Nejvyšší soud Usnesení občanské

23 Cdo 274/2012

ze dne 2012-05-30
ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.274.2012.1

23 Cdo 274/2012

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci

žalobkyně OBI Česká republika s.r.o., se sídlem v Praze 4, Hanusova 18, PSČ 140

00, identifikační číslo osoby 60470968, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem,

advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 32, proti žalované HORNBACH BAUMARKT CS

spol. s r.o., se sídlem v Praze 9 - Horních Počernicích, Chlumecká 2398, PSČ

193 00, identifikační číslo osoby 47117559, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem,

Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, o

ochranu před nekalou soutěží s návrhem na nařízení předběžného opatření, vedené

u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 53/2010, o dovolání žalobkyně proti

usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. října

2010, č. j. 3 Cmo 273/2010-170, takto:

Dovolání se zamítá.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. května 2010, č. j. 21 Cm 53/2010-19,

zčásti vyhověl podanému návrhu žalobkyně na nařízení předběžného opatření a

uložil žalované povinnost zdržet se šíření reklamních tvrzení: „Překonáme

každou akci Obi! Jsme vždy až o 10 % levnější díky naší cenové záruce. Ukažte

nám slevový kupón z jakéhokoliv hobbymarketu a automaticky tak získáte 10 %

cenovou záruku na celý sortiment Hornbachu.“ (bod I. výroku), zastavil řízení o

žalobě v části, v níž žalobkyně požadovala uložení povinnosti žalované „zdržet

se poskytování cenových slev zákazníkům na základě ukázání (předložení)

slevového kupónu vydaného žalobkyní ze strany zákazníka“ (bod 4 žalobního

návrhu), nebo „zdržet se poskytování cenových slev zákazníkům na základě

ukázání (předložení) slevového kupónu vydaného žalobkyní ze strany zákazníka,

aniž by zákazník zároveň prokazoval prodejní cenu identického druhu výrobku

označeného stejným EAN kódem u žalobkyně“ (bod 5 žalobního návrhu), a to

výrokem pod bodem II. usnesení. Současně výrokem pod bodem III. zamítl návrh na

vydání předběžného opatření, kterým by žalované soud uložil povinnost „zdržet

se poskytování cenových slev zákazníkům na základě ukázání (předložení)

slevového kupónu vydaného žalobkyní ze strany zákazníka (bod 4 návrhu na vydání

předběžného opatření), nebo „zdržet se poskytování cenových slev zákazníkům na

základě ukázání (předložení) slevového kupónu vydaného žalobkyní ze strany

zákazníka, aniž by zákazník zároveň prokazoval prodejní cenu identického druhu

výrobku označeného stejným EAN kódem u žalobkyně“ (bod 5 návrhu na vydání

předběžného opatření). S ohledem na skutečnost, že návrh na vydání předběžného opatření byl

podán zároveň se žalobou, zkoumal soud prvního stupně nejprve, jsou-li dány

podmínky řízení o věci samé a dospěl k závěru, že o nárocích vznesených v

žalobních bodech 4/ a 5/ již bylo rozhodnuto, a to v řízení u Městského soudu v

Praze pod sp. zn. 19 Cm 29/2008. Proto pro překážku věci rozhodnuté, a tedy pro

nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, řízení o žalobních bodech 4/

a 5/ výrokem II. rozhodnutí podle ustanovení § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963

Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zastavil. K odvolání žalobkyně (proti výroku II. a III.) i žalované (proti výroku

I.) odvolací soud usnesením v záhlaví uvedeným usnesení soudu prvního stupně ve

výroku I. změnil tak, že zamítl návrh na vydání předběžného opatření na zdržení

se šíření reklamního sloganu „Ukažte nám slevový kupón z jakéhokoliv

hobbymarketu a automaticky tak získáte 10% cenovou záruku na celý sortiment

Hornbachu“ (samostatně i jako součásti reklamního tvrzení „Překonáme každou

akci Obi! Jsme vždy až o 10 % levnější díky naší cenové záruce. Ukažte nám

slevový kupón z jakéhokoliv hobbymarketu a automaticky tak získáte 10 % cenovou

záruku na celý sortiment Hornbachu.“), jinak tento výrok v další části

potvrdil, a to v tom správném znění, že žalovaná je povinna zdržet se šíření

reklamního tvrzení „Překonáme každou akci Obi!“ a reklamního tvrzení „Překonáme

každou akci Obi!

Jsme vždy až o 10 % levnější díky naší cenové záruce.“

Současně potvrdil výroky II. a III. usnesení. Pokud jde o výrok II. soudu prvního stupně, odvolací soud uvedl, že je

mu z jeho úřední činnosti známo, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze

pod sp. zn. 19 Cm 29/2008, u odvolacího soudu pak pod sp. zn. 3 Cmo 176/2009,

byla žalované rozsudkem ze dne 10. listopadu 2008 ve znění rozsudku odvolacího

soudu ze dne 3. února 2010 uložena povinnost zdržet se přijímání slevových

kupónů vydávaných žalobkyní, vyjma případů, kdy zákazník u žalované slevovými

kopóny dokládá cenovou úroveň nabídky žalobkyně a žalovaná mu tyto kupóny vrací

bez jakékoliv úpravy a zásahu do nich. Odkazuje na ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř., dospěl k závěru, že v dříve zahájeném řízení, které bylo u Městského

soudu v Praze vedeno pod sp. zn. 19 Cm 29/2008, se v části nároku na uložení

povinnosti žalované zdržet se přijímání slevových kupónů vydávaných žalobkyní

jedná o stejnou věc jako v tomto řízení, které bylo zahájeno později, a to

rozsahu žalobních bodů 4/ a 5/ a v rozsahu návrhu na vydání předběžného

opatření ve znění totožném s žalobními body 4/ a 5/. V obou řízeních je

skutkový stav vylíčen tak, že žalovaná šíří reklamní tvrzení týkající se

žalobkyně, jehož podstatou je předkládání (přijímání, ukazování) slevových

kupónů žalobkyně, popř. jiných soutěžitelů a nabídka s tím související cenové

záruky potenciálním zákazníkům, což žalobkyně považuje za jednání

nekalosoutěžní. Z výše uvedeného a z obsahu spisu tak odvolací soud dovodil, že

se ve výše vymezeném rozsahu jedná o stejnou věc a shledal, shodně se soudem

prvního stupně, překážku věci rozhodnuté. Rozhodnutí soudu prvního stupně ve

výroku II. tak považoval za správné. Proti usnesení odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen výrok

II. prvostupňového rozhodnutí, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost

odvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., uplatňujíc dovolací

důvod dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy nesprávné právní

posouzení věci.

Dovolatelka namítá, že řízení vedené u Městského soudu v Praze pod sp.

zn. 19 Cm 29/2008 netvoří překážku věci pravomocně rozhodnuté vůči později

vedenému řízení pod sp. zn. 21 Cm 53/2010. Podle jejího názoru není u obou

návrhů dán stejný předmět řízení, a nárok, kterého se žalobkyně domáhala v

pozdějším řízení, nevyplývá ze stejných skutkových tvrzení jako nárok, kterého

se žalobkyně domáhala v řízení dřívějším, a tudíž se nejedná o totožné nároky.

Následně podrobně popisuje, v čem spatřuje rozdílnost nároků vymezených oběma

žalobními návrhy, odlišnost předmětů obou řízení. V předmětném řízení se jedná

o jiný nárok, a je postihováno odlišné jednání než v řízení předchozím. Uložení

zákazu žalované v dřívějším řízení (zákaz přijímaní slevových kupónů) nepokrývá

a nechrání žalobkyni před nekalým jednáním žalované spočívajícím v tom, že

poskytuje slevy jen na základě předložení a ukázání slevového kupónu bez

ověření cenové úrovně daného produktu u žalobkyně. Obě řízení se tedy liší a v

obou řízeních byly uplatňovány rozdílné nároky; ve věci není dána překážka věci

pravomocně rozsouzené.

Závěrem dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího

soudu v dovoláním napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k

dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně se vyjádřila žalovaná tak, že dovolání považuje za

nepřípustné. Posouzení dané věci z hlediska překážky pravomocně rozsouzené

soudem prvního i druhého stupně považuje za správné. Dle jejího názoru se

skutečně jedná o obsahově totožné nároky, které jsou pouze odlišně formulované,

a navíc vyplývají z v podstatě stejného jednání.

Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem

poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od

1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č.

7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění

pozdějších předpisů, a další související zákony.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání

bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně

zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je

přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat

jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud

přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §

229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek

nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení

uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.

se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani tyto vady nenamítá.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc

podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,

sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav

nesprávně aplikoval.

Podle § 103 o. s. ř. soud kdykoli za řízení přihlíží k tomu, zda jsou

splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. pak stanoví, že jde-li se o takový nedostatek

podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.

Podle ustanovení § 159a odst. 5 o. s. ř. nemůže být tatáž věc v rozsahu

závaznosti výroku rozsudku projednávaná znovu, jestliže bylo ve věci pravomocně

rozhodnuto. Jde o uplatnění zásady „ne bis in idem“, která má zabránit dvojímu

projednávání a rozhodování o témže předmětu řízení mezi týmiž účastníky. Soud,

který by měl jednat o věci již jednou pravomocně rozhodnuté, tedy o stejném

nároku, musí zastavit řízení, které u něho bylo zahájeno (§104 odst. 1 o. s.

ř.). Překážka věci pravomocně rozhodnuté (rei iudicatae) brání tomu, aby věc, o

níž bylo pravomocně rozhodnuto, byla znovu projednávána. Vyplývá z materiální

právní moci rozsudku, jejíž obecnou vlastností je, aby právní věc byla

pravomocným rozsudkem autoritativně vyřešena zásadně definitivním a

nezměnitelným způsobem. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první

řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc (srov. shodně

Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. Komentář. 1. vydání.

Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1098).

Podle ustálené judikatury soudů se jedná o stejnou věc ve smyslu § 159a

odst. 5 o. s. ř. tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž

již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá -li se o tentýž právní důvod a týká-li se

týchž osob; tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav

vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl

uplatněn (ze stejného skutku). Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5.

4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný v Soudní judikatuře jako SJ

113/2001, dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz.

V projednávané věci se žalobkyně domáhá, aby soud uložil žalované

„zdržet se poskytování cenových slev zákazníkům na základě ukázání (předložení)

slevového kupónu vydaného žalobkyní ze strany zákazníka“ (bod 4 žalobního

návrhu), nebo „zdržet se poskytování cenových slev zákazníkům na základě

ukázání (předložení) slevového kupónu vydaného žalobkyní ze strany zákazníka,

aniž by zákazník zároveň prokazoval prodejní cenu identického druhu výrobku

označeného stejným EAN kódem u žalobkyně“ (bod 5 žalobního návrhu). O téže

povinnosti však již bylo pravomocně rozhodnuto v řízení vedeném u Městského

soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 29/2008. V tomto řízení soud žalované zakázal

„přijímat slevové kupóny vydávané žalobkyní vyjma případů, kdy zákazník

žalované slevovými kupóny dokládá cenovou úroveň nabídky žalobkyně a žalovaná

tyto kupóny mu vrací bez jakékoli úpravy a zásahu do nich“.

Předmětné řízení i dříve zahájené řízení u Městského soudu v Praze

vedené pod sp. zn. 19 Cm 29/2008 se zcela evidentně týkají týchž osob. Stejně

tak se v nich jedná o tentýž nárok a týkají se stejného předmětu řízení. Jak

výše uvedeno, tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže nárok nebo stav

vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl

uplatněn (ze stejného skutku). Žalobkyně uplatňuje tentýž nárok, pouze jinak

formulovaný. V obou řízeních se domáhá toho, aby žalovaná neposkytovala cenovou

slevu toliko na základě předložení (přijetí) slevového kupónu žalobkyně, tedy

aby slevové kupóny žalobkyně nebyly „použitelné“ i u žalované. Rozdíl, který by

připadal v úvahu, a vycházel by přísně z jazykového znění (rozdíl mezi ukázání/

předložení a přijímání), žalobkyně sama ve své žalobě potírá, když svůj nárok

prokazuje notářským zápisem z testovacího nákupu, z nějž vyplývá, že žalovaná

poskytla na základě předložení/ukázání slevového kupónu žalobkyně slevu, když

slevový kupón odstřihla a připojila ke svému internímu dokumentu. Svůj nárok

(vymezený žalobním petitem) pak žalobkyně odůvodňuje stejnými skutkovými

tvrzeními jako v řízení předcházejícím. Argumentace žalobkyně (žalovaná si

předchozí pravomocný rozsudek nesprávně vyložila a ve svých jednáních pokračuje

v pozměněné verzi, žalobkyně nesouhlasí s právní argumentací odvolacího soudu v

jeho rozhodnutí v předchozím řízení, pro který tentýž nárok uplatňuje žalobkyně

znovu u soudu) z nyní projednávané věci jinou věc (s odlišným skutkovým

základem) sama o sobě nečiní.

Odvolací soud tedy, shodně se soudem prvního stupně, správně dovodil,

že v dříve zahájeném řízení, které bylo u Městského soudu v Praze vedeno pod

sp. zn. 19 Cm 29/2008, se v části nároku na uložení povinnosti žalované zdržet

se přijímaní slevových kupónů vydávaných žalobkyní jedná o stejnou věc jako v

předmětném řízení, které bylo zahájeno později, a to v rozsahu žalobních bodů 4

a 5 (a v rozsahu návrhu na vydání předběžného opatření ve znění totožném s

žalobními body 4 a 5). Odvolací soud tedy nepochybil, jestliže potvrdil

usnesení soudu prvního stupně v části týkající se zastavení řízení, vyšlo-li

najevo, že žalobkyně se ve vymezeném rozsahu domáhá stejné věci jako v dříve

zahájeném pravomocně skončeném řízení, a že se tak jedná o překážku věci

pravomocně rozhodnuté.

Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů podle § 243b odst. 2 o. s.

ř. dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o

rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s.

ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. května 2012

JUDr. Zdeněk Des

předseda senátu