23 Cdo 2807/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobců a) HALLIFORD s. r. o., se sídlem v Praze 3, Domažlická 1232/3,
identifikační číslo osoby 27427021, b) E. V., obou zastoupených Mgr. Janou
Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, Hostivice, proti
žalované Mercedes-Benz Financial Service Česká republika s. r. o., se sídlem v
Praze 4, Daimlerova 2296/2, identifikační číslo osoby 63997240, zastoupené Mgr.
Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 10, o zrušení
rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 33 Cm 211/2009,
o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2012,
č. j. 2 Cmo 168/2011-118, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. února 2012, č. j. 2 Cmo 168/2011-118,
a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2011, č. j. 33 Cm
211/2009-88, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
neodložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu (výrok II.) a o náhradě nákladů
účastníků (výrok III.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 1. listopadu 2006 byla mezi
žalobcem a) a žalovanou uzavřena leasingová smlouva a dne 2. listopadu 2006
žalobce b) učinil ručitelské prohlášení, přičemž v obou listinách byla
dohodnuta rozhodčí doložka o tom, že veškeré spory z těchto právních vztahů
budou rozhodovány v rozhodčím řízení, a to rozhodcem vybraným ze seznamu
rozhodců vedeného Č. l. a f. a. Rozhodcem byl určen JUDr. V. B. Uvedený
rozhodce v rozhodčím řízení zahájeném 19. listopadu 2009 rozhodl o povinnosti
žalobců zaplatit žalované částky uplatněné ze smlouvy o finančním leasingu a
ručitelského prohlášení. Namítají-li žalobci, že napadeným rozsudkem bylo přiznáno nedovolené a nemožné
plnění, dospěl soud k závěru, že rozhodčím nálezem přiznané nároky na zaplacení
částek z titulu leasingové smlouvy a ručení takovým plněním nejsou. Neshledal
tak důvody zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písmeno f) zákona č. 216/1994
Sb., o rozhodčím řízení (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“). Soud prvního stupně se nezabýval námitkou žalobců, že rozhodčí doložka je
neplatná a je dán důvod zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písmeno b) zákona
o rozhodčím řízení. Tento důvod neplatnosti žalobci uplatnili až v podání
doručeném soudu dne 6. ledna 2001 a to po uplynutí lhůty tří měsíců od doručení
rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným, rozsudek prvního stupně
potvrdil ve výroku I. a ve výroku III. v upraveném znění o výši náhrady nákladů
řízení (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů účastníků v odvolacím řízení
(druhý výrok). Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i
s jeho právními závěry. Namítali-li odvolatelé, že se soud prvního stupně měl
zabývat i důvodem zrušení rozhodčího nálezu uvedeným v řízení v jeho průběhu o
neplatnosti rozhodčí doložky, považoval odvolací soud tuto námitku za
nedůvodnou. Lhůta k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu v délce tří
měsíců od doručení rozhodčího nálezu té straně, která se zrušení rozhodčího
nálezu domáhá, upravená v § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, je lhůtou
propadnou. Zákon o rozhodčím řízení umožňuje zrušit nálezy jen z taxativně
stanovených důvodů vymezených v § 31 zákona o rozhodčím řízení, přičemž veškeré
důvody pro jeho zrušení musí být uvedeny již v propadné tříměsíční lhůtě
stanovené v § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Žalobce v této lhůtě podle
odvolacího soudu musí uvést rozhodné skutečnosti, proč se domáhá zrušení
rozhodčího nálezu. Důvody uvedenými po uplynutí lhůty stanovené v § 32 zákona o
rozhodčím řízení se již soud rozhodující o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu
nemůže zabývat. To platí i pro projednávaný případ, i když by neplatnost
rozhodčí doložky byla dána podle § 39 občanského zákoníku a tato neplatnost je
absolutní. Nebyl-li tento důvod uplatněn ve lhůtě stanovené v § 32 odst.
1
zákona o rozhodčím řízení, nelze tento důvod pro zrušení rozhodčího nálezu
později uplatnit, neboť takové právo žalobců zaniklo. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně o tom, že není
naplněn důvod zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písmeno f) zákona o
rozhodčím řízení, neboť žalobci byli zavázáni k plnění finančních částek s
příslušenstvím, což nepředstavuje nemožné či nedovolené plnění.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, v němž namítali, že
otázka možnosti doplňování důvodů zrušení rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 1
zákona o rozhodčím řízení je soudy posuzována rozdílně a v projednávané věci
byla oběma soudy posouzena nesprávně. Podle dovolatelů vzhledem k charakteru
neplatnosti podle § 39 občanského zákoníku jako neplatnosti absolutní není
rozhodující, že se žalobce neplatností rozhodčí doložky nebránil. Postačilo, že
žalobci včas uplatnili v rozhodčím řízení námitku nedostatku pravomoci rozhodce
a včas podali žalobu na zrušení rozhodčího nálezu. Rozhodnutí odvolacího soudu
tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je dán dovolací důvod podle
§ 241a odst. 2 písmeno b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Dovolatelé dále zpochybňují povinnost uloženou rozhodčím nálezem, kterou
považují za nemožné plnění, neboť je v rozporu se zákonem a právem. Žalobci se
poté podrobněji vyjadřují k nedůvodnosti nálezu v jednotlivých částech, které
po nich byly žalovanou uplatňovány. Argumentace soudů obou stupňů, že plnění je
možné a dovolené, protože se jedná o plnění v penězích, je nesprávné. Žalobci navrhují, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se dovolání žalobců vyjadřovala tak, že rozsudek odvolacího soudu
považovala za správný a dovolání za nepřípustné. Podrobněji se poté vyjadřovala
k otázce, proč po uplynutí lhůty podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení
nemohou žalobci uplatňovat další důvody zrušení rozhodčího nálezu. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) se zřetelem k bodu 7
článku II zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání
projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před
1. lednem 2013, to je před novelou občanského soudního řádu učiněnou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání
bylo podáno včas oprávněnými osobami a obsahuje stanovené náležitosti, zkoumá,
zda je dovolání přípustné. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Protože
rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního
stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo
zrušeno odvolacím soudem, může být dovolání přípustné jen při splnění
předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písmeno c) o. s. ř., to je jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem řešena právní otázka posouzená jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími
soudy podle § 241a odst. 2 písmeno a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
V projednávané věci je dovolání přípustné, neboť odvolací soud (stejně jako
soud prvního stupně) posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu otázku
možnosti uplatnit důvody pro zrušení rozhodčího nálezu po lhůtě podle § 32
odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011,
uveřejněném pod číslem 100/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dostupné na www.nsoud.cz, dospěl k závěru, že při řešení otázky výkladu
ustanovení § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a ustanovení § 31 zákona o
rozhodčím řízení pro možnosti uplatnění dalších důvodů zrušení rozhodčího
nálezu v řízení zahájeném ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té
straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, je třeba vycházet z
obdobného užití občanského soudního řádu. Ustanovení § 32 zákona o rozhodčím
řízení (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb.) je významné
jen z hlediska posouzení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení
rozhodčího nálezu. Nemůže představovat omezení procesních práv žalobce
doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího
nálezu podle ustanovení § 31 citovaného zákona v průběhu řízení. Omezení práva
je doplňovat mohou představovat jen zákonné procesní limity podle občanského
soudního řádu (například koncentrace řízení). V řízení o zrušení rozhodčího
nálezu zahájeném před uplynutím lhůty podle ustanovení § 32 zákona o rozhodčím
řízení tedy lze i po uplynutí této lhůty uplatnit (další) důvody zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) proto tuto otázku posoudil v
rozporu s uvedenou judikaturou a tudíž nesprávně. Oproti tomu je nedůvodnou dovolací námitka, že odvolací soud nesprávně
posoudil, že plnění uložené rozhodčím nálezem není nedovolené a není ani
nemožné. Dovolací soud například v rozsudku ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33
Cdo 2675/2007, uveřejněném pod číslem 46/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz, dovodil, že za „nedovolené“ lze považovat
plnění, které není aprobováno vnitrostátním právem. Půjde o plnění, které je
vyhrazeno jen některým subjektům, zejména státu, nebo podléhající státnímu
dozoru či státnímu povolení (například výbušniny, střelné zbraně, drogy,
nerostné bohatství, část lidského těla a podobně), u nichž je možno dispozice s
nimi omezené či vyloučené. Vycházeje z této povahy rozhodčího řízení, jehož
smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitého druhu sporu ze soudu
na rozhodce, a z důvodu, pro který může být dozorčí nález zrušen, lze dovodit,
že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit soudní přezkum věcné správnosti rozhodčího
nálezu, to je správnost skutkových zjištění a právní posouzení věci; měl-li by
soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou
správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího nálezu. V projednávané
věci tak plnění uložené žalobcům z leasingové smlouvy a ručení nelze považovat
za nemožné či nedovolené plnění.
Vzhledem k nesprávnému posouzení možnosti uplatnit důvod zrušení rozhodčího
nálezu spočívající v tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky, kterým se odvolací
soud (a soud prvního stupně) nezabýval, Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle §
243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušit.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na
rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle § 243b odst. 3 o. s.
ř. i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu