23 Cdo 272/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve
věci žalobkyně S. D. B. spol. s r.o., zastoupené JUDr.M. P., advokátem, proti
žalované Ing. P. S., zastoupené JUDr. L. L., advokátem, o zaplacení částky 863
156 Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Cm 1/2002, o dovolání
žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. května 2007, č.j.
2 Cmo 415/2006-119, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
zamítl žalobu o zaplacení částky 863 156 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaná dne 27.12.2001 podepsala listinu, v níž
mimo jiné prohlásila, že podle § 407 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) uznává svůj závazek vůči žalobkyni ve výši 863 156 Kč, a to z titulu
provedeného a řádně odevzdaného a převzatého díla spočívajícího v
rekonstrukci nebytových prostor knihkupectví A. v O. na K. Zároveň v listině
žalovaná uvedla, že dlužná částka ve výši 863 156 Kč vyplývá z faktur ze dne
22.7.1999. Soud prvního stupně na základě tohoto zjištění dospěl k závěru, že
žalovaná ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák. podpisem uvedené listiny uznala
vůči žalobkyni určitý peněžitý závazek spočívající v nedoplatku ceny shora
uvedeného díla. Dále však konstatoval, že žalovaná v době podpisu předmětné
listiny neměla žádný finanční závazek vůči žalobkyni, když i sama žalobkyně v
žalobě tvrdila, že na předmětnou rekonstrukci objektu na Kateřinské ulici 15 v
Olomouci měla uzavřenu písemnou smlouvu ze dne 17.10.1997 s majitelkami
rekonstruované nemovitosti paní H. V. a paní K. H., která zároveň podle
protokolu o předávní a převzetí stavby ze dne 10.7.1999 provedené stavební
práce převzala a následně předala rekonstruované nebytové prostory žalované pro
účely podnikání. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná nebyla v žádném
smluvním vztahu s žalobkyní, dne 27.12.2001 uznala nikoliv vlastní dluh vůči
žalobkyni, nýbrž dluh cizí, a proto není povinna žalobou požadovanou částku
zaplatit. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 31. května 2007, č.j. 2 Cmo
415/2006-119, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil
povinnost zaplatit žalobkyni částku 863 156 Kč a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a shodně dovodil, že žalovaná v listině ze dne 27.12.2001 uznala
ve smyslu § 323 odst. 1 obch. zák. vůči žalobkyni určitý peněžitý závazek ve
výši 863 156 Kč z titulu provedeného a řádně odevzdaného díla, spočívajícího v
rekonstrukci nebytových prostor knihkupectví A. v O. na K. Žalovanou namítanou tíseň, jako důvod neplatnosti právního úkonu, nepovažoval
odvolací soud za relevantní důvod neplatnosti právního úkonu v daném případě,
když v obchodních vztazích možnost obchodní tísně patří k podnikatelskému
riziku. Za nedůvodnou považoval odvolací soud rovněž vznesenou námitku promlčení,
jestliže závazek byl žalovanou uznán dne 27.12.2001 a žaloba byla podána již
dne 28.12.2001. Odvolací soud dále konstatoval, že procesním důsledkem uznání závazku je
přechod důkazního břemene z věřitele na dlužníka, který musí prokázat, že jeho
závazek nevznikl, neexistuje nebo zanikl. Odvolací soud dovodil, že neuzavření
smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou ještě neprokazuje, že závazek žalované v
době uznání závazku neexistoval, neboť závazek žalované k zaplacení předmětné
částky mohl vzniknout i jiným způsobem (např. převzetím závazku, přistoupením k
závazku apod.). Žalovaná však podle závěru odvolacího soudu neprokázala opak,
tedy že její závazek v době uznání neexistoval.
Její tvrzení a navrhované
důkazy k prokázání nekvalitnosti prací provedených žalobkyní a důkazy, které by
osvědčily stav nemovitosti, nebyly způsobilé prokázat tvrzení žalované o
neexistenci uznaného závazku. Odvolací soud se nezabýval ani obranou žalované, že oproti sporné pohledávce
žalobkyně započetla svoji pohledávku, neboť zápočet podle § 98 občanského
soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není podle § 216 o. s. ř. v odvolacím
řízení možný. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná uznala určitý závazek vůči žalobkyni z
titulu provedeného a odevzdaného díla a neexistenci závazku v době uznání či
pozdější zánik závazku neprokázala, proto je povinna zaplatit žalobkyni
požadovanou částku ve výši 863 156 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které odůvodnila tím,
že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení
věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka napadá závěr
odvolacího soudu o platnosti uznání závazku na listině, kterou podepsala dne
27.12.2001. Namítá, že v posuzované věci odvolací soud bez odůvodnění
presumoval existenci smlouvy o dílo uzavřené mezi účastníky sporu, přestože v
řízení nebylo prokázáno nic, co by svědčilo o uzavření takové smlouvy a o jejím
obsahu. Poukazuje na to, že stavební práce prováděla žalobkyně s ohledem na
čtyři rozdílné rozpočty, z nichž se však žádný nestal součástí jakékoli
smlouvy, a že v soudním spise jsou doloženy důkazy o tom, že stavební práce
byly žalobkyní provedeny nekvalitně a způsobily tím žalované rozsáhlé škody. Při zohlednění jakosti provedených prací pak byla podle názoru žalované částka,
která byla před podáním žaloby zaplacena žalobkyni, zcela nemístná a nadměrná. Dovolatelka má za to, že v důsledku neexistence smlouvy o dílo je neplatný
závazek žalované v listině datované dnem 27.12.2001 a označené jako uznání
závazku. Žalovaná dále namítá, že nebyla v řízení prokázána použitelnost
obchodního zákoníku pro posouzení vztahu účastníků. Navrhla zrušení rozsudku
odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí
odvolacího soudu (31.5.2007), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady
řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání
nenamítá. Dovolací soud se proto dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle
ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav
posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo
byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně
interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní
normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené
dispozicí právní normy).
Dovolací soud dospěl k závěru, že námitka dovolatelky k platnosti závazku
žalované v listině označené jako uznání závazku a datované dnem 27.12.2001,
kterou odůvodnila neexistencí smlouvy o dílo, jejímž by byla účastníkem, a
námitka k neprokázání použitelnosti obchodního zákoníku pro posouzení vztahu
účastníků, je irelevantní. V dané věci je třeba připomenout samotné znění prohlášení žalované v listině ze
dne 27.12.2001, v níže uvedla, že uznává svůj závazek dle § 407 obchodního
zákoníku ve výši 863 156 Kč a to z titulu provedeného a řádně odevzdaného a
převzatého díla (rekonstrukce nebytových prostor knihkupectví A. v O. na K. vůči věřiteli – obchodní společnosti S. D. B., spol. s r.o. Žalovaná v
předmětném prohlášení dále výslovně uvedla, že povinnou a dlužníkem z tohoto
závazku je ona, nezávisle na označení účastníků ve smlouvě ze dne 17.10.1997,
ve které byly za objednatele označeny majitelky nemovitosti H. V. a paní K. H. a za dodavatele žalovaná - Ing. P. S., O., v zastoupení firmy S. D. B., spol. s
r.o.. V uvedené smlouvě v bodu 9.1 smluvní strany konstatovaly, že vztahy touto
smlouvou výslovně neupravené se řídí příslušnými ustanoveními obchodního
zákoníku, případně občanského zákoníku a zákony a vyhláškami s nimi
souvisejícími. Odvolací soud správně konstatoval, že pokud někdo uzná písemně svůj určitý
závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek v době uznání trvá, a
že procesním důsledkem uznání závazku je přechod důkazního břemene z věřitele
na dlužníka, který musí prokázat, že jeho závazek nevznikl, neexistuje nebo
zanikl. Správně odvolací soud dále konstatoval, že tak vzniká vyvratitelná
domněnka, která znamená, že soud má podle § 133 o. s. ř. skutečnost, pro
kterou je v zákoně stanovena domněnka, za prokázanou, pokud v řízení nevyjde
najevo opak. Odvolací soud rovněž správně dovodil, že neuzavření smlouvy mezi
žalobkyní a žalovanou ještě neprokazuje, že závazek žalované v době uznání
závazku neexistoval, neboť závazek žalované k zaplacení předmětné částky mohl
vzniknout i jiným způsobem (např. převzetím závazku, přistoupením k závazku
apod.). Žalovaná nemusela odpovídat jen jako obligační dlužník, ale např. i
jako dlužník solidární, jako dlužník, který k dluhu přistoupil. Existence
závazku nemohla být ani zpochybněna námitkou žalované o nekvalitnosti
provedených prací žalobkyní za situace, kdy žalovanou v průběhu řízení nebylo
tvrzeno, že vůči žalobkyni bylo uplatněno právo z odpovědnosti za vady díla. Žalovaná podle obsahu spisu a správného závěru odvolacího soudu nevyvrátila
domněnku o existenci jejího závazku vůči žalobkyni. Namítá-li dovolatelka, že nebyla prokázána použitelnosti obchodního zákoníku
pro posouzení vztahu účastníků, je na místě učinit závěr, že odvolací soud
nemusel při posouzení otázky uznání dluhu či závazku posuzovat, zda se jedná o
uznání závazku podle § 323 odst. 1 obch. zák. nebo o uznání dluhu podle § 558
občanského zákoníku (dále jen „obč.
zák.“), neboť důsledky obou zajišťovacích
institutů – uznání závazku i uznání dluhu – vycházejí shodně z vyvratitelné
právní domněnky, že závazek (dluh) v době uznání trval (existoval). V obou
případech by žalovaná nesla důkazní břemeno o vyvrácení skutečnosti existence
jejího závazku vůči žalobkyni. Žalovaná však podle závěru odvolacího soudu
nevyvrátila vyvratitelnou domněnku o trvání jejího závazku, resp. dluhu vůči
žalobkyni, neboť neprokázala opak, tedy že její závazek v době uznání
neexistoval.
Odvolacímu soudu tedy nelze vytknout, že by učinil nesprávné právní posouzení
ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uplatněný dovolací důvod není
naplněn a rozsudek odvolacího soudu je správný. Nejvyšší soud proto podle §
243b odst. 2 o. s. ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224
odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když úspěšné žalobkyni žádné
náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2010
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu