U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Kateřiny Hornochová a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně C.S. invest GROUP, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, u. 28.
října 19, PSČ 370 01, IČO 25186299,1 proti žalovanému M. Z., zastoupenému JUDr.
Milanem Milerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě č. 859/22, o
zaplacení 300.000,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm
93/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24.
dubna 2013, č. j. 2 Cmo 20/2011 – 172, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna uhradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve
výši 11.858,- Kč k rukám JUDr. Milana Milera, advokáta se sídlem v Praze 1, Na
Příkopě č. 859/22, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které Nejvyšší soud
odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho,
v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §
241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém
rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se
dovolatel domáhá (dovolací návrh). Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je
dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se
odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této
věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace
textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Spatřuje-li dovolatel
přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být
posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky
hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud
odchýlit. Tomuto požadavku dovolatel nedostál. Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění)
se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony. Pouze pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že uplatněním způsobilého dovolacího
důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení
věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající
se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.)
nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Podle výsledku dovolacího
řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden
úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z mimosmluvní
odměny advokáta ve výši 9 500 Kč § 1 odst. 2, věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod
6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady
hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v
platném znění), při připočtení 21% daně z přidané hodnoty 2.058,- Kč, tedy
celkem ve výši 11.8585,- Kč. Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb - advokátní
tarif), a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně
(podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o
přiznání náhrady nákladů řízení podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo
odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a přihlížeje ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013,
č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., Nejvyšší
soud nicméně uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách
odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je
namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.