23 Cdo 2728/2017-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci
žalobkyně M. Č., se sídlem v O., zastoupené JUDr. Věnceslavou Holubovou,
advokátkou se sídlem v Praze 2, Šumavská 991/31, proti žalovanému Společenství
vlastníků jednotek v budově čp. 3147-3151, Rodopská ul., Praha 4, se sídlem v
Praze 4 - Modřany, Rodopská 3150, identifikační číslo osoby 28515561,
zastoupenému JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na
příkopě 988/31, o zaplacení částky 101.262 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 311/2012, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 54 Co
318/2016-383, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 54 Co 318/2016-383,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (opravený bod III. výroku). V řízení před soudem prvního stupně vyzval soud prvního stupně
žalobkyni usnesením ze dne 4. 12. 2012, č. j. 56 C 311/2012-9, aby zaplatila
soudní poplatek za žalobu ve výši 5.060 Kč na účet soudu. Následně soud prvního
stupně usnesením ze dne 25. 1. 2013, č. j. 56 C 311/2012-10, které nabylo
právní moci dne 20. 2. 2013, zastavil řízení pro nesplnění poplatkové
povinnosti žalobkyní a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky. V
řízení bylo zjištěno, že žalobkyně svoji poplatkovou povinnost splnila ke dni
19. 12. 2012. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 15. 5. 2014, které bylo
označeno pod č. j. 28 C 55/2014-18, rozhodl, že podle § 9 odst. 7 věta druhá
zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „ZSOP“), se žalované po
právní moci tohoto usnesení vrací zaplacený soudní poplatek 5.060 Kč, neboť
poplatková povinnost zanikla, když usnesení o zastavení řízení nabylo dne 20. 2. 2013 právní moci. Následně soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 5. 2014,
č. j. 56 C 311/2012-20, rozhodl, že (I.) podle § 164 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), se usnesení soudu prvního stupně ze
dne 15. 5. 2014 vydané pod č. j. 28 C 55/2014-18 opravuje tak, že č. j. tohoto
usnesení zní 56 C 311/2012-18, neboť došlo ke zřejmé nesprávnosti v psaní,
(II.) podle § 9 odst. 7 ZSOP se zrušuje usnesení soudu prvního stupně ze dne
25. 1. 2013, č. j. 56 C 311/2012-10, neboť žalobkyně soudní poplatek zaplatila
dříve, než uplynula lhůta pro podání odvolání proti tomuto rozhodnutí, (III.)
podle § 9 odst. 7 a § 12 odst. 1 ZSOP per analogiam se ruší usnesení soudu
prvního stupně ze dne 15. 5. 2014 vydané pod č. j. 28 C 55/2014-18, opravené
výrokem I. tohoto usnesení tak, že č. j. tohoto usnesení zní 56 C 311/2012-18,
kterým soud rozhodl o vrácení soudního poplatku, neboť k zániku poplatkové
povinnosti s ohledem na zrušení usnesení o zastavení řízení nedošlo. Soud
prvního stupně následně projednal spor a ve věci samé rozhodl shora uvedeným
rozsudkem ze dne 3. 5. 2016, č. j. 56 C 311/201-314, ve znění opravného
usnesení ze dne 10. 6. 2016, č. j. 56 C 311/2012-329. Proti rozsudku soudu prvního stupně, a to do výroku o věci samé pod
bodem II. co do částky 87.362 Kč a do výroku o nákladech řízení pod bodem III. podala žalobkyně odvolání. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze
dne 16. 11. 2016, č. j. 54 Co 318/2016-383, zrušil rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 87.362 Kč s příslušenstvím a řízení
v tomto rozsahu zastavil (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů (druhý bod výroku). Odvolací soud rozhodl dle § 103 a 104 o. s. ř. Uvedl, že v souzené
věci bylo řízení zahájeno podáním žaloby 7. 9. 2012, avšak z důvodu nezaplacení
soudního poplatku bylo podle § 9 odst. 1 ZSOP usnesením soudu prvního stupně ze
dne 25. 1. 2013, č. j. 56 C 311/2012-10, které nabylo právní moci dne 20. 2. 2013, zastaveno a řízení tím bylo skončeno (§ 114 odst. 2 o. s. ř.).
Toho si
byla dle odvolacího soudu žalobkyně plně vědoma, neboť jednak podáním ze dne 9. 1. 2014 soud žádala - „vzhledem k faktu, že soud svým usnesením č. j. 56 C
311/2012-10 ze dne 25. 1. 2013 řízení zastavil“ - o vrácení příloh zaslaných
současně s žalobou (ty byly žalobkyni prostřednictvím jejího tehdejšího
zástupce vráceny) a dalším podáním z 15. 9. 2014 soudu sdělila, že „příslušné
přílohy byly soudu znovu dodány společně s náhradní žalobou dne 11. 2. 2014 a
jsou evidovány pod jednacím číslem 28 C 55/2014“. Přestože je dle odvolacího
soudu z obsahu spisu zřejmé, že žalobkyně vyměřený soudní poplatek 5.060 Kč
poukázala 19. 12. 2012 na účet soudu a soud prvního stupně usnesením z 15. 5. 2014, č. j. 28 C 55/2014-18, rozhodl o jeho vrácení žalované (namísto
žalobkyni) právě proto, že řízení bylo dnem 20. 2. 2013 pravomocně zastaveno,
jeho následné usnesení ze dne 28. 5. 2014, č. j. 56 C 311/2012-20, na tom již
nemohlo nic změnit a nebylo ani způsobilé přivodit účinky jeho výroků II. a
III. Nezbývá tak než uzavřít, že poté, co bylo řízení pravomocně zastaveno, již
nemělo dál vůbec probíhat, neboť zde byla absence samotné žaloby. Pokud však
soud prvního stupně i přesto v řízení dál pokračoval, zatížil tím řízení vadou
a odvolací soud nemohl postupovat jinak, než napadený rozsudek podle § 221
odst. 1 písm. c) o. s. ř. v odvoláním dotčené části zrušit a řízení v tomto
rozsahu zastavit. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též
„dovolatelka“) dovolání, jež považuje za přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní
otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolatelka
uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 o. s. ř., který spatřuje v nesprávné aplikaci § 9 odst. 7 ZSOP. Žalobkyně
navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a uložil
odvolacímu soudu věc meritorně projednat. Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil v tom smyslu, že je
považuje za nepřípustné dle § 238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. (tj. ve znění
účinném od 1. 1. 2014, ve znění účinném do 31. 12. 2013 jde o písm. f/), neboť
dovoláním je napadeno usnesení odvolacího soudu, proti kterému je přípustná
žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Žalovaný k § 9 odst. 7 ZSOP
uvádí, že soud disponuje pravomocí zrušit usnesení o zastavení řízení, je-li
soudní poplatek dodatečně uhrazen, tuto možnost má však pouze do okamžiku, kdy
dané usnesení nabude právní moci, čímž s konečnou platností skončí dané řízení. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě
zamítl. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně
zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se dále zabýval otázkou jeho
přípustnosti. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání
rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do
31. 12. 2013 (článek II., bod 2. zákona č. 293/2013 Sbírky, kterým se mění
zákon č.
99/1963 Sbírky, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony). Dovoláním lze podle § 236 odst. 1 o. s. ř. napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. není dovolání podle § 237 přípustné proti
usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 o. s. ř. Podle § 229 odst. 4 o. s. ř. může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout
rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání
nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního
stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost. K námitce žalovaného o nepřípustnosti dovolání dle § 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. dovolací soud uvádí, že není důvodná. V projednávané věci je totiž zřejmé,
že odvolací soud napadeným usnesením nerozhodoval pouze o zastavení odvolacího
řízení ve smyslu § 229 odst. 4 o. s. ř., nýbrž napadeným výrokem též zrušil v
dotčené části rozsudek soudu prvního stupně a v tomto rozsahu řízení zastavil. Přípustnost dovolání proti takovému usnesení odvolacího soudu proto pod výluku
§ 238 odst. 1 písm. f) o. s. ř. nespadá. Dále dovolací soud posuzoval, zda je
dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné dle § 237 o. s. ř., neboť právní otázka, zda může soud
usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zrušit dle § 9 odst. 7
ZSOP i po právní moci tohoto usnesení, nebyla v rozhodování dovolacího soudu
dosud vyřešena.
Dovolání je též důvodné.
Dle § 170 odst. 1 o. s. ř. soud je vázán usnesením, jakmile je vyhlásil;
nedošlo-li k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li třeba doručovat,
jakmile bylo vyhotoveno.
Dle § 9 odst. 1 ZSOP, ve znění účinném do 29. 9. 2017, nebyl-li poplatek za
řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo
kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě,
kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Dle § 9
odst. 7 ZSOP, ve znění účinném do 29. 9. 2017, usnesení o zastavení řízení pro
nezaplacení poplatku zruší soud, který usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen
ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo právní moci, a v
ostatních věcech nejpozději do konce lhůty k odvolání proti tomuto usnesení.
Nabude-li usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku právní moci,
zaniká poplatková povinnost (odst. 7).
Žalobkyně k výkladu § 9 odst. 7 ZSOP dovozuje, že jde o výjimku z § 170 o. s.
ř. s tím, že ze samotného ustanovení nevyplývá, že by soud, který vydal
usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, byl oprávněn ho zrušit
pouze do právní moci usnesení o zastavení řízení, pokud byl /tak jako v
projednávané věci/ soudní poplatek již dříve uhrazen. V obecné rovině však
takovému právnímu hodnocení dovolatelky nelze přisvědčit.
Dovolací soud v usnesení ze dne 20. 9. 2016, sen. zn. 29 ICdo 38/2015, vychází
ze závěru, že ustanovení § 9 odst. 7 ZSOP upravuje předpoklady, za kterých může
soud, jenž rozhodl o zastavení řízení podle § 9 odst. 1 ZSOP, rozhodnout o
zrušení svého usnesení o zastavení řízení, a to bez ohledu na to, zda poplatník
proti němu podal odvolání. Jde o zvláštní způsob autoremedury, která je však
striktně vázaná na podmínky zde vymezené. V projednávané věci je uvedené zcela
klíčové s tím, že soud, jenž rozhodl o zastavení řízení, může své usnesení
zrušit právě pouze, pokud poplatník splní svoji poplatkovou povinnost do konce
lhůty k odvolání proti tomuto usnesení. Ustanovení § 9 odst. 7 ZSOP tak nelze
vykládat tak, že by soudu umožňovalo zrušit své pravomocné rozhodnutí o
zastavení řízení, zjistí-li, že poplatek byl vyměřen nesprávně. Nelze však ani
uvažovat o analogické aplikaci § 12 odst. 2 ZSOP, který se striktně váže na
rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek, nikoliv však na usnesení o
zastavení řízení. Opačný výklad by vedl k absurdnímu závěru, kdy by již
pravomocné usnesení o zastavení řízení mohlo být kdykoliv zpětně odklizeno
soudem, který je vydal. Takový postup je však v rozporu s pravidly vázanosti
soudu usnesením dle § 170 odst. 1 o. s. ř. Lze tedy shrnout, že je správný právní závěr odvolacího soudu o tom, že soud
prvního stupně tím, že usnesením ze dne 28. 5. 2014, č. j. 56 C 311/2012-20,
podle § 9 odst. 7 ZSOP zrušil usnesení soudu prvního stupně ze dne 25. 1. 2013,
č. j. 56 C 311/2012-10, postupoval nesprávně a zatížil řízení vadou. Nicméně
dovolací soud v procesní souvislosti projednávané věci shledává zvláštní
důvody, které vedou k závěru, že nejde o vadu, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a proto odvolací soud pochybil, pokud napadené
rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a řízení zastavil. V podmínkách projednávané věci je tento závěr odůvodněn tím, že žalobkyně řádně
uhradila soudní poplatek, ale pochybením soudu prvního stupně bylo řízení pro
nesplnění poplatkové povinnosti pravomocně zastaveno. Toto své pochybení se
soud prvního stupně pokusil odstranit tím, že usnesením ze dne 28. 5. 2014, č. j. 56 C 311/2012-20, zrušil usnesení o zastavení řízení. Zákonnost tohoto
usnesení nebyla žádným z účastníků zpochybněna a nabylo proto dne 24. 6. 2014
právní moci. Poté soud prvního stupně pokračoval v řízení o věci samé,
nařizoval jednání a prováděl dokazování, a to po dobu více než dvou let, aniž
by z obsahu spisu vyplývaly jakékoliv pochybnosti o naplnění podmínek řízení ze
strany soudu, ale též účastníků řízení. Za této situace nelze pominout legitimní očekávání žalobkyně o tom, že důvody
zastavení řízení odpadly, když soudní poplatek řádně uhradila a řízení před
soudem prvního stupně pokračovalo dál. Opačný závěr by ve svých důsledcích vedl
podle názoru dovolacího soudu k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae)
žalobkyni, ačkoliv sama při uplatňování (vymáhání) svého tvrzeného práva
postupovala v souladu se zákonem. Žalovaný ve svém vyjádření důvodně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/06, ve kterém Ústavní soud uvádí, že ustanovení §
170 odst. 1 o. s. ř. jednoznačně stanoví, že soud je vázán usnesením, jakmile
je vyhlásil, a pokud nedošlo k vyhlášení, jakmile bylo doručeno, a není-li
třeba je doručovat, jakmile bylo vyhotoveno.
Zákon v tomto ohledu nijak
nerozlišuje situace, kdy je vydané rozhodnutí vadné a kdy nikoliv, stejně tak
není rozhodné, v důsledku čeho eventuální vady vznikly; tedy i vadné
(nezákonné) rozhodnutí je pro soud závazné. Zákon současně stanoví způsob, jak
eventuální vady zhojit. Odvolací soud však pominul, že uvedené závěry se plně uplatní i na usnesení ze
dne 28. 5. 2014, č. j. 56 C 311/2012-20, kterým soud prvního stupně usnesení o
zastavení řízení zrušil a které nebylo právní moci dne 24. 6. 2014. Z obsahu
spisu se podává, že ani toto usnesení soudu prvního stupně nebylo žádným z
účastníků řízení zpochybněno odvoláním. Za této situace nelze než uzavřít, že
právní mocí usnesení ze dne 28. 5. 2014, č. j. 56 C 311/2012-20, bylo usnesení
ze dne 25. 1. 2013, č. j. 56 C 311/2012-10, zrušeno, a tím odpadl i nedostatek
v podmínkách řízení, o které své rozhodnutí opírá odvolací soud. Postupoval-li
poté odvolací soud dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je jeho právní
posouzení věci nesprávné. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že rozhodnutí
odvolacího soudu není správné a dovolání je opodstatněné. Z toho důvodu
napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§
243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil. Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). Protože se tímto rozhodnutím
řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení
rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popř. odvolacího soudu. Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.