23 Cdo 2668/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně R. B., zastoupené Mgr. J. M., advokátkou, proti žalovanému S. B.,
zastoupenému JUDr. MgA. M. Š., advokátem, o zaplacení 14 476,05 EUR s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17 Cm 212/2004, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. ledna
2009, č.j. 1 Cmo 63/2008-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 14. ledna 2009, č.j. 1 Cmo 63/2008-100,
potvrdil ve výroku I. rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2007,
č.j. 17 Cm 212/2004-72, kterým bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni 14
476,05 EUR s úrokem z prodlení ve výši 2% od 1.7.2004 do zaplacení, a ve výroku
III. o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalovaný, jako
dopravce, odpovídá žalobkyni za škodu z přepravní smlouvy uzavřené mezi
účastníky ve smyslu § 610 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dne
8.7.2003. Oba soudy aplikovaly čl. 17 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v
mezinárodní silniční nákladní dopravě (Úmluvy CMR), podle jejíhož čl.1 se
Úmluva CMR vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním
vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání,
jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň
jeden je smluvním státem této Úmluvy, přičemž toto ustanovení platí bez ohledu
na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.
Ve smyslu čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR oba soudy dovodily, že za škodu na
přepravované zásilce, která byla v době přepravy dne 10.7.2003 na území Polska
odcizena, odpovídá žalobkyně, a to ve výši hodnoty přepravované zásilky 14
476,05 EUR (čl. 23 Úmluvy CMR).
Za nedůvodnou považoval odvolací soud námitku, že žalobkyni nevznikla škoda,
jestliže žalobkyně nezaplatila částku požadovanou žalobou společnosti E., spol.
s.r.o., jíž měla být zásilka podle zasilatelské smlouvy uzavřené s žalobkyní
doručena, a že za škodu způsobené uvedené společnosti odpovídá zjištěný
pachatel odcizené zásilky.
Odvolací soud neshledal ani důvod pro zproštění se odpovědnosti žalovaného za
škodu ve smyslu čl. 17 odst. 2 CMR, jestliže žalovaný nechal vozidlo s
přepravovaným nákladem na nehlídaném parkovišti bez dohledu a nejednal tak s
péčí řádného hospodáře. Při řádné péči o svěřenou zásilku mohl žalovaný podle
názoru odvolacího soudu vznik škody odvrátit.
Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, považoval rovněž za
neoprávněnou žalovaným vznesenou námitku týkající se promlčení uplatněného
nároku. Oba soudy aplikovaly čl. 32 odst. 1 písm. b) Úmluvy CMR, podle něhož se
nároky z přepravy promlčují za jeden rok. Konstatovaly, že promlčecí doba
počala běžet při ztrátě zásilky třicátým dnem po uplynutí dohodnuté dodací
lhůty, což bylo v daném případě od 9.8.2003 a promlčecí doba skončila dne
9.8.2004. Uzavřely proto, že pokud žalobkyně uplatnila náhradu škody žalobou u
soudu dne 1.7.2004, učinila tak včas - v rámci promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť má za to, že
dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se důvodu nesprávného
právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel nesouhlasí s právním posouzením nároku žalobkyně na náhradu škody. Má
za to, že pokud žalobkyně nezaplatila částku požadovanou žalobou společnosti
E., spol. s.r.o., s níž měla uzavřenu zasilatelskou smlouvu, a jíž nebyla
zásilka podle této smlouvy doručena, nevznikla žalobkyni škoda a nemůže být
proto žalobou na náhradu škody vůči žalovanému úspěšná. Domnívá se, že není
možno přiznat škodu, která žalobkyni teprve vznikne v budoucnu. Podle
dovolatele nemůže být žalobkyně ve sporu aktivně legitimována, jestliže ji
škoda nevznikla.
Za otázku zásadního významu považuje, zda je škodou majetková újma, která
žalobkyni doposud nevznikla, ale vznikne ji až v okamžiku, kdy zaplatí náhradu
škody společnosti E., spol. s.r.o.
Dovolatel navrhl, aby byl zrušen rozsudek odvolacího soudu a soudu prvního
stupně ve vyhovujícím výroku a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§ 240 odst.
1 o. s. ř.) a byl řádně zastoupen advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci rozhodl soud prvního
stupně jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá
zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu
jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud, stejně jako soud prvního
stupně, posoudil nárok na náhradu škody uplatněný žalobkyní na základě platné
přepravní smlouvy v souladu s § 610 obch. zák. a vyhláškou č. 11/1975 Sb.,
Úmluvou CMR - čl. 17 odst. 1, 2 a čl. 23 odst. 1.
Podle § 610 obch. zák. se smlouvou o přepravě věci dopravce zavazuje
odesílateli, že přepraví věc (zásilku) z určitého místa (místo odeslání) do
určitého jiného místa (místo určení), a odesílatel se zavazuje zaplatit mu
úplatu (přepravné).
Podle čl. 17 odst. 1 Úmluvy CMR dopravce odpovídá za úplnou nebo částečnou
ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí
zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací
lhůty.
Z uvedeného ustanovení vyplývá, že pro odpovědnost za škodu v důsledku ztráty
zásilky postačí sama skutečnost, že došlo ke ztrátě zásilky, a to na rozdíl od
obecné odpovědnosti za škodu, která vyžaduje vznik majetkové újmy oprávněného.
Odvolací soud tedy správně dovodil, že pokud došlo ke ztrátě zásilky, žalovaný,
jako dopravce, odpovídá za škodu ztracené zásilky.
Odvolací soud rovněž v souladu s hmotným právem dovodil, že není liberačním
důvodem odpovědnosti za škodu vyplývající z přepravní smlouvy skutečnost, že
byl zjištěn pachatel, který zásilku odcizil (srov. čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR,
podle něhož je dopravce zproštěn této odpovědnosti, jestliže ztráta zásilky,
její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno oprávněným, příkazem
oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce, vlastní vadou zásilky
nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit
není v jeho moci).
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně určil rovněž v souladu s
hmotným právem i výši náhrady škody, jestliže vyšel z ustanovení čl. 23 odst. 1
Úmluvy CMR, stanovící, že za situace, kdy má dopravce podle ustanovení Úmluvy
povinnost nahradit škodu za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky, vypočítá se
náhrada z hodnoty zásilky v místě a době jejího převzetí k přepravě. Výši škody
oba soudy určily v souladu se skutkovým zjištěním ohledně hodnoty zásilky,
kterou podle jejich správného názoru představovala kupní cena, jež společnost
E., spol. s.r.o., jako kupující, zaplatila polskému prodávajícímu.
Rozhodnutí odvolacího soudu nemá tedy ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. po
právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud otázku nároku na
náhradu škody z přepravní smlouvy v rozporu s hmotným právem. Dovolací soud ani
z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní
stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud proto uzavřel, že dovolání žalovaného není podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné a podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a §
218 písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči
žalovanému právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. srpna 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu