23 Cdo 3042/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně S. f. K. s.r.o., zastoupené JUDr. D. D., advokátem proti žalované P.
s.r.o., zastoupenému JUDr. P. S., advokátem o zaplacení 366 950 Kč s
příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 37 Cm
81/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
února 2008, č.j. 1 Cmo 215/2007-277, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12 257 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
D. D., advokáta.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. února 2008, č.j. 1 Cmo 215/2007-277,
výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. března
2007, č.j. 37 Cm 81/2002-249, ve vyhovujícím výroku co do částky 346 950 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 8% p.a. z této částky od 18.10.2001 do zaplacení,
výrokem II. změnil vyhovující výrok soudu prvního stupně co do částky 20 000 Kč
s příslušenstvím tak, že žalobu do této částky zamítl a výrokem III. rozhodl o
náhradě nákladů řízení před oběma soudy.
Oba soudy dospěly k závěru, že mezi žalobkyní jako zhotovitelkou a žalovanou
jako objednatelnou byla uzavřena dne 16.5.2001 smlouva o dílo a že dílo bylo
včetně víceprací převzato 10.7.2001.
Žalovaná namítala zánik žalobkyní uplatněné pohledávky na doplatek ceny díla ve
výši 366 950 Kč v důsledku jednostranného zápočtu svých pohledávek vůči
žalobkyni, a to smluvní pokutu za prodlení s předáním díla ve výši 223 214 Kč a
dále pohledávky 7 357 Kč za ostrahu staveniště, 32 841 Kč za tzv. přípomoc,
kterou žalovaná pro žalobkyni zajistila u třetí osoby, 28 075 Kč za prostoje
způsobené nepřipraveností stavby na straně žalobkyně, 54 763 Kč za demontáž a
montáž střešní konstrukce z důvodu nekvalitní práce žalobkyně a smluvní pokutu
za porušení pravidel na úseku bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dále jen
„BOZP“) ve výši 20 000 Kč. Soud prvního stupně neshledal důvodnost žalovanou
uplatněné obrany, neboť dovodil, že žalovaná neprokázala existenci započtených
pohledávek (skutečnou úhradu předložených faktur za požadované pohledávky,
neprokázala porušení smluvních či jiných povinností žalobkyně, neprokázala
vznik škody z titulu uplatněných pohledávek a příčinnou souvislost mezi
tvrzeným vznikem škody a protiprávním jednáním žalobkyně; smluvní pokuta za
prodlení s provedením díla nebyla účtována v souladu s ujednáními ve smlouvě o
dílo; žalovaná ani neprokázala, že by došlo k opožděnému plnění v důsledku
neplnění povinností žalobkyně v souvislosti s připraveností staveniště). S
ohledem na uvedený závěr uložil žalované zaplatit žalobkyni doplatek ceny díla
ve výši uplatněné žalobou.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom směru, že žalovaná
neprokázala existenci pohledávky týkající se ostrahy staveniště a neprokázala
vznik škody a ani příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením
povinnosti žalobkyně za prostoje způsobené nepřipraveností stavby na straně
žalobkyně.
Při posouzení důvodnosti obrany žalované týkající se tzv. přípomoci, kterou
měla žalovaná zajistit pro žalobkyni u třetí osoby, odvolací soudu dovodil, že
tato pohledávka by mohla odpovídat eventuelně nároku z odpovědnosti za vady
díla, jestliže k vynaložení finančních prostředků na montáž a demontáž střešní
konstrukce mělo dojít v důsledku nekvalitně provedeného díla, ale ze zápisu o
předání díla nevyplývá, že by dílo mělo vady a v řízení žalovaná netvrdila a
ani neprokazovala, že by vady díla včas u žalobkyně reklamovala, proto s
ohledem na ustanovení § 440 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“)
uzavřel, že žalovaná nemůže uplatňovat případnou náhradu škody vzniklou vadami
díla.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně i v tom směru, že neuznal
za důvodnou ani obranu žalované týkající se započtení pohledávky z titulu
smluvní pokuty za prodlení s provedením díla, byť z jiného důvodu, když
ujednání o smluvní pokutě nepovažoval odvolací soud pro jeho neurčitost za
platné ve smyslu § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“),
bylo-li ve smlouvě v článcích 4.6. a 11.1 rozporuplně sjednáno počítání výše
smluvní pokuty a nebylo ani jasně sjednáno, za jakých podmínek právo na tuto
smluvní pokutu vzniká.
Odlišně odvolací soud posoudil důvodnost obrany žalované pouze u započtení
pohledávky žalované z titulu smluvní pokuty ve výši 20 000 Kč za porušení
pravidel BOZP, když ze zápisu o kontrole ze dne 7.6.2001 byly zjištěny čtyři
porušení pravidel předpisů BOZP, přičemž za každé takové porušení byla
žalobkyně podle článku 11.3. smlouvy o dílo povinna zaplatit smluvní pokutu ve
výši 5000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), dovolává se důvodu nesprávného právního posouzení
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Podle názoru dovolatelky odvolací soud
neposoudil věc správně v žádném z případů, kdy se ztotožnil se soudem prvního
stupně, že její obrana proti uplatněné pohledávce žalobkyně je nedůvodná. Navíc
nesouhlasí ani s rozhodnutím soudu prvního stupně, který zaujal v posuzované
věci v druhém svém rozsudku zcela odlišný právní názor, byť nebyl ve zrušovacím
usnesení odvolacího soudu, kterým bylo jeho předešlé rozhodnutí zrušeno,
zavázán žádným právním názorem. V uvedeném postupu soudů spatřuje dovolatelka
porušení svého práva na spravedlivý proces, a to zejména tím, že odvolací soud
svém zrušovacím usnesení nezavázal soud prvního stupně právním názorem, čímž se
podílel na průtazích tohoto řízení. Dovolatelka blíže odůvodňuje svůj názor o
nesprávnosti posouzení obrany žalované odvolacím soudem především u pohledávky
týkající se tzv. „připomoci“, kdy je přesvědčena, že se nejednalo o vadu díla,
ale bylo třeba pro tento případ aplikovat článek 3.4. a 6.4 smlouvy o dílo,
podle nichž byla zmocněna upravovat svými pokyny rozsah prací a schvalovat
záměnu materiálu s tím, že neprovedené práce budou odečteny od dohodnuté ceny
díla. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc
vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť se domnívá,
že dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm.b) o. s. ř., protože
odvolací soud nezavázal ve svém zrušovacím usnesení soud prvního stupně
závazným právním názorem a dovolání nemůže být přípustné ani podle § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, je-li napadené rozhodnutí postaveno jen na
výkladu konkrétních smluvních ujednání a posouzení zcela konkrétních nároků.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i jeho výrok,
jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. změnil tak,
že žalobu v rozsahu týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 20 000
Kč s přísl. zamítl. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997,
sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník
1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a
odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní
přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu
nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že
odvolací soud změnil vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu v rozsahu týkající se povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 20
000 Kč s přísl., nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu
žádná újma, neboť podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu, na rozdíl od
rozhodnutí soudu prvního stupně, není žalovaná povinna zaplatit žalobkyni oněch
20 000 Kč s přísl. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované (podané
tím, kdo k němu není oprávněn) zjevně subjektivně nepřípustné, a Nejvyšší soud
je jako takové podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b) o. s. ř. v tomto rozsahu
odmítl.
Dovolací soud se proto dále zabýval zbývající částí dovolání směřující proti
potvrzujícímu výroku odvolacího soudu o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni
346 950 Kč s příslušenstvím.
Dovolání v této části není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak
se nesprávně dovolatelka domnívá, neboť v dané věci sice soud prvního stupně
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, ale nebyl přitom vázán
závazným právním názorem odvolacího soudu. Ve zrušovacím usnesení odvolací soud
pouze konstatoval nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně a potřebu
provedení dalších důkazů.
Zbývá tedy posoudit, zda v uvedeném rozsahu má napadené rozhodnutí ve věci samé
po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá
zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu
jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových
zjištění, tj. zda soud vyšel z nesprávného zjištění, že žalobkyně neprokázala
zaplacení faktur, přípustnost dovolání neumožňují (srov. § 242 odst. 3 o. s.
ř.).
Brojí-li dovolatelka proti závěru odvolacího soudu o neurčitosti smluvní pokuty
za prodlení s předáním díla, je třeba při posouzení této námitky vyjít z
ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák, podle něhož musí být právní úkon učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by
neměl vzbuzovat důvodné pochybnosti o jeho obsahu ani u osob, které nejsou
účastníky daného smluvního vztahu. Závěr o neurčitosti právního úkonu
předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěl
účastník projevit. Vůle, vtělená do smlouvy, je svým projevem určitá a
srozumitelná, jestliže je výkladem objektivně pochopitelná, tj. může-li typický
účastník tuto vůli bez rozumných pochybností o jejím obsahu adekvátně vnímat.
Judikatura konstantně vychází z názoru, že závěru o neurčitosti právního úkonu
musí předcházet jeho výklad za použití interpretačních pravidel podle § 35
odst. 2 obč. zák., případně (v obchodních věcech) za použití § 266 obch. zák.
(srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 572/04,
publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve svazku 36 pod č. 62).
Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat
nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo
právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
Vzhledem k tomu, že v dané věci se jedná o závazkový vztah mezi podnikateli při
jejich podnikatelské činnosti, jejich vztah z předmětné smlouvy o dílo se řídí
obchodním zákoníkem a podle něj oba soudy uvedenou smlouvu posuzovaly. Ve
smyslu citovaného nálezu Ústavního soudu je třeba připomenout právní úpravu v §
266 obch. zák. Toto ustanovení v odstavci 1 stanoví, že projev vůle se vykládá
podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev
vůle určen, znám nebo jí musel být znám. Podle odstavce 2 v případech, kdy
projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle
významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl
projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle
významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá. Při výkladu vůle podle
odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s
projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi
sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí
(odst. 3). V odstavci 4 je zakotveno, že projev vůle, který obsahuje výraz
připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany,
která jako první v jednání tohoto výrazu použila.
Dovolatelce nelze přisvědčit, že by právní závěr odvolacího soudu o neurčitosti
smluvní pokuty, tak jak byla sjednána v článku 4.6. a 11.1. smlouvy o dílo byl
v rozporu s hmotným právem, že by tato smluvní ujednání vyložil odvolací soud v
rozporu s výše uvedenými výkladovými pravidly podle § 35 odst. 2 obč. zák. a §
266 obch. zák. Odvolací soud učinil správný závěr, že ujednání o smluvní pokutě
za prodlení s předáním díla je neurčité, když v článku 4.6. je sjednáno, že
zhotovitel je povinen, bude-li v prodlení s předáním díla, zaplatit objednateli
smluvní pokutu 0,5 % ze sjednané ceny díla (bez DPH) za každý den prodlení s
výjimkou vyšší moci a v článku 11.1. je sjednána smluvní pokuta za prodlení
zhotovitele se splněním sjednané doby provedení díla ve výši 0,5 % z celkové
ceny díla za každý započatý den prodlení, pokud zhotovitel toto prodlení
zapříčinil. Z takových ujednání ani výkladem podle § 266 obch. zák. nebylo
možno dovodit, za jakých podmínek právo na smluvní pokutu vzniká, bylo-li právo
na smluvní pokutu v uvedených článcích formulováno odlišně.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatelky týkající se pohledávky z
titulu tzv. „připomoci“, použité žalovanou k započtení vůči části uplatněné
pohledávky žalobkyně. Dovolací soud připomíná skutkové zjištění, z něhož vyšel
odvolací soud, že montáž a demontáž střešní konstrukce, provedená třetí osobou,
byla provedena v důsledku nekvalitně provedeného díla. Podle skutkových
zjištění odvolacího soudu nebyla montáž a demontáž střešní konstrukce změnou
rozsahu prací, jak dovolatelka argumentuje odkazem na článek 3.4. smlouvy.
Takové skutkové zjištění odvolací soud neučinil a jak výše uvedeno, skutkový
stav věci nemůže před dovolacím soudem doznat žádné změny. Jestliže tedy montáž
a demontáž střešní konstrukce byla provedena jako důsledek nekvalitně
provedeného díla, resp. vady díla, odvolací soud rozhodl v souladu s hmotným
právem, aplikoval-li ustanovení § 440 odst. 2 obch. zák., neboť bylo namístě
požadovat náhradu za provedené práce spočívající v odstranění vad díla z titulu
odpovědnosti za vady včasnou reklamací vad, což však žalovaná podle závěru
odvolacího soudu netvrdila a ani neprokazovala. Podle uvedeného ustanovení není
možné dosáhnout uspokojení uplatněním nároku z jiného právního důvodu, lze-li
dosáhnout uspokojení uplatněním některého z nároků z vad zboží podle § 436 a
437 obch. zák.
Dospěl-li odvolací soud k závěru, že dovolatelka neprokázala existenci
pohledávek za ostrahu staveniště, za prostoje způsobené nepřipraveností stavby
na straně žalobkyně a za demontáž a montáž střešní konstrukce z důvodu
nekvalitní práce žalobkyně, dovolací soud je nucen konstatovat, že uvedený
závěr není v rozporu s hmotným právem, jestliže existence uvedených pohledávek
nevyplývá ze skutkových zjištění. Je namístě připomenout, že při možné
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nemůže skutkový
stav věci před dovolacím soudem doznat žádné změny, skutkové zjištění dovolací
soud nemůže přezkoumávat a námitka směřující do nesprávného skutkového
zjištění, které mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nemůže
odůvodnit zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu. Skutkovým podkladem
rozhodnutí dovolacího soudu mohou totiž být jen ty skutečnosti a důkazy, které
účastníci uvedli v nalézacím řízení, jak jsou zachyceny v soudním spise a
uvedeny v odůvodnění rozhodnutí.
Případná skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze
skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném
dokazování, případně že skutkový závěr soudu vychází z neúplného dokazování,
jak dovolatelka namítá v souvislosti s prokazováním tvrzení žalobkyně o
existenci pohledávek z titulu náhrady škody a poukazuje na nesprávný procesní
postup soudu, pak by řízení mohlo být postiženo vadou ve smyslu § 241a odst. 2
písm. a) o. s. ř., která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z
důvodu uvedeného v tomto ustanovení však může dovolatel při v úvahu připadající
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. napadnout
rozhodnutí odvolacího soudu jen za předpokladu, že tvrzená vada řízení, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je bezprostředním důsledkem
řešení otázky procesněprávní povahy. O takový případ se ale v dané věci
nejedná, jedná-li si se pouze o námitku ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu.
Obdobně je důvodné posoudit i námitku žalované, že řízení je postiženo jinou
vadou řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, kterou spatřuje v nesprávném postupu
odvolacího soudu, který ve zrušovacím usnesení nezaujal právní názor. I v tomto
případě dovolatel může napadnout rozhodnutí odvolacího soudu při uvažované
přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen za předpokladu,
že tvrzená vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci, je bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy.
Ani v této posuzované části se však o takový případ nejedná, neboť dovolatelka
pouze napadá konkrétní procesní postup soudu (průtahy řízení), aniž by se
námitka týkala vyřešení otázky zásadního právního významu.
Napadené rozhodnutí tedy nemá v dané věci po právní stránce zásadní význam ve
smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by
byla v rozporu s hmotným právem a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl
k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. jej odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení
má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, za jeden úkon
právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta
ve výši 10 000 Kč § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 15 v návaznosti na §
14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006
Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní
tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300
Kč (§ 13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po
přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. § 137 odst. 3 o. s.
ř., § 37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12 257 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná
navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. ledna 2009
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu