23 Cdo 3028/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobkyně A. F. S. C., , zastoupené JUDr. V. V., advokátem 4, proti
žalované A.-R.-S., spol. s r.o., , zastoupené JUDr. A. K., advokátem, o
zaplacení 324 263 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp.
zn. 23 Cm 919/1997, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze
ze dne 13. února 2008, č.j. 1 Cmo 81/2007-207, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. února 2008, č.j. 1 Cmo 81/2007-207,
ve výroku I. a III., a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 11. listopadu
2005, č.j. 23 Cm 919/1997-169, ve výroku II. a III., se zrušují a věc se v
tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
263 Kč s příslušenstvím a o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že k zániku žalované pohledávky z titulu doplatku ceny díla ve výši 324
263 Kč, splatné dne 31.5.1996, došlo ke dni 10.2.2007 zápočtem pohledávky
žalované z titulu smluvní pokuty, kterou byla žalobkyně, jako zhotovitelka,
povinna zaplatit žalované, jako objednatelce, podle čl. IX. bodu 4. smlouvy o
dílo ze dne 29.6.1995, ve znění dodatku ze dne 22.1.1996, za prodlení s
odstraňováním vad díla. Splatnost pohledávky žalované dovodil odvolací soud z
okamžiku doručení vyúčtování smluvní pokuty právnímu předchůdci žalobkyně,
nejpozději dne 10.2.1997, a poté uzavřel, že v tomtéž okamžiku došlo k zániku
vzájemných pohledávek ve výši 324 263 Kč následkem započtení. Odvolací soud
odmítl námitku žalobkyně, že žalovaná o započítané pohledávce již vede soudní
řízení, neboť z obsahu spisu zjistil, že řízení bylo vedeno ohledně částky 1
563 737 Kč, a to za jinou část nároku na smluvní pokutu, jestliže celková
vyúčtovaná smluvní pokuta činila 1 888 000 Kč, přičemž v tomto řízení bylo
uplatněno v rámci obrany proti nároku žalobkyně započtení pohledávky žalované
vůči žalobkyni na zaplacení smluvní pokuty ve výši 324 263 Kč. Na závěr
odvolací soud konstatoval, že uplatněná pohledávka zanikla dříve, než byl na
právního předchůdce žalobkyně prohlášen konkurs (14.8.1998).
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §
237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a namítá
nesprávné právní posouzení odvolacím soudem, které vyústilo v závěr o potvrzení
rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby. Namítá, že odvolací soud
nesprávně věc posoudil, dovodil-li, že došlo k započtení pohledávky žalované z
titulu smluvní pokuty proti pohledávce žalobkyně na doplatek ceny díla, neboť
žalovaná učinila projev vůle směřující k započtení v době, kdy pohledávky
nebyly způsobilé k započtení. Bez opory v dokazování odvolací soud konstatoval,
že k zániku pohledávek došlo dne 10.2.1997. Poukazuje, že odvolací soud staví
zánik pohledávek na den doručení vyúčtování smluvní pokuty, avšak zákon
stanovuje splatnost pohledávek jinak – na den, kdy se pohledávky způsobilé k
započtení setkaly. Dovolatelka se domnívá, že odvolací soud pominul skutečnost,
že samotná pohledávka žalobkyně není přesně specifikována co do důvodu a výše a
soud se ani nevypořádal s námitkou žalobkyně, že není universálním postupníkem
a nemůže tedy vědět, jaká ujednání ohledně práv z odpovědnosti za vady si
strany, tj. předchůdkyně žalobkyně a žalovaná mohly sjednat. Podle dovolatelky
se soud dostatečně nezabýval ani otázkou, zda již předchůdkyně žalobkyně
pohledávku žalované nesplnila. Dovolatelka namítá, že soud nepřijal žádný závěr
k tvrzené délce prodlení žalobkyně s odstraněním vad. Poukazuje i na procesní
vady s tím, že soud projednal pohledávku žalované bez účasti dlužníka, kterým
byl stále úpadce, kterého soud neobeslal a ten neměl možnost se řízení
účastnit, když soud jednal s žalobkyní jako s osobou v postavení universálního
nástupce, ta ale v takové pozici nebyla, a tak nemohla kvalifikovaně čelit
domnělé pohledávce žalované. Namítá rovněž, že soud se nevypořádal s tím, jaká
pohledávka co do důvodu je žalovanou žádána v řízení u Krajského soudu v Plzni
pod sp. zn. 28 Cm 583/97 a jaká pohledávka zbývá na oněch žalovaných 324 263
Kč. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen ve výroku I.
a III., když výrokem II. odvolacího soudu bylo pouze konstatováno nedotčení
výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a požaduje vrácení věci v tomto
rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a zákona o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) řádně zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je
dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení § 236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném
případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo změněno rozhodnutí soudu
prvního stupně.
Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. se v dané věci nejedná o případ, kdy
odvolacím soudem byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud
prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán
právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ve
zrušovacím usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. března 2005, č.j. 2 Cmo
276/2003-113, odvolací soud nezavázal soud prvního stupně právním názorem.
Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle
písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich
judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně;
zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává
tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v
ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z
toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že
také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc
otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení
správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.),
přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustné, neboť právní otázka splatnosti pohledávky žalované a otázka
započtení pohledávky byla v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu posouzena v
rozporu s hmotným právem (§ 340 obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“
a § 580 občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“).
Podle § 340 odst. 1 obch. zák. je dlužník povinen splnit závazek v době
stanovené ve smlouvě. V § 340 odst. 2 obch. zák. je stanoveno, že pokud není
doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku
ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného
odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán.
Pro posouzení započtení pohledávek je i pro obchodnězávazkové vztahy, jako je
to v daném případě, nutno použít ustanovení § 580 obč. zák., podle něhož mají-
li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu,
zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků
učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy
se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že odvolací soud rozhodl v rozporu s
hmotným právem, jestliže dovodil, že k zániku žalované pohledávky došlo dne
10.2.1997. Smluvní pokuta, jejíž část byla započítána na vymáhanou pohledávku,
nebyla splatná ke dni započtení. Ze skutkových zjištění totiž vyplývá, že s
projevem vůle směřujícím k započtení pohledávky byla žalobkyně současně vyzvána
k zaplacení části smluvní pokuty použité k započtení, a to stejným přípisem ze
dne 21.1.1997, který podle zjištění soudů obdržela žalobkyně nejpozději dne
10.2.1997. Odvolací soud tedy dospěl k nesprávnému závěru, že ke splatnosti
jednostranně započtené pohledávky žalované z titulu smluvní pokuty a zániku
žalobkyní vymáhané pohledávky došlo ke dni 10.2.1997, neboť jednostranně nelze
započíst nesplatnou pohledávku žalované vůči splatné pohledávce žalobkyně, když
v jedné listině nelze vyzvat žalobkyni k zaplacení pohledávky a zároveň platně
započítat tuto pohledávku na pohledávku žalované. Započtení může být provedeno
platně až poté, kdy je započítávaná pohledávka splatná. Podle § 340 odst. 2
obch. zák. je dlužník povinen závazek splnit až bez zbytečného odkladu po té,
kdy byl věřitelem o plnění požádán není-li sjednáno jinak. Ustanovení § 340
odst. 2 obch. zák. není podle § 263 odst. 1 obch. zák. kogentním ustanovením.
Takové ujednání o splatnosti pohledávky, od zákona odlišné, ale soudy v daném
případě nezjistily. Je tedy třeba učinit závěr, že teprve poté, kdy uplynula
lhůta k zaplacení pohledávky žalované na zaplacení smluvní pokuty, tj. bez
zbytečného odkladu potom, co byla žalobkyně k zaplacení vyzvána dopisem ze dne
21.1.1997, bylo možné provést, resp. učinit, žalovanou jednostranný právní úkon
vůči žalobkyni směřující k započtení pohledávky žalované z titulu smluvní
pokuty vůči žalované pohledávce.
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud se nevypořádal s tím, že žalobkyně není
universální postupníkem a že soud projednával pohledávku žalované bez účasti
jejího dlužníka, úpadce - První stavební a.s. K. V., zhotovitele stavby,
účastníka, který podal žalobu, je třeba poukázat na pravomocné usnesení o
připuštění změny na straně žalobkyně – viz č.l. 34 spisu a konstatovat, že soud
správně jednal s právním nástupcem původní žalobkyně. Nutno i připomenout, že
žalobkyně, resp. předchůdkyně žalobkyně, souhlasila se změnou na straně žalobce
- se vstupem do řízení společnosti E. T., spol. s r. o. (č.l. 32 spisu), která
není universálním nástupcem původní žalobkyně, jak správně poukazuje
dovolatelka, nýbrž se jedná o případ, kdy na předchůdkyni žalobkyně byla
vymáhaná pohledávka pouze postoupena.
Dovolatelce nemohl dát dovolací soud za pravdu, že v řízení nebyly přijaty
žádné závěry ohledně případného trvání prodlení žalobkyně s odstraněním vad a
že prodlení s odstraněním vad nenastalo. Z odůvodnění na str. 4 rozsudku soudu
prvního stupně a na str. 3 rozsudku odvolacího soudu rozsudku vyplývá, že oba
soudy přijaly závěr o existenci prodlení žalobkyně s odstraněním vad díla,
vycházeje z provedených důkazů listinami vztahujícími se k odevzdání a převzetí
díla, od kterých pak odvíjely závěr o prodlení žalobkyně s odstraněním vad díla.
Vyplývá-li tedy z výše uvedeného, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno v
rozporu s hmotným právem (§ 340 obch. zák. a § 580 obč. zák.), Nejvyšší soud
rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu podle ustanovení § 243b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek
odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud v rozsahu ve výroku uvedeném i rozsudek soudu prvního stupně, a
věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.
s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1, věta první
za středníkem o. s. ř.). V dalším řízení se soud bude zabývat i námitkou
dovolatelky týkající se otázky věci zahájené v rozsahu žalované pohledávky ve
výši 324 263 Kč.
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1,
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. ledna 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu