23 Cdo 2707/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Kateřinou Hornochovou v právní věci žalobkyně HS INKASO s.r.o., se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, PSČ 15000, identifikační číslo osoby 49618521, proti žalované Hypoteční banka, a.s., se sídlem Praha 5, Radlická 333/150, PSČ 15057, identifikační číslo osoby 13584324, zastoupené JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Panská 6, o zaplacení 162 162 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 ECm 34/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. února 2014, č. j. 6 Cmo 357/2013-106, takto:
Záhlaví usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. ledna 2015, č. j. 23 Cdo 2707/2014-135, se opravuje tak, že ze záhlaví se vypouští text: „zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39“.
Ve smyslu § 164 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) je namístě opravit v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. K provedení opravy zákon nestanoví žádnou lhůtu; soud tak může učinit kdykoli, i po právní moci rozsudku. Podáním doručeným Nejvyššímu soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dne 3. 3. 2015 upozornila předsedkyně senátu Městského soudu v Praze na nesprávnost v záhlaví usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. ledna 2015, č. j. 23 Cdo 2707/2014-135, podle něhož je žalobkyně zastoupena Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 51/39. Tomuto advokátovi, který za žalobkyni podal dovolání, byl ode dne 30. 12. 2014 pozastaven výkon advokacie. Při písemném vyhotovení rozsudku došlo k chybě, když v záhlaví usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. ledna 2015, č. j. 23 Cdo 2707/2014-135 byl Mgr. et Mgr. Václav Sládek uveden jako právní zástupce žalobkyně. Postupem podle § 164 ve spojení s § 243b o. s. ř. bylo proto zmíněné pochybení napraveno, aniž by vydáním opravného usnesení byla dotčena právní moc a vykonatelnost tímto usnesením opraveného rozsudku. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. března 2015
JUDr. Kateřina Hornochová předsedkyně senátu
Pokud žalobkyně tvrdí, že odvolacím soudem nebyla řádně řešena jí vzniklá škoda, žalovaná namítá, že bylo na žalobkyni, aby v řízení prokázala údajnou škodu, její vznik, výši, porušení povinnosti žalovanou a příčinnou souvislost mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Tak však žalobkyně neučinila a přenáší důkazní břemeno tvrzení a břemeno důkazní na soud. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o.
s. ř.“) ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění zákon č. 99/1963 Sbírky, občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů). V daném případě by dovolání mohlo být přípustné podle § 237 o. s. ř. za předpokladu, že by žalobkyně označila otázku hmotného nebo procesního práva, která podle ní nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Dovolatelka však v dovolání pouze uvedla, že dovolání závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ale neuvedla, jakou otázku v judikatuře neřešenou, by měl dovolací soud řešit; žádnou takovou otázku neoznačila.
Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014, dospěl k závěru, že pokud má být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.
s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Z dovolání žalobkyně (posuzováno podle obsahu) se ale žádný údaj o tom, o jakou otázku by se mělo jednat, nepodává. Žalobkyně tak uvedenému požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v projednávané věci nedostála.
Navíc je třeba podotknout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Dovolatelka přitom zakládá svůj názor na nesprávné právní posouzení věci na vlastních skutkových závěrech, např.
na vlastních skutkových závěrech o obsahu smlouvy o postoupení pohledávky, o předmětu výše postoupené pohledávky či účinnosti smlouvy o postoupení pohledávky, odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu. Jsou-li součástí námitek dovolatelky k nesprávnému právnímu posouzení věci i námitky k vadnému procesnímu postupu soudu, je nutno konstatovat, že touto námitkou dovolatelka též nijak nevymezila přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.