23 Cdo 28/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Pavla Příhody v právní věci
žalobkyně A. – B. spol. s r. o., zast. JUDr. J. Š., advokátem, proti žalovanému
Ing. J. K., CSc., zast. JUDr. H. K., advokátkou, o zaplacení 79.539,- Kč s
přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 57 C 53/2003, o
dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna
2007, č. j. 55 Co 35/2007 a 55 Co 36/2007-169, takto:
Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 10. srpna 2005, č. j. 57 C
53/2003-134, ve znění opravného usnesení soudu prvního stupně ze dne 7.
prosince 2006, č. j. 57 C 53/2003-157, a rozsudek Městského soudu v Praze ze
dne 17. dubna 2007, č. j. 55 Co 35/2007 a 55 Co 36/2007-169, se zrušují a věc
se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 9 k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 17. dubna 2007, č. j.
55 Co 35/2007 a 55 Co 36/2007-169, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu
9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. srpna 2005, č. j. 57 C
53/2003-134, ve znění opravného usnesení soudu prvního stupně ze dne 7.
prosince 2006, č. j. 57 C 53/2003-157, jímž byla žalovanému uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 79.539,- Kč spolu s 10 % úrokem z prodlení ročně z
částky 79.539,- Kč za dobu od 27. 6. 2000 do zaplacení, a to do tří dnů od
právní moci rozsudku, a dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně tak, že žalovanému byla uložena povinnost zaplatit
žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 37.773,30 Kč, a to k rukám zástupce
žalobkyně JUDr. J. Š., advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a
žalovanému byla dále uložena povinnost zaplatit na účet soudu prvního stupně
částku 4.920,- Kč do tří dnů od právní moci shora specifikovaného opravného
usnesení; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení tak,
že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na jejich náhradu 22.277,- Kč
do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. Š., advokáta.
V odůvodnění rozhodnutí odvolací soud zejména uvedl, že soud prvního
stupně při rozhodování o jistině a příslušenství vyšel z dostatečně zjištěného
skutkového stavu, a to zejména z kupní smlouvy ze dne 13. 12. 1999 uzavřené
mezi žalobkyní a žalovaným, dle které žalobkyně žalovanému dodala trojrošt a
dvojrošt na stavbu stájových betonových roštů pro skot a žalovaný toto zboží,
za které měl dle smlouvy zaplatit 964.868,21 Kč, převzal, avšak nezaplatil část
kupní ceny, vyúčtované fakturou ze dne 2. 6. 2000 ve výši 79.539,- Kč. Odvolací
soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaný je
povinen nezaplacenou část kupní ceny za dodané zboží zaplatit, a to včetně
úroků z prodlení, a neshledal námitku žalovaného týkající se absence pasivní
legitimace důvodnou, poněvadž právní vztah byl založen kupní smlouvou ze dne
13. 12. 1999, „na základě které po dodání jednotlivých dodávek na základě
požadavku stavbyvedoucího, jehož jméno nebylo v kupní smlouvě uvedeno, vznikla
žalovanému povinnost k úhradě dodaného zboží“. Na tomto názoru dle odvolacího
soudu nic nemění ani to, že si strany dohodly placení ceny zboží zálohovými
fakturami před jednotlivými dodávkami. Žalobkyně nebyla povinna ověřovat, zda
avízo k dodání zboží učinila oprávněná osoba, a k tíži žalovaného dle
odvolacího soudu šlo to, že žalovaný neinformoval žalobkyni o tom, že pro vážné
rozpory mezi hlavním subdodavatelem stavby a ním jako dodavatelem budou
jednotlivé dodávky zboží dodávány jen k avízu žalobkyně. Odvolací soud, v
posuzovaném případě, kdy žalovaný neuhradil předem cenu za jednotlivé dodávky,
dovodil, že žalovaný je v prodlení s placením části kupní ceny a nikoli, jak
tvrdil, že by jeho povinnost zaplatit dodané zboží zanikla.
Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním doručeným soudu prvního stupně dne 6. 8. 2007 napadl žalovaný
rozsudek odvolacího soudu s tím, že uplatněné důvody platí i pro rozhodnutí
soudu prvního stupně, v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné dle § 237
odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí týkající se
řešení otázky zmocnění třetí osoby dle § 15 odst. 1 a 2 a ust. § 16 obchod.
zák. má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V odůvodnění dovolání žalovaný zejména namítl nedostatek pasivní legitimace,
protože nedal požadavek k plnění dodávky, zboží a ani daňový doklad, který mu
nebyl doručen, nepřevzal. Žalovaný upozornil, že dle kupní smlouvy mohl na
stavbě či jinde žalovaného zastoupit jen stavbyvedoucí, jenž na stavbě určen
nikdy nebyl, přičemž jeho funkci vykonával žalovaný. P. č. s., a. s. nebyla ani
stavbyvedoucím ani osobou, která by byla – ať již dle § 15 či 16 obchod. zák. -
oprávněna či zmocněna jednat za žalovaného. Dovolatel je přesvědčen, že
žalobkyně neměla žádný důvod domnívat se, že P. č. s., a. s. jedná dle § 16
obchod. zák. za žalovaného, když z textu pokynu ze dne 19. 5. 2000 plyne, že P.
č. s., a. s. žádá o zaslání 80 ks roštů na stavbu B., a z výpovědi svědka Ing.
M. je zřejmé, že nikdy předtím žalobkyně s žalovaným nejednala a žalovaný jí
nikdy předtím neposílal avízo. Žalovaný jako otázku zásadního právního významu
označil to, zda stavba, kterou prováděl žalovaný jako hlavní dodavatel pomocí
více subdodavatelů a která je ve vlastnictví investora, může být provozovnou ve
smyslu ust. § 7 odst. 3 obchod. zák., a zda každý, kdo se na stavbě nachází, ať
již v postavení subdodavatele či investora, příp. jiná osoba, je oprávněn za
odběratele činit úkony. Soudům obou stupňů dovolatel v dovolání vytkl, že se
otázkou ohledně naplnění znaků charakterizujících provozovnu dle § 7 obchod.
zák. nezabývaly. Žalovaný je názoru, že prodávající(žalobkyně) se měl zabývat
tím, zda určitá osoba nacházející se na stavbě je oprávněna jménem kupujícího
zboží převzít či nikoli. Dovolatel poukázal dále na to, že žalobkyně dodala
zboží žalovanému bez ohledu na ust. § 414 odst. 1 písm. b) obchod. zák. a
ustanovení kupní smlouvy, dle které lhůty k dodání určuje kupující (žalovaný),
neboť žalovaný takový úkon neučinil a nikoho k takovému úkonu ani nezmocnil.
Pokud jiná osoba, pravděpodobně zaměstnanec Z. L., zboží a předmětnou fakturu
převzala, nemůže být z toho dovozován závěr o převzetí zboží žalovaným a jeho
povinnosti zaplatit žalobkyni toto převzaté zboží. Dovolatel je přesvědčen, že
žalobkyně neměla právo zboží dodat a ani jej fakturovat. Tak měla učinit až po
požadavku kupujícího (žalovaného), popř. po požadavku stavbyvedoucího, jímž
ovšem P. č. s., a. s. nebyla, s tím, že právo fakturovat by žalobkyni vzniklo
až úplným splněním závazku. V zálohové faktuře nemělo být vyúčtováno DPH, neboť
nenastal den zdanitelného plnění, jímž měl být až den úplného splnění dodávky
zboží. Dále poukázal na nezákonnou 22 % výši DPH ve faktuře. Žalovaný je
přesvědčen, že v řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces tím, že
se žalobkyně vyjádřila k jím podanému odvolání den před nařízeným jednáním
odvolacího soudu a on se nemohl k němu před jednáním vyjádřit.
Dovolatel závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky nejprve odložil
vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí a poté jej spolu s rozsudkem
soudu prvního stupně zrušil.
Žalobkyně se k podanému dovolání, jak plyne z obsahu spisu a předkládací zprávy
soudu prvního stupně, nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na
čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle
občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „o. s. ř.“) a
poté shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaným), včas
(rozsudek odvolacího soudu byl dovolateli doručen dne 7. 6. 2007 a dovolání,
adresované soudu prvního stupně, bylo osobně podáno u odvolacího soudu dne 6.
8. 2007, tj. ve dvouměsíční lhůtě stanovené v ust. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve
spojení s ust. § 240 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), dovolatel byl zastoupen
advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno
(§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z
podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z
hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
V případě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v dané věci dovolání žalovaného
přípustné, neboť odvolací soud svým rozsudkem potvrdil první rozhodnutí soudu
prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné v případě, že
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí ve věci má po právní stránce zásadní
význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího
soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, popř. řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
V posuzovaném případě je rozhodnutí soudů obou stupňů postaveno na závěru, že
žalovaný je pasivně věcně legitimován, „objednávka zboží nebyla učiněna jiným
subjektem“, právní vztah byl založen kupní smlouvou ze dne 13. 12. 1999, dodání
jednotlivých dodávek se mělo realizovat na základě požadavku stavbyvedoucího a
jednání osoby přebírající za žalovaného zboží včetně potvrzení dodacího listu
zavazuje žalovaného podle ust. § 15, popř. § 16 obchod. zák.
Dovolatel v dovolání zejména namítl, že není ve sporu pasivně legitimován,
neboť předmětné zboží neobjednal a zboží a fakturu, jejíž zaplacení se
žalobkyně domáhala, převzala jiná osoba, která nebyla jejím zástupcem.
Předmětem sporu je otázka, zda žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyní
požadovanou částku ve výši 79.539,12 Kč představující kupní cenu (vč. DPH) 80
ks trojroštů pro skot - systém S. o rozměrech 230 x 50 cm.
Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů vyplývá, že žalobkyně jako
prodávající a žalovaný jako kupující uzavřeli dne 13. 12. 1999 kupní smlouvu,
jejímž předmětem byl prodej stájových betonových roštů pro skot v celkové výši
964.868,21 Kč s tím, že tato cena bude hrazena postupně před jednotlivými
dodávkami zálohovými fakturami na číslo účtu prodávajícího. Zboží mělo být
dodáváno „ihned po požadavku stavbyvedoucího na počet a druh“. Z faktury –
daňového dokladu ze dne 2. 6. 2000, splatné dne 26. 6. 2000, bylo zjištěno, že
žalobkyně vyúčtovala žalovanému dodání 80 ks stájových betonových trojroštů pro
skot - systém S. o rozměrech 230 x 50 cm, vč. DPH ve výši 79.539,12 Kč.
Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně,
který mj. na základě svědeckých výpovědí ing. V., ing. M. a ing. P. a čestného
prohlášení ing. P. ze dne 7. 5. 2003 dospěl ke skutkovému zjištění, že
žalobkyně předmětné zboží žalovanému „co do množství a druhu doručila“ a že
„zástupce žalovaného zboží převzal“ a tímto zástupcem žalovaného, ačkoli to
soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku výslovně neuvedl, měl být ing. P.,
vedoucí investic Z. L., a s. (viz čestné prohlášení a svědecká výpověď).
Oprávnění této osoby převzít zboží soud prvního stupně, s čímž se odvolací soud
ztotožnil, vyvozoval z ust. § 15 odst. 1 a 2, popř. § 16 obchod. zák., aniž by
tento závěr blíže odůvodnil.
Odvolací soud právní závěr soudu prvního stupně doplnil tak, že žalobkyně
nebyla povinna zjišťovat, zda třetí osoba, která žalobkyni vyzvala k dodání
předmětného zboží, je stavbyvedoucím, jak bylo dohodnuto v kupní smlouvě ze dne
13. 12. 1999.
Dovolatel dále namítl, že výzvu k plnění neučinil dle ujednání ve smlouvě
stavbyvedoucí žalovaného, popř. osoba oprávněná za žalovaného v této věci
jednat.
Pokud však dovolatel tento závěr v dovolání napadá, je zřejmé, že tento závěr
není rozhodující pro posouzení vzniku práva žalobkyně na zaplacení kupní ceny
za dodané zboží, bylo-li kupujícím převzato.
Podle § 450 odst. 1 obchod. zák. nevyplývá-li ze smlouvy něco jiného, je
kupující povinen zaplatit kupní cenu, když prodávající v souladu se smlouvou a
tímto zákonem umožní kupujícímu nakládat se zbožím nebo doklady umožňujícími
kupujícímu nakládat se zbožím.
Dovolací soud s ohledem na uvedené dospěl k závěru, že dovolání je přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a je důvodné, neboť posouzení věci
je neúplné a tedy nesprávné a v rozporu s hmotným právem. Zejména bylo neúplně
posouzeno, zda osoba, která za žalovaného převzala předmětné zboží jednala jako
zástupce žalovaného. Odkaz na ust. § 15 odst. 1 a 2, popř. § 16 obchod. zák.
není správný, neboť je třeba postavit najisto, zda osoba přebírající zboží byla
žalovaným pověřena určitou činností, popř. jednala v jeho provozovně a nikoli
toto oprávnění vyvozovat alternativně. Z toho pak vyplývá, že právní posouzení
vzniku práva na zaplacení předmětné faktury je nesprávné (neúplné), neboť
nebylo prokázáno, že dodaných 80 ks roštů převzal žalovaný (jeho pracovník či
jiná zmocněná osoba), tedy že žalovanému bylo splněno a že bylo plněno na
předmětnou kupní smlouvu, resp. že kupujícímu ve smyslu ust. § 450 odst. 1
obchod. zák. vznikla povinnost zaplatit kupní cenu.
Nejvyšší soud České republiky proto podle ust. § 243b odst. 2 a 3 o. s.
ř.rozhodl tak, že zrušil rozsudek odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že důvody
pro které bylo zrušeno toto rozhodnutí platí i pro rozhodnutí soudu prvního
stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém rozhodnutí o
věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu