23 Cdo 3073/2022-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně BETRIS, s. r. o., se sídlem v Praze 5, Smíchov, náměstí 14. října 1307/2, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 01512081, zastoupené Mgr. Pavlem Fryntou, advokátem se sídlem v Praze 6, Břevnovská 433/12, proti žalovanému BYTOVÉ DRUŽSTVO SLEZSKÁ 952/76, se sídlem v Praze 3, Slezská 952/76, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27440583, zastoupenému Mgr. Filipem Vyskočilem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova 1729/8, o zaplacení částky 3 064 861,72 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 377/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 20 Co 429/2021-164, t a k t o:
Vykonatelnost rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2022, č. j. 20 Co 429/2021-164, se odkládá do právní moci rozhodnutí o dovolání podaném v této věci.
Žalovaný podal včasné dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku a navrhl, aby dovolací soud odložil jeho vykonatelnost, neboť mu v případě okamžitého výkonu tohoto rozhodnutí hrozí závažná újma na jeho právech. Podle § 243 písm. a) občanského soudního řádu může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma.
Nejvyšší soud shledal, že v souzené věci jsou zákonem stanovené předpoklady naplněny, proto návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí vyhověl. Vykonatelnost je odložena do právní moci rozhodnutí, jímž bude dovolací řízení skončeno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2023
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu
ř., i ve vztahu ke skutečnostem týkajícím se vznesené námitky rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy“, a „zda je přezkoumatelným rozhodnutí soudu, jestliže účastník tvrdící rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy, nebyl poučen o nedostatečnosti či neúplnosti svých tvrzení dle § 118b odst. 1 o. s. ř., případně nebyl účastník poučen o nutnosti doplnění vylíčení rozhodných skutečností k této otázce dle § 118b odst. 2 o. s. ř.“, jsou podle obsahu otázkou jedinou. V pořadí druhá „otázka“ totiž nedává sama o sobě dobrý smysl; není zřejmé, jaký vliv by mohla mít absence poučení podle § 118b o.
s. ř. (a ostatně absence jakéhokoliv poučení) na přezkoumatelnost rozhodnutí. Podstatou související argumentace dovolatele, včetně poslední věty čl. V dovolání, je z hlediska obsahového výtka neúplného (slovy dovolání „paušálního“) právního posouzení. Byť dovolatel k této otázce připíná dva předpoklady přípustnosti vymezené v § 237 o. s. ř., které se vzájemně vylučují (měl-li se odvolací soud při řešení otázky odchýlit od řešení přijatého v rozhodovací praxi dovolacího soudu, nemůže jít současně o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou), z obsahu dovolání vyplývá, že druhý z uvedených předpokladů přípustnosti je uplatněn jen podpůrně.
Nelze proto přisvědčit námitce žalobkyně, že dovolání nesplňuje požadavky na obligatorní náležitosti (srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2659/20, uveřejněný pod č. 59/2021 SbNÚ). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. je skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, tj. že řešení dané otázky bylo pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18.
7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelem zformulované otázky tento požadavek nesplňují. Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nezabýval a neměl důvod se zabývat aplikací § 118b o. s. ř., upravujícího podmínky tzv. koncentrace řízení, neboť podle obsahu spisu, zejména podle protokolu o jednání před soudem prvního stupně konaném dne 6. 5. 2021, řízení před soudem prvního stupně koncentrováno nebylo (účastníci nebyli poučeni o koncentraci řízení), a není tu ani žádný závěr soudu prvního stupně či odvolacího soudu, který by s koncentrací řízení podle § 118b o.
s. ř. jakkoliv souvisel. Z obsahu předestřených otázek v kontextu s věcně související dovolací argumentací je zřejmé, že dovolatel má ve skutečnosti na mysli poučovací povinnost soudu upravenou v § 118a o. s. ř. Nemůže být vůbec žádných pochyb o tom, že úprava § 118a o. s. ř. se vztahuje též na tvrzení a prokazování skutečností rozhodných pro posouzení, zda výkon práva není zneužívající; není tu rozumný důvod, proč by měly být právě tyto skutečnosti z režimu uvedeného ustanovení vyňaty (k tomu, že přípustnost dovolání dle § 237 o.
s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a v soudní praxi nečiní výkladové těžkosti, srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3316/2019).
Nejvyšší soud z této skutečnosti ve své rozhodovací praxi vychází jako ze samozřejmosti (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4452/2018, uveřejněného pod č. 124/2019 Sb. rozh. obč.), o otázku dosud judikatorně nevyřešenou tedy nejde. Ani otázky procesního práva týkající se § 118a o. s. ř. však odvolací soud neřešil a neměl důvod řešit. Účelem poučovací povinnosti podle § 118a o. s. ř. je zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy.
Postup podle tohoto ustanovení tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Byla-li tedy žaloba zamítnuta, popřípadě procesní obrana žalovaného neobstála, nikoli proto, že účastník řízení stran určité rozhodné skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není důvod pro postup soudu podle § 118a odst. 3 o.
s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011, a tam citovanou předchozí judikaturu). Ve zde souzené věci soudy nižších stupňů nezaložily posouzení námitky rozporu výkonu práva s dobrými mravy v rovině skutkové na závěru o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene. Konstatování soudu prvního stupně, že „žalovaný nijak neprokázal, že by postoupení pohledávky … bylo šikanózním jednáním …, je třeba vnímat v kontextu, z něhož je zřejmé, že soud posoudil zjištěné okolnosti a uzavřel, s ohledem na skutečnost, že pohledávka byla na žalobkyni postoupena v roce 2015, postoupení bylo oznámeno žalovanému dne 1.
2. 2016 a žalovaný uplatnil nárok z vad díla u soudu až v roce 2020, že postoupení pohledávky nebylo účelové, provedené se záměrem znemožnit reklamování vad díla. Též odvolací soud, třebaže tvrzením žalovaného vytýká absenci označení konkrétní skutečnosti, o niž by se opíraly, vysvětluje, že časový průběh domněnkám žalovaného nenasvědčuje, neboť pohledávka z doplatku ceny díla byla žalobkyni postoupena v prosinci 2015 dlouho před tím, než žalovaný počal uplatňovat nároky z vad díla proti zhotoviteli, a uzavírá, že „ve shodě se soudem prvního stupně neshledal žádnou okolnost, na jejímž základě by měl být nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty posouzen jako odporující dobrým mravům …“ Nejde tu ani o případ, na který pamatuje § 118a odst. 2 o.
s. ř. Toto ustanovení míří speciálně na situace, kdy účastník nevylíčil všechny skutečnosti rozhodné pro právní posouzení věci z toho důvodu, že je z pohledu jím zvažovaného právního posouzení, odlišného od právního posouzení věci soudem, za právně významné nepovažoval (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 32 Cdo 3549/2019).
Pod hypotézu této normy
(„má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru“) tedy není možno, jak se zřejmě domnívá dovolatel, subsumovat případ, kdy účastník prosazuje právní názor, že uplatnění práva je v rozporu s dobrými mravy, a soud dospěje k závěru, že tomu tak není. Od dovolatelem citované rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu se odvolací soud při posouzení námitky rozporu výkonu práva s dobrými mravy neodchýlil. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, posuzoval soulad výkonu práva s dobrými mravy se zřetelem na konkrétní individuální poměry zde souzené věci.
Zjištěné okolnosti případu neumožňují dospět k závěru, že tu jde o šikanózní výkon práva či o takový výkon práva, který vede k nepřijatelným důsledkům, a že soudy nedostály příkazu rozhodovat v souladu s ekvitou. V dovolacím řízení je možno úvahu odvolacího soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva či o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.
5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3660/2019). Neposoudil-li odvolací soud ve zde souzené věci postup žalobkyně jako zjevně zneužívající ve smyslu § 8 o. z., pak nejde o úvahu z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřenou. K doplnění dovolání podáním datovaným 8. 3. 2023, jež bylo doručeno Nejvyššímu soudu dne 10. 3. 2023, dovolací soud přihlížet nemohl, neboť dovolatel tento procesní úkon učinil po uplynutí lhůty k podání dovolání (srov. § 241b odst. 3 větu první o.
s. ř.). Přípustnost dovolání proti té části prvního a proti druhému výroku napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.