23 Cdo 2747/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce Ing. I. K., zastoupeného Mgr. P. Š., advokátem proti žalovanému F.
H., zastoupenému JUDr. P. J., advokátem o zaplacení 350 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 227/95, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. listopadu
2008, č.j. 51 Co 370/2008-298, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 10 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
P. J., advokáta.
s příslušenstvím; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož
mezi účastníky dne 25.5.1994 uzavřená smlouva o dílo je neplatná. Soud prvního
stupně považoval smlouvu za neplatnou pro neurčitost dohody smluvních stran o
předmětu díla; odvolací soud pro absenci dohody o ceně díla. Odvolací soud
konstatoval, že i když nebyl předmět díla (oprava a modernizace stavby podle
projektové dokumentace) dohodnut určitě co do objemu prací a materiálu, bylo na
zhotoviteli, jakým způsobem dílo provede řádně, aby odpovídalo smluvenému
výsledku určeného projektovou dokumentací a zároveň dohodnutému provedení
elektroinstalačních prací, elektrického topení, elektropřípojky, truhlářských
prací a obkladů interiérů, dveří a dlažeb. Pokud si však smluvní strany ve
smlouvě sjednaly cenu díla částkou 3 230 000 Kč s tím, že tato suma zahrnuje
pouze předběžnou cenu 250 000 Kč za elektroinstalační práce a elektrické topení
a předběžnou cenu 85 000 Kč za elektropřípojku a cena neobsahovala další část
ceny díla za provedení obkladů interiérů a dveří, odvolací soud dovodil, že
takto sjednaná cena díla nevyhovuje žádnému ze způsobů určení ceny díla, jak to
předpokládá ustanovení § 536 odst. 3 obchodního zákoníku (dále jen „obch.
zák.“) pro platně sjednanou cenu díla.
Pokud byla sjednána smlouva o dílo neplatně, odvolací soud na základě tohoto
závěru dovodil, že soud prvního stupně správně zamítl požadavek žalobce na
zaplacení smluvní pokuty výši 150 000 Kč, neboť dohoda o smluvní pokutě v
neplatné smlouvě je rovněž neplatná, protože platnost smluvní pokuty sjednané
ve smyslu § 544 obč. zák. je závislá na existenci hlavního závazku, který je
smluvní pokutou zajištěn.
Domáhal-li se žalobce zaplacení částky 106 968 Kč, představující slevu z ceny
díla, kterou uplatnil z důvodu vadně provedeného díla, odvolací soud s odkazem
na ustanovení § 564 ve spojení s § 436 a 437 obch. zák. konstatoval, že nárok z
odpovědnosti za vady díla je nárokem vzniklým z porušení smluvní povinnosti a
smluvní povinnost lze porušit jen tehdy, byla-li smlouva platně uzavřena.
Byla-li předmětem neplatné smlouvy o dílo oprava a modernizace nemovitosti,
odvolací soud v souladu § 457 a § 458 odst. 1 věty druhé občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“) dovodil, že uplatněný nárok je třeba posuzovat podle
právních ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení, kterým by v daném
případě byl rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před opravou a po ní s
přihlédnutím k vadám, které snižují hodnotu rekonstruovaného díla - viz judikát
pod označením R 26/75.
Odvolací soud ohledně tohoto uplatněného nároku ve výši 106 968 Kč s
příslušenstvím dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, zamítl-li
požadavek žalobce na zaplacení uvedené částky, neboť žalobce, ač soudem řádně
poučen, nedoložil soudu, jaká hodnota jeho nemovitosti byla před započetím
provádění oprav a po jejich ukončení, s jakými vadami byly práce provedeny a
jakou konkrétní částku žalovanému, jako zhotoviteli, za dílo žalobce zaplatil.
Soud tak nemohl uložit žalovanému vydat žalobci konkrétní částku, představující
bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 457 a 458 odst. 1 obč. zák.
Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně i co do zamítnutí
uplatněného nároku žalobcem ve výši 93 032 Kč, která měla představovat cenu
elektřiny spotřebované žalovaným při provádění díla. Odvolací soud se ztotožnil
se soudem prvního stupně, že pouhá skutečnost, že elektřina byla spotřebována
při provádění díla žalovaným, bez dalšího nezakládá nárok žalobce vůči
žalovanému. Žalobce neprokázal, že by žalovaný spotřebováním elektřiny získal
majetkový prospěch na úkor žalobce, neboť elektřina byla podle skutkových
zjištění spotřebovávána ve prospěch žalobce s cílem zajistit řádné provádění
díla, přičemž požadovaná částka nebyla součástí vyúčtované ceny, což žalobce
ani netvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“). Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ale z obsahu
dovolání vyplývá, že nesouhlasí pouze se závěrem odvolacího soudu, kterým
odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby co do částky 350 000 Kč s
příslušenstvím. Dovolatel uplatnil dovolací důvod nesprávného právního
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým brojí proti
závěru odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy o dílo z důvodu neplatného
sjednání ceny díla a posouzení nároku na bezdůvodné obohacení. Dovolává se i
dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení
bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, což spatřuje v postupu soudu, který nepřipustil jím navržený důkaz
znaleckým posudkem.
Dovolatel má za to, že cena díla nemusí být stanovena výlučně některým způsobem
stanoveným v § 536 odst. 3 obch. zák., a domnívá se, že zákon nevylučuje
sjednat cenu použitím všech tří zákonem připuštěných způsobů. Souhlasí, že
smluvní strany nesjednaly ve smlouvě uvedením ceny díla 3 230 000 Kč pevnou
cenu díla, avšak tato cena byla podle vůle obou stran pouze cena stanovená
odhadem s tím, že konečná výše ceny za příslušné stavební práce bude sjednána
podle skutečně vyprojektovaného řešení, když v době uzavření smlouvy nebyly
některé stavební prvky oceněny vůbec a cenu některých prací si strany ponechaly
pozdější dohodě o určení ceny s ohledem na cenu obkladů interiérů a dveří. Je
přesvědčen, že takovýto smíšený způsob sjednání ceny díla není v rozporu s §
536 odst. 3 obch. zák.
Nesouhlasí ani se zamítnutím nároku na zaplacení pohledávky za spotřebovanou
elektřinu ve výši 93 032 Kč, neboť nepovažuje za správný názor odvolacího
soudu, že rozhodující je, v čí prospěch byla prováděna činnost, ke které byl
používán elektrický proud. Podle dovolatele je relevantní, kdo byl faktickým
odběratelem a spotřebitelem elektřiny, a tím byl žalovaný, který by měl za
spotřebovanou elektřinu zaplatit.
Za nepřijatelný považuje dovolatel postup soudu v otázce posouzení nároku ve
výši 106 968 Kč. Namítá, že odvolací soud, vycházeje ze závěru o neplatnosti
smlouvy o dílo, nesprávně odmítl možnost samostatného řešení majetkových
důsledků vad díla, a to s argumentací, že vady díla by v podstatě snižovaly
výši částky, kterou by měl žalobce z titulu bezdůvodného obohacení za
bezesmluvně zhotovené dílo zaplatit. Výsledkem tohoto přístupu řešení je pak
splynutí vypořádání úhrady za řádně provedené stavební práce a za práce
provedené vadně, což podle dovolatele je přístup pochybný a nesprávný. Domnívá
se, že i kdyby byla smlouva o dílo neplatná, je oprávněn požadovat náhradu
nákladů, které vynaložil na odstranění vad díla, které způsobil na stavbě
žalovaný. Proto považuje za nesprávné, že nebyl připuštěn důkaz znaleckým
posudkem, pomocí kterého mohly být vyčísleny obvyklé náklady, jež musí být
vynaloženy na odstranění určitých vad.
Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto
soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu považuje za správné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240
odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobcem) řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je
dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení
správnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost
dovolání neumožňují.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil smlouvu o dílo
uzavřenou mezi účastníky dne 25.5.1994 jako neplatnou v souladu s hmotným
právem, jestliže ve smlouvě nebyla sjednána cena díla způsobem, jakým určuje §
536 odst. 3 obch. zák., který stanoví, resp. stanovil tak i v době uzavření
smlouvy, že cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň
stanoven způsob jejího určení, ledaže strany ve smlouvě projeví vůli uzavřít
smlouvu i bez tohoto určení. Ze skutkových zjištění nevyplývá, že by byla mezi
účastníky sjednána cena díla pevnou částkou, to dovolatel ostatně ani nepopírá,
nebyl sjednán určitě ani způsob jejího určení a strany si ani nesjednaly, že
sjednávají smlouvu o dílo bez určení ceny. Ze skutkových zjištění soudů
vyplývá, že si účastníci smlouvy sjednali cenu díla jako předběžnou cenu
odhadem, která měla být posléze dohodou stran upřesněna, přičemž nebyl stanoven
žádný způsob určení takové ceny. Sjednání ceny díla takovým způsobem ustanovení
§ 536 odst. 3 obch. zák. neumožňuje. Nejedná se ani o kombinaci způsobů
sjednání ceny díla předpokládaných uvedeným ustanovením § 536 odst. 3 obch.
zák. Účastníci si v rozporu s daným ustanovením sjednali, že sjednanou cenu
díla budou posléze upřesňovat, aniž by si stanovili jakým způsobem bude zbytek
ceny díla určován.
Pokud dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu ohledně posouzení jeho
uplatněného nároku na zaplacení spotřebované ceny elektřiny ve výši 93 032 Kč,
je třeba učinit závěr, že odvolací soud rozhodl v tomto směru v souladu s § 451
odst. 1 a 2 obč. zák., neboť ze skutkových zjištění nevyplývá, že by žalovaný
spotřebováním elektřiny získal majetkový prospěch na úkor žalobce, který by byl
povinen vydat, neboť elektřina byla podle skutkových zjištění soudů
spotřebovávána ve prospěch žalobce s cílem zajistit řádné provádění díla.
Je nutno připomenout, že při dovolání do potvrzujícího výroku rozsudku
odvolacího soudu při možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. skutkový stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny,
skutkové zjištění dovolací soud nemůže přezkoumávat a případné nesprávné
skutkové zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
nemůže odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým
podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a
důkazy, které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním
spise a uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Brojí-li žalobce proti rozhodnutí odvolacího soudu ohledně zaplacení částky 106
968 Kč, představující slevu z ceny díla, kterou uplatnil z důvodu vadně
provedeného díla, odvolací soud správně s odkazem na ustanovení § 564 ve
spojení s § 436 a 437 obch. zák. konstatoval, že nárok z odpovědnosti za vady
díla je nárokem vzniklým z porušení smluvní povinnosti a smluvní povinnost lze
porušit jen tehdy, byla-li smlouva platně uzavřena. Rovněž správně v souladu s
hmotným právem dovodil, že pokud byla předmětem neplatné smlouvy o dílo oprava
a modernizace nemovitosti, je třeba uplatněný nárok posuzovat podle právních
ustanovení upravujících bezdůvodné obohacení v ustanovení § 457 a § 458 odst. 1
věty druhé obč. zák.
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. stanoví, že musí být vydáno vše, co bylo
nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že
obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Podle uvedených ustanovení je bezdůvodným obohacením rozdíl mezi hodnotou
nemovitosti před opravou a po ní s přihlédnutím k vadám, které snižují hodnotu
rekonstruovaného díla, jak správně konstatoval odvolací soud s odkazem na
dosavadní judikaturu - viz judikát pod označením R 26/75, podle něhož je
hodnota vynaložená do cizí nemovitosti pohledávkou z bezdůvodného obohacení,
nepředstavuje hodnotu vynaložených prostředků, nýbrž rozdíl mezi hodnotou
nemovitosti před adaptací a po ní.
Ze skutkových zjištění, které nepodléhají dovolacímu přezkumu, jak výše
uvedeno, vyplývá, že žalobce, ač soudem řádně poučen, nedoložil soudu, jaká
hodnota jeho nemovitosti byla před započetím provádění oprav a po jejich
ukončení, s jakými vadami byly práce provedeny a jakou konkrétní částku
žalovanému, jako zhotoviteli, za dílo žalobce zaplatil. Soud tak nemohl uložit
žalovanému vydat žalobci konkrétní částku, představující bezdůvodné obohacení
ve smyslu ustanovení § 457 a 458 odst. 1 obč. zák.
Pokud se žalobce dovolává dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a)
o. s. ř. s tím, že řízení bylo postiženo vadou, která by mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, což spatřuje v postupu soudu, který nepřipustil
jím navržený důkaz znaleckým posudkem, a dále v tom, že se mu nedostalo poučení
podle § 118a o. s. ř., je třeba konstatovat, že správnost rozsudku odvolacího
soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat,
neboť skutečnost, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, nezakládá přípustnost dovolání podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř. Jen výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i
dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a to v případě, že
otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů
na výklad právního (procesněprávního) předpisu. V dané věci se však o takový
případ nejedná, když dovolatel pouze brojí proti konkrétnímu procesnímu postupu
soudu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odstavec 3 o. s. ř., neboť odvolací soud neřešil
otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§ 536, § 564, 436 a 437 obch.
zák., § 451, § 457 a § 458 odst. 1 obč. zák.) a dovolací soud ani z jiných
okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce
zásadní význam má.
Nemá-li tedy napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam ve smyslu §
237 odstavec 3 o. s. ř., dovolání není přípustné, a proto jej Nejvyšší soud
podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má
žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14
odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006
Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní
tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300
Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), tedy
celkem ve výši 10 300 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 14. září 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu