23 Cdo 2654/2013
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně ALTEC a.s., se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Poděbradova
2014, PSČ 544 01, IČO 13584421, zastoupené JUDr. Blankou Mourovou, advokátkou,
se sídlem v Trutnově, U Nemocnice 83, PSČ 541 01, proti žalované Liberecký
Energomont s. r. o., se sídlem v Plzni, Na Roudné 437/31, PSČ 301 65, IČO
26356821, o zaplacení částky 106 030 Kč a smluvní pokuty, vedené u Krajského
soudu v Plzni pod sp. zn. 48 Cm 66/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2007, č. j. 1 Cmo 360/2006-88, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. srpna 2007, č. j. 1 Cmo 360/2006-88,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
2005 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení ceny za služby poskytnuté na základě
smlouvy o dílo o údržbě programového vybavení (dále jen „Smlouva“). Soud prvního stupně zjistil, že Smlouva byla stranami uzavřena dne 30. června
2003 na dobu neurčitou. Žalobkyně se ve Smlouvě zavázala k poskytování odborné
pomoci při využívání programů specifikovaných v příloze č. 1. Odborná pomoc
podle čl. 3.2 Smlouvy zahrnovala poskytování aktuálních verzí, úpravu programů
v rámci update, postupné řešení požadavků na vývoj aktuálních verzí,
dokumentaci k aktuálním verzím, průběžnou aktualizaci nápovědy, písemné
instrukce, službu hotline, odstranění vad a legislativní údržbu neaktuálních
verzí. Služby nezahrnuté v čl. 3.2 měly být poskytovány mimo Smlouvu na základě
objednávek podle cenových tarifů. Cena byla sjednána v čl. 4.1 v částce 17 820
Kč bez DPH měsíčně. Cena nebyla vázána na objem služeb poskytnutých v
konkrétním měsíci, nebyla sjednána možnost snížení či zvýšení ceny v návaznosti
na objem prací. Nebyl stanoven žádný měsíční limit poskytovaných služeb. Cena
byla splatná na základě faktury do 14 dnů od jejího vystavení. Při prodlení s
placením se žalovaná v čl. 5.2 zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,05 %
z dlužné částky denně. Článkem 12.4.2 byla sjednána možnost jednostranné
výpovědi pro obě smluvní strany s tříměsíční výpovědní lhůtou, která běžela ode
dne doručení výpovědi druhé straně. Ke Smlouvě náležely dvě přílohy a ceník. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalobkyně vystavovala faktury za období
říjen 2004 až únor 2005 vždy na částku 17 820 Kč bez DPH. Dopisem datovaným 1. prosince 2004 žalovaná vypověděla Smlouvu. Tento dopis byl však žalobkyni
doručen dne 30. listopadu 2004. Zaplacení faktur žalobkyně upomenula dopisem z
10. března 2005, poté opětovně dopisem ze dne 13. dubna 2005. Nato žalovaná
dopisem z 26. dubna 2005 vrátila fakturu za únor 2004, neboť dle jejího názoru
smluvní vztah s ohledem na výpovědní lhůtu již v únoru 2004 neexistoval. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil. Účastníci
uzavřeli platnou smlouvu o dílo, v jejímž rámci se žalobkyně zavázala k
poskytování výše citovaných služeb a žalovaná na sebe vzala povinnost k placení
ceny sjednané měsíčním paušálem, jehož výše se neměnila v závislosti na objemu
poskytnutých služeb. Žalovaná byla zavázána k placení paušálu bez ohledu na to,
zda žalobkyně aktuálně v daném měsíci služby poskytla. Žalovaná v celém
posuzovaném období mohla služby žalobkyně využívat a to, zda tak učinila, je
pro rozhodnutí bez významu. Žalovaná byla povinna zaplatit cenu za celé období
od října 2004 do února 2005. Teprve posledním dnem února 2005 uplynula
tříměsíční výpovědní doba, která svůj běh započala poslední den listopadu 2004. Smluvní pokuta byla sjednána v souladu s § 544 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku. Žalovaná porušila zajištěnou povinnost – včasné platby –
žalobkyně proto měla nárok i na smluvní pokutu. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 30. srpna 2007, č. j.
1 Cmo 360/2006-88, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o
zaplacení částky 106 030 Kč a smluvní pokuty zamítl (výrok pod bodem I.1), a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok pod bodem
I.2) a o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud poukázal na vyjádření žalobkyně z 29. listopadu 2005, která
uvedla, že je pravda, že v předmětném období nebyly žalované poskytnuty žádné
nové verze programů, tedy „upgrade“ či „update“, ani aktualizace a tedy ani
písemné instrukce či dokumentace k nim, dále v tomto období nebyly vzneseny a
tedy ani řešeny žádné konkrétní požadavky žalované, žalovaná nežádala v
předmětném období o odstranění vad ve funkčnosti programů. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná byla povinna platit dohodnutou cenu
za poskytování odborné pomoci. Jelikož žalobkyně v rozhodném období žádné
služby neposkytla, je třeba uzavřít, že žalobkyni nevzniklo právo na zaplacení
dohodnuté ceny, neboť v rozhodném období odbornou pomoc žalované neposkytovala. Žalobkyni též nevzniklo právo na smluvní pokutu, neboť se žalovaná nedostala do
prodlení s placením oprávněně vystavené faktury. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), když napadeným rozsudkem bylo změněno
rozhodnutí soudu prvého stupně ve věci samé. Důvodnost dovolání spatřuje v
naplnění podmínky ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., když napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně nesouhlasí s tím, že jí nevznikl nárok na zaplacení ceny proto, že
bylo prokázáno, že v daném období neposkytla žalované žádné služby. Předně v řízení nebylo prokázáno, že by v daném období nebyly poskytovány žádné
služby. Z vyjádření žalobkyně z 29. listopadu 2005 je možno dovodit pouze to,
že poskytování služeb bylo v souladu se Smlouvou omezeno. V rozhodné době byla Smlouva platná a vztah z ní vzniklý mezi účastníky řízení
trval. Nic nebránilo a nebrání žalované, aby požadovala od žalobkyně nedodané
plnění, naproti tomu žalobkyně má nárok na zaplacení sjednané ceny. Bylo na
žalované, aby se dožadovala plnění, pokud je neobdržela, to však neučinila. Vzhledem k charakteru služeb je obvyklé, že se objednateli nedostává
pravidelného plnění. Změny, k nimž došlo v období od října 2004 do února 2005, byly pro žalovanou
zpracovány a tyto budou žalované poskytnuty poté, kdy splní své závazky ve
vztahu k žalobkyni. Na vývoji a aktualizaci softwaru žalobkyně po celou dobu
pracovala, výsledek této práce pouze v souladu se smlouvou „zadržela“ a je
připravena jej poskytnout žalované ihned po zaplacení ceny. Vedle toho byla
žalobkyně připravena plnit i službu „hotline“. Dle článku 5.5 Smlouvy byla žalobkyně oprávněna přerušit poskytování odborné
pomoci a dalších služeb, jestliže je žalovaná v prodlení s úhradou závazků vůči
žalobkyni. Z textu tohoto ujednání je zřejmé, že se mělo jednat o přerušení,
nikoliv o ukončení odborné pomoci.
Účastnice tedy předpokládaly, že po
doplacení peněžitých závazků by mělo či mohlo poskytování odborné pomoci
pokračovat. Z charakteru poskytovaných služeb je však zřejmé, že pokračování v
poskytování služeb by nebylo možné bez toho, že by žalobkyně nedodala
„novinky“, k nimž došlo a které do programu zapracovala v období, kdy placeno
nebylo. Žalobkyně je připravena své závazky splnit a má tedy za to, že v souladu s
ustanovením § 325 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jí nárok na
plnění dle platné smlouvy vznikl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud České
republiky zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobkyně v dovolání neuplatnila
dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. a nelze tak přezkoumávat
skutkové závěry odvolacího soudu, když takovému postupu brání ustanovení § 242
odst. 3 prvé věta o. s. ř. K nesprávnému právnímu posouzení nemá žalovaná možnost se vyjádřit, neboť
žalobkyně ve svém dovolání tento závěr nijak neodůvodňuje a neuvádí. Z dovolání
není zřejmé, zda žalobkyně vytýká odvolacímu soudu použití nesprávného právního
předpisu nebo nesprávný výklad správně aplikovaného právního předpisu nebo
vyvození nesprávných právních závěrů ze správných skutkových zjištění. Podle žalované tak dovolatelka znemožnila nedostatky svého podání přezkoumání
jeho obsahu a důvodů, pro které dovolání podala, když s ohledem na § 242 odst. 4 o. s. ř. nelze již měnit uplatněné dovolací důvody a rozsah, ve kterém
rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud
dovolání zamítl. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela o. s. ř. provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud
České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona
dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. června 2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240
odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že je podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího
soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích
důvodů, kterými je vázán a to i z hlediska jejich obsahového vymezení. Dospěl
přitom k závěru, že dovolání je důvodné. Důvodnost dovolání žalobkyně výslovně opírá o důvod dle § ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., když podle ní napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci – dovolatelka nesouhlasí s tím, že jí
nevznikl nárok na zaplacení dohodnuté ceny. Z obsahu podání je však patrné, že, byť tak není výslovně uvedeno, je uplatněn
i dovolací důvod dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (třetí odstavec čl. III
dovolání, kde dovolatelka argumentuje tím, že v řízení nebylo prokázáno, že by
v daném období nebyly poskytovány žádné služby, a že z vyjádření žalobkyně z
29.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného
skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež
vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu
sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda je dovoláním napadený rozsudek se zřetelem k uplatněnému
dovolacímu důvodu správný, znamená především přezkoumat právní názor odvolacího
soudu o tom, že na základě Smlouvy byla žalovaná povinna zaplatit dohodnutou
měsíční cenu pouze tehdy, pokud žalobkyně v daném měsíci skutečně provedla
nějaké práce vymezené ve Smlouvě.
Podle § 536 odst. 1 obch. zák se smlouvou o dílo zavazuje zhotovitel k
provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho
provedení.
Podle § 546 odst. 1 věta první obch. zák. je objednatel povinen zhotoviteli
zaplatit cenu dohodnutou ve smlouvě nebo určenou způsobem stanoveným ve smlouvě.
Podle § 548 odst. 1 obch. zák. je objednatel povinen zaplatit zhotoviteli cenu
v době sjednané ve smlouvě. Pokud ze smlouvy nebo tohoto zákona nevyplývá něco
jiného, vzniká nárok na cenu provedením díla.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně byla cena sjednána v článku 4.1
Smlouvy ve výši 17 820 Kč bez DPH měsíčně. Cena nebyla ve smlouvě vázána na
objem služeb poskytnutých v konkrétním měsíci, nebyla sjednána žádná možnost
snížení ceny při nízkém objemu poskytnutých prací, ani naopak zvýšení ceny při
vysokém objemu prací. Rovněž nebyl sjednán měsíční limit poskytovaných služeb.
Na základě tohoto skutkového zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovaná
byla zavázána k placení měsíčního paušálu bez ohledu na to, zda žalobkyně
aktuálně v daném měsíci služby žalované poskytla. Žalovaná v celém posuzovaném
období mohla služby žalobkyně požadovat a využívat. Zda tak skutečně činila,
bylo pro rozhodnutí bez významu.
Odvolací soud naproti tomu dospěl k závěru, že podmínkou vzniku práva na
zaplacení ceny bylo poskytování odborné pomoci. Jelikož v rozhodném období
žalobkyně žalované žádné služby neposkytla, nevzniklo jí ani právo na zaplacení
této ceny.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že právní názor odvolacího soudu není správný.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího nijak
nevyplývá, že bylo podmínkou vzniku nároku na cenu plnění, aby k poskytování
odborné pomoci docházelo každý jednotlivý měsíc. Tento závěr odpovídá
charakteru služeb na základě Smlouvy poskytovaných – jde o plnění, u nichž
nelze dopředu přesně časově odhadnout, kdy budou poskytována (služba „hotline“,
aktualizace v souvislosti se změnami legislativy a aktuální požadavky
objednatele) a která jsou v průběhu trvání závazkového vztahu poskytována
nepravidelně a nerovnoměrně – protiplnění bývá v těchto případech typicky
zvoleno formou měsíčních plateb nezávislých na skutečném objemu dodaného plnění
– tzv. paušální platba.
Měsíčně byl tedy stanoven vznik nároku na cenu, nikoliv interval či období
činnosti dovolatelky. Jinými slovy, provádění díla, za které náležela žalobkyni
úplata, nemuselo být koncentrováno do určitého časového období, aby za toto
období vznikl nárok na zaplacení ceny díla. Povinnost zaplatit cenu za
příslušný měsíc tak vznikala každý měsíc za předpokladu, že dovolatelka
poskytla plnění v minulosti a zároveň byla připravena je poskytovat nadále (bez
ohledu na to, zda toto plnění je poskytováno každý měsíc po dobu trvání
závazkového vztahu vzniklého ze Smlouvy). Úplata tedy náleží i za „hluchá“
období za trvání závazkového vztahu, tedy za interval mezi obdobími, kdy k
poskytování služeb bezprostředně dochází. Pokud tedy dovolatelka již určitá
plnění v minulosti poskytla, nárok na zaplacení ceny díla ji vznikl i v
žalovaném rozsahu.
Za této situace se dovolací soud již nezabýval námitkou dovolatelky, jíž
uplatňovala dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný.
Nejvyšší soud jej proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu