23 Cdo 3022/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně AGROSPOL PETROVICE s.r.o., se sídlem v Petrovicích 14, PSČ 270
35, IČO 26494531, zastoupené JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem, se
sídlem v Praze 4, V Parku 2323/14, PSČ 148 00, proti žalované ASPELL a.s., se
sídlem v Praze 1, Hellichova 458/1, PSČ 118 00, IČO 28381955 zastoupené Mgr.
Dagmar Beníkovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Legionářská 797/3, PSČ 779
00, o zrušení rozhodčího nálezu a odkladu vykonatelnosti rozhodčího nálezu,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 6 Cm 76/2012, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2013, č. j. 11 Cmo
209/2012-56, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. února 2013, č. j. 11 Cmo
209/2012-56, se mění tak, že usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna
2012, č. j. 6 Cm 76/2012-25, se potvrzuje.
Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodčího nálezu vydaného dne 15. května
2012 rozhodcem JUDr. Pavlem Švábem pod značkou RŘ 373/2011, a to z důvodů
uvedených v § 31 písm. b), c), e) a i) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím
řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„ZRŘ“). V žalobě současně navrhla, aby soud odložil vykonatelnost předmětného
rozhodčího nálezu s odůvodněním, že výkonem rozhodčího nálezu hrozí žalobkyni
závažná újma. Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. srpna 2012, č. j. 6 Cm 76/2012-25,
odložil vykonatelnost shora označeného rozhodčího nálezu do doby, než bude
pravomocně rozhodnuto toto řízení o žalobě na zrušení rozhodčího nálezu. Soud prvního stupně zjistil, že v exekuční věci oprávněné ASPELL a.s. byla vůči
povinné AGROSPOL PETROVICE s.r.o. nařízena exekuce na majetek povinného podle
vykonatelného rozhodnutí – rozhodčího nálezu vydaného dne 15. května 2012 JUDr. Pavlem Švábem pod zn. RŘ 373/2011 k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 7
070 081,60 Kč s příslušenstvím, pohledávky ve výši 22 460,60 Kč s
příslušenstvím (smluvní pokuta), pohledávky ve výši 561 204 Kč (náklady
rozhodčího řízení) a pro náklady exekuce. Soud pověřil provedením této exekuce
Mgr. Jana Vedrala, Exekutorský úřad Praha 3. Z exekučního příkazu vydaného uvedeným soudním exekutorem dne 18. června 2012
pod sp. zn. 140 EX 00181/12-014 soud zjistil, že exekuce se provede prodejem
podniku povinného AGROSPOL PETROVICE s.r.o. Nařízení exekuce se vztahuje na
věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží k provozování podniku nebo
vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit. Podle názoru soudu prvního stupně způsob provedení exekuce prodejem podniku
žalobkyně již sám představuje pro žalobkyni hrozbu závažné újmy. Rovněž je
nutno zohlednit, že pokud by žalobkyně byla v řízení o žalobě na zrušení
rozhodčího nálezu procesně úspěšná a exekuce prodejem jejího podniku by v
mezidobí byla provedena, stěží by žalobkyně mohla uspět ve snaze o navrácení do
předešlého stavu. Soud prvního stupně tak dle § 32 odst. 2 ZRŘ odložil
vykonatelnost rozhodčího nálezu. K odvolání žalované Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. února 2013, č. j. 11 Cmo 209/2012-56, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na
odložení vykonatelnosti předmětného rozhodčího nálezu zamítl. Odvolací soud doplnil, že žalobkyně má dva společníky, Ing. J. V. a Ing. P. P. Krátce po vynesení rozhodčího nálezu, v den nařízení exekuce, uzavřel každý z
těchto společníků smlouvu o zastavení obchodního podílu ve prospěch třetího
subjektu, společnosti AgroZZN, a to k zajištění všech pohledávek již
existujících, v budoucnu vzniklých a podmíněných, a to až do souhrnné výše 30
000 000 Kč. Exekuční příkaz soudního exekutora ze dne 18. června 2012 byl usnesením ze dne
6. srpna 2012 zrušen, provedení exekuce bylo odloženo do doby právní moci
rozhodnutí o návrhu žalobkyně na zastavení exekuce. Povinná, tj. žalobkyně,
podala návrh na zastavení exekuce, neboť složila u exekutora jistotu ve výši 10
200 000 Kč. O použití jistoty bylo pro případ, že nedojde k zastavení exekuce,
rovněž rozhodnuto.
Z těchto zjištění odvolací soud dovodil, že žalobkyni žádná újma nehrozí, proto
návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí není opodstatněný. Při odkladu
vykonatelnosti je třeba mít na zřeteli nejen zájmy povinného, ale i
oprávněného. Zájem povinného by neměl bez dalšího převyšovat zájem oprávněného. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Podle dovolatelky se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, některé otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny
a právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího
soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle názoru dovolatelky nejsou důvody rozhodnutí odvolacího soudu zcela
zřejmé, lze toliko dovodit, že podle odvolacího soudu odpadá bez dalšího důvod
pro odložení vykonatelnosti rozhodčího nálezu soudem, jestliže exekutor
rozhodne o odkladu provedení exekuce podle § 54 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb.,
o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších
zákonů (dále jen „exekuční řád“). Bez jakéhokoliv zdůvodnění dospěl odvolací
soud k závěru, že jiný výklad by vedl k upřednostnění zájmů povinného před
zájmem oprávněného. Dovolatelka zdůrazňuje, že odklad provedení exekuce podle § 54 odst. 5
exekučního řádu a odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 2
ZRŘ jsou dva odlišné instituty. Účinnost institutu odkladu provedení exekuce
považuje ve svém případě za omezenou, neboť exekutor hrozil zrušením odkladu
exekuce v případě, že dovolatelka nedoplatí další částku k jistotě. Exekutor
usnesením ze dne 22. dubna 2013, č. j. 140 EX 00181/12-097, zrušil odklad
provedení exekuce i přes to, že žalobkyně požadovanou částku k jistotě složila,
a současně vydal několik exekučních příkazů. Institut odkladu provedení exekuce podle § 54 odst. 5 exekučního řádu, resp. jeho efektivita je závislá na skutečnosti, kterou žalobkyně není schopna
ovlivnit, konkrétně na tom, jak dlouho bude trvat soudu rozhodování o žalobě na
zrušení rozhodčího nálezu a zda povinný bude schopen složit na účet exekutora
jím vyčíslené a požadované finanční částky, aby provádění exekuce zabránil. Odložení provedení exekuce podle § 54 odst. 5 exekučního řádu je pouze na
libovůli exekutora. Podle dovolatelky důvodně hrozí, že žalobkyně nebude mít volné prostředky,
které by k další výzvě exekutora doplatila a exekutor tak započne ve výkonu
exekuce, a to vše ještě před tím, než v následném řízení může být exekuční
titul zrušen, avšak již možná v době, kdy již podnik žalobkyně bude exekuován a
žalovaná nebude mít prostředky na úhradu škody, resp. na vydání bezdůvodného
obohacení. Otázkou, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, je tak otázka, zda může
být rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti podle ustanovení § 32 odst. 2 ZRŘ a
současně rozhodnuto o odkladu provedení exekuce dle ustanovení § 54 odst. 5
exekučního řádu. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení odvolacího
soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání nesouhlasila s názorem dovolatelky na kvalitu
a přesvědčivost rozhodnutí odvolacího soudu, když za podstatné považuje úvahy o
tom, že v dané věci není možno reflektovat toliko zájmy povinné, které by
neměly bez dalšího převyšovat zájem oprávněné. Žalovaná je přesvědčena, že i pro tento případ platí ustanovení § 241a odst. 6
o. s. ř. a nelze tedy uvádět nové skutečnosti nebo důkazy. Žalobkyní položená otázka ohledně (ne)možné konkurence odkladu vykonatelnosti
podle § 32 odst. 2 ZRŘ a odkladu provedení exekuce podle ustanovení § 54 odst. 5 exekučního řádu je za daných okolností otázkou akademickou. Podle úvahy
žalobkyně by totiž každý i potenciální výkon rozhodčího nálezu s ohledem na §
57 exekučního řádu, podle něhož je uvedení v předešlý stav v exekučním řízení
vyloučeno, automaticky u pohledávek vyšších než bagatelních představoval hrozbu
závažné újmy. K vyjádření žalované podala dovolatelka své stanovisko. Podle dovolatelky je účelem jistoty podle § 54 odst. 5 exekučního řádu ochrana
zájmů oprávněného i povinného, intenzita této ochrany je však zcela
nepostačující k odstranění hrozby závažné újmy. Výše jistoty je složena nejen z
vymáhané pohledávky, ale rovněž z nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Jistota musí být složena s přihlédnutím k nárůstu vymáhané pohledávky a odměny
exekutora do doby rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce. Je to exekutor,
který stanoví výši nákladů oprávněného a exekuce. Je pouze na exekutorovi, zda
bude považovat složenou jistotu za dostatečnou nebo zda bude z různých důvodů
požadovat její „doplacení“ pod sankcí zrušení odkladu provedení exekuce. Hrozba závažné újmy navzdory složené jistotě přetrvává také z toho důvodu, že
institut jistoty zná pouze exekuční řád, nikoliv občanský soudní řád. Nic tedy
nebrání oprávněnému, aby se navzdory odkladu exekuce z důvodu složení jistoty
domáhal soudního výkonu rozhodnutí. Tak tomu je i v tomto případě, na návrh
žalované byl usnesením Okresního soudu v Rakovníku nařízen výkon rozhodnutí
zřízením soudcovského zástavního práva k několika stovkám nemovitostí ve
vlastnictví žalobkyně a žalovaná se následně začala domáhat soudního prodeje
zástavy. Žalobkyně nepředkládala listinné důkazy proto, aby se dovolací soud zabýval
jejich obsahem pro účely podaného dovolání, ale k přiblížení skutečnosti, že
odklad exekuce podle § 54 odst. 5 exekučního řádu má na rozdíl od odkladů
exekuce z jiných důvodů nepatrný význam. Odklad exekuce podle § 54 odst. 5
exekučního řádu nemůže vést k zániku hrozby závažné újmy, pokud taková hrozba
existovala i před složením jistoty. Rozhodnutí soudu o odkladu vykonatelnosti
rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 2 ZRŘ je tedy v daných případech
opodstatněné. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jakožto soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního
řádu ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od
1. ledna 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř.
s tím, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, některé otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny
a právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak. Důvodnost dovolání dovolatelka spatřuje v naplnění podmínek § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení vztahu § 32 odst. 2 ZRŘ a § 54 odst. 5 exekučního řádu vedoucím k
jejich nesprávné aplikaci. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně
zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jak již Nejvyšší soud dříve judikoval (usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatel
za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.“
Tomuto požadavku dovolatelka vyhověla, když za dosud neřešenou otázku označila
otázku, zda může být rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti podle ustanovení § 32
odst. 2 ZRŘ a současně rozhodnuto o odkladu provedení exekuce dle ustanovení §
54 odst. 5 exekučního řádu. Jelikož tuto otázku dovolací soud skutečně dosud neřešil, je dovolání přípustné. Dovolání je i důvodné. Nejvyšší soud předesílá, že při rozhodování o dovolání je vázán skutkovými
zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, v dovolání ani nelze uplatnit nové
skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 6 o. s. ř.), přičemž pro rozhodnutí
dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud tedy k novým
skutečnostem a důkazům, které dovolatelka v dovolání uváděla, nepřihlížel. Podle § 32 odst. 2 věty druhé ZRŘ může soud na žádost povinného vykonatelnost
rozhodčího nálezu odložit, jestliže by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu
hrozila závažná újma nebo jestliže je z návrhu na zrušení rozhodčího nálezu
možné usuzovat, že je důvodný. Jde tedy o dva samostatné důvody pro odložení
vykonatelnosti rozhodčího nálezu. Podle § 32 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb., o
rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 19/2012 Sb., tj. ve znění před 1.
dubnem 2012, na žádost povinného
může soud vykonatelnost rozhodčího nálezu odložit, jestliže by neprodleným
výkonem rozhodčího nálezu hrozila závažná újma. Soud prvního stupně, ani
odvolací soud neučinily skutkové zjištění, kdy bylo rozhodčí řízení zahájeno
(podle čl. II bodu 1 zákona č. 19/2012 Sb. rozhodčí řízení zahájená přede dnem
nabytí účinnosti tohoto zákona, včetně řízení v případě sporů ze
spotřebitelských smluv, se dokončí podle dosavadních právních předpisů). Pro
posouzení dané věci však absence tohoto skutkového zjištění není rozhodná. Podle § 54 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(dále opět jen „exekuční řád“) je-li u exekutora složena jistota ve výši
vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce, exekutor nebo
exekuční soud na návrh povinného odloží provedení exekuce do právní moci
rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podaném povinným a rozhodne o tom, že
povinný není vázán zákazem uvedeným v § 44a odst. 1 a v § 47 odst. 5 ode dne
vydání rozhodnutí o odkladu. Nedojde-li k zastavení exekuce, použije se jistota
na úhradu vymáhané pohledávky, nákladů oprávněného a nákladů exekuce; jinak se
vrátí složiteli jistoty. Z odůvodnění usnesení odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud za situace,
kdy bylo odloženo provedení exekuce dle § 54 odst. 5 exekučního řádu, a byl
zrušen exekuční příkaz o provedení exekuce prodejem podniku, neshledal
existenci hrozby závažné újmy na straně žalobkyně a není tak z tohoto důvodu
možné aplikovat § 32 odst. 2 ZRŘ. Jinými slovy, odklad exekuce dle § 54 odst. 5
exekučního řádu vedl k nenaplnění podmínky hrozby závažné újmy jakožto podmínky
aplikace § 32 odst. 2 ZRŘ. Tento závěr odvolacího soudu je však nesprávný. Odklad vykonatelnosti rozhodčího nálezu podle § 32 odst. 2 druhé věty ZRŘ a
odklad provedení exekuce podle § 54 odst. 5 exekučního řádu jsou dva
samostatné, na sobě nezávislé procesní instituty. Splnění podmínek pro aplikaci
těchto opatření je nutno posuzovat samostatně. Je tedy nutno posoudit, zda je splněna podmínka ustanovení § 32 odst. 2 druhé
věty ZRŘ, zda by neprodleným výkonem rozhodčího nálezu hrozila závažná újma. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v projednávané věci tato závažná újma v
případě neprodleného výkonu rozhodčího nálezu hrozí, o čemž svědčí nejen výše
vymáhané částky, ale i skutečnost, že žalovaná již k vymáhání této částky
přistoupila, přičemž exekutor v nyní již zrušeném exekučním příkazu ze dne 18. června 2012, sp. zn. 140 EX 00181/12-014, rozhodl o provedení exekuce prodejem
podniku žalobkyně. Odložením vykonatelnosti rozhodčího nálezu přitom nebude neproporcionálně
zasaženo do zájmu žalované – oprávněné v exekučním řízení, neboť její zájem je
chráněn složenou jistotou. Vzhledem k tomu, že odvolací soud rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení
ukazují, že je možné o věci rozhodnout, Nejvyšší soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil usnesení odvolacího soudu tak, že usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 16. srpna 2012, č. j. 6 Cm 76/2012-25, se potvrzuje.
rozhodnuto i o náhradě nákladů vzniklých v tomto dovolacím řízení v konečném
rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§ 243b, § 151
odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. března 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu