23 Cdo 2707/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Ing. Janem Huškem v právní věci žalobce Dr. J. B. – B., zastoupen JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelákovická č. p. 445, PSČ 390 01, proti žalovanému Ing. I. C., zastoupen JUDr. Ladislavem Novotným, advokátem se sídlem v Táboře, tř. 9. května č. p. 1282, o vydání bezdůvodného obohacení Kč 169.631,33 s přísl., vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 3 C 106/2005, o návrhu žalobce na opravu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 23 Cdo 2707/2010-239,
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2010, č. j. 23 Cdo 2707/2010-239 se ve výroku opravuje tak, že chybné uvedení rozsahu, v němž se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 6. 2008, č. j. 3 C 106/2005 se opravuje tak, že toto rozhodnutí se zrušuje ve výrocích II. až V.
V písemném vyhotovení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2012, č. j. 23 Cdo 2707/2010-239 bylo ve výroku chybně uvedeno, že rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 16. 6. 2008, č. j. 3 C 106/2005 se zrušuje ve výrocích II. a V. ačkoliv, jak to vyplývá i z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu jednalo se o zrušení rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích II. až V. Vzhledem k tomu, že se jedná o zjevnou nesprávnost, je namístě na základě návrhu žalobce ze dne 7. 3. 2012 postupovat podle § 164 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 243 odst. 1 o. s. ř. a uvedenou nesprávnost opravit. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek předseda senátu
vzniká jeho řádným provedením, je tato podmínka v tomto případě splněna, protože z hlediska skutkového je nepochybné, že dílo bylo ve smluveném rozsahu dokončeno. To plyne z dopisu ze dne 14. 4. 2001, v němž žalobce v reakci na požadavek žalovaného zaplatit doplatek ceny díla k již poskytnutým zálohám konstatuje, že práce na střeše a na fasádě byly sice ukončeny, jsou však chybně a neodborně provedeny. Konkrétně vytýkané vady v tomto dopise jsou uplatněním práv z odpovědnosti za vady,k čemuž může dojít až po předání díla.
Odvolací soud tudíž považuje závěr soudu prvního stupně, že není dán právní důvod k vrácení poskytnutého plnění, za správný a napadený rozsudek v přezkoumaném rozsahu podle § 219 o. s. ř. potvrdil. Dovoláním ze dne 2. 2. 2010 napadl žalobce rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost odvozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) o. s. ř. a důvodnost opírá o ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b) a rovněž o ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. Vada řízení spočívá dle přesvědčení žalobce v rozhodnutí odvolacího soudy vyloučenými soudci JUDr.
K. a JUDr. O., k nimž se žalobce před tím kriticky vyjádřil.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, že soudy neměly vázat rozhodnutí o vrácení plnění (doplatku ceny díla), vymoženého v exekuci na základě exekučního titulu, který byl zrušen (a žalovaný navíc v tomto předcházejícím souvisejícím řízení vzal žalobu zpět a řízení bylo zastaveno), na posuzování nároku žalovaného, který již nebyl předmětem řízení, ale zabývat se pouze zrušením exekučního titulu jako předpokladem pro vrácení plnění. Dále odvolací soud nesprávně posuzoval otázku vadného plnění díla jako nároky z vad díla podle § 436 obch. zák., ačkoli dílo nebylo dokončeno a předáno a tudíž se nejedená o vady reklamační, ale o dílo řádně neprovedené.
Podle názoru odvolatele odvolací soud nesprávně posoudil důvodnost nároku žalovaného v rozporu s ust. § 548 odst. 1 věta druhá a § 554 odst. 1 obch. zák., když dílo nebylo řádně ukončeno. Přitom odvolací soud vycházel ze skutkového závěru o ukončení a předání díla, avšak soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval pro její nadbytečnost.
V těchto otázkách nesprávně právně posouzených podle odvolatele spočívá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Nesprávné skutkové závěry dovolatel vytýká zejména skutkovému zjištění o dopisu žalobce ze dne 14. 4. 2001 kterýžto důkaz neprokazuje podle odvolatele, že by žalovaný dílo řádně dokončil a žalobci předal.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť nedošlo ke změně výroku, ale pouze odůvodnění, ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když dovolatel nevymezil, kterou právní otázku považuje za zásadní a pouze napadá výklad ust. § 554 obch. zák. Otázka podmínek předání díla je však v judikatuře jednoznačně řešena. Žalovaný nesouhlasí ani s namítanou vadou řízení, spočívající v rozhodování vyloučenými soudci, když závěr pro vyloučení soudců není řádně odůvodněn.
Žalovaný poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu dovozující, že zrušením exekučních titulů nevzniká ohledně přisouzené jistiny a úroku z prodlení bezdůvodné obohacení z důvodu odpadnutí právního důvodu, když právním důvodem takového plnění nejsou rozhodnutí soudu, ale plnění ze smlouvy, v daném případě nárok na doplatek ceny díla. Žalovaný podotýká, že Ústavní soud se při zrušení rozhodnutí v souvisejícím sporu zabýval jen otázkou splnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání, nikoliv posouzením hmotněprávního nároku.
V předmětném případě jde o posouzení oprávněnosti nároku na doplatek smluvní ceny za dílo. Pro uplatnění odpovědnosti za vady je podstatné pouze předání díla, k němuž podle názoru žalovaného došlo. Žalovaný poukazuje rovněž na standardní judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nebylo-li dílo předáno objednateli, nebylo ve smyslu § 554 odst. 1 obch. zák. provedeno a nebylo-li dílo provedeno, nemohlo být ani provedeno vadně. Jestliže tudíž dílo bylo žalovaným dokončeno a předáno, náleží mu doplatek ceny za dílo.
Pokud byl doplatek zaplacen – a tak tomu bylo – není důvod jej považovat za bezdůvodné obohacení. Žalovaný dále namítá, že skutková zjištění ohledně dopisu z 14. 4. 2001 se týkají hodnocení důkazu a pokud žalobce uvádí jiné hodnocení tohoto důkazu, nejde o důvod nesprávného právního posouzení věci, ale jen o odlišné posouzení skutkového zjištění. Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že na dané dovolací řízení se vztahuje právní úprava dovolání v § 236 an.
o. s. ř. (zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů) včetně novely, provedené zákonem č. 7/2009 Sb. s účinností od 1. 7. 2009, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) dne 24. 9. 2009 (srov. čl. II. bod 12, cit. novely.)
Nejvyšší soud poté konstatoval, že podané dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.) a na prvním místě se musel zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.)
Dovolatel uvádí všechny tři případy přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) a c) o. s. ř., dovolateli však nelze v tomto ohledu přisvědčit. V posuzovaném případě nemůže jít o změnu rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř., protože pouhá změna odůvodnění v potvrzujícím rozsudku soudu prvního stupně není změnou ve výroku, což je pro rozhodnutí ve věci samé jedině relevantní. Nelze mít ani za to, že by mohlo v tomto případě jít o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť pokud dovolatel tuto přípustnost vztahuje k předchozím soudním rozhodnutím v souvisejícím sporu (u okresního soudu pod sp. zn. 15 Co 1322/2002, obojí zrušena Ústavním soudem), pak v tomto sporu nešlo o identický spor, jelikož oba účastníci vystupovali v opačném procesním postavení a rovněž předmět řízení nebyl týž – šlo o zaplacení doplatku ceny, kdežto v předmětném řízení jde o vrácení tohoto doplatku.
Není proto možno přípustnost předmětného dovolání vztahovat k uvedeným zrušeným rozhodnutím v souvisejícím, nicméně nikoli totožném řízení (sporu). V předmětném případě tak zbývá jako možná pouze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto ustanovení dovolání v tomto případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř., v rozhodném znění, rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Z toho vyplývá, že dovolatelem uplatněné dovolací důvody spočívající ve tvrzené vadě řízení, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno (vyhlášeno) údajně vyloučenými soudci, jakož i ve skutkových zjištěních, nemajících oporu v provedeném dokazování o řádném dokončení a předání díla, nejsou v daném případě, tj. pro posuzování přípustnosti dovolání dle ust.
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. relevantní a nelze k nim přihlížet. Jako relevantní tak zůstává jen důvod případného nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který lze jako jediný způsobilý v případě posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplatnit. Dovolatel v prvé řadě nevymezuje žádnou právní otázku zásadního významu, která by měla nejen pro předmětný případ, nýbrž též obecně ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. judikatorní přesah.
Dovolatel se především mýlí v otázce uplatnění a podstaty svého tvrzeného nároku na vrácení plnění (zaplaceného doplatku kupní ceny), který váže na fakt, že rozhodnutí v předchozím souvisejícím sporu byla Ústavním soudem zrušena jako exekuční titul, takže žalobní petit v této věci formuloval jako vydání bezdůvodného obohacení.
Žalovaný v této souvislosti oprávněně argumentuje, že zrušením (deklaratorního) soudního rozhodnutí, přiznávajícího peněžní plnění, se netýká hmotněprávní podstaty nároku, když právní důvod plnění dále trvá (ať již z toho či onoho titulu.)
V posuzovaném případě je z hlediska vymáhaného nároku rozhodné, zda bylo dílo provedeno a předáno a zda vzniklo právo na zaplacení ceny (doplatku) díla, popř. odpovědnost za vady díla. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že nárok na zaplacení díla dle § 548 obch. zák. vzniká řádným provedením díla a že tato podmínka byla splněna, neboť je „z hlediska skutkového nepochybné, že dílo v tom rozsahu, v jakém bylo objednáno, také bylo dokončeno.“ Odvolací soud dále z dopisu ze 14. 4. 2001, v němž žalobce konstatoval ukončení prací na střeše a fasádě, dovodil, že „dílo muselo být předáno“, když žalobce žalovanému vytýká vady díla.
Podle § 548 odst. 1 obch. zák. vzniká nárok na zaplacení ceny díla, pokud z obchodního zákoníku nebo z ujednání ve smlouvě nevyplývá něco jiného, provedením díla. Dílo je podle § 554 odst. 1 provedeno, resp. zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním díla objednateli. Z uvedeného vyplývá, že nárok na zaplacení díla, popř. nárok na zaplacení doplatku ceny díla vzniká po jeho provedení, kterým je nutno rozumět jeho řádné provedení a předání objednateli. Ke vzniku práva na zaplacení doplatku ceny díla je tak nezbytné, aby dílo bylo předáno.
V posuzovaném případě odvolací soud správně konstatoval, že právo na zaplacení ceny (doplatku) díla vzniká jeho provedením, avšak pominul ust. 554 odst. 1 obch. zák., podle něhož je dílo provedeno, jsou-li splněny dvě podmínky, a to ukončení díla a předání ukončeného díla objednateli. Zda byla splněna druhá podmínka pro vznik nároku na zaplacení doplatku ceny díla odvolací soud pouze dovozoval jenom z dopisu žalobce ze dne 14. 4. 2001 (dílo mělo být dokončeno dne 19. 12. 2000 dle zápisu ve stavebním deníku), aniž by byla tato skutečnost zjištěna.
Dovolací soud byl proto nucen konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu pokud posuzoval vznik práva na doplacení ceny díla je neúplné, a proto nesprávné, neboť nebylo náležitě aplikováno ust. § 548 odst. 1 a § 554 odst. 1 obch. zák. To má za následek, že dovolání bylo shledáno přípustným podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a zároveň důvodným. Pokud dovolatel dále namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno vyloučenými soudci JUDr. K. a JUDr. O., je k tomu nutné uvést, že Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1.
7. 2009, č. j. Nco 215/2008-169, rozhodl o nepodjatosti těchto soudců, a to za stejných důvodů, které opět tvrdí v dovolání dovolatel (kritické vyjádření k osobám soudců). Dovolací soud neshledává, že by tato namítaná vada řízení byla dána, neboť tvrzený důvod nemůže založit vyloučení soudců dle ust. § 14 odst. 1 o. s. ř., podle něhož důvod pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci je dán tehdy, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům je důvod pochybovat o jeho nepodjatosti.
Kritické vyjádření k osobám soudců v průběhu řízení nemůže samo o sobě být důvodem, pro nějž by bylo možné pochybovat o podjatosti soudců s ohledem na jeho poměr k účastníkům či jejich zástupcům. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 2 a 3 o. s. ř. rozhodl tak, že rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vzhledem k tomu, že důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí v jeho výroku II. ve věci samé a ve výrocích II. až V. o nákladech řízení. O nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího bude podle ust. § 243d odst. 1 o. s. ř. rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.