23 Cdo 2808/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Kateřiny
Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci
žalobkyně ENVI Agentura Trunda s.r.o., se sídlem Olomouc - Holice, U Hřiště
810/8, PSČ 77900, identifikační číslo osoby 27857646, zastoupené Mgr. Davidem
Černým, advokátem se sídlem Olomouc, Horní nám. 365/7, proti žalované Domov pro
seniory Kamenec, Slezská Ostrava, příspěvková organizace, se sídlem Ostrava -
Slezská Ostrava, Bohumínská 1056/71, PSČ 710 00, identifikační číslo osoby
70631816, zastoupené JUDr. Pavlem Zajícem, advokátem se sídlem Ostrava-Poruba,
Nad Porubkou 2355, o zaplacení 108 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Ostravě pod sp. zn. 83 C 186/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 9. 2016, č. j. 15 Co 740/2015-250, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6 921 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího
právního zástupce JUDr. Pavla Zajíce, advokáta se sídlem Ostrava-Poruba, Nad
Porubkou 2355.
stanoveným soudem prvního stupně zamítl; výroky II., III. a IV. rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatelkou předestřená právní otázka, kterou dovolatelka
považuje za otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou, tj. otázku
aplikace § 551 odst. 1 a § 561 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.) a
výkladu pojmu „věc převzatá od objednatele k provedení díla“ za situace, kdy
vadná či nevhodná věc není podkladem pro provedení díla, ale jen složkou, která
ve spojení s jinými může tvořit určité komplexní dílo, vychází z jiných
skutkových zjištění, než k jakým dospěl při řešení věci odvolací soud. Odvolací soud při právním posouzení věci, že žalobkyni nesvědčí nárok na
zaplacení ceny díla z důvodu její odpovědnosti za vady díla s ohledem na čl. X. odst. 4 smlouvy o dílo ze dne 22. 2. 2012 uzavřené s žalovanou, neboť odpovídá
za vadu zhotoveného díla ve smyslu ustanovení § 551 obch. zák., vyšel ze
zjištění, že energetický štítek obálky budovy (dále jen EŠOB), který dodala
žalovaná, jako objednatelka, byl povinnou přílohou žádosti o dotaci, která měla
být zpracována podle podmínek XXXV. výzvy Ministerstva životního prostředí, a k
jejímuž zpracování se žalobkyně smlouvou uzavřenou s žalovanou zavázala. Pro
vadný EŠOB s ohledem na nesprávně použitý koeficient v rozporu s normou ČSN
nebyla žádost o dotaci akceptována, přičemž žalobkyně mohla podle závěrů
odvolacího soudu, přijatého na základě doplněného dokazování, při vynaložení
odborné péče tuto chybu zjistit pouhou kontrolou použitého koeficientu v
příloze s příslušnou normou ČSN, na níž XXXV. výzva Ministerstva životního
prostředí upozorňovala. Skutkový závěr odvolacího soudu, že součástí předmětu
díla byl i energetický audit, resp. EŠOB, i když se jednalo o věc opatřenou pro
žalobkyni (zhotovitelku) žalovanou, jako objednatelnou, nemůže být v rámci
dovolacího řízení přezkoumáván. Dovolatelka však zakládá údajně dovolacím
soudem neřešené právní otázky na vlastním skutkovém závěru, odlišném od
skutkového závěru odvolacího soudu, že energetický audit, tedy EŠOB, nebyl
součástí předmětu díla, čímž pomíjí skutečnost, že EŠOB byl povinnou přílohou
žádosti o dotaci, která měla být zpracována podle podmínek XXXV. výzvy
Ministerstva životního prostředí, a k jejímuž zpracování se žalobkyně zavázala. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího
soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím
soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení
§ 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního
řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím
důvodem (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29
Cdo 2394/2013, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
označením 4/2014). Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit
právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky,
resp.
na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice
hodnocení důkazů. Nejvyšší soud se k nutnosti vymezení relevantní právní
otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, již vícekrát vyjádřil ve své
rozhodovací praxi, např. i v usnesení ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo
1853/2013, kdy Nejvyšší soud judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede
otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání
nepřípustné. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, a nemohl tedy učinit jiný závěr, než její dovolání podle
ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout. Vzhledem k tomu, že k dovolání žalobkyně podala žalovaná, zastoupená advokátem,
vyjádření, rozhodl Nejvyšší soud o náhradě nákladů jak uvedeno ve výroku II. tohoto usnesení. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§
243f odst. 3 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.