23 Cdo 2685/2023

23 Cdo 2685/2023-372

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Bohumilem Dvořákem, Ph.D., v právní věci žalobkyně Stavební firma MATYÁŠ s.r.o., se sídlem v Ochozu u Brna, Pastýřky 394/40, identifikační číslo osoby 29298113, zastoupené Mgr. Vladimírem Enenklem, advokátem se sídlem v Brně, Orlí 492/18, proti žalovanému statutárnímu městu Brnu, se sídlem v Brně, Dominikánské náměstí 196/1, identifikační číslo osoby 44992785, zastoupenému JUDr. Janem Streličkou, advokátem se sídlem v Brně, Veselá 163/12, o zaplacení 891 149,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 254 C 27/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2023, č. j. 47 Co 102/2021-328, takto:

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, č. j. 23 Cdo 2685/2023-355, se výrok I rozhodnutí opravuje tak, že správně zní: „Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2023, č. j. 47 Co 102/2021-328, se v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 728 050,31 Kč s příslušenstvím, a v nákladových výrocích II a III, zrušuje a věc se v uvedeném rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.“ Dále se opravuje odůvodnění téhož rozsudku Nejvyššího soudu v bodě 50 tak, že první věta správně zní: „Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 728 050,31 Kč s příslušenstvím, a v nákladových výrocích II a III, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.“

Rozsudkem ze dne 6. 3. 2024, č. j. 23 Cdo 2685/2023-355, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2023, č. j. 47 Co 102/2021-328, v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 728 050,31 Kč s příslušenstvím a v nákladovém výroku III, a věc vrátil v uvedeném rozsahu Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu dovolání odmítl.

Podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“, předseda senátu opraví v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a v počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. Týká-li se oprava výroku rozhodnutí nebo není-li možné provést opravu ve stejnopisech rozhodnutí, vydá o tom opravné usnesení, které doručí účastníkům; jde-li o opravu výroku rozhodnutí, může odložit vykonatelnost rozsudku na dobu, dokud opravné usnesení nenabude právní moci.

Ve shora uvedeném rozsudku Nejvyššího soudu došlo ke zřejmé chybě, když výrokem I byl zrušen pouze nákladový výrok III, ačkoli z bodu 52 odůvodnění rozhodnutí plyne, že se předpokládá, že po kasačním zásahu Nejvyššího soudu bude odvolací soud znovu rozhodovat i o nákladech řízení před soudy všech stupňů. Tento rozpor mezi výrokem a odůvodněním předseda senátu Nejvyššího soudu tímto usnesením opravil podle § 164 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 11. 2024

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu

4. Po právní stránce soud prvního stupně dospěl k závěru, že smlouva uzavřená mezi účastníky je smlouvou o dílo ve smyslu § 2586 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“, v níž byla dohodnuta hmotněprávní podmínka předání díla formou zápisu podepsaného oprávněnými zástupci obou smluvních stran. Žalobkyně neprovedla dílo řádně, neboť nebyl dodržen sjednaný termín dokončení a předání do 31. 8. 2017. Povinnost žalovaného dílo převzít, navzdory tvrzení žalobkyně, nevznikla dne 20. 9. 2017, kdy Úřad městské části Brno-Žebětín povolil zkušební provoz objektů SO 01 a SO 02, jelikož předmětem díla byl také objekt SO 03, a s povolením zkušebního užívání dvou ze tří objektů díla nelze spojovat povinnost žalovaného dílo převzít. Stejně tak bylo bez právního významu zahájení provozu mateřské školy dne 2. 10. 2019, neboť až dne 9. 10. 2017 byly splněny smlouvou předpokládané podmínky k předání a převzetí díla. Skutečnost, že žalobkyně od 21. 9. 2021 na díle neprováděla téměř žádné stavební práce, nemůže jít k tíži žalovaného, neboť žalobkyně měla povinnost vyzvat žalovaného k převzetí díla, nikoli pouze na základě vlastního rozhodnutí usuzovat, že není-li na díle třeba provádět dalších prací, nastává okamžik, kdy je žalovaný povinen ho převzít. Na základě provedeného dokazování měl soud rovněž za prokázané, že prodlení s provedením díla nebylo zaviněno neposkytnutím součinnosti žalovaným, neboť externí společnost provádějící smlouvou o dílo nepředvídané sanace a hydroizolace podlah pracovala pouze v části objektu SO 01 a na ostatní objekty neměla její práce vliv. Na straně žalobkyně tak nebyla překážka, která by jí bránila provádět práce na celém díle. Ustanovení § 2627 odst. 1 o. z. navíc v případě zjištění skrytých překážek znemožňujících provést dílo dohodnutým způsobem ukládá zhotoviteli oznamovací povinnost vůči objednateli s tím, že je zároveň povinen mu změnu díla navrhnout. Splní-li zhotovitel výše uvedené, má současně právo do dosažení dohody přerušit provádění díla. Žalobkyně však provádění díla nepřerušila a nedostála ani své oznamovací povinnosti. Namísto toho žádala žalovaného o prodloužení termínu dokončení díla až poté, co externí společnost dokončila práce. Prodlení s dokončením a předáním díla proto není možné připisovat žalovanému.

5. Jelikož žalobkyně porušila svou smluvní povinnost dokončit a předat dílo včas, vznikl žalovanému nárok na smluvní pokutu, která je v projednávaném případě uplatňována v souladu se smluvním ujednáním a nelze ji považovat za prostředek peněžitého obohacení žalovaného pro rozpor s dobrými mravy. Pohledávka žalobkyně za žalovaným ve výši 728 050,31 Kč proto zanikla zápočtem ve smyslu § 1982 o. z.

6. Ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení částky 163 099,59 Kč z titulu provedených víceprací soud prvního stupně konstatoval, že v daném případě nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty bezdůvodného obohacení, neboť jak sama žalobkyně uvedla, jednalo se o plnění, jehož účelem bylo dokončení díla. Právním důvodem pro vznik a uplatnění prací spojených s dokončením díla tak byla mezi stranami uzavřená smlouva o dílo. Na straně žalovaného proto nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 2991 o. z.

7. Soud prvního stupně proto z uvedených důvodů žalobu jako nedůvodnou zamítl a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů řízení v plné výši.

8. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II tak, že snížil náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

9. Odvolací soud po zopakování dokazování a hodnocení důkazů vyšel ze zjištění, že dílo bylo předáno 9. 10. 2017. V řízení nebylo navzdory tvrzení žalobkyně prokázáno, že by bylo zhotoveno před tímto datem, ani že před ním žalobkyně vyzývala žalovaného k jeho převzetí, nebo že by žalovaný převzetí díla bezdůvodně odmítl. Konstatoval zároveň, že ačkoli žalovaným provedené započtení ze dne 1. 12. 2017 považuje za neúčinné, neboť na splatnou pohledávku žalobkyně byla započítána nesplatná pohledávka žalovaného, nárok žalobkyně na úhradu ceny díla ve výši 728 050,31 Kč zanikl započtením ke dni 20. 12. 2017, protože žalovaný v průběhu řízení opakovaně uplatnil svoji pohledávku z titulu vyúčtované smluvní pokuty vůči žalobkyni jako procesní obranu. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že prodlení s provedením díla nebylo zaviněno neposkytnutím součinnosti ze strany žalovaného, a jako nedůvodnou hodnotil také argumentaci žalobkyně, že došlo k prodloužení termínu ve smyslu ustanovení § 2594 odst. 3 o. z., tedy nevhodnou povahou věci předané k provedení díla či nevhodného příkazu. Zohlednil také skutečnost, že žalobkyně uspěla ve veřejné zakázce právě s ohledem na jí nabídnutou dobu plnění, které měla věnovat maximální pozornost. Konstatoval navíc, že překážka v provádění díla se netýkala všech rekonstruovaných objektů.

10. Odvolací soud se dále zabýval sjednanou výší smluvní pokuty, kterou hodnotil jako nikterak mimořádnou a odpovídající významu zajišťované povinnosti. Jako přiměřenou zhodnotil i celkovou výši uplatněné smluvní pokuty s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Ztotožnil se rovněž se závěry soudu prvního stupně o nedůvodnosti nároku na úhradu víceprací, jelikož se jednalo o práce plně spjaté s předmětem díla, nezbytné k jeho dokončení, kdy však nebyly splněny podmínky pro jejich úhradu. Závěrem odvolací soud snížil výši náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně o částku odpovídající výši odměny za účast u mediačního jednání, neboť ta není nákladem placeným v bezprostřední souvislosti s řízením před soudem prvního stupně. II. Dovolání a vyjádření k němu

11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. V něm namítla, že soudy nižších stupňů hodnotily důkazy týkající se oznámení překážek v provádění díla, v pokračování v provádění díla i přes výskyt těchto překážek či při posouzení nároku žalobkyně na úhradu víceprací v rozporu s pravidly logického myšlení, čímž se odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3817/2020. Svůj názor žalobkyně podpořila též citacemi z nálezů Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. III. ÚS 4002/19, a ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. II. ÚS 312/15, v němž se Ústavní soud vyjadřoval k výjimečným případům, kdy je skutková otázka způsobilá založit přípustnost dovolání. Na podporu svých tvrzení rovněž předložila vlastní skutkové závěry.

12. Žalobkyně dále namítla, že soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu, že v důsledku samotné existence překážek v provádění díla se bez dalšího prodlužuje lhůta k provedení díla o dobu, po kterou bylo provádění díla přerušeno, a rovněž má za to, že věřitel nemá právo na smluvní pokutu za prodlení dlužníka způsobené prodlením věřitele s poskytnutím jeho součinnosti. Soudy nižších stupňů se tak podle žalobkyně odchýlily od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 542/2006.

13. Odvolací soud podle žalobkyně rovněž pochybil při posouzení oprávněnosti výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty, nevzal-li na vědomí skutečnost, že minimálně ode dne 20. 9. 2017 si měl být žalovaný vědom, že dílo již nemá vady bránící jeho užívání, a proto smluvní pokuta za období od 20. 9. 2017 do 9. 10. 2017 představuje prostředek nespravedlivého peněžitého obohacení žalovaného. Odvolací soud se proto odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 202/2006 a ze dne 23. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1599/2010.

14. Žalobkyně rovněž namítla že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, v němž Nejvyšší soud nově stanovil kritéria moderace smluvní pokuty a konkrétně dovodil, že při posouzení přiměřenosti smluvní pokuty hrají roli nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, ale též okolnosti, které tu byly při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti, které nastaly po porušení, mají-li v porušení smluvní povinnosti nepochybně původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné, neboť se těmito okolnostmi vůbec nezabýval.

15. Žalobkyně následně namítla, že jí vzniklo vůči žalovanému v souvislosti s provedením víceprací právo na vydání bezdůvodného obohacení a svoje tvrzení opírá o závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5705/2015.

16. Žalobkyně konečně namítla, že žalovaný neměl k datu 20. 9. 2017 právo odmítnout převzetí díla, ať už jej k tomu žalobkyně vyzvala či nikoli, a že rozsudek odvolacího soudu je nedostatečně odůvodněný a nepřezkoumatelný. Žalobkyně proto navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Brně.

17. Ve vyjádření k dovolání žalovaný odmítl dovolací argumentaci žalobkyně, označil její dovolání za nepřípustné a nedůvodné, navrhl Nejvyššímu soudu, aby je odmítl, případně aby je zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení včetně nákladů právního zastoupení. III. Přípustnost dovolání

18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).

19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř.

20. Ve vztahu k námitce, že žalovaný neměl k datu 20. 9. 2017 právo odmítnout převzetí díla, ať už jej k tomu žalobkyně vyzvala či nikoli, žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit pro každý z uplatněných dovolacích důvodů, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (své dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3198/2022). V uvedené části proto dovolání trpí vadou absence obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.

21. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

22. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

23. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

24. Dovolací soud posoudil rozsah dovolání žalobkyně s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by proti těmto výrokům nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.

25. Dále se zabýval dovolací námitkou žalobkyně, v níž vytýká soudům nižších stupňů, že hodnotily důkazy týkající se oznámení překážek v provádění díla či pokračování v provádění díla i přes výskyt těchto překážek v rozporu s pravidly logického myšlení, čímž se měly odchýlit od usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3817/2020.

26. Polemikou se závěry nižších soudů však žalobkyně nepředkládá Nejvyššímu soudu k řešení žádnou právní otázku způsobilou dovolacímu přezkumu, nýbrž toliko (nepřípustně) zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného

skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2749/2021, a ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17).

27. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů nemá dovolatel podle platné právní úpravy k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

28. Současně dovolací soud nemá žádné pochyby o tom, že v poměrech dané věci není hodnocení důkazů založeno na libovůli, ani není dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1332/2020, uveřejněný pod číslem 68/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud nevybočil ze zákonných standardů dokazování a jeho hodnocení důkazů není výrazem zjevného logického excesu. Založily-li soudy nižších stupňů své závěry o tom, že žalobkyně neoznámila žalovanému přerušení stavebních prací, a ani k takovému zastavení prací nedošlo, na svědeckých výpovědích i na obsahu písemných listin (srov. body 30, 34 až 36 a 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 61 až 62 odůvodnění napadeného rozhodnutí), pak nelze v takovém postupu spatřovat porušení práva na spravedlivý proces a pouhý nesouhlas žalobkyně s hodnocením důkazů odvolacím soudem přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže.

29. Ze stejného důvodu nemůže přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. založit ani námitka, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily nárok žalobkyně na úhradu víceprací, neboť ty své rozhodnutí založily na závěru, že se jednalo o práce plně spjaté s předmětem díla a nutné k jeho dokončení (srov. bod 60 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 73 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Také v tomto případě žalobkyně nepřípadně odkazuje na výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 3817/2020, ačkoli ve skutečnosti zpochybňuje správnost odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, kterým je Nejvyšší soud vázán.

30. Rovněž námitka, že soudy nižších stupňů nevzaly v úvahu, že v důsledku samotné existence překážek v provádění díla se bez dalšího prodlužuje lhůta k provedení díla o dobu, po kterou bylo provádění díla přerušeno, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně práce na díle nezastavila ani nepřerušila (srov. bod 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 61 až 63 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Staví-li tedy žalobkyně svou právní argumentaci na tom, že provádění díla bylo přerušeno, zakládá ve skutečnosti kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno. Jak je již uvedeno výše, správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit.

31. Namítá-li dále žalobkyně, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když při posouzení oprávněnosti výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty nevzal na vědomí skutečnost, že minimálně ode dne 20. 9. 2017 si měl být žalovaný vědom, že dílo již nemá vady bránící jeho užívání, a proto smluvní pokuta za období od 20. 9. 2017 do 9. 10. 2017 představuje prostředek nespravedlivého peněžitého obohacení žalovaného, patrně přehlíží, že podle odvolacího soudu nebylo v řízení prokázáno, že by žalovanému vznikla v období před 9. 10. 2017 povinnost dílo převzít (srov. body 69 až 72 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalobkyně tak v daném ohledu opět staví svou dovolací argumentaci na vlastních skutkových závěrech. Ani tato námitka žalobkyně proto přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.

32. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit ani námitka žalobkyně o rozporu závěrů odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu prezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 32 Odo 542/2006, podle které nemá věřitel právo na smluvní pokutu za prodlení dlužníka způsobené prodlením věřitele s poskytnutím jeho součinnosti, neboť odvolací soud se od této rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, pokud k závěru o právu žalovaného na zaplacení smluvní pokuty dospěl na základě zjištění, že prodlení žalobkyně nebylo způsobeno prodlením žalovaného s poskytnutím součinnosti nezbytné ke splnění smluvní povinnosti žalobkyně (srov. bod 55 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 61 odůvodnění napadeného rozhodnutí).

33. Dále žalobkyně v dovolání namítá, že jí vzniklo vůči žalovanému v souvislosti s provedením víceprací právo na vydání bezdůvodného obohacení, a odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 5705/2015, v němž byla řešena otázka určení výše bezdůvodného obohacení nastalého v důsledku provedení stavebních prací bez právního důvodu. Odvolací soud však v projednávaném případě napadené rozhodnutí nezaložil na úvaze, že stavební práce byly provedeny bez právního důvodu, naopak vycházel z provedeného dokazování, z něhož vyplynulo, že mezi smluvními stranami nebyla uzavřena smlouva o provedení víceprací a tyto vícepráce sloužily k provedení smluveného díla jako takového (srov. bod 73 napadeného rozhodnutí). Uvedená námitka žalobkyně se tak míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, a proto nemůže přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

34. Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky moderace smluvní pokuty, neboť jde o otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

37. Dovolání je důvodné. a) Rozhodná právní úprava

38. Podle § 2048 odst. 1 věty první o. z. platí, že ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda.

39. Podle § 2051 o. z. může soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti až do výše škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením té povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta. K náhradě škody, vznikne-li na ni později právo, je poškozený oprávněn do výše smluvní pokuty. b) Judikatura k otázce moderace smluvní pokuty

40. V rozsudcích ze dne 3. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1398/2022, a ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 23 Cdo 693/2023, Nejvyšší soud konstatoval, že za návrh na snížení smluvní pokuty ve smyslu § 2051 o. z. lze považovat i takový procesní úkon (námitku) dlužníka (žalovaného), ze kterého je patrné, že se dlužník domáhá (byť i jen částečného) zamítnutí žaloby z důvodu, že má požadovanou smluvní pokutu za nepřiměřenou (popírá přiměřenost její výše). Není nezbytné, aby se dlužník výslovně dožadoval aplikace moderačního oprávnění soudem, tj. aby výslovně navrhoval snížení smluvní pokuty. Naproti tomu prosté popření existence (právního základu) nároku na smluvní pokutu samo o sobě nepostačuje k tomu, aby takový úkon dlužníka mohl být považován za návrh na snížení smluvní pokuty. Pokud z projevu vůle dlužníka (jeho smyslu) nelze současně dovodit výhrady dlužníka k přiměřenosti požadované smluvní pokuty, není soud oprávněn si za účastníka takový obsah úkonu domýšlet, tedy činit z něj závěry, které z jeho obsahu ve skutečnosti nevyplývají.

41. Rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, se Nejvyšší soud odklonil od své dřívější rozhodovací praxe (představované např. usneseními ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 5377/2017, ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 33 Cdo 1121/2020, a ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2578/2019, či rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019) a uzavřel, že postup soudu při moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. lze rozlišit na následující fáze (kroky). V prvním kroku soud při využití interpretačních pravidel stanovených v § 555 a násl. o. z. nejprve zjistí, jakou funkci měla smluvní pokuta plnit. Poté se zabývá konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty. Zřetel přitom vezme na všechny okolnosti konkrétního případu, přičemž zohlední nejen okolnosti známé již v době sjednávání smluvní pokuty, nýbrž též okolnosti, které byly dány při porušení smluvní povinnosti, jakož i okolnosti nastalé později, mají-li v samotném porušení smluvní povinnosti původ a byly-li v době porušení povinnosti předvídatelné. Na základě těchto okolností zodpoví otázku, zda výše smluvní pokuty je přiměřená vzhledem k věřitelovým zájmům, které byly narušeny v důsledku porušení smluvní povinnosti a měly být smluvní pokutou chráněny. Dospěje-li soud v předchozím kroku k závěru, že smluvní pokuta není nepřiměřená, případně nepodaří-li se mu na základě provedeného dokazování objasnit rozsah následků porušené smluvní povinnosti ve sféře věřitele, aby mohl učinit právní závěr o nepřiměřenosti nároku ze smluvní pokuty, nemůže nárok věřitele na smluvní pokutu snížit. V opačném případě soud ve třetím kroku sníží smluvní pokutu na přiměřenou výši (spravedlivou in concreto) se zřetelem k těm funkcím, které má plnit, a s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti. Je přitom limitován výší škody vzniklé do doby rozhodnutí porušením povinnosti, na kterou se smluvní pokuta vztahuje.

42. V citovaném rozhodnutí velkého senátu Nejvyšší soud rovněž vyslovil, že závěr soudu o (ne)přiměřenosti nároku na smluvní pokutu je přitom výsledkem uvážení soudu při zkoumání těch okolností, které jsou v jednotlivém případě relevantní. Úvahy o přiměřenosti a úvahy o míře snížení nároku na smluvní pokutu jsou vnitřně propojeny natolik, že v obou krocích se fakticky přihlíží ke stejným okolnostem. Zjišťuje-li totiž soud, jaký nárok je nepřiměřeným, zjevně musí vycházet z určité představy o tom, jaký nárok za přiměřený považovat lze. Z podstaty volného uvážení, které nepřipouští tzv. jediné správné řešení, pak vyplývá, že soud ve svém uvážení pochybí pouze tehdy, jsou-li jeho úvahy zjevně nepřiměřené, tj. nedbá-li v rozporu se zjištěnou funkcí smluvní pokuty okolností, kterých dbát má, nebo vice versa dbá-li okolností, kterých dbát nemá. c) Posouzení v poměrech projednávané věci

43. V projednávané věci žalobkyně ve svém písemném doplnění odvolání ze dne 27. 7. 2021 (č. l. 259-264 spisu) namítala, že smluvní pokuta není z hlediska svojí výše přiměřená významu zajišťované povinnosti, neboť takto vysoká sankce by mohla být uplatněna pouze v případě skutečně závažného porušení povinnosti žalobkyně. Takový úkon žalobkyně odvolací soud správně posoudil jako návrh dlužníka na moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. (v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1398/2022). Při posuzování její přiměřenosti však pouze konstatoval, že jak sjednaná výše smluvní pokuty, tak celková výše uplatněné smluvní pokuty je s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti přiměřená. Nezjišťoval tedy, jakou funkci má smluvní pokuta plnit, a ani se nezabýval (vzhledem ke svému právnímu posouzení se ani nemohl zabývat) konkrétními okolnostmi s přihlédnutím ke zjištěné funkci smluvní pokuty, tedy tím, zda částka, kterou má žalobkyně zaplatit, je spravedlivá vzhledem k tomu, v jaké míře byly jejím prodlením dotčeny zájmy žalovaného [srov. bod 50 písm. g) rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022]. Bez zohlednění konkrétních dopadů porušení smluvní povinnosti v posuzované věci ze strany žalobkyně do poměrů a zájmů žalovaného není možné přiměřenost nároku na smluvní pokutu ve smyslu citované judikatury Nejvyššího soudu posoudit.

44. Za daných okolností tak nelze než uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu v projednávané věci není v souladu s požadavky kladenými na ně ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (vedle shora citovaného rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1491/2020), a proto je neúplné a tudíž i nesprávné. d) Incidentní retrospektivita změn judikatury

45. K tomu Nejvyšší soud doplňuje, že již v usnesení ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011, vyslovil, že přípustnost změny dosavadní judikatury s účinky pro již probíhající řízení, vyplývá přímo ze zákona. Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), totiž platí, že dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu; při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní. Toto ustanovení nelze vyložit jinak než tak, že je-li zachován předepsaný postup, je možno změnit judikaturu i s účinky pro projednávanou věc, která již byla pravomocně rozhodnuta podle překonávané judikatury. Je tak zjevné, že zákon se změnou judikatury s účinky pro probíhající řízení počítá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5101/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 31. 8. 2018, sp. zn. III. ÚS 2698/18, jakož i další v něm citovanou judikaturu).

46. Shora uvedené závěry týkající se časových účinků rozhodnutí vyplývají taktéž z odborné literatury, z níž se podává, že změny judikatury působí retrospektivně vůči dosud neskončeným řízením (tzv. incidentní retrospektivita). Nový právní názor vyjádřený např. v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu lze proto aplikovat i na již běžící řízení (srov. KÜHN, Z. Prospektivní a retrospektivní působení judikaturních změn. Právní rozhledy. 2011, č. 6, s. 191 a násl.). Pro úplnost dovolací soud uvádí, že přípustnost dovolání se posuzuje vzhledem k době rozhodování dovolacího soudu (srov. § 243f odst. 1 o. s. ř.) a dojde-li tedy ke změně judikatury v průběhu dovolacího řízení, je třeba přípustnost dovolání posuzovat již podle změněného stavu (srov. ŠÍNOVÁ, R., HAMUL'ÁKOVÁ, K. In: SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 736-737). e) Posouzení namítané vady řízení

47. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení takovou vadou zatíženo nebylo.

48. Namítá-li žalobkyně, že rozhodnutí odvolacího soudu je pro absenci řádného odůvodnění nepřezkoumatelné, dovolací soud názor žalobkyně nesdílí. Otázka, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné, byla v rozhodování dovolacího soudu již vyřešena a rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody dovolání, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V. Závěr

50. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v části výroku I, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ve vztahu k částce 728 050,31 Kč s příslušenstvím, a v nákladovém výroku III, podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v souladu s § 243e odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. Ve zbývajícím rozsahu pak dovolání podle odmítl § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

51. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

52. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 6. 3. 2024

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu