23 Cdo 276/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně A. C. R., a.s., zastoupené JUDr. S. N., advokátkou proti
žalované K. I., zastoupené JUDr. J.F., advokátem o zaplacení 92 981 Kč s
příslušenstvím, o 16 410,85 Kč, o 235 236,13 Kč a o 76 570,15 Kč, vedené u
Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 144/2004, o dovolání žalobkyně
a dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. ledna
2008, č.j. 51 Co 29/2007-253, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
30. ledna 2008, č.j. 51 Co 29/2007-253, do výroku II. a) se odmítá.
II. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
30. ledna 2008, č.j. 51 Co 29/2007-253, do výroku II. b) se zamítá a ve
zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů
dovolacího řízení 12 257 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
JUDr. J. F., advokáta.
IV. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 18 763 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. S. N.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. ledna 2008, č.j. 51 Co 29/2007-253,
výrokem I. a) potvrdil rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 25.
července 2006, č.j. 14 C 144/2004-181, ve vyhovujícím výroku II., pokud jím
byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 92 981 Kč se 4%
úrokem z prodlení z částek a za dobu v tomto výroku specifikovaných a na
smluvní pokutě částku 16 410,85 Kč; výrokem I. b) zrušil rozsudek soudu prvního
stupně v části, kterou byla žalované uložena povinnost k zaplacení částky 117
603,92 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 20 886 Kč; výrokem II. a)
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III. o zamítnutí
žaloby na zaplacení smluvní pokuty ve výši 235 236,13 Kč; výrokem II. b) změnil
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na smluvní pokutě 76 570,15 Kč;
výrokem II. c) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba na zaplacení
smluvní pokuty ve výši 396 839,77 Kč; výroky III. a IV. rozhodl o náhradě
nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně, jako
pronajímatelka, uzavřela dne 1.11.2001 podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a
podnájmu nebytových prostor, s žalovanou, jako nájemkyní, platně smlouvu o
nájmu řádně specifikovaných nebytových prostor v objektu H. N. J. pro účely
parfumérie za dohodnuté nájemné. Rovněž se shodl se soudem prvního stupně, že
ve smyslu uvedeného zákona byly platně uzavřeny i podnájemní smlouvy ze dne
31.10. 2000 a 1.11.2001, kterými žalobkyně, jako nájemkyně, přenechala žalované
- podnájemnici za sjednané podnájemné specifikované nebytové prostory v objektu
H. F.-M. pro účely parfumérie. Odvolací soud neuznal jako oprávněnou námitku
žalované, že v podnájemní smlouvě ze dne 1.11.2001 byla neurčitě sjednána výše
podnájemného. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že v čl. IX./2 smlouvy si
účastníci sjednali výši nájmu částkou v EUR za m2/měsíc, v čl. VIII./2 si
dohodli, že úhrada za nájem bude vždy hrazena v Kč a byl ujednán způsob
přepočtu z EUR na Kč. V čl. VIII./3 byla dohodnuta splatnost nájemného a způsob
placení. Konstatoval, že mezi účastníky bylo nesporné, že součástí podnájemní
smlouvy byla její příloha v podobě splátkového kalendáře obsahující datum
splatnosti podnájemného vždy 25. dne v měsíci. Dovodil, že není na překážku
srozumitelnosti a určitosti ujednání o podnájemném to, že v čl. VIII./3 smlouvy
v důsledku písařské chyby schází uvedení dne v měsíci, v němž je podnájemné
splatné. Za určité považoval ujednání o výši nájemného s ohledem na pohyb kurzu
EUR ke Kč. Přihlédl i k tomu, že žalovaná správnost propočtu výše podnájemného
ani nezpochybňovala.
Vyšel dále ze skutkového zjištění, že žalovaná prokazatelně dluží žalobkyni za
podnájemné v objektu H. F.-M. za období od dubna 2002 do listopadu 2002 částku
92 981 Kč, a protože tuto částku nezaplatila žalovaná včas, potvrdil rozhodnutí
soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 92 981 Kč
s úrokem z prodlení ve výši určené podle § 517 odst. 2 občanského zákoníku
(dále jen „obč. zák.“).
Odlišný závěr přijal odvolací soud v otázce týkající se částky za nájemné ve
výši 117 603,92 Kč s příslušenstvím, kterou žalobkyně požaduje z titulu
nezaplacení nájemného za období od dubna 2002 do listopadu 2002 v objektu H. N.
J. Dovodil, že žalobkyně má na zaplacení nájemného nárok, ale je nejistá výše
nájemného, neboť to bylo sjednáno v EUR a při výpočtu částky musí být podle
smlouvy zkoumán vliv změny kursu na vyčíslené nájemné. zohledněn poměr kursů
EUR ke Kč. V tomto směru soud prvního stupně neprovedl potřebné dokazování,
proto odvolací soud v této části rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto
rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud se dále ztotožnil se soudem prvního stupně, že v nájemní smlouvě
i podnájemních smlouvách byla podle § 544 obč. zák. platně sjednána smluvní
pokuta, a že okresní soud i správně vážil použití § 301 obchodního zákoníku
(dále jen „obch. zák.“) v tom směru, že smluvní pokuta nebyla přiměřená z
hlediska její výše k hodnotě a významu zajišťované povinnosti a s přihlédnutím
ke konkrétním okolnostem případu, jež ke sjednání vedly a že je pro žalovanou
likvidační vzhledem k jejím hospodářským výsledkům a sociálním poměrům. Vzal v
úvahu rovněž hospodářský nepoměr mezi účastníky, který je soudu znám z obecné
zkušenosti. Shodl se se soudem prvního stupně, že soud nemohl zkoumat konkrétní
výsledky hospodaření žalobkyně, jestliže ta současně netvrdila a neučinila o
tom žádné důkazní návrhy. Soud ani nemohl poměřit rozsah moderačního práva s
výší škody, která by žalobkyni v důsledku porušení povinnosti žalovanou mohla
vzniknout, protože žalobkyně neučinila rovněž žádná tvrzení o případné škodě,
kterou by ji měla žalovaná porušením povinnosti způsobit.
Odvolací soud se ale neztotožnil se způsobem, jakým soud prvního stupně
moderaci použil, když dovodil, že přiměřená je smluvní pokuta ve výši 0,05%
denně z dlužné částky a nikoliv ve smlouvě sjednaná smluvní pokuta ve výši 1%
denně z dlužné částky a moderoval smluvní pokutu na výši 37 297 Kč. Soud
prvního stupně podle odvolacího soudu pochybil, neboť nelze moderovat způsob
určení smluvní pokuty, ale výslednou smluvní pokutu.
Odvolací soud vycházeje ze závěru, že nebylo možno pro neúplné dokazování
rozhodnout o žalobkyni přiznané částce ve výši 117 603,92 Kč s příslušenstvím,
jako pohledávky žalobkyně vůči žalované z titulu nezaplacení nájemného za
období od dubna 2002 do listopadu 2002 v objektu H. N. J., nemohl se ztotožnit
ani se závěrem soudu prvního stupně o výši a rozsahu moderace smluvní pokuty,
jež se odvíjí procentem od výše dlužného nájemného v tomto objektu. Odvolací
soud proto v této části zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně smluvní
pokuty za prodlení s platbou nájemného za pronajaté prostory v objektu H. N. J.
a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jednalo se
jednak o částku 20 886 Kč, jako poměrnou část, představující smluvní pokutu za
prodlení s platbou nájemného za pronajaté prostory v objektu H. N. J. z celkové
výše smluvní pokuty přiznané soudem prvního stupně ve výši 37 297 Kč za oba
objekty (zbylá část 16 410,85 Kč - poměrná část přiznané smluvní pokuty soudem
prvního stupně vztahující se k nezaplacení podnájemného v objektu H. F.-M.).
Protože smluvní pokuta ve výši 1% denně z dlužné částky ve výši 117 603,92 Kč
je vyčíslena na částku 417 725,77 Kč, zrušil odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně i v části týkající se zamítnutí žaloby ohledně smluvní pokuty co
do částky 396 839,77 Kč (417 725,77 Kč - 20 886 Kč = 396 839,77 Kč).
Po přezkoumání závěru soudu prvního stupně ohledně smluvní pokuty za prodlení s
placením podnájemného v objektu H. F.-M. dospěl odvolací soud k závěru, že
nepřiměřenou smluvní pokutu ve výši 1% denně z dlužné částky ve výši 92 981 Kč
vyčíslenou na částku 328 217,13 Kč, což je téměř trojnásobek dlužné částky, je
spravedlivé moderovat na částku rovnající se výši dlužného podnájemného, tedy
na částku 92 981 Kč. Z tohoto důvodu potvrdil výrok rozsudku soudu prvního
stupně o povinnosti žalované zaplatit smluvní pokutu ve výši 16 410,85 Kč,
jakožto poměrnou část přiznané smluvní pokuty soudem prvního stupně vztahující
se k nezaplacení podnájemného v objektu H. F.-M., když na smluvní pokutě byla
soudem prvního stupně přiznána žalobkyni částka 37 297 Kč za oba objekty (zbylá
částka 20 886 Kč byla poměrnou částí, představující smluvní pokutu za prodlení
s platbou nájemného za pronajaté prostory v objektu H. N. J.). Odvolací soud
proto změnil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se zamítnutí žaloby
ohledně zaplacení smluvní pokuty ve výši 76 570,15 Kč tak, že žalované uložil
zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 76 570,15 Kč, to je zbytek do
přiznané smluvní pokuty ve výši 92 981 Kč (92 981 Kč = 76 570,15 Kč + 16 410,85
Kč). Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně co do zamítnutí
žaloby na zaplacení smluvní pokuty ve výši 235 236,13 Kč, představující rozdíl
mezi požadovanou smluvní pokutou ve výši 328 217,13 Kč a smluvní pokutou
přiznanou odvolacím soudem ve výši 92 981 Kč (76 570,15 Kč + 16 410,85 Kč).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly obě účastnice dovolání.
Žalobkyně podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu do výroků II. a),
týkající se potvrzení rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 235 236,13 Kč. Dovolává se přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“) a má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném způsobu aplikace
ustanovení § 301 obch. zák. Namítá, že odvolací soud při posouzení
nepřiměřenosti smluvní pokuty přihlédl jen k hospodářským poměrům žalované,
která svoji platební povinnost vůči žalobkyni porušila, přičemž se vůbec
nezabýval dopadem neplnění smluvní povinnosti na žalobkyni. Domnívá se, že není
možno přiměřenost smluvní pokuty posuzovat pouze s ohledem na stranu, která
porušila smluvní povinnost, jako to činil odvolací soud. Poukazuje na to, že
žalovaná zasáhla do cash-flow žalobkyně již tím, že částka příjmu, s jejíž
úhradou od žalované žalobkyně ve svém rozpočtu počítala, musela být uhrazena z
jiných zdrojů, což s sebou neslo nevyhnutelně další náklady spojené s cenou
peněz, reálným poklesem kupní ceny peněz v souvislosti s dobou reálného
uspokojení pohledávky a dobou její splatnosti. Podle názoru žalobkyně odvolací
soud rovněž nedostatečně zdůvodnil použití moderačního práva. Domnívá se, že
odvolací soud přitom nerespektoval zásadu smluvní volnosti stran, ochranu
oprávněného zájmu žalobkyně proti žalované, která porušuje smluvní povinnost,
ač existovaly důvody pro nepoužití moderačního práva – výchova k zachovávání
plnění povinností, k úctě k právům jiných osob. Namítá, že z odůvodnění není
ani zřejmé, jakým způsobem odvolací soud přihlédl k hodnotě zajišťované
povinnosti a jakým způsobem dospěl k výši smluvní pokuty odpovídající jistině
dluhu. Žalobkyně je přesvědčena, že aplikace hmotného práva soudem v otázce
smluvní pokuty je v rozporu se samotnou podstatou obchodního zákoníku,
předpokládajícího profesionalitu obchodních partnerů a přiznávající jim co
nejvyšší míru rozhodovací volnosti, přičemž je v rozporu i se zásadou rovnosti
účastníků a právní jistoty. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek
odvolacího soudu v napadené části výroku II. a) zrušil a věc vrátil v tomto
rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v potvrzujícím výroku I.
a), týkající se o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 92 981
Kč se 4% úrokem z prodlení z částek a za dobu v tomto výroku specifikovaných a
na smluvní pokutě 16 410,85 Kč, a ve výroku II. b), kterým odvolací soud změnil
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení smluvní pokuty
tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na smluvní pokutě 76 570,15 Kč.
Domnívá se, že odvolací soud neučinil správný závěr ohledně platnosti smluv. Má
za to, že podnájemní smlouva ze dne 1.11.2001, kterou žalobkyně, jako
nájemkyně, přenechala žalované - podnájemnici za sjednané podnájemné
specifikované nebytové prostory v objektu H. F.-M. pro účely parfumérie, je
neplatná pro neurčitost ujednání o nájemném. Poukazuje přitom na čl. VIII./2
upravující otázku platební měny a měnového přepočtu, čl. VIII./3 o splatnosti a
způsobu placení, čl. IX. o konkrétní výši podnájemného a čl. XI. o servisních
poplatcích, v nichž jsou ujednání k sobě v zásadním rozporu, což podle žalované
způsobuje neurčitost ujednání o podnájemném. O neurčitosti dohody o nájemném
svědčí i nesrovnalosti mezi splátkovým kalendářem a smlouvou, když splátkový
kalendář nerespektuje čl. VIII./2 smlouvy. Namítá. že neurčité ujednání o
podnájemném, způsobující neplatnost podnájemní smlouvy, má dopad i na
neplatnost ujednání o smluvní pokutě. Bez ohledu na výhrady k závěru o
neplatnosti smlouvy se žalovaná domnívá, že zde nebyl důvod pro změnu
napadeného rozsudku v části týkající se smluvní pokuty, když soud prvního
stupně se dostatečně vypořádal se všemi skutečnostmi pro výši smluvní pokuty a
její moderaci. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu v jeho výroku I. a) a II. b) zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání. neboť má
za to, že není důvodná námitka žalobkyně o nesprávné aplikace hmotného práva –
ustanovení § 301 obch. zák. o moderaci smluvní pokuty odvolacím soudem.
Poukazuje na to, že moderace práva je principiálně založena na volné úvaze
soudu a nelze napadat úvahu soudu o nepřiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na
konkrétní okolnosti sjednání smluvní pokuty. Nelze ani očekávat nějaký
universální návod pro použití moderačního práva. Nesouhlasí s námitkou
žalobkyně, že odvolací soud řádně nezdůvodnil úvahu o nepřiměřenosti smluvní
pokuty a použití moderačního práva. Připomíná, že odvolací soud se zabýval i
hospodářskou situací obou účastníků, když konstatoval, že je mezi nimi zřejmý
hospodářský nepoměr. Žalovaná nepovažuje námitku žalobkyně o absenci zjišťování
její hospodářské situace za nedůvodnou.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla jeho zamítnutí. Argumentaci
žalované ohledně neurčitosti podnájemného, resp. nájemného, považuje za
účelovou, což dokládá i skutečností, že žalovaná zpočátku dohodu o nájemném
nezpochybňovala a podle smlouvy část nájemného i zaplatila. Z dalšího chování
žalované je tedy zřejmé, že nepochybovala o platnosti podnájemní smlouvy.
Případné nesrovnalosti ve smlouvě jsou podle žalobkyně jen písařskými chybami.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání žalobkyně i žalované bylo podáno včas a
osobami k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenými (§ 241
odst. 1 o. s. ř.).
Podle § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího
soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval posouzením dovolání žalobkyně, které bylo
podáno do potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby na
zaplacení smluvní pokuty ve výši 235 236,13 Kč.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za
podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový
případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o
přípustné dovolání a dovolací soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a
rozhodne o něm meritorně.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní
stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení
otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména
posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s.
ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
V obchodně závazkových vztazích, kterým posuzovaný vztah mezi účastnicemi je,
se nepřiměřenost smluvní pokuty posuzuje podle § 301 obch. zák., kdy toto
ustanovení soudu umožňuje, aby soud nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížil s
přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody
vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se
vztahuje smluvní pokuta.
Rozhodnutí soudu o použití jeho moderačního práva ve smyslu § 301 obch. zák.,
kdy nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží, je výsledkem určitého procesu
rozhodování, který zahrnuje tři postupné fáze, jak žalobkyně ve svém dovolání
správně uvádí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.1.2005, sp. zn. 32 Odo
400/2004).
V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní
pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je
sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu.
Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech
konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše
smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž
vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě
zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá.
V daném případě odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně přihlédl ke
konkrétním okolnostem případu, jež ke sjednání vedly, vzal v úvahu, že výše
smluvní pokuty je pro žalovanou likvidační vzhledem k jejím hospodářským
výsledkům a sociálním poměrům, a při posouzení nepřiměřenosti smluvní pokuty
přihlédl rovněž k hospodářskému nepoměru mezi účastníky, který byl soudu znám z
obecné zkušenosti. Za této situace není možno soudu vytýkat, že nezkoumal
konkrétní výsledky hospodaření žalobkyně, jak tato v dovolání žalobkyně namítá.
Nelze důvodně odvolacímu soudu ani vytýkat, že by nepoměřil rozsah moderačního
práva s výší škody, která by žalobkyni v důsledku porušení povinnosti žalovanou
mohla vzniknout, když ze skutkových závěrů odvolacího soudu vyplývá, žalobkyně
o případné škodě, která by ji porušením povinnosti žalovanou měla vzniknout,
žádné konkrétní návrhy nedoložila.
Nestanoví-li zákon pro posouzení přiměřenosti smluvní pokuty zákon žádná
kritéria a závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta je
věcí volného uvážení soudu a jestliže odvolací soud posoudil otázku
nepřiměřenosti smluvní pokuty s ohledem na okolnosti konkrétního případu, nelze
dovodit, že by jeho závěr o nepřiměřenosti smluvní pokuty byl v rozporu s
hmotným právem
Dospěl-li odvolací soud k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastoupila
druhá fáze jeho rozhodování - o použití moderačního práva či nikoli, tj. zda-li
nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Zákon ani v této druhé fázi
nevymezuje žádná kritéria pro rozhodnutí soudu, zda svého moderačního práva
použije a je rovněž věcí jeho úvahy, zda při tomto posouzení přihlédne případně
i k významu a hodnotě zajišťované povinnosti.
Ohledně smluvní pokuty za prodlení s placením podnájemného v objektu H. F.-M.
dospěl odvolací soud k závěru, že nepřiměřenou smluvní pokutu ve výši 1% denně
z dlužné částky ve výši 92 981 Kč vyčíslenou na částku 328 217,13 Kč, je třeba
moderovat, když smluvní pokuta činí téměř trojnásobek dlužné částky. Ani v této
fázi nelze odvolacímu soudu vytknout nesprávné právní posouzení, jestliže vzal
v úvahu hodnotu zajišťované povinnosti, jež byla přibližně trojnásobně nižší
než vyčíslená smluvní pokuta.
Byl-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního
práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje,
až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v
této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě
a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu
není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.
Dospěl-li odvolací soud v uvedené poslední třetí etapě rozhodování, že
nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu je spravedlivé moderovat na částku rovnající
se výši dlužného podnájemného, tedy na částku 92 981 Kč, jeho závěr je
odůvodněný a je v souladu s § 301 obch. zák. Je nutno připomenout skutkové
zjištění odvolacího soudu, že žalobkyně vznik škody netvrdila a ani
neprokázala. Skutková zjištění nelze však v dovolacím řízení při možné
přípustnosti dovolání podle § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat.
Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Skutkovým
podkladem rozhodnutí dovolacího soudu mohou být jen ty skutečnosti a důkazy,
které účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a
uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Skutkový stav věci a výsledky důkazního řízení
nemohou před dovolacím soudem doznat změny.
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu nemá
po právní stránce v uvedené části napadené žalobkyní, ohledně zamítnutí nároku
na zaplacení smluvní pokuty ve výši 235 236,13 Kč, zásadní význam a není proti
němu v této části dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně bez jednání (§ 243a odst. 1
o. s. ř.) jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.
s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalované směřujícím do výroku I. a)
rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku II. o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 92 981
Kč se 4% úrokem z prodlení z částek a za dobu v tomto výroku specifikovaných.
Namítá-li žalovaná, že se necítí být povinna tuto částku zaplatit, neboť
ujednání o nájemném považuje za neurčité, což způsobuje neplatnost podnájemní
smlouvy ze dne 1.11.2001 ohledně nebytových prostor v objektu H. F.-M., je
nutno připomenout skutková zjištění soudu prvního stupně o sjednání nájemného,
z nichž vyšel i odvolací soud. Oba soudy vyšly ze zjištění, že v čl. IX./2
smlouvy si účastníci sjednali výši nájmu částkou v EUR za m2/měsíc a v čl.
VIII./2 si dohodli, že úhrada za nájem bude vždy hrazena v Kč, přičemž byl
ujednán způsob přepočtu z EUR na Kč. V čl. VIII./3 byla dohodnuta splatnost
nájemného a způsob placení. Není možno přehlédnout ani skutkový závěr soudu, že
žalovaná správnost propočtu výše podnájemného ani nezpochybňovala. Jak již výše
uvedeno, uvedená skutková zjištění nelze v dovolacím řízení při možné
přípustnosti dovolání podle § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. přezkoumávat.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným
právem, nesdílel-li názor žalované, že ujednání o nájmu je neurčitým právním
úkonem ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák., učinil-li z uvedených skutkových
zjištění právní závěr o určitosti ujednání o výši nájemného s ohledem na pohyb
kurzu EUR ke Kč. Odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávné posouzení ani v tom
směru, jestliže přihlížejíc k nesporné skutečnosti, že součástí podnájemní
smlouvy byla její příloha v podobě splátkového kalendáře, obsahující datum
splatnosti podnájemného vždy 25. dne v měsíci, dovodil, že není na překážku
srozumitelnosti a určitosti ujednání o podnájemném to, že v čl. VIII./3 smlouvy
v důsledku písařské chyby schází uvedení dne v měsíci, v němž je podnájemné
splatné. Odvolací soud vyložil ujednání o nájemném v předmětné nájemní smlouvě
v souladu s výkladovými pravidly podle § 266 obch. zák., správně vzal ve smyslu
§ 266 odst. 3 obch. zák. náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle účastníků, jakož i k jejich následnému chování, a ani v tomto
směru není možno dospět k závěru, že by odvolací soud provedl výklad posuzované
smlouvy v rozporu s hmotným právem.
Nemá-li tedy napadený rozsudek odvolacího soudu po právní stránce v uvedené
části, týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 92 981 Kč se
4% úrokem z prodlení z částek a za dobu v tomto výroku specifikovaných, zásadní
význam a není proti němu v této části dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalované v této části bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty
první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud se poté zabýval přípustností dovolání žalované směřujícímu do
výroku I. a) rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku II. o povinnosti žalované zaplatit
žalobkyni na smluvní pokutě částku 16 410,85 Kč.
Dovolání je podle § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení)
proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí
zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné
ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém
plnění nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k
příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětné věci jde nepochybně o řešení sporu ze závazkového vztahu mezi
podnikateli, týkající se jejich podnikatelské činnosti (§ 261 odst. 1 obch.
zák.).
Pokud tedy nebylo uvedeným potvrzujícím výrokem rozsudku odvolacího soudu o
povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na smluvní pokutě částku 16 410,85 Kč
rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč, je přípustnost dovolání
žalované z toho důvodu vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Lze tak uzavřít, že dovolání žalované v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí
odvolacího soudu, proti němuž není v uvedené části, týkající se částky 16
410,85 Kč, tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto
podané dovolání v tomto rozsahu usnesením odmítl pro nepřípustnost [§ 243b
odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.].
Dovolání žalované týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni na smluvní
pokutě 76 570,15 Kč, kterým odvolací soud změnil ohledně této částky zamítavý
výrok rozsudku soudu prvního stupně, je v této části přípustné podle § 237
odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť bylo podáno proti výroku rozsudku odvolacího
soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání vychází z
možného dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Nejvyšší soud tedy dovolání v této části přezkoumal z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. - nesprávného právního
posouzení věci, kterým je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav
posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo
byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně
interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní
normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené
dispozicí právní normy).
Žalovaná v dovolání namítá neurčité ujednání o podnájemném, způsobující podle
jejího názoru neplatnost podnájemní smlouvy a mající dopad i na neplatnost
ujednání o smluvní pokutě. Bez ohledu na výhrady k závěru o neplatnosti smlouvy
se domnívá, že nebyl důvod pro změnu rozsudku soudu prvního stupně v části
týkající se smluvní pokuty, neboť soud prvního stupně se dostatečně vypořádal
se všemi skutečnostmi pro výši smluvní pokuty a její moderaci na 37 297 Kč za
oba pronajaté objekty.
Je-li žalovaná přesvědčena, že soud prvního stupně správně rozhodl ohledně
smluvní pokuty, dospěl-li k závěru, jako posléze i odvolací soud, že smluvní
pokuta byla v daném případě sjednána v nepřiměřené výši a je důvod pro moderaci
smluvní pokuty, bylo třeba se již vypořádat jen s námitkou žalované co do výše
smluvní pokuty moderované odvolacím soudem na částku 92 981 Kč.
Dovolací soud odkazuje na odůvodnění, které v tomto směru při přezkoumání
dovolání žalobkyně učinil ohledně právního posouzení otázky smluvní pokuty již
výše. Dovolací soud opětovně uzavírá, že pokud odvolací soud dospěl k závěru,
že nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu je spravedlivé moderovat na částku
rovnající se výši dlužného podnájemného, tedy na částku 92 981 Kč, je jeho
závěr odůvodněný a je v souladu s § 301 obch. zák. Uvedený závěr se týká i výše
smluvní pokuty co do částky 76 570,15 Kč, která je předmětem této posuzované
části dovolání žalované.
Rozsudek odvolacího soudu v části, týkající se posouzení smluvní pokuty v
rozsahu 76 570,15 Kč, považuje dovolací soud z hlediska uplatněného dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. za správný.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Protože
nebylo zjištěno a ani žalovanou tvrzeno, že by rozsudek odvolacího soudu byl v
této napadené části postižen takovými vadami, Nejvyšší soud, aniž nařídil
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř. ), dovolání žalované v této části ohledně
smluvní pokuty v rozsahu 76 570,15 Kč podle § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
Dovolací soud rozhodl o nákladech dovolacího řízení každé z účastnic, vzniklých
každé z nich v souvislosti podáním vyjádření k dovolání.
O nákladech dovolacího řízení týkajícího se dovolání žalobkyně bylo rozhodnuto
podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Podle výsledku tohoto dovolacího řízení má žalovaná právo na náhradu účelně
vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k
dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč § 3
odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1
vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví
paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování
o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z
paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3
vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z
přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s. ř., § 37 z. č.
235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.
Podle výsledku dovolacího řízení týkajícího se dovolání žalované má žalobkyně
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby
(sepis vyjádření k dovolání), které spočívají v odměně za zastupování advokátem
ve výši 53 513,54 Kč určené z částky 185 962 Kč, tedy ze součtu předmětu
dílčích řízení 92 981 Kč, 16 410,85 Kč a 76 570,15 Kč [srov. § 17 písm. a), § 3
odst. 1 bod 4, § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb. v platném znění - dále jen „vyhlášky“]. Protože nárok na náhradu nákladů
řízení se v případě zamítnutí dovolání žalované ohledně částky 76 570,15 Kč
řídí ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř., zatímco nárok na náhradu nákladů
řízení v části, v níž bylo dovolání žalované odmítnuto ohledně částek 92 981 Kč
a 16 410,85 Kč, je dán ustanovením § 146 odst. 3 o. s. ř., je třeba se
samostatností uplatněných nároků počítat i při výpočtu nákladů řízení; poměrná
část odměny za zastupování (cca 38%) ve výši 10 167,66 Kč, odpovídající dílčímu
předmětu řízení 76 570,15 Kč, přísluší zcela, zatímco poměrná část odměny za
zastupování (cca 62%), tj. částka 16 589,34 Kč, odpovídající dílčímu předmětu
řízení 92 981 Kč a 16 410,85 Kč musí být snížena na polovinu – protože zde bylo
dovolání žalované odmítnuto, a to na částku 8 294,67 Kč (§ 14 odst. 1 vyhlášky)
- srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze
dne 9.2.2006 sp. zn. 21 Cdo 2989/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 2007. Celková odměna za zastupování
tedy spočívá (po zaokrouhlení na celé desetikoruny směrem nahoru - srov. § 16
odst. 2 vyhlášky) v odměně ve výši 18 463 Kč a v paušální částce náhrady výdajů
za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (srov. § 13 odst. 3 vyhlášky č.
177/1996 Sb., v platném znění), tedy celkem v částce 18 763 Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu