23 Cdo 2807/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobce H. D. C., podnikající na území České republiky prostřednictvím
organizační složky H. D. C., organizační složka, zastoupeného JUDr. R. K.,
advokátem, proti žalovanému K. B., zastoupenému JUDr. L. H., advokátem, o
zaplacení částky 39.832,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 40/2006, o dovolání žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11.
listopadu 2008 č. j. 73 Co 156/2007- 101, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 11.
listopadu 2008 č. j. 73 Co 156/2007 – 101 změnil rozsudek Okresního soudu v
Jablonci nad Nisou ze dne 5. října 2007 č. j. 9 C 40/2006-63, kterým byla
zamítnuta žaloba na zaplacení částky 39.832,- Kč se zákonným úrokem z prodlení,
tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 26.937,- Kč s úrokem z
prodlení 6,5% ročně z částky 3.983,- Kč od 16.2.2002 do zaplacení, z částky
4.129,- Kč od 16.3. 2002 do zaplacení a z částky 18.825,- Kč od 29.3.2002 do
zaplacení, ve zbytku, tedy pokud ve správném znění co do částky 12. 895 Kč s
úrokem z prodlení 6,5% ročně z této částky od 29. 3.2002 do zaplacení žaloba
byla zamítnuta, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku, kterým byl změněn rozsudek
soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku
26.937,-Kč s příslušenstvím, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s.
ř.“). Odvolacímu soudu vytýká, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci a řízení bylo postiženo vadou, která měla za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci /§ 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř./, navrhuje, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. června 2009, tj. před novelou
provedenou zák. č, 7/2009) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a k tomu
oprávněným subjektem (žalovaným)), dospěl k závěru, že dovolání v dané věci
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není přípustné.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem; dovolací soud se proto vždy musí v
prvé řadě zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě odvolací soud v rozsahu odvoláním napadený rozsudek soudu
prvního stupně, změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni
částku 24.562,18 Kč s příslušenstvím.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé, je přípustnost dovolání založena § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. I při splnění uvedeného předpokladu přípustnosti však není dovolání
přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění
nepřevyšujícím 20 000 Kč a v obchodních věcech 50 000 Kč; k příslušenství
pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Jelikož dovoláním dotčeným druhým výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo
rozhodnuto ve věci samé o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč (ale
současně převyšujícím 20 000 Kč), je pro posouzení přípustnosti dovolání v prvé
řadě podstatné, zda věc, o které bylo rozhodnuto, je věcí obchodní či nikoli.
V občanském soudním řádu, popřípadě v jiných předpisech, zejména
hmotněprávních, není obecně vymezeno, co je třeba rozumět obchodní věcí.
Nejvyšší soud České republiky již v usnesení ze dne 25. ledna 2000 sp. zn. 33
Cdo 504/99 (zveřejněném v časopise Obchodní právo č. 4/2000, str. 28)
vysvětlil, že při vymezení tohoto pojmu pro potřeby civilního soudního řízení
je nutné vycházet nejen z ustanovení § 261 odst. 1 a 3 a § 262 odst. 1
obchodního zákoníku, ale i z ustanovení § 9 odst. 3 o. s. ř., v němž se (ve
znění účinném do 31. prosince 2000) stanoví, že krajské soudy rozhodují dále
jako soudy prvního stupně ve věcech obchodní spory z právních vztahů mezi
podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Obchodní věcí je proto třeba
mimo jiné rozumět i takovou věc, která vyplývá z právních vztahů mezi
podnikateli, přičemž je nerozhodné, zda tento vztah se řídí příslušnými
ustanoveními občanského nebo obchodního zákoníku, pokud se tento vztah týká
jejich podnikatelské činnosti.
Podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř. (ve znění účinném od 1. ledna 2001)
rozhodují krajské soudy dále v obchodních věcech jako soudy prvního stupně ve
sporech z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a
vydání bezdůvodného obohacení mezi podnikateli při jejich podnikatelské
činnosti, s výjimkou sporů uvedených pod body 1. až. 6.
Podle obsahu spisu je předmětem žalobního nároku peněžité plnění na základě
smluvního ujednání nepojmenované smlouvy podle 269 odst. 2 obchodního
zákoníku, neboť leasingová smlouva byla uzavřena mezi účastníky podle
obchodního zákoníku (ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že podle
Všeobecných smluvních podmínek se smluvní vztahy mezi leasingovou společností s
leasingovým nájemcem řídí ustanoveními obchodního zakoníku v platném znění),
což je rozhodující pro závěr, že v posuzovaném případě z procesního hlediska
jde o obchodní věc podle § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř.
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo
v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 26.937,-Kč
jedná se ve smyslu ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. o věc, u níž není
dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo
rozhodnuto o nákladech řízení, nepřichází v úvahu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech řízení má, jde-li o jeho formu, povahu usnesení, byť je
začleněno do rozsudku soudu, a stává se proto formálně jeho součástí (§ 167
odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti
usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dána není, neboť usnesení o
nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího
soudu ČR ze dne 31. ledna 2002 sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod R 4/2003
ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s.
ř., neboť napadené výroky rozhodnutí nelze podřadit žádnému z tam taxativně
vyjmenovaných případů.
Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání
upravené v § 237 až 239 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b
odst. 5 věty prvé o. s. ř ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání
žalovaného jako nepřípustné bez jednání odmítl, aniž se jím mohl věcně zabývat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243b
odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný,
jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu těchto nákladů právo a žalobci v
souvislosti s dovolacím řízením podle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu