23 Cdo 274/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci
žalobkyně OBI Česká republika s.r.o., se sídlem v Praze 4, Hanusova 18, PSČ 140
00, identifikační číslo osoby 60470968, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 32, proti žalované HORNBACH BAUMARKT CS
spol. s r.o., se sídlem v Praze 9 - Horních Počernicích, Chlumecká 2398, PSČ
193 00, identifikační číslo osoby 47117559, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem,
Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, o
ochranu před nekalou soutěží s návrhem na nařízení předběžného opatření, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 53/2010, o dovolání žalobkyně proti
usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října
2010, č. j. 3 Cmo 273/2010-170, takto:
Dovolání se zamítá.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. května 2010, č. j. 21 Cm 53/2010-19,
zčásti vyhověl podanému návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření a
uložil žalované povinnost zdržet se šíření reklamních tvrzení: „Překonáme
každou akci Obi! Jsme vždy až o 10 % levnější díky naší cenové záruce. Ukažte
nám slevový kupón z jakéhokoliv hobbymarketu a automaticky tak získáte 10 %
cenovou záruku na celý sortiment Hornbachu.“ (bod I. výroku), zastavil řízení o
žalobě v části, v níž žalobkyně požadovala uložení povinnosti žalované „zdržet
se poskytování cenových slev zákazníkům na základě ukázání (předložení)
slevového kupónu vydaného žalobkyní ze strany zákazníka“ (bod 4 žalobního
návrhu), nebo „zdržet se poskytování cenových slev zákazníkům na základě
ukázání (předložení) slevového kupónu vydaného žalobkyní ze strany zákazníka,
aniž by zákazník zároveň prokazoval prodejní cenu identického druhu výrobku
označeného stejným EAN kódem u žalobkyně“ (bod 5 žalobního návrhu), a to
výrokem pod bodem II. usnesení. Současně výrokem pod bodem III. zamítl návrh na
vydání předběžného opatření, kterým by žalované soud uložil povinnost „zdržet
se poskytování cenových slev zákazníkům na základě ukázání (předložení)
slevového kupónu vydaného žalobkyní ze strany zákazníka (bod 4 návrhu na vydání
předběžného opatření), nebo „zdržet se poskytování cenových slev zákazníkům na
základě ukázání (předložení) slevového kupónu vydaného žalobkyní ze strany
zákazníka, aniž by zákazník zároveň prokazoval prodejní cenu identického druhu
výrobku označeného stejným EAN kódem u žalobkyně“ (bod 5 návrhu na vydání
předběžného opatření). S ohledem na skutečnost, že návrh na vydání předběžného opatření byl
podán zároveň se žalobou, zkoumal soud prvního stupně nejprve, jsou-li dány
podmínky řízení o věci samé a dospěl k závěru, že o nárocích vznesených v
žalobních bodech 4/ a 5/ již bylo rozhodnuto, a to v řízení u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 19 Cm 29/2008. Proto pro překážku věci rozhodnuté, a tedy pro
nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, řízení o žalobních bodech 4/
a 5/ výrokem II. rozhodnutí podle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zastavil. K odvolání žalobkyně (proti výroku II. a III.) i žalované (proti výroku
I.) odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně ve
výroku I. změnil tak, že zamítl návrh na vydání předběžného opatření na zdržení
se šíření reklamního sloganu „Ukažte nám slevový kupón z jakéhokoliv
hobbymarketu a automaticky tak získáte 10% cenovou záruku na celý sortiment
Hornbachu“ (samostatně i jako součásti reklamního tvrzení „Překonáme každou
akci Obi! Jsme vždy až o 10 % levnější díky naší cenové záruce. Ukažte nám
slevový kupón z jakéhokoliv hobbymarketu a automaticky tak získáte 10 % cenovou
záruku na celý sortiment Hornbachu.“), jinak tento výrok v další části
potvrdil, a to v tom správném znění, že žalovaná je povinna zdržet se šíření
reklamního tvrzení „Překonáme každou akci Obi!“ a reklamního tvrzení „Překonáme
každou akci Obi!
Jsme vždy až o 10 % levnější díky naší cenové záruce.“
Současně potvrdil výroky II. a III. usnesení. Pokud jde o výrok II. soudu prvního stupně, odvolací soud uvedl, že je
mu z jeho úřední činnosti známo, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 19 Cm 29/2008, u odvolacího soudu pak pod sp. zn. 3 Cmo 176/2009,
byla žalované rozsudkem ze dne 10. listopadu 2008 ve znění rozsudku odvolacího
soudu ze dne 3. února 2010 uložena povinnost zdržet se přijímání slevových
kupónů vydávaných žalobkyní, vyjma případů, kdy zákazník u žalované slevovými
kopóny dokládá cenovou úroveň nabídky žalobkyně a žalovaná mu tyto kupóny vrací
bez jakékoliv úpravy a zásahu do nich. Odkazuje na ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., dospěl k závěru, že v dříve zahájeném řízení, které bylo u Městského
soudu v Praze vedeno pod sp. zn. 19 Cm 29/2008, se v části nároku na uložení
povinnosti žalované zdržet se přijímání slevových kupónů vydávaných žalobkyní
jedná o stejnou věc jako v tomto řízení, které bylo zahájeno později, a to
rozsahu žalobních bodů 4/ a 5/ a v rozsahu návrhu na vydání předběžného
opatření ve znění totožném s žalobními body 4/ a 5/. V obou řízeních je
skutkový stav vylíčen tak, že žalovaná šíří reklamní tvrzení týkající se
žalobkyně, jehož podstatou je předkládání (přijímání, ukazování) slevových
kupónů žalobkyně, popř. jiných soutěžitelů a nabídka s tím související cenové
záruky potenciálním zákazníkům, což žalobkyně považuje za jednání
nekalosoutěžní. Z výše uvedeného a z obsahu spisu tak odvolací soud dovodil, že
se ve výše vymezeném rozsahu jedná o stejnou věc a shledal, shodně se soudem
prvního stupně, překážku věci rozhodnuté. Rozhodnutí soudu prvního stupně ve
výroku II. tak považoval za správné. Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen výrok
II. prvostupňového rozhodnutí, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatňujíc dovolací
důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní
posouzení věci.
Dovolatelka namítá, že řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 19 Cm 29/2008 netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté vůči později
vedenému řízení pod sp. zn. 21 Cm 53/2010. Podle jejího názoru není u obou
návrhů dán stejný předmět řízení, a nárok, kterého se žalobkyně domáhala v
pozdějším řízení, nevyplývá ze stejných skutkových tvrzení jako nárok, kterého
se žalobkyně domáhala v řízení dřívějším, a tudíž se nejedná o totožné nároky.
Následně podrobně popisuje, v čem spatřuje rozdílnost nároků vymezených oběma
žalobními návrhy, odlišnost předmětů obou řízení. V předmětném řízení se jedná
o jiný nárok, a je postihováno odlišné jednání než v řízení předchozím. Uložení
zákazu žalované v dřívějším řízení (zákaz přijímaní slevových kupónů) nepokrývá
a nechrání žalobkyni před nekalým jednáním žalované spočívajícím v tom, že
poskytuje slevy jen na základě předložení a ukázání slevového kupónu bez
ověření cenové úrovně daného produktu u žalobkyně. Obě řízení se tedy liší a v
obou řízeních byly uplatňovány rozdílné nároky; ve věci není dána překážka věci
pravomocně rozsouzené.
Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího
soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že dovolání považuje za
nepřípustné. Posouzení dané věci z hlediska překážky pravomocně rozsouzené
soudem prvního i druhého stupně považuje za správné. Dle jejího názoru se
skutečně jedná o obsahově totožné nároky, které jsou pouze odlišně formulované,
a navíc vyplývají z v podstatě stejného jednání.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č.
7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je
přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení
uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou
splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. pak stanoví, že jde-li se o takový nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. nemůže být tatáž věc v rozsahu
závaznosti výroku rozsudku projednávaná znovu, jestliže bylo ve věci pravomocně
rozhodnuto. Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu
projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky. Soud,
který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, tedy o stejném
nároku, musí zastavit řízení, které u něho bylo zahájeno (§104 odst. 1 o. s.
ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o
níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Vyplývá z materiální
právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla
pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a
nezměnitelným způsobem. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první
řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc (srov. shodně
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání.
Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1098).
Podle ustálené judikatury soudů se jedná o stejnou věc ve smyslu § 159a
odst. 5 o. s. ř. tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž
již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá -li se o tentýž právní důvod a týká-li se
týchž osob; tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav
vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn (ze stejného skutku). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.
4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný v Soudní judikatuře jako SJ
113/2001, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz.
V projednávané věci se žalobkyně domáhá, aby soud uložil žalované
„zdržet se poskytování cenových slev zákazníkům na základě ukázání (předložení)
slevového kupónu vydaného žalobkyní ze strany zákazníka“ (bod 4 žalobního
návrhu), nebo „zdržet se poskytování cenových slev zákazníkům na základě
ukázání (předložení) slevového kupónu vydaného žalobkyní ze strany zákazníka,
aniž by zákazník zároveň prokazoval prodejní cenu identického druhu výrobku
označeného stejným EAN kódem u žalobkyně“ (bod 5 žalobního návrhu). O téže
povinnosti však již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Městského
soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 29/2008. V tomto řízení soud žalované zakázal
„přijímat slevové kupóny vydávané žalobkyní vyjma případů, kdy zákazník
žalované slevovými kupóny dokládá cenovou úroveň nabídky žalobkyně a žalovaná
tyto kupóny mu vrací bez jakékoli úpravy a zásahu do nich“.
Předmětné řízení i dříve zahájené řízení u Městského soudu v Praze
vedené pod sp. zn. 19 Cm 29/2008 se zcela evidentně týkají týchž osob. Stejně
tak se v nich jedná o tentýž nárok a týkají se stejného předmětu řízení. Jak
výše uvedeno, tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže nárok nebo stav
vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn (ze stejného skutku). Žalobkyně uplatňuje tentýž nárok, pouze jinak
formulovaný. V obou řízeních se domáhá toho, aby žalovaná neposkytovala cenovou
slevu toliko na základě předložení (přijetí) slevového kupónu žalobkyně, tedy
aby slevové kupóny žalobkyně nebyly „použitelné“ i u žalované. Rozdíl, který by
připadal v úvahu, a vycházel by přísně z jazykového znění (rozdíl mezi ukázání/
předložení a přijímání), žalobkyně sama ve své žalobě potírá, když svůj nárok
prokazuje notářským zápisem z testovacího nákupu, z nějž vyplývá, že žalovaná
poskytla na základě předložení/ukázání slevového kupónu žalobkyně slevu, když
slevový kupón odstřihla a připojila ke svému internímu dokumentu. Svůj nárok
(vymezený žalobním petitem) pak žalobkyně odůvodňuje stejnými skutkovými
tvrzeními jako v řízení předcházejícím. Argumentace žalobkyně (žalovaná si
předchozí pravomocný rozsudek nesprávně vyložila a ve svých jednáních pokračuje
v pozměněné verzi, žalobkyně nesouhlasí s právní argumentací odvolacího soudu v
jeho rozhodnutí v předchozím řízení, pro který tentýž nárok uplatňuje žalobkyně
znovu u soudu) z nyní projednávané věci jinou věc (s odlišným skutkovým
základem) sama o sobě nečiní.
Odvolací soud tedy, shodně se soudem prvního stupně, správně dovodil,
že v dříve zahájeném řízení, které bylo u Městského soudu v Praze vedeno pod
sp. zn. 19 Cm 29/2008, se v části nároku na uložení povinnosti žalované zdržet
se přijímaní slevových kupónů vydávaných žalobkyní jedná o stejnou věc jako v
předmětném řízení, které bylo zahájeno později, a to v rozsahu žalobních bodů 4
a 5 (a v rozsahu návrhu na vydání předběžného opatření ve znění totožném s
žalobními body 4 a 5). Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže potvrdil
usnesení soudu prvního stupně v části týkající se zastavení řízení, vyšlo-li
najevo, že žalobkyně se ve vymezeném rozsahu domáhá stejné věci jako v dříve
zahájeném pravomocně skončeném řízení, a že se tak jedná o překážku věci
pravomocně rozhodnuté.
Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů podle § 243b odst. 2 o. s.
ř. dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s.
ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. května 2012
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu