23 Cdo 2935/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně E.ON Energie, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera
2151/6, PSČ 370 49, identifikační číslo osoby 26078201, zastoupené Mgr. Bc.
Pavlem Vincíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti
žalované MERIS, spol. s r. o., se sídlem v Holešově, Masarykova 655, PSČ 769
01, identifikační číslo osoby 25310062, zastoupené JUDr. Miroslavou Kočárovou,
advokátkou, se sídlem v Kroměříži, 1. máje 283/15, o zaplacení částky 310.694,-
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm
159/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne
14. května 2013, č. j. 7 Cmo 437/2012-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
příslušenství žalobu zamítl (bod II. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení
(bod III. výroku).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala proti žalované zaplacení
částky 310.694,- Kč s příslušenstvím s tím, že na základě smlouvy ze dne 1.
ledna 2007 dodávala žalované do odběrného místa elektrickou energii, jejíž cenu
vyúčtovala specifikovanými fakturami, které žalovaná nezaplatila.
K odvolání žalované (proti výrokům I. a III.) odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 310.694,-
Kč s 0,05% úrokem z prodlení za každý den prodlení od 18. července 2009 do
zaplacení zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud se zabýval stěžejní otázkou daného sporu, a to, zda P. Š. byl
oprávněn dne 1. ledna 2007 uzavřít jménem žalované s žalobkyní smlouvu, na
základě níž se žalobkyně domáhá zaplacení ceny jí dodané elektrické energie.
Plnou moc, udělenou jednatelkou žalované J. Š. dne 27. listopadu 2006 P. Š.,
považoval za generální plnou moc.
Dále se zabýval otázkou postupu při uzavírání předmětné smlouvy, a to z pohledu
tzv. nezmocněného jednatelství, které je upraveno v § 16 obchodního zákoníku.
Upozornil, že předmětná smlouva byla uzavírána korespondenční cestou, tudíž v
okamžiku jejího uzavření žalobkyni žádná plná moc předložena nebyla. Není možno
uvažovat ani o nezmocněném jednatelství, neboť smlouva nebyla uzavřena v
provozovně žalované a zároveň žalobkyně nemůže tvrdit, že nevěděla nebo vědět
nemohla, že jedná s osobou nedisponující oprávněním za žalovanou jednat, když
plnou moc této osoby nepožadovala. Stejně tak nepožadovala, aby na smlouvě bylo
výslovně uvedeno, kdo a v jaké funkci smlouvu jménem žalované podepsal, ač na
poslední straně smlouvy je pro tyto údaje vytištěna speciální rubrika.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl odvolací soud k závěru, že
žalovaná není předmětnou smlouvou vázána, že není ve věci pasivně legitimována.
Proti rozsudku odvolacího soudu, v plném rozsahu, podala žalobkyně dovolání,
jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 zákona č. 99/1963, občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).
Dle názoru dovolatelky odvolací soud posoudil a vyřešil otázku hmotného práva
týkající se právního úkonu uzavřeného osobou jednající za smluvní stranu na
základě plné moci nesprávně a odchýlil se od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu. Toto pochybení spatřuje žalobkyně v tom, že pro řešení otázky
platnosti smlouvy není významné, zda v ní bylo výslovně uvedeno, že tak činí na
základě hmotněprávní plné moci jiná osoba.
V závěru dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího
soudu změnil.
Žalobkyně se k dovolání žalované dle obsahu spisu nevyjádřila.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. ledna 2013)
se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony.
Podle § 243c odst. 1 (ve spojení s § 243f odst. 2, 3) o. s. ř. dovolací soud
dovolání odmítl, neboť má vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž se odvolací
řízení končí, upravuje § 237 a § 238 o. s. ř., náležitosti dovolání pak § 241a
o. s. ř.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. může být dovolacím důvodem jen nesprávné právní
posouzení věci. K náležitostem dovolání patří mj. i vymezení důvodu dovolání (§
241a odst. 3 o. s. ř.), tj. z dovolání musí vyplývat, které otázky hmotného či
procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, vyřešil odvolací soud
chybně, a proč tyto závěry považuje dovolatel za nesprávné. Dovolatel musí (§
241a odst. 2 o. s. ř.) rovněž uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř.
považuje za splněné.
Požadavek, aby dovolatelka v dovolání uvedla, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř.
(jako v této věci), je dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam
uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání
nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „odvolací soud vyřešil
otázku hmotného práva týkající se právního úkonu uzavřeného osobou jednající za
smluvní stranu na základě plné moci nesprávně a odchýlil se od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu“, musí být z dovolání zřejmé, od které
konkrétní judikatury dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil.
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka v
dovolání (posouzeném z obsahového hlediska i v jiných jeho částech) v
projednávané věci nedostála.
Přestože dovolatelka uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v celém
rozsahu, její námitky se týkají pouze výroku č. I. rozsudku odvolacího soudu, k
rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů
chybí jakákoliv argumentace, tyto výroky č. II. a III. dovolatelka zcela
pominula, nezabývala se přípustností dovolání proti těmto výrokům ani
důvodností.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího
soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu