23 Cdo 306/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce J. K., zastoupeného Mgr. Lenkou Suchánkovou, LL.M., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 392/9, proti žalované ALVARAK GROUP a.s., se sídlem v Plané nad Lužnicí, Kanadská 775, PSČ 391 11, identifikační číslo osoby 25152700, zastoupené Mgr. Pavlem Šimákem, advokátem, se sídlem v Písku, Komenského 319, o návrhu na zaplacení částky 183.730,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 13 Cm 938/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č. j. 4 Cmo 329/2010-126, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11.922,- Kč do tří dnů od doručení tohoto rozhodnutí k rukám jeho zástupkyně.
I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel ze skutkových závěrů soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Mezi účastníky probíhala po dobu minimálně 9 let obchodní spolupráce na základě ústních a konkludentních úkonů. V projednávané věci žalobce žalované dodal na základě mezi účastníky ústně uzavřené smlouvy podle ustanovení § 536 a násl. obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) dílo, jehož předmětem bylo zhotovení kopírovacích podkladů pro tisk katalogu Alvarak a designů pro tašky a dále grafiky a úpravy pro jednotlivé konkrétní produkty, tak jak bylo na jednotlivých fakturách účtováno.
Výslechy svědků bylo prokázáno, že dílo bylo žalované předáno v rozsahu vyúčtovaném fakturou č. 0501/30, 0601/191. V případě díla podle faktur č. 0501/235 a č. 0601/330 soudy vzhledem k prokázané dlouholeté spolupráci mezi účastníky dospěly k závěru, že jsou pravdivá tvrzení žalobce o jeho předání. Výslechy svědků byla prokázána rovněž sjednaná cena díla podle ceníku žalobce odpovídající fakturované výši. Odvolací soud shledal nedůvodnou procení obranu žalované zpochybňující jakékoli plnění. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, který při rozporných tvrzeních účastníků uvěřil svědectví 4 vyslechnutým svědkům, své závěry opřel i o korespondenci mezi účastníky, kopii katalogů a provedenou fakturaci.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalovaná, odkazujíc co do jeho přípustnosti na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka předně namítá, že odvolací soud se podle odůvodnění rozsudku ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, aniž by však z odůvodnění bylo zřejmé, zda se zabýval konkrétními odvolacími námitkami žalované. Podle dovolatelky tak odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatelka dále namítá, že z rozhodnutí odvolacího soudu není ani zcela seznatelné, zdali dospěl k závěru o jedné či více uzavřených smlouvách o dílo mezi účastníky. Konečně ve zbývajícím obsahu dovolání dovolatelka vždy s uvozením otázek „zdali lze žalobci přiznat nárok na zaplacení ceny díla“ polemizuje se zjištěními soudů o smluveném předmětu díla, ceně díla a předání díla. Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný a dovolání za nepřípustné.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od
1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatelka mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Dovolatelka dovolacímu soudu žádnou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí nepředkládá.
Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Naopak nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130).
Z pohledu výše formulovaných závěrů, od nichž nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci, jsou pak pro řešení otázky přípustnosti dovolání právně nevýznamné výtky dovolatelky týkající se skutkových zjištění soudů (výše popsaných) o sjednaném předmětu díla, ceně díla a předání díla. Zpochybňuje-li dovolatelka uvedená skutková zjištění soudů nižších stupňů, uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. nemá k dispozici a jehož prostřednictvím přípustnost dovolání založit nelze. Stejně tak přípustnost dovolání nemůže založit ani dovolatelkou namítaná nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu, z něhož podle dovolatelky není zřejmé, jak se vypořádal se všemi odvolacími námitkami a zdali mezi účastníky byla uzavřena jedna či několik smluv o dílo. Uvedenými námitkami uplatňuje dovolatelka dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který o dovolání přípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. přípustnost dovolání v projednávané věci založit nemůže. Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů rozhodl, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), tak, že dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 první věta, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání žalované bylo odmítnuto a je proto povinna nahradit žalobci náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta (vyjádření k dovolání) podle § 3 odst. 1 bod 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., v částce Kč 9.635,- , dále jednom paušálu hotových výloh (k vyjádření k dovolání) podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb., ve výši Kč 300,- , s připočtením 20% DPH v částce Kč 1.987,- podle § 137 odst. 3 o. s. ř. tak činí tato náhrada celkem Kč 11.922,-, kteroužto částku je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky žalobce. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.