy o budoucí smlouvě kupní, a nemohla mu tak vzniknout povinnost uzavřít se žalobcem kupní smlouvu, a tím pádem nemůže být ani pasivně věcně legitimován v rámci žaloby o nahrazení projevu vůle.

17. Dovolatel dále namítá [otázka shora vymezená pod písm. b)], že dovolací soud dosud neřešil otázky, které vyvstávají v souvislosti s institutem upraveným v § 1893 o. z. Dovolatel poukazuje mj. na historická východiska uvedeného ustanovení a zahraniční srovnání a dovozuje, že o kumulativní intercesi na základě § 1893 o. z. jde, pouze pokud se jedná o převzetí majetku na smluvním základě, jde o přistoupení k peněžitému dluhu zcizitele, nejde o převzetí pouze jednoho aktiva zcizitele (mimo zcela výjimečné případy) a dochází k významnému zásahu do „garančního fondu“ zcizitele.

18. Dovolatel uvádí, že i v textaci ustanovení § 1893 o. z. se zřetelně jazykově projevuje první z předpokladů jeho aplikace – tedy smluvní převod majetku, kdy zákonodárce operuje s pojmy „převzetí“, „zcizitel“ a „při uzavření smlouvy“. Odvolací soud však nesprávně rozšiřuje aplikační působnost ustanovení a podřazuje do jeho rozsahu rovněž nabytí vlastnického práva na základě odvolání daru, tedy i na přechod vlastnického práva. Předmětné ustanovení je aplikovatelné pouze na smluvní převody majetku. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jde v dané věci o postup rovnocenný převodu. I kdyby však šlo o smluvní nabytí (což se dle dovolatele z rozhodnutí odvolacího soudu nepodává), nebyly by naplněny další předpoklady aplikace daného ustanovení.

19. Odvolací soud rovněž dospěl k nesprávnému závěru, že lze aplikovat ust. § 1893 o. z. i na případ převzetí (resp. přechodu) jednoho aktiva – jednotky. Nikterak se přitom nezabýval účelem předmětného pravidla – ochranou garančního fondu zcizitele, ani tím, jakou relevanci má hodnota ucházející z majetku zcizitele ve vztahu k jeho zbývajícímu majetku. Dle dovolatele je rozhodující pro aplikaci dotčeného ustanovení ekonomická situace zcizitele po zcizení majetku. Pokud chce soud přistoupit k aplikaci dotčeného ustanovení, pak se neobejde bez konkrétních skutkových zjištění o tom, jaký dopad měla transakce na majetek zcizitele, kdy má význam i poskytnuté protiplnění. Uvedené otázky však odvolací soud ani nezkoumal.

20. Odvolací soud dále nesprávně dovodil, že „dluhem“ dle § 1893 o. z. může být dluh peněžitý i nepeněžitý. Takový výklad však neodpovídá účelu daného ustanovení ani jeho dikci. Dle dovolatele daná úprava zakládá odpovědnost nabyvatele toliko za dluhy peněžité, kdy tento výklad podporuje mj. i to, že odpovědnost nabyvatele je limitována do výše hodnoty majetku, který nabyl. Tato limitace by nebyla funkční v případech nepeněžitých dluhů.

21. Dovolatel poukazuje dále na to, že odvolací soud žalovaného nezavázal pouze ke splnění konkrétního dluhu, ale učinil jej subjektem celého závazku (ve smyslu právního vztahu vyplývajícího ze smlouvy o smlouvě budoucí), což vede k absurdním důsledkům, kdy má žalovaný např. nyní nárok na zaplacení kupní ceny vůči žalobci.

22. Dodává též, že v dané věci vedle sebe nemohou stát žalovaný a E. H. jako solidární dlužníci vzhledem k tomu, že celý závazek založený smlouvou o smlouvě budoucí již zanikl ve smyslu judikatury uváděné ve vztahu k předešlé otázce [pod písm. a)].

23. Odvolací soud se pak dle dovolatele rovněž odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže na základě poukazu na ustanovení § 8 o. z. dospěl k závěru, že není možné žalobu zamítnout [otázka shora pod písm. c)]. Odvolací soud v rozporu se závěry judikatury neomezuje stávající právo, resp. jeho výkon, ale konstituuje nové právo a neexistující povinnost žalovaného k uzavření kupní smlouvy.

24. Konečně dovolatel předkládá námitky týkající se způsobu provádění důkazu obsahem spisu a (ne)dokazování skutečností známých soudu z úřední činnosti. Uvádí též, že soud prvního stupně navržené důkazy buď vůbec neprovedl, nebo se s nimi nevypořádal, a že je jeho rozhodnutí překvapivé. Odvolací soud se pak s námitkami uplatněnými v odvolání nevypořádal a jeho rozhodnutí je nedostatečně odůvodněné. Dovolatel rovněž uvádí, že soud prvního stupně nesprávně vyslovil předběžnou vykonatelnost meritorního výroku o nahrazení projevu vůle.

25. Dovolatel z uvedených důvodů navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

26. Žalobce se k dovolání vyjádřil tak, že navrhuje, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, příp. zamítnuto.

27. První vedlejší účastnice se dle obsahu spisu k dovolání nevyjádřila.

28. Druhá vedlejší účastnice se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že argumentace žalovaného je zcela přiléhavá a dovolací soud by měl napadené rozhodnutí zrušit.

III. Přípustnost dovolání

29. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalovaného rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

30. Úvodem Nejvyšší soud podotýká, že dovolatel ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá ve všech jeho výrocích, zároveň však uvádí, že obsahově napadá meritorní výrok rozhodnutí. Dovolatel tedy výrok odvolacího soudu, že soudce JUDr. Jiří Fuks, Ph.D., není vyloučen z projednání a rozhodnutí dané věci, dovoláním nenapadá. Ostatně proti uvedenému výroku by dovolání nebylo ani přípustné, když v tomto rozsahu nejde o rozhodnutí, kterým se odvolací řízení končí, ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanovení § 238a o. s. ř. (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2081/2013, ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 5602/2017, či ze dne 29. 2. 2024, sp. zn. 29 Cdo 1590/2023).

31. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

32. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

33. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky důsledků zániku práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí pro aplikaci ustanovení § 1893 o. z. v poměrech řešené věci a dále při řešení otázky zjevného zneužití práva dle § 8 o. z. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

34. Dovolání je důvodné. Rozhodná právní úprava

35. Dle § 1785 o. z. smlouvou o smlouvě budoucí se nejméně jedna strana zavazuje uzavřít po vyzvání v ujednané lhůtě, jinak do jednoho roku, budoucí smlouvu, jejíž obsah je ujednán alespoň obecným způsobem.

36. Dle § 1788 o. z. nevyzve-li oprávněná strana zavázanou stranu k uzavření smlouvy včas, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká (odst. 1). Změní-li se okolnosti, z nichž strany při vzniku závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí zřejmě vycházely, do té míry, že na zavázané straně nelze rozumně požadovat, aby smlouvu uzavřela, povinnost uzavřít budoucí smlouvu zaniká. Neoznámí-li zavázaná strana oprávněné straně změnu okolností bez zbytečného odkladu, nahradí oprávněné straně škodu z toho vzniklou (odst. 2).

37. Dle § 2006 o. z. stane-li se dluh po vzniku závazku nesplnitelným, zaniká závazek pro nemožnost plnění. Plnění není nemožné, lze-li dluh splnit za ztížených podmínek, s většími náklady, s pomocí jiné osoby nebo až po určené době (odst. 1).

38. Dle § 2072 odst. 1 o. z. ublížil-li obdarovaný dárci úmyslně nebo z hrubé nedbalosti tak, že zjevně porušil dobré mravy, může dárce, neprominul-li to obdarovanému, od darovací smlouvy pro jeho nevděk odstoupit. Byl-li dar již odevzdán, má dárce právo požadovat vydání celého daru, a není-li to možné, zaplacení jeho obvyklé ceny.

39. Dle § 1893 o. z. převezme-li někdo od zcizitele veškerý majetek nebo jeho poměrně určenou část, stává se společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí a o nichž nabyvatel při uzavření smlouvy věděl nebo musel vědět. Nabyvatel však není povinen plnit více, než kolik činí hodnota majetku, jehož takto nabyl (odst. 1). Převezme-li takový majetek osoba zciziteli blízká, stává se společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí, bez omezení na hodnotu majetku, jehož takto nabyla. To neplatí, prokáže-li, že o určitém dluhu nevěděla, ani vědět nemusela (odst. 2). Opačné ujednání mezi zcizitelem a nabyvatelem je vůči věřiteli neúčinné (odst. 3).

40. Dle § 8 o. z. zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Otázka účinků smlouvy o smlouvě budoucí mezi jejími stranami

41. Judikatura Nejvyššího soudu za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, byla ustálena v tom, že smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími smluvními stranami (§ 50a obč. zák.). Převede-li smluvní strana platnou smlouvou vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění (§ 575 a násl. obč. zák.) a na jejich místo nastupují odpovědnostní vztahy mezi účastníky smlouvy (§ 420 a násl. obč. zák.). Smlouva o smlouvě budoucí působí jen mezi jejími účastníky (nikoliv absolutně) a porušení závazku jednou ze smluvních stran nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby (srov. rozsudky ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97, ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, ze dne 7. 6. 2007, sp. zn. 26 Odo 1469/2005, ze dne 15. 1. 2009, sp. zn. 30 Cdo 226/2007, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1721/2007, ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1204/2010). Uvedené závěry lze přitom vztáhnout i na právní vztahy vzniklé za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4097/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 2865/2022).

42. V usnesení ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 26 Cdo 2176/2020, pak Nejvyšší soud ve vztahu k v dané věci uzavřené smlouvě o smlouvě budoucí dle ustanovení § 1785 a násl. o. z. poukázal na to, že k uzavření budoucí smlouvy se zavazují účastníci smlouvy o smlouvě budoucí a že k právnímu nástupnictví dochází pouze v případě univerzální sukcese, ať již v důsledku dědění nebo přeměny právnických osob [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1691/2008, a též Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 281, 282]. Uzavřel přitom, že v projednávané věci nebyly žalované 1) a 2) účastnicemi smlouvy o smlouvě budoucí, ani nebyly univerzálními právními nástupci původních pronajímatelů, kteří ji uzavřeli. Nebyly tedy k uzavření (nové) smlouvy o rozšíření nájmu věcně pasivně legitimovány.

43. Jde-li o odvolání daru, lze poukázat na to, že z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu současně vyplývá, že k zániku darovacího vztahu, tj. obnově vlastnického práva dárce k věci dojde na základě dvou právních skutečností, a to hrubého (nyní zjevného) porušení dobrých mravů obdarovaným vůči dárci nebo členům jeho rodiny a jednostranného právního úkonu (nyní právního jednání) dárce adresovaného obdarovanému směřujícího k vrácení (odvolání) daru (odstoupení od darovací smlouvy pro nevděk). Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích vyjadřujících se k aplikaci § 630 obč. zák. vysvětlil – a tyto závěry jsou aplikovatelné i v poměrech úpravy § 2072 o. z. – že v řízení o určení vlastnictví ke dříve darované věci, které je důsledkem naplnění dispozice této právní normy, soud svým rozhodnutím pouze deklaruje vznik a zánik práv a povinností dárce a obdarovaného ke dni doručení kvalifikované výzvy. Při splnění zákonných předpokladů pak podle § 630 obč. zák (nyní § 2072 o. z.) nastanou zamýšlené právní účinky jednostranného hmotněprávního úkonu (jednání) dárce, tj. zrušení darovací smlouvy a obnovení jeho vlastnictví ex nunc, tj. okamžikem, kdy jeho projev vůle došel obdarovanému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2608/2024, či usnesení ze dne 23. 5. 2024, sp. zn. 33 Cdo 1147/2024).

44. Z vývoje a závěrů dosavadní judikatury k účinkům smlouvy o smlouvě budoucí jen mezi jejími stranami a uvedené judikatury k povaze zániku darovacího vztahu je tak zřejmé, že k zániku práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí (v rozsahu uzavřít budoucí smlouvu) mezi stranami závazku dochází nejen převodem vlastnického práva smlouvou o převodu, ale i např. odvoláním daru (jako v projednávané věci). Zánik závazku ze smlouvy o smlouvě budoucí nemůže mít ani v tomto případě sám o sobě vliv na právní postavení třetí osoby.

45. Dovolací soud přitom opakovaně vyložil, že nesvědčí-li žalovanému povinnost učinit určitý projev vůle (ať už ze zákona či ze smlouvy či jiného právního jednání), nemůže být úspěšný návrh na nahrazení projevu vůle žalovaného učinit takový projev vůle (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3175/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1469/2020).

Otázka aplikace ustanovení § 1893 o. z. v poměrech projednávané věci

46. Co se ustanovení § 1893 o. z. týče, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2024, sp. zn. 23 Cdo 1039/2023, vyložil, že uvedené ustanovení obnovuje obecnou úpravu právních následků převzetí celého majetku jiné osoby nebo jeho poměrné části. Jeho účelem je ochrana věřitelů zcizitele (převodce) před ohrožením jejich zájmů majetkovými dispozicemi zcizitele (převodce), kterými (vědomě či nevědomě) dochází k vyloučení (či k podstatnému omezení) možnosti věřitele uspokojit z převedeného majetku své související pohledávky. Zcizením majetku nebo jeho poměrné části se totiž zcizitel zbavuje hospodářské schopnosti své věřitele uspokojit, tj. přichází o majetek, který by jeho věřitel mohl využít k zapravení své pohledávky související se zcizeným majetkem [srov. důvodovou zprávu k zákonu č. 89/2012 (konsolidované znění) – její zvláštní část k § 1893 a 1894; obdobně srov. též GURIČOVÁ, J. § 1893 (Převzetí majetku). In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 1; nebo DVOŘÁK, B. § 1893 (Převzetí majetku). In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 787, marg. č. 3].

47. Důsledkem převzetí majetku ve smyslu § 1893 o. z. je, že nabyvatel se stává společně a nerozdílně se zcizitelem dlužníkem z dluhů, které s převzatým majetkem souvisí (podstatná je hospodářská a věcná souvislost) a o nichž nabyvatel při uzavření smlouvy věděl nebo alespoň musel vědět. Je lhostejno, zda v okamžiku převzetí majetku šlo o dluhy již splatné či nesplatné, podmíněné či nepodmíněné. Není též rozhodné, na základě jakého právního vztahu (závazku) byly dluhy založeny, tj. zda ze smlouvy, z protiprávního činu, nebo z jiné právní skutečnosti, která je k tomu podle právního řádu způsobilá (srov. § 1723 o. z.). Podstatné pro aplikaci § 1893 o. z. je tedy pouze to, že jde o dluhy zavazující dlužníka a související s převáděným majetkem, o kterých již v okamžiku převzetí majetku nabyvatel věděl nebo musel vědět.

48. Ohledně vědomosti nabyvatele platí aplikační pravidlo obsažené v § 4 odst. 2 o. z., tj. půjde o vědomost, kterou si osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Postačí též, pokud nabyvatel o dluzích musel v okamžiku nabytí vědět. Vědomost nabyvatele (příp. to, že nabyvatel o dluzích musel vědět) prokazuje věřitel, ledaže je majetek přebírán osobou zciziteli (převodci) blízkou, v takovém případě se podle § 1893 odst. 2 věty poslední o. z. vědomost nabývající osoby blízké presumuje a je naopak na ní, aby v řízení prokázala, že o určitém dluhu nevěděla a ani vědět nemusela (srov. obdobně GURIČOVÁ, J., op. cit., marg. č. 10, nebo DVOŘÁK, B., op. cit., s. 788, mar. č. 7 a 9).

49. V rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1039/2023 pak dovolací soud uzavřel, že pro zákonné přistoupení nabyvatele majetku k dluhu zcizitele se podle § 1893 o. z. vyžaduje, aby nabyvatel věděl (§ 4 odst. 2 o. z.) nebo musel vědět o takových skutkových okolnostech, z nichž vyplývá existence dluhu zcizitele (existence určité právní povinnosti zcizitele uspokojit věřitele splněním), souvislost takového dluhu s převáděným majetkem a orientačně (přibližně) i výše dluhu.

50. V nyní projednávané věci se ze zjištění soudů podává, že dne 27. 10. 2020 žalobce jako budoucí kupující a vedlejší účastnice E. H. jako budoucí prodávající uzavřeli smlouvu o smlouvě budoucí kupní, jejímž předmětem byla bytová jednotka č. XY. Žalovaný, který předmětnou bytovou jednotku E. H. daroval darovací smlouvou ze dne 1. 2. 2020, tento dar pro nevděk odvolal dne 2. 7. 2021. Odvolací soud vyšel z toho, že jako výlučný vlastník jednotky č. XY je nyní v katastru nemovitostí zapsán žalovaný, nikoli E. H., která byla účastnicí smlouvy o smlouvě budoucí.

51. Odvolací soud neshledal námitku žalovaného a vedlejších účastnic, že smlouva o smlouvě budoucí byla uzavřena mezi žalobcem a E. H. a že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, důvodnou. Odvolací soud uvedl, že je mu známa judikatura Nejvyššího soudu, dle které je smlouva o smlouvě budoucí účinná jen mezi jejími účastníky a jestliže vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, účastník převede na osobu třetí, práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí zaniknou pro nemožnost plnění. Odvolací soud však dospěl k závěru, že lze aplikovat ustanovení § 1893 o. z. I když nelze zavázat povinností vedlejší účastnici E. H. pro nemožnost plnění, neboť již nemá ve svém vlastnictví předmětnou jednotku, lze žalobě vyhovět ve vztahu k solidárně zavázanému žalovanému ve smyslu § 1893 o. z. Tento závěr odvolacího soudu však neobstojí.

52. Jak plyne ze závěrů výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími smluvními stranami. Žalovaný však nebyl smluvní stranou smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 27. 10. 2020 a ani v důsledku odvolání daru nevstoupil do práv a povinností vedlejší účastnice E. H. Povinnost E. H. ze smlouvy o smlouvě budoucí k uzavření kupní smlouvy tak zanikla pro nemožnost plnění.

53. Nesvědčí-li žalovanému povinnost učinit určitý projev vůle (ať už ze zákona či ze smlouvy či jiného právního jednání), nemůže být úspěšný návrh na nahrazení projevu vůle žalovaného učinit takový projev vůle. Žalovaný tedy v projednávané věci nemůže být pasivně věcně legitimován, když ani nebyl stranou smlouvy o smlouvě budoucí, ani na něj povinnost z této smlouvy k uzavření kupní smlouvy nepřešla.

54. Aplikace ust. § 1893 o. z. v poměrech dané věci je přitom nepřípadná, když zde především není dluh, k němuž by žalovaný mohl přistoupit. Právní posouzení zániku povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí a s tím související posouzení aplikace § 1893 o. z. odvolacím soudem je tedy nesprávné.

Otázka zneužití práva podle § 8 o. z.

55. Odvolací soud však současně uvedl, že i kdyby jeho závěry nebyly správné, nebylo by možné žalobu zamítnout, přičemž odkázal na ustanovení § 8 o. z. V této souvislosti odvolací soud zrekapituloval okolnosti dané věci, kdy poukázal mj. na odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze strany E. H., dále na jednání E. H. v součinnosti s žalovaným (odvolání daru, souhlasné prohlášení o vlastnictví, podání určovací žaloby a uznání nároku žalovaného na vrácení daru a na jejich časové souvislosti), jehož cílem bylo dle odvolacího soudu vyvázat bytovou jednotku č. XY z vlastnictví E. H. a zbavit ji tak plnění povinností vůči žalobci, resp. poškodit žalobce jako věřitele. Zdůraznil, že žalovaný odvolal pouze část daru a odstoupil od darovací smlouvy uzavřené s E. H. v části týkající se právě bytové jednotky č. XY. K odvolání daru a změně vlastnického práva k bytové jednotce č. XY pak došlo v době, kdy již žalobce zaplatil celou kupní cenu a E. H. ho měla vyzvat k uzavření kupní smlouvy ohledně této jednotky. Ke změně vlastnictví k bytové jednotce č. XY došlo v důsledku společného jednání žalovaného s E. H. s cílem poškodit žalobce. Z jednání E. H. i žalovaného jako osob blízkých a vzájemně podnikatelsky provázaných je zřejmé, že jejich společným úmyslem bylo kupní smlouvu se žalobcem neuzavřít. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že i kdyby nebyly jeho výše uvedené závěry správné, nebylo by možné jednání E. H. a žalovaného poskytnout ochranu, neboť se jedná o zjevné zneužití práva z jejich strany.

56. Nejvyšší soud ve vztahu k úpravě § 8 o. z. vyložil, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany [srov. například rozsudek ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněný pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024).

57. Jakkoli zákaz zjevného zneužití práva představuje korektiv obecně aplikovatelný, zamítnutí žaloby pro zjevné zneužití práva (tedy odepření ochrany subjektivnímu právu účastníka) je výjimečným postupem, jenž musí být podložen mimořádně závažnými okolnostmi konkrétního případu, které svou intenzitou převáží nad ochranou subjektivního práva účastníka řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2020, sp. zn. 22 Cdo 4490/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 27 Cdo 3703/2023).

58. Na základě § 8 o. z. lze jen omezit stávající právo, nikoli konstituovat právo nové (resp. dosud neexistující povinnost), které jinak z pozitivní právní úpravy nevyplývá (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3931/2013, uveřejněný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3047/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 330/2020, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1469/2020, ze dne 13. 8. 2024, sp. zn. 22 Cdo 891/2024, či ze dne 8. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 609/2024).

59. Závěr odvolacího soudu, že žalobu nelze zamítnout, jelikož se jedná o zjevné zneužití práva ze strany žalovaného a E. H., je tedy nesprávný, když uvedeným způsobem odvolací soud nikterak neodpírá ochranu výkonu práva žalovaného, nýbrž konstituuje jeho novou (neexistující) povinnost.

60. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu z uvedených důvodů neobstojí, se dovolací soud již dalšími námitkami dovolatele pro nadbytečnost blíže nezabýval.

V. Závěr

61. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolání je důvodné. Z toho důvodu napadené rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu druhého až šestého výroku podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil a věc mu v daném rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

62. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 9. 12. 2025

JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu