23 Cdo
3001/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně EDITPRESS spol. s r.o., se sídlem v Praze 1, Hybernská 38, PSČ 110
00, IČ 47120347, zastoupené Mgr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze
8, Sokolovská 22, proti žalované Ing. M. L., zastoupené JUDr. Ivanou
Seifertovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 30, o zaplacení částky
128 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9
C 191/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
18. prosince 2007, č. j. 55 Co 461/2007-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem dne 10. ledna 2007, č. j. 9 C 191/2005-32,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 128 200 Kč s 8,75% úrokem z prodlení
od 31. 5. 2005 do 30. 6. 2005 a dále za každé další kalendářní pololetí, ve
kterém je žalovaná v prodlení, s úrokem z prodlení ve výši repo sazby vyhlášené
Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí,
ve kterém trvá prodlení žalované, zvýšené o 7 procentních bodů, až do
zaplacení, do zbytku požadovaného příslušenství od 11. 4. 2005 do 30. 5. 2005
žalobu zamítl (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod
bodem II). Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že dne 8. 3. 2005 uzavřeli
účastníci smlouvu o zprostředkování, jejímž předmětem byl závazek
zprostředkovatele (žalobkyně) vyvíjet činnost směřující k tomu, aby zájemce
(žalovaná) měla příležitost uzavřít smlouvu o poskytnutí hypotečního úvěru ve
výši 4 000 000 Kč. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že vztah účastníků se řídí
obchodním zákoníkem, a že závazek zprostředkovatele bude splněn dnem uzavření
zprostředkovávané smlouvy. Výši provize účastníci smlouvy dohodli na 4,5 % z
objemu zajištěného hypotečního úvěru. Soud prvního stupně dále zjistil, že jednatel žalobkyně Ing. P. H. seznámil
žalovanou s externím pracovníkem Komerční banky, a.s., Š. K., který žalované
vysvětlil podmínky získání hypotečního úvěru, a dále byl přítomen jednání v
pobočce Komerční banky, a.s., v Praze 7, kde žalovaná dne 22. 3. 2005 uzavřela
smlouvu o úvěru ve výši 4 000 000 Kč, na jejímž základě Komerční banka, a.s.,
následně žalované úvěr v této výši poskytla. Mezi účastníky bylo nesporné, že
žalovaná uhradila žalobkyni při uzavření smlouvy o zprostředkování zálohu na
provizi ve výši 6 000 Kč, poté jí dne 22. 4. 2005 uhradila částku 40 000 Kč a
dne 26. 4. 2005 taktéž částku 40 000 Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky byla řádně uzavřena
platná smlouva o zprostředkování podléhající režimu § 642 a násl. obchodního
zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Vyšel z § 644 obch. zák., podle kterého
vzniká zprostředkovateli nárok na provizi, je-li uzavřena smlouva, jež je
předmětem zprostředkování, a dále aplikoval § 647 odst. 1 obch. zák., podle
něhož má zprostředkovatel nárok na provizi sjednanou, jinak obvyklou v době
uzavření smlouvy o zprostředkování. Jelikož se soudní praxe ustálila na tom, že
postačí, když zprostředkovatel zkontaktuje zájemce se třetí osobou, a je
naplněna příčinná souvislost mezi uzavřením zájemcem požadované smlouvy a
činností zprostředkovatele, soud prvního stupně uzavřel, že v dané věci došlo k
naplnění smlouvy a žalobkyně coby zprostředkovatel má nárok na sjednanou
provizi, neboť mezi její činností zprostředkovatele a dosaženým výsledkem –
uzavřením hypoteční smlouvy žalovanou je příčinná souvislost. K vypořádání
závazkového vztahu mezi účastníky ústní dohodou přitom nemohlo dojít, neboť si
strany ve smlouvě výslovně sjednaly, že změny a doplňky je možné činit pouze
písemně; jakákoliv ústní dohoda by proto byla neplatná. Soud prvního stupně neshledal, že by žalobkyně ve smyslu § 265 obch. zák. porušila zásady poctivého obchodního styku. Žalovaná se v článku 5.1 smlouvy o
zprostředkování zavázala zaplatit zprostředkovateli provizi ve výši 4,5 % z
objemu zajištěného hypotečního úvěru, jehož výše byla sjednána v článku 3.1
předmětné smlouvy na částku 4 000 000 Kč, a dále bylo v článku 5.5 bylo
vymezeno, že k dohodnuté odměně bude připočítána ještě daň z přidané hodnoty. Již v době uzavření smlouvy o zprostředkování tedy žalovaná znala výši provize
a ke svému závazku na zaplacení odměny přistoupila zcela dobrovolně.
Nejsou
tudíž splněny podmínky pro to, aby soud výkon práva žalobkyni odepřel. Neplatnost uzavřené smlouvy o zprostředkování nemůže podle závěru soudu prvního
stupně způsobit ani absence oprávnění pro zprostředkovatelskou činnost na
straně žalobkyně, neboť taková okolnost má dopad pouze v rovině sféry
veřejného práva, ani to, že smlouva neobsahuje datum splatnosti sjednané
odměny. Dluh se stal splatným dnem následujícím po výzvě žalované k úhradě
dluhu, tedy ode dne 31. 5. 2005. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. prosince 2007, č. j. 55 Co 461/2007-52, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, a to v části,
jíž bylo žalobě vyhověno, potvrdil a změnil lhůtu splatnosti (výrok pod bodem
I), změnil výrok o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního
stupně a zcela na ně odkázal. Odvolací soud dovodil, že žalobkyni vznikl nárok
na provizi za obstarání příležitosti pro žalovanou uzavřít smlouvu o hypotečním
úvěru. Stejně jako soud prvního stupně vyšel z § 644 obch. zák., podle něhož je
vznik nároku na provizi vázán na okamžik uzavření zprostředkovávané smlouvy. Obstaráním příležitosti k uzavření smlouvy přitom zákon (§ 642 obch. zák.)
rozumí i samotné vyhledání osoby zprostředkovatelem a zkontaktování jí se
zájemcem, za předpokladu, že jde o reálnou příležitost k uzavření smlouvy. Z
obsahu předmětné zprostředkovatelské smlouvy přitom nevyplývá, že by bylo
požadováno, aby zprostředkovatel aktivně působil při vlastním uzavírání úvěrové
smlouvy, a rovněž neobsahuje ani jiné omezení pro zprostředkovatele, např., že
by ten nesměl být činný pro obě strany úvěrové smlouvy, takže není vyloučeno,
aby mu vznikl nárok na provizi od obou účastníků následně uzavírané smlouvy. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že předmětná
smlouva byla sjednaná platně, přičemž nesjednání lhůty splatnosti provize (což
je rozhodné pouze pro okamžik přiznání úroků z prodlení), nebo to, že žalobkyně
nemá v předmětu své činnosti zprostředkování, nemůže způsobit její neplatnost. Odvolací soud rovněž neshledal, že by jednání žalobkyně naplňovalo ustanovení
§ 265 obch. zák., jelikož v obchodně právních vztazích mají strany širokou
smluvní volnost a případy porušování zásad poctivého obchodního styku je třeba
zkoumat v každém konkrétním případě ve vztahu k jeho okolnostem, jelikož
obchodník nese plné podnikatelské riziko a nemůže se dovolávat toho, že určitý
závazek převzal v tísni či za nápadně nevýhodných podmínek. Pokud žalovaná
přistoupila na režim obchodního zákoníku, jemuž podléhá její obchodně právní
vztah se žalobkyní, učinila tak zcela dobrovolně.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
zakládá na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se domnívá, že
závěry soudů obou stupňů jsou nesprávné, právní posouzení neúplné a chybné. Žalovaná také nesouhlasí s interpretací námitek, které v řízení vznesla. Dovolatelka předně namítá, že žalobkyně sjednanou smlouvu o zprostředkování
nesplnila, neboť tak ani učinit nemohla s ohledem na skutečnost, že není
držitelem příslušné licence ke zprostředkovatelské činnosti. Žalobkyně tudíž
dokázala pouze najít jiného skutečného zprostředkovatele, který měl příslušné
živnostenské oprávnění, takže se stala výlučně jeho klientkou, nikoliv
klientkou žalobkyně. Pokud odvolací soud v rozsudku uvádí, že žalobkyně
zkontaktovala žalovanou s třetí osobou, která poskytla úvěr (tedy bankou),
nemůže to být objektivně pravda. Neplatnost smlouvy o zprostředkování dovozuje dovolatelka z absence dohody o
splatnosti odměny. Taková okolnost by sice sama o sobě neplatnost smlouvy
nezaložila, v tomto případě však bylo v předmětné smlouvě výslovně sjednáno, že
o splatnosti bude stranami uzavřena později dohoda. Ve smyslu § 270 obch. zák. pak musí být podle názoru dovolatelky tato dohoda pod sankcí neplatnosti celé
smlouvy písemně uzavřena, není-li sjednáno, že nedosažení této dohody nemá vliv
na platnost smlouvy. Dovolatelka také nesouhlasí s tím, jak se odvolací soud vypořádal s její
námitkou rozporu jednání žalobkyně s dobrými mravy, resp. zásadami poctivého
obchodního styku. Dovolatelka se domnívá, že s obchodní etikou nekoresponduje
stav, kdy smluvní strana (žalobkyně) prohlásí po převzetí sjednané finanční
částky od druhé smluvní strany (dovolatelky) věc za vypořádanou a ukončenou a
zároveň podá žalobu. Poukázala v této souvislosti na nerovnost účastníků
předmětné smlouvy o zprostředkování, kdy dovolatelka jako nepodnikatelský
subjekt nemůže být rovnocenným soupeřem žalobkyni jako podnikatelce. Získání
značné provize bez poskytnutí konkrétní činnosti vedoucí přímo k výsledku
označila jako diskutabilní ve vztahu k poctivému obchodnímu styku již svou
podstatou. Žalobkyni proto neměla být přiznána právní ochrana uplatněného
nároku. Z uvedených důvodů navrhla žalobkyně, aby dovolací soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu a aby věc vrátil k novému projednání. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)
provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12
přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a
rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června
2009. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, se zabýval nejdříve otázkou,
zda je dovolání v této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného
dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř.
lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených
případů se v posuzované věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost
dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána
tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní
stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom
nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde o přípustné dovolání a dovolací
soud bez dalšího přezkoumá napadený rozsudek a rozhodne o něm meritorně. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní
právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat ostatními uplatněnými
dovolacími důvody. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3
věty první o. s. ř.
je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán
uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,
na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem
dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. Dovolacímu přezkumu se otevírají celkem tři otázky. V první z nich dovolatelka
namítá, že podnikatel, který nedisponuje živnostenským oprávněním ke
zprostředkovatelské činnosti, nemůže jako zprostředkovatel splnit své závazky
ze smlouvy o zprostředkování a v dané věci tak žalobkyně ani neučinila. Při
hodnocení této otázky je nutno vyjít ze skutkových zjištění odvolacího soudu,
resp. soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud
ztotožnil, a která byla pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující,
neboť dovolací soud není při zkoumání přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. oprávněn zabývat se jinými než právními otázkami. Skutkovými
závěry, ze kterých vycházel při svém rozhodování odvolací soud, je Nejvyšší
soud vázán. V daném případě ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a soudu
odvolacího vyplývá, že žalobkyně své povinnosti z předmětné smlouvy o
zprostředkování splnila, výsledek byl dosažen a dovolatelka obdržela hypoteční
úvěr ve výši 4 000 000 Kč. Není přitom rozhodující, že žalobkyně svůj závazek
plnila prostřednictvím jiné osoby. Závěr odvolacího soudu, že nedostatek
živnostenského oprávnění ke zprostředkovatelské činnosti na straně žalobkyně
neměl vliv na splnění jejích závazků ze zprostředkovatelské smlouvy, není v
rozporu s hmotným právem. Druhá námitka dovolatelky směřuje k článku 5.4 smlouvy o zprostředkování. Dovolatelka namítá, že ani jeden ze soudů se nezabýval námitkou neplatnosti
smlouvy s ohledem na předpokládanou dohodu o splatnosti odměny (ručně psaná
část smlouvy) ve vztahu k ustanovení § 270 obch. zák. Odvolací soud
konstatoval, že neplatnost smlouvy nezakládá fakt, že není sjednána splatnost
odměny. Tím řeší námitku, kterou žalovaná nevznáší. Dovolatelka namítá, že
pokud je výslovně sjednáno, že o splatnosti bude stranami uzavřena později
dohoda, musí tato dohoda, pod sankcí neplatnosti celé smlouvy, být písemně
uzavřena (není-li sjednáno, že nedosažení této dohody nemá vliv na platnost
smlouvy). Této námitce nelze upřít opodstatnění, nicméně v posuzované věci neučinil
odvolací soud, ani soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací
soud ztotožnil, žádná skutková zjištění ohledně obsahu ujednání v článku 5.4
smlouvy o zprostředkování. U potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu však není
Nejvyšší soud oprávněn zabývat se, jak výše uvedeno, jinými než právními
otázkami a je vázán skutkovými závěry, z nichž vycházel při svém rozhodování
odvolací soud. Z těchto skutkových zjištění tedy nevyplývá možnost aplikace
ustanovení § 270 odst. 1 obch. zák. Je tedy zřejmé, že ani tato námitka
neumožňuje dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
hmotným právem.
Dovolací soud nemůže přisvědčit ani poslední námitce dovolatelky, že vymáhání
nedoplatku sjednané provize je v rozporu s dobrými mravy, resp. zásadami
poctivého obchodního styku. Žalobkyně se domáhá nedoplatku provize, jejíž výše
byla ve smlouvě o zprostředkování sjednána zcela určitě, a to na 4,5 % z objemu
zajištěného hypotečního úvěru, jehož výše byla sjednána na 4 000 000 Kč. Dovolatelka tedy při uzavření smlouvy o zprostředkování dobře znala výši
provize, k jejíž úhradě se zavázala. Pokud žalobkyně svůj závazek vyvíjet
činnost směřující k tomu, aby žalovaná měla příležitost uzavřít smlouvu o
poskytnutí hypotečního úvěru ve výši 4 000 000 Kč, splnila a dovolatelce byl
Komerční bankou, a.s., poskytnut hypoteční úvěr v uvedené výši, nárok na
sjednanou provizi vymáhá důvodně. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky
pro použití ustanovení § 265 obch. zák. je nutno učinit vždy po pečlivé úvaze,
v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. V dané věci
však v průběhu celého řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by
nasvědčovaly tomu, že vymáhání nároku žalobkyně na sjednanou provizi je v
rozporu se zásadami poctivého obchodního styku. Z výše uvedených důvodů je nutné uzavřít, že dovolání proti rozhodnutí
odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, jelikož
se nejedná o rozhodnutí, které by mělo po právní stránce zásadní význam. Odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. V rozhodnutí
odvolacího soudu se ani neřeší právní otázky o právní otázky, které v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny nebo které jsou odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem řešeny rozdílně. Nejvyšší soud proto, aniž by se věcí mohl dále zabývat, podle § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyni žádné náklady dovolacího
řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.