23 Cdo 2704/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce J.Ch., zastoupeného JUDr. P. H., advokátem proti žalované, H. K. s. r.
o., o zaplacení částky Kč 567.295,- s přísl., vedené u Krajského soudu v Ústí
nad Labem pod sp. zn. 19 Cm 659/2000 o dovolání žalované proti rozsudku
Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008 č. j. 12 Cmo 243/2008 – 154,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008 č.j. 12 Cmo 243/2008
- 154 a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. února 2008 č. j.
19 Cm 659/2000 – 128 s výjimkou výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba na
zaplacení 51.204,60 Kč s příslušenstvím, se zrušují věc se vrací Krajskému
soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. února 2008 č. j. 19 Cm
659/2000-128 uložil žalované povinnost zaplatit žalobci Kč 366.795,40 s 11 %
ročním úrokem z prodlení od 6.2.2002 do zaplacení, v bodu II. výroku zamítl
žalobu o zaplacení Kč 51.204,60 s příslušenstvím a o zaplacení 11 % ročního
úroku z prodlení z částky Kč 366.795,40 od 22.9.1999 do 5.2.2002. Dále uložil
žalované povinnost k náhradě nákladů řízení žalobci ve výši Kč 40.248,- (bod
III. výroku) a rovněž uložil žalobci povinnost zaplatit na úhradu znalečného Č. r. na účet soudu prvního stupně 2.362,50 Kč a žalované Kč 4.387,50 (bod IV. výroku). Soud při projednání věci vycházel z nesporného tvrzení účastníků,
kteří dne 26.1.1998 uzavřeli smlouvu, jejímž předmětem byla přeprava květin za
úplatu z N. do Č. r.. Žalobce jako dopravce se zavázal pro žalovanou jako
odesílatele uskutečnit cca 75 přeprav květin ročně z A., N., do Č. L. a P., Č. r., a přepravu prázdných obalů z Č. r. do N.. Smluvní cena za jednu zásilku
květin činila Kč 30.000,-. Žalovaná měla zaslat žalobci faxem návěští
nejpozději tři dny před požadovanou přepravou a žalobce měl zajistit přepravu v
termínu uvedeném v návěští. Smlouva byla uzavřena na dobu neurčitou s výpovědní
lhůtou 6 měsíců. Ve smlouvě je uveden závazek žalobce k provedení 75 přeprav
ročně a žalovaná tedy měla dát žalobci návěští k provedení těchto 75 přeprav
ročně. K námitce žalované se soud prvního stupně zabýval řešením otázky, zda
závazky ze smlouvy zanikly odstoupením žalované od smlouvy, a dospěl k závěru,
že k platnému odstoupení od smlouvy podle dopisu žalované ze dne 20.8.1999
nedošlo. Podle této listiny mělo být důvodem pro odstoupení od smlouvy
nezajištění náhradní přepravy v případě poruchy vozidla v roce 1998 a dále ve
dnech 25.7., 29.7., 5.8., 8.8. a 12.8.1999 a neřešení ztrát zboží při přepravě,
na které byl žalobce několikrát upozorněn. Žalovaná však neprokázala, že se
uvedený dopis dostal do dispozice žalobce. Podle textu listiny lze
předpokládat, že neměla být odeslána poštou, ale předána žalobci oproti jeho
potvrzení. Listina však podpis žalobce neobsahuje. Forma odstoupení od smlouvy
nebyla v předmětném vztahu omezena na formu písemnou, když smlouva neobsahovala
ujednání, že by ke zrušení mohlo dojít jen písemně. Projev vůle žalované
odstoupit od smlouvy nebyl vůči žalobci učiněn. Z výpovědi svědků pak
vyplynulo, že v srpnu 1999 žalovaná žalobci oznámila, že žádné další požadavky
na přepravu květin podle smlouvy ze dne 26.1.1998 žalobci zadávat nebude. Není
zřejmé, zda toto sdělení bylo formulováno jako odstoupení od smlouvy, lze z
něho spíše soudit o okamžitém ukončení smlouvou sjedaných obchodů. I pro
případ, že by úkon z 20.8.1999 byl míněn a učiněn jako odstoupení od smlouvy
pro případ podstatného porušení smlouvy dle § 345 odst. 1 obch.zák., byl
závazek žalobce vázán na povinnost žalované zaslat žalobci faxové návěští 3 dny
před požadovaným dnem přepravy. Žalovaná neprokázala, že by na termíny 5.8.,
8.8. a 12.8.1999 žalobci faxová návěští zaslala. Nebyla-li návěští provedena,
resp.
Protože k zániku závazků odstoupením od smlouvy uvedeným způsobem nemohlo
dojít, závazek do konce roku 1999, za který je nárok na náhradu škody
uplatňován, trval.
Tím, že po provedení 39 přeprav v roce 1999 již žalovaná žalobci nedávala
návěští k dalším přepravám, porušila povinnost z předmětné smlouvy, neboť mělo
být uskutečněno celkem cca 75 přeprav. Příčinná souvislost mezi porušením
uvedené povinnosti žalovanou a ušlým ziskem žalobce je tím dána. Porušení
povinnosti žalovanou lze dovodit u 34 nezadaných přeprav. Ušlý zisk na jednu
přepravu ve výši Kč 10.788,10 byl zjištěn znaleckým posudkem, při 34 přepravách
to činí celkem Kč 366.795,40, přičemž rozsah zisku vycházel z posouzení rozdílu
mezi účastníky pevně stanovenou cenou za přepravu a nákladů dopravce na
provedení přepravy. V uvedeném rozsahu proto soud žalobě vyhověl. Úroky z
prodlení žalobci přiznal podle ustanovení § 369 odst. 1 obch.zák., ve výši
stanovené podle § 502 obch.zák. v tehdy platném znění (účinném do 31.12.2000) v
sazbě 11 % ročně, která, jak je soudu známo z úřední činnosti, nevybočuje z
intervalu úrokových sazeb, které banky požadovaly za úvěry poskytované v lednu
2000. K námitce promlčení nároku, vznesené žalovanou, odůvodněné čl. 32 Úmluvy
CMR soud prvního stupně uzavřel, že není důvodná, protože se jedná o
příslušenství nároku podle ustanovení § 373 obch.zák., nikoliv o nárok vzniklý
z přepravy, provedené v režimu Úmluvy CMR. Námitku promlčení však shledal soud
částečně důvodnou ve vztahu k úrokům, splatným před 6.2.2002, když rozšíření
žaloby o zaplacení úroků z prodlení došlo soudu uvedeného dne.
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2008 č.
j. 12 Cmo 243/2008 – 154 jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního
stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil neskutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Totožně jako
soud prvního stupně odvolací soud zjistil, že shodným tvrzením účastníků je
prokázáno uzavření smlouvy ze dne 26.1.1998. Odvolací soud zjistil obdobně jako
soud prvního stupně, jaká práva a povinnosti stran ze smlouvy vyplývala,
neztotožnil se však s hodnocením této smlouvy, provedeným soudem prvního stupně
jako smlouvy o přepravě věci, uzavřené podle ustanovení § 610 obch.zák. Podle
názoru odvolacího soudu nesprávné posouzení právního základu uplatněného nároku
však nemělo vliv na správnost rozhodnutí. Z opakovaného důkazu smlouvou
zjistil, že v bodu I. smlouvy se kromě jiného strany dohodly, že dopravce se
zavazuje odesílateli, že bude provádět přepravu květin z H. do Č. v rozsahu cca
75 jízd ročně. V bodu II. smlouvy se strany dohodly na ceně za jednu přepravu
Kč 30.000,-, v bodu III. smlouvy, že odesílatel zašle faxem dopravci
\"Předběžné návěští\" nejpozději 3 dny před požadovanou přepravou. Z uvedeného
dovodil, že touto smlouvou se žalobce žalovanému nezavázal k provedení
konkrétní přepravy, v konkrétním termínu, konkrétního zboží určeného počtem
kusů, či jinak specifikovaného, ve smyslu ustanovení § 610 obch.zák., nýbrž
touto smlouvou byl mezi účastníky vymezen rámec vztahů tak, že žalobce bude pro
žalovaného na základě jím vystaveného návěští opakovaně provádět přepravy
květin z A. do Č.r., a to v počtu cca 75 přeprav ročně za cenu Kč 30.000,- za
přepravu, a došlo dále k dohodě i o dalších podmínkách přeprav. Podle
hodnocení odvolacího soudu jde ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 obch.zák. o
tzv. nepojmenovanou smlouvu s tam dohodnutým obsahem, podle kterého však byl
mezi účastníky dohodnut jasný a určitý závazek žalobce provést pro žalovanou
přepravy a žalovaná se zavázala 3 dny před každou přepravou předat žalobci
faxové návěští k uskutečnění přepravy.
V dalším se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně: žalovaná
porušila své smluvní povinnosti tím, že po provedení 39 přeprav v roce 1999 již
žalobci nedávala návěští k dalším přepravám, když podle smlouvy mělo být
uskutečněno celkem cca 75 přeprav. Příčinná souvislost mezi porušením uvedené
povinnosti žalovanou a ušlým ziskem žalobce je tím dána. K porušení povinnosti
žalovanou došlo u 34 nezadaných přeprav. Ušlý zisk na jednu přepravu vycházel z
posouzení rozdílu mezi účastníky pevně stanovenou cenou za přepravu a nákladů
dopravce na provedení přepravy a byl zjištěn znaleckým posudkem ve výši Kč
10.788,10 u jedné přepravy, u 34 přeprav to činí celkem Kč 366.795,40.
Ani po poučení soudem prvního stupně k doplnění a prokázání svých tvrzení,
žalovaná neprokázala svoji námitku, že žalobce porušoval své smluvní
povinnosti, v důsledku čehož mělo být žalovanou od smlouvy odstoupeno dopisem
ze dne 20.8.1999. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že
nebylo prokázáno, že by uvedený dopis žalobce obdržel, nebo že by k odstoupení
od smlouvy došlo jiným způsobem. I pro případ, že by úkon z 20.8.1999 byl
učiněn jako odstoupení od smlouvy, jednalo by se o podstatné porušení smlouvy
dle § 345 odst. 1 obch.zák. Žalovaná pouze tvrdila, ale neprokázala, že žalobce
porušil své povinnosti ze smlouvy, ani že vadné plnění žalovaná u žalobce
reklamovala. Závazek žalobce byl dále vázán na povinnost žalované zaslat
žalobci faxové návěští 3 dny před požadovaným dnem přepravy a žalovaná
neprokázala, že by na termíny 5.8., 8.8. a 12.8.1999 zaslala žalobci faxová
návěští, nemohlo se proto jednat o porušení smlouvy žalobcem. Protože k zániku
závazků odstoupením od smlouvy uvedeným způsobem nedošlo, závazek do konce roku
1999, za který je nárok na náhradu škody uplatňován, trval.
Odvolací soud se ztotožnil rovněž s hodnocením námitky promlčení uplatněného
nároku podle čl. 32 CMR, vznesené žalovaným, jako nedůvodné. Ze skutkových
zjištění vyplývá, že uplatněný nárok nevychází z konkrétní smlouvy o přepravě,
která by byla provedena v režimu vyhl.č. 11/1975 Sb., o Úmluvě o přepravní
smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), nýbrž v daném případě je
žalobcem uplatněn nárok na náhradu škody za porušení rámcové smlouvy o
přepravě, uzavřené dle ustanovení § 269 odst. 2 obch.zák. Pro posouzení tohoto
nároku a jeho promlčení se tak nepoužijí ustanovení Úmluvy CMR, nýbrž příslušná
ustanovení o náhradě škody dle § 373 a násl. obch.zák. a pro posouzení
promlčení nároku ustanovení § 387 a násl. obch.zák., jak správně uzavřel soud
prvního stupně. Ve smyslu citovaných ustanovení není uplatněný nárok promlčen,
když ke škodě ušlým ziskem došlo v období od září 1999 do prosince 1999,
čtyřletá promlčecí doba by skončila v prosinci roku 2003 a žaloba byla podána
27.12.1999.
Námitku odvolatelky k rozsahu požadovaného ušlého zisku je nutno mít za
neopodstatněnou z důvodů uvedených ve znaleckém posudku, s jehož závěry se
odvolací soud ztotožňuje. Odvolací soud dospěl k závěru, že nárok žalobce na
náhradu škody v rozsahu Kč 366.785,40 je v řízení provedenými důkazy prokázán,
náhrada škody ušlým ziskem je žalobcem požadována v souladu s ustanovením § 373
a násl. obch.zák. Nárok na přiznané příslušenství je odůvodněn ustanovením §
369 a § 502 obch.zák., ve znění účinném do 31.12.2000.
Pokud soud prvního stupně v bodu I. výroku v rozsahu Kč 366.795,40 s
příslušenstvím žalobě vyhověl, rozhodl správně. Proto odvolací soud podle § 219
o.s.ř. rozsudek v rozsahu bodu I.., III. a IV. výroku, napadeném odvoláním,
potvrdil. V odvoláním nenapadeném rozsahu bodu II. výroku nebylo rozhodnutí
soudu prvního stupně odvolacím soudem přezkoumáváno.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že je
považuje za přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního
řádu, protože v daném případě jde o zásadní právní otázku posuzování charakteru
a obsahu tzv. \"rámcových smluv\" používaných často v praxi, v právní otázce
použití znaleckého posudku soudem, jenž nesplňuje zadání soudu , dále v právní
otázce hodnocení právních úkonů účastníka a nakonec i v právní otázce
působnosti Úmluvy CMR pro nároky na náhradu škody.
K první otázce se dovolatelka domnívá, že sama skutečnost, že jednotlivé
přepravy jsou specifikovány v dalším úkonu nemusí znamenat, že se jedná o
smlouvu nepojmenovanou ve smyslu § 269 odst 2 obchodního zákoníku, ale znamená,
že účastníci smluvního vztahu využili možnost dle § 269 odst. 3 obchodního
zákoníku a dohodu o určité části smlouvy tj. termíny jednotlivých přeprav
nechali na úkon zaslání návěstí o přepravě. Odvolací soud pochybil, když
posoudil smlouvu rámcovou smlouvu ze dne 26.1.1998 jako smlouvu nepojmenovanou,
a nikoliv jako smlouvu o přepravě věci dle § 610 obchodního zákoníku. Chybný
výklad charakteru smlouvy, pak následně vedl k špatnému právnímu posouzení
obsahu smlouvy, kdy ze znění smlouvy je patrný pouze závazek žalobce provést
přepravy pro žalovanou, ale nikoliv povinnost žalované objednávat přepravy u
žalobce. Pokud by odvolací soud vycházel z právního názoru, že se jedná o
rámcovou smlouvu ve smyslu § 269 odst. 3 a § 610 obchodního zákoníku, pak
ustanovení 1.2. této rámcové smlouvy s ohledem na ustanovení 3.1. předmětné
smlouvy, muselo být vykládáno jako právo žalované objednat u žalobce 75 přeprav
zasíláním \"předběžného návěstí\". Žalovaná se od počátku bránila tvrzením, že
neexistuje žádná právní povinnost, která by jí ukládala objednat u žalobce 75
přeprav. Ze rámcové smlouvy ze dne 26.1.1998 je zřejmé, že žalovaná měla na
základě této smlouvy právo zasílat žalobci neomezený počet \" Předběžných
návěstí\", ale žalobce měl povinnost vyhovět v cca 75 případech za rok.
Žalovaná má tedy za to, že posuzování obsahu ,,rámcové smlouvy\" musí být
činěno tak, že se přihlédne k prezentované vůli stran, že část smlouvy tj.
přesná definice jednotlivých přeprav bude prováděna na základě dalšího úkonu ve
smyslu § 269 odst. 3 obchodního zákoníku, aniž by tedy došlo ke změně
charakteru rámcové smlouvy o přepravě ve věci dle § 610 obchodního zákoníku na
smlouvu nepojmenovanou dle § 269 odst.2 obchodního zákoníku. Žalovaná toto
považuje za zásadní právní otázku. Pokud by nešlo uzavírat rámcové smlouvy o
přepravě věci, aniž by zůstal zachován charakter smlouvy o přepravě věci, pak
by vznikla právní nejistota obou smluvních stran, neboť ani odesílatel ani
dopravce by si nebyl jist, že na takto sjednané přepravy se bude vztahovat
odpovědnostní pojištění dopravce, které vždy kryje odpovědnost dopravce pouze
ze smluv dle § 610 obchodního zákoníku, nikoliv dle §269 odst. 2 obchodního
zákoníku.
Dále dovolatelka napadá v dovolání použití znaleckého posudku, jenž neodpovídá
zadání znaleckého posudku soudem. V tomto případě Krajský soud v Ústí nad Labem
usnesením č.j. 19 Cm 659/2000-79 ze dne 16. října 2006 uložil znaleckému ústavu
Univerzity Pardubice, aby vypracoval znalecký posudek na základě kalkulace v
konkrétních podmínkách žalobce. Znalecký ústav toto nesplnil, když sám v
posudku uvádí na str. 8, že vychází pouze z podnikatelského záměru žalobce ze
dne 23.1.1998, nikoliv ze skutečného hospodaření žalobce. V posudku není žádná
zmínka o tom, že by měl znalecký ústav k dispozici kompletní účetnictví žalobce
a mohl, tak posoudit konkrétní podmínky žalobce. Žalovaná svým podáním ze dne
19.10.2007 sdělila soudu své námitky vůči znaleckému posudku a jeho použití
soudem, ale ani soud prvního stupně a ani soud odvolací se s námitkami žalované
nevypořádaly. Navíc předmětný znalecký posudek uvádí, že pro žalovanou bylo
vykonáno 44 přeprav, nikoliv pouze 39, jak tvrdí žalobce. Je tedy otázkou
zásadního právního významu, zda soud může použít znalecký posudek z něhož
nevyplývá odpověď\' na otázky zadané soudem.
Za otázku zásadního právního významu považuje žalovaná i otázku posouzení
charakteru právního úkonu žalovaného ze dne 20.8.1999 a úkonu žalobce, který v
listopadu 1999 převedl své vozidlo na třetí osobu. Soudy obou stupňů dospěly k
právnímu názoru, že žalovaná neprokázala, že by doručila své podání ze dne
20.8.1999 žalobci, byť ho jeho tehdejší právní zástupce zmiňuje ve své
korespondenci, a dále že žalovaná nemá právní důvod k odstoupení od smlouvy,
neboť nepředložila předběžná návěstí k jednotlivým přepravám. Žalovaná má za
to, že je nutné právní úkony kvalifikovat ve vzájemných souvislostech. Pokud
bychom uvažovali o povinnosti žalované zadat žalobci 75 přeprav ročně (což
žalovaná popírá), pak z toho není možné dovozovat, že by přepravy musely být
zadávány stejným dílem, ale zcela jistě by žalovaná splnila svoji povinnost,
kdyby zbývající přepravy zadala až v měsíci listopadu a prosinci 1999. V té
době ale už žalobce neměl vozidlo, kterým by mohl přepravy provádět. Pokud tedy
žalovaná dala jednoznačně najevo v srpnu 1999, že nechce dále pokračovat v
přepravách a žalobce na to reagoval tak, že akceptoval ukončení smluvního
vztahu, když převedl leasing svého vozidla, pak zcela jistě je nutné tyto dva
úkony posuzovat vzájemné souvislosti a mít za to, že nastala situace, kdy
žalobce nemohl plnit předmětnou smlouvu, ani kdyby žalovaný si svůj úkon
rozmyslel. Není tedy možné říci, že odstoupení od smlouvy je neplatné a smlouva
je tedy do 31.12.1999 platná žalovaná musí zadat ještě cca 36 přeprav. Není
tedy příčinná souvislost mezi tím, že žalovanou nebyly přepravy zadány a
vznikem žalobcem tvrzené škody, když v době, kdy mohly být zadány přepravy
žalovanou, neměl již žalobce své vozidlo. Žalobce požaduje žalobou podanou dne
27.12.1999 ušlý zisk do 31.12.1999, ale roční lhůta pro vykonání přeprav
končila až 28.1.2000. Žalovaná má tedy za to, že je zde otázka zásadního
právního významu v posouzení úkonů obou účastníků smlouvy nejen podle jejich
formy, ale podle jejich skutečného jednání, kdy obě strany prokazatelně jednaly
tak, že smlouva ze dne 28.1.1998 nebude od 1.11.1999 pokračovat.
Žalovaná považuje za zásadní otázku i příslušnost Úmluvy CMR (vyhl. 11/1975
Sb.) pro rámcové smlouvy o přepravě věci. Žalovaná vychází ze skutečnosti, že
smlouvou ze dne 28.1.1998 byla sjednávána mezinárodní silniční přeprava
nákladů, kde ve smysl 61.1 Úmluvy CMR je dána působnost této úmluvy na každou
smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním motorovým vozidlem, kde
předpokládané místo nakládky a předpokládané místo vykládky leží ve dvou
různých státech, z nichž alespoň jeden je signatářem Úmluvy CMR. V daném
případě byly sjednávány rámcovou smlouvou ze dne 28.1.1998 přepravy z H. do Č.,
a tedy je zde dána působnost Úmluvy CMR. Ž čl. 27 odst. 1 Úmluvy CMR však
vyplývá, že pro úroky na náhradu škody je možné požadovat pouze úroky ve výši
5% p.a., nikoliv však 11 % p.a., jak stanovil Krajský soud v Ústí nad Labem.
Žalovaná má tedy za to, že soud prvého stupně i odvolací soud pochybily, když
právní vztah mezi žalobcem a žalovaným nehodnotily podle Úmluvy CMR, ale podle
obchodního zákoníku.
Dovolatelka navrhuje s ohledem na svoje výše uvedené námitky, aby Nejvyšší soud
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. prosince 2008 Č. j. 12 Cmo
243/2008-154 i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. února 2008
Č. j. 19 Cm 659/2000-128 a věc vrátil soudu prvního stupně k novému řízení.
Žalobce se k dovolání žalované nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") jako soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení §
240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek
soudu prvního stupně ve věci samé, přichází v úvahu přípustnost dovolání jen
podle ustanovení § 237 odst. 1 písmo c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem je rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem.
Předpokladem přípustnosti dovolání tedy je, že nešlo jen o takovou otázku, na
níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní
právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm
řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci (v
jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro
jejich judikaturu).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním právním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních (ať..již v rovině
procesní nebo z oblasti hmotného práva), jiné otázky (zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění) přípustnost dovolání nezakládají.
Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně důvod
podle § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 24la odst. 2 písmo b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl\'skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávným právním posouzením věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li
rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud
vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Přitom otázku,
zda dovoláním napadené rozhodnuti má po právní stránce zásadní význam, řeší
dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena
pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po
právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak
vskutku je.
V projednávané věci jde o posouzení otázky, jaký byl charakter smlouvy uzavřené
mezi žalobcem a žalovanou, zda byla uzavřena inominátní smlouva, popř. zda
projev vůle smluvních stran směřoval spíše ke smlouvě o smlouvě budoucí. Soud
prvního stupně posoudil smlouvu jako smlouvu přepravní, soud odvolací jako
smlouvu nepojmenovanou, přičemž určitost sjednání práv a povinností smluvních
stran považoval za dostatečnou. Dovolací soud hodnotí oba uvedené závěry jako
nesprávné, a dovolání proto považuje za přípustné, neboť\' právní závěry obou
soudů nižších stupňů byly učiněny v rozporu s hmotným právem.
Důvodnost dovolání vyplývá v daném případě z ust. § 241 a odst. 2 písm. b) o.
s. ř., neboť\' rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího spočívalo na
nesprávném právním posouzení věci.
K první námitce dovolatelky vyslovuje Nejvyšší soud závěr, že základní
ustanovení o přepravní smlouvě v ust. § 610 obchodního zákoníku, které má
kogentní povahu (§ 263 odst. 2 obch. zák.) definuje tento smluvní typ jako
smlouvu, v níž se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc z určitého
místa (místo odeslání) do určitého místa jiného (místo určení), a odesílatel se
zavazuje zaplatit mu úplatu (přepravné). I když jde o smlouvu konsenzuální, je
zřejmé, že smluvní strany musí vždy přesně vymezit zásilku i místo odeslání a
určení. Rámcové vymezení (květiny, N. – A., Č. r. – Č. L. a P.) není pro
přepravní smlouvu dostačující. Je proto nutno vycházet z ust. § 269 obch. zák.,
podle něhož ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí jen na
smlouvy, jejichž obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy
stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv (§ 269 odst. 1).
Jestliže smluvní ujednání dohodnuté stranami nenaplňuje vymezení smluvního typu
uvedené v základním ustanovení, ale vůle stran směřovala k uzavření smlouvy,
může být aplikováno ust. § 269 odst. 2 obch. zák., podle něhož účastníci mohou
uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy, pokud
dostatečně určí svoje práva a povinnosti. Námitky dovolatelky jsou tedy
neopodstatněné, pokud jde o názor, že smlouva uzavřená mezi ní a žalobcem je
smlouvou přepravní, na niž se vztahují ust. § 610 a násl. obch. zák.
Jiná je však otázka, zda z projevu vůle, který smluvní strany učinily ve
smlouvě ze dne 26. 1. 1998, lze dovodit, že uzavřely nepojmenovanou smlouvu,
která založila právní vztah, v němž byly povinnosti a práva smluvních stran
určeny s dostatečnou přesností nebo zda projev vůle smluvních stran dovoluje
posoudit smlouvu spíše jako smlouvu o smlouvě o uzavření budoucí smlouvy. Je
zřejmé, že smluvním stranám v dané smlouvě šlo o dlouhodobější spolupráci,
která by žalované poskytla právní jistotu realizace konkrétní přepravy podle
jejích potřeb a žalobci jistotu určitého počtu přeprav ročně. Tato jistota měla
být dosažena závazkem žalované objednávat přepravu v určitém rozsahu a závazkem
žalobce přepravu realizovat. Smlouva tedy odpovídá svým charakterem spíše
smlouvě o smlouvě budoucí, jde o smlouvu organizující podnikatelskou spolupráci
obou stran, na jejímž základě měl být žalobce zavázán uzavírat konkrétní
přepravní smlouvy podle potřeby žalované. Z této smlouvy lze přesně dovodit
postup při objednávání přeprav (návěští tři dny předem) i cenu za jednu
přepravu, nelze však dovodit závazek k uzavření určitého počtu konkrétních
přepravních smluv. Oba soudy uvádějí jejich počet jako orientační (cca 75
ročně), strany nesjednaly přesný počet přepravních smluv za určité časové
období (např. měsíčně) ani neurčily přesně místo odeslání a určení zásilek. V
těchto otázkách nedovoluje obsah posuzované smlouvy dovodit povinnost žalované
k uzavření určitého počtu přepravních smluv a vynutit popř. splnění této
povinnosti i v soudním řízení. Protože ze smlouvy, která zakládá povinnost
uzavřít v budoucnu další smlouvu, musí jasně vyplývat, jaká budoucí smlouva má
být uzavřena, s jakým obsahem a předmětem plnění a též, zda je oprávněný
povinen učinit návrh takové smlouvy a v jaké lhůtě, je nutno učinit závěr, že
posuzovaná smlouva nesplňuje požadavek určení povinnosti žalované předkládat v
určitých časových obdobích určitý počet objednávek přepravních smluv s předem
vymezeným obsahem (především místo odeslaní a místo určení), a proto zní nelze
povinnost žalované k uzavření přepravních smluv dovodit. Závěr odvolacího
soudu, že v posuzovaném případě byla mezi účastníky uzavřena nepojmenovaná
smlouva je tak v rozporu s ust. § 269 odst. 2 obch. zák., který obligatorně
vyžaduje k uzavření nepojmenované smlouvy dostatečné určení předmětu závazků,
což jak bylo výše uvedeno předmětná smlouva nesplňuje. Vzhledem k tomu, že
nelze dospět k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena pojmenovaná smlouva
(přepravní smlouva podle § 610 obch. zák.), nedošlo ani k uzavření smlouvy
nepojmenované a smluvní ujednání účastníků nelze podřadit ani pod smlouvu o
uzavření budoucí smlouvy ve smyslu ust. § 289 obchod. zák, nelze nároku žalobce
na náhradu škody vyhovět, neboť nesplnění smluvní povinnosti žalovaným je
základem, z něhož vychází žalobce v nároku na náhradu škody, který v řízení
uplatňuje.
Za této situace se dovolací soud již nemusel zabývat namítanými jinými vadami
řízení, které jsou uvedeny ve druhé námitce dovolatelky.
Ke třetí námitce dovolatelky, týkající se nesprávného právního posouzení,
uzavírá Nejvyšší soud, že odstoupení od smlouvy je svou povahou jednostranný
právní úkon, který se stává účinným vůči druhé smluvní straně okamžikem, kdy je
jí doručen (§ 43a odst. 2 obč. zák.). Pokud nebylo v řízení prokázáno – jak
shodně vyplývá ze zjištění soudů obou stupňů -, že se dopis ze dne 20. 8. 1999
dostal do sféry žalobce, nemohlo k odstoupení účinně dojít. Usuzovat na zánik
závazku z následného jednaní žalobce (ukončení leasingové smlouvy) je právně
irelevantní. Žalobcovo jednání, na něž v dovolání žalobkyně upozorňuje, mohlo
mít zcela odlišné příčiny, než které mu v dovolání podsouvá žalobkyně. Pokud by
tedy žalobkyně návěštím podle smlouvy ze dne 26. 1. 1998 objednala přepravu i v
závěru roku 1999, byl by žalobce bez ohledu na skutečnost, že neměl k,dispozici
příslušné vozidlo, povinen přepravu provést. Toto by ovšem platilo pouze za
situace, že by mezi účastníky došlo k uzavření platné smlouvy, k čemuž v daném
případě nedošlo.
K poslední námitce dovolatelky k tomu, že její vztah k žalobci měl být
posuzován podle Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní
dopravě (CMR) je nutno vycházet z ust. čl. I odst. 1 Úmluvy, podle něhož se
tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním
vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání,
jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň
jeden je smluvním\' státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na
trvalé bydliště a státní příslušnost stran. Je tedy nutno,\'aby se jednalo
výhradně o přepravní smlouvu, nikoli o smlouvu jiného druhu, kterou byla
smlouva ze dne 26. 1. 1998. Úmluva CMR by se tedy vztahovala až na přepravní
smlouvy, které by byly uzavřeny na základě návěští zaslaného žalovanou žalobci.
Nejvyšší soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že ani
soud prvního stupně ani odvolací soud neřešily otázku charakteru uzavřené
smlouvy ani právního režimu této smlouvy v souladu s hmotným právem. Dovolání
žalobkyně proto splňuje požadavek přípustnosti upravený v ust. § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř.. i požadavek důvodnosti dovolání.
Nejvyšší soud s ohledem na to, že shledal námitky dovolatelky uvedené v jejím
dovolání důvodnými, napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2,
část věty za středníkem, o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl
zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně,
zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s. ř.).
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu