23 Cdo 3085/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka,
Ph.D., ve věci žalobce J. H., zastoupeného Mgr. Petrem Saskou, advokátem, se
sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 207/34, PSČ 400 01, proti žalované MASO
SERVIS s.r.o. v likvidaci, se sídlem v Praze - Holešovicích, Přívozní 1054/2,
PSČ 170 00, IČO 26434431, za účasti vedlejších účastníků 1) JUDr. Lubomíra
Fiedlera, správce konkurzní podstaty úpadce MASO SERVIS s.r.o. v likvidaci, se
sídlem v Praze - Holešovicích, Přívozní 1054/2, PSČ 170 00, IČO 26434431, a 2)
J. H., o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.
zn. 14 Cm 63/2008, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze
dne 21. března 2014, č. j. 8 Cmo 401/2013-447, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. března 2014, č. j. 8 Cmo
401/2013-447, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
sp. zn. 1R 0301/2008 (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů řízení
(výrok pod bodem II) a zamítl návrh žalobce na ukončení účasti vedlejšího
účastníka (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně zjistil, že účastníci mezi sebou uzavřeli rámcovou kupní
smlouvu, jejímž předmětem bylo sjednání podmínek pro uzavírání jednotlivých
kupních smluv. Smlouva obsahovala rozhodčí doložku sjednanou tak, že spory z
rámcové kupní smlouvy budou řešeny rozhodcem, kterého bude jmenovat ta smluvní
strana, která v rozhodčím řízení bude vystupovat na straně žalobce. Soud prvního stupně zjistil, že rámcová kupní smlouva ze dne 9. února 2005,
která rozhodčí doložku obsahovala, byla na základě výpovědi rámcové smlouvy
zrušena výpovědí žalobce, kterou žalovaná akceptovala, resp. potvrdila přijetí
této výpovědi, a to před podáním návrhu na zahájení rozhodčího řízení. Z toho
důvodu soud dovodil, že je dán důvodný návrh žalobce na zrušení rozhodčího
nálezu, když rozhodčí smlouva byla zrušena před jeho vydáním. Nad rámec výše uvedeného vyjádřil soud prvního stupně s odkazem na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, názor, že
rozhodčí doložka je neplatná, jelikož rozhodčí doložka neobsahovala přímé
určení rozhodce ad hoc ani konkrétní způsob jeho určení. Pouze stanovila, že
bude určen jednou smluvní stranou. K odvolání žalované a obou vedlejších účastníků řízení Vrchní soud v Praze
usnesením ze dne 21. března 2014, č. j. 8 Cmo 401/2013-447, zrušil rozsudek
soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II a věc v uvedeném rozsahu
vrátil Městskému soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud nejprve konstatoval, že rozsudek soudu prvního stupně neodpovídá
plně požadavkům § 157 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud shledal, že rozsudek soudu prvního stupně je dílem
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a dílem nesprávný, že soud pro správné
rozhodnutí ve věci neprovedl dokazování v takové šíři, která byla pro
vyhodnocení věci potřebná, a že v něm soud neřešil, zda je naplněn minimálně
další z důvodů, pro něž bylo navrhováno rozhodčí nález zrušit. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že rozhodčí
doložka není platně uzavřena. Rozhodčí doložka odpovídá požadavkům § 7 odst. 1
zákona o rozhodčím řízení. Je v ní stanoven způsob určení rozhodce (jednoho)
tím z účastníků smlouvy, který bude stát v rozhodčím řízení na straně žalobce. Z rozhodčí smlouvy neplyne, že by měl být nějakým způsobem vybrán ze seznamu
rozhodců tzv. nestálého rozhodčího soudu. Nejde proto o situaci řešenou v
rozsudcích, na které se soud prvního stupně v rozhodnutí odvolal. Závěr soudu prvního stupně, že rozhodčí doložka byla zrušena, je dle názoru
odvolacího soudu nepřezkoumatelný. Pro závěr, že rozhodčí smlouva byla zrušena,
by bylo třeba učinit závěr, kdy se výpověď rámcové smlouvy dostala do dispozice
žalované. Pokud by soud dospěl k závěru, že rozhodčí doložka existovala v době
zahájení rozhodčího řízení, pak by bylo na místě zabývat se otázkou, zda v
rozhodčím řízení bylo rozhodováno o nároku, na nějž rozhodčí doložka dopadá.
Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Rozhodnutí dovolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Přípustnost dovolání
zakládá na tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu ve věcech platnosti rozhodčích doložek. Dovolatel namítá, že názor odvolacího soudu, že rozhodčí doložka odpovídá
požadavkům v § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, je nesprávný. Současná
judikatura Nejvyššího soudu neřeší konkrétně situaci, kdy má určit osobu
rozhodce jen jeden z účastníků, řeší však obecně problematiku způsobu určení
rozhodce a na projednávanou věc tak zcela jistě dopadá. Vrchní soud v Praze v
rozhodnutí ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, judikoval, že
stanovením způsobu určení rozhodce je třeba rozumět jen určení takového
způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany. Velký senát Nejvyššího soudu
v usnesení ze dne 11. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, dospěl k závěru, že
způsob určení rozhodce jednou smluvní stranou je zjevným nastavením podmínek
vzbuzujících důvodné pochybnosti o perspektivě nezávislého a nestranného řešení
sporů, a že není možno pomocí zásady smluvní autonomie negovat snahu poškodit
slabšího účastníka závazkového vztahu. Z okolností případu je zřejmé, že
žalovaná si tímto způsobem vybrala rozhodce, který je s ní v úzkém personálním
i materiálním spojení a provozuje svou soustavnou rozhodcovskou „živost“ v
sídle žalované. Tyto okolnosti, které jednoznačně budí pochybnosti o jeho
nepodjatosti a pro které by byl jako rozhodce vyloučen, účastníkům v rozporu s
ustanovením § 8 zákona o rozhodčím řízení zamlčel. Citovaná judikatura zjevně nedopadá pouze na případy, kdy měl být rozhodce
určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou,
která není stálým rozhodčím soudem ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení,
nýbrž dopadá na všechny situace, kdy má být rozhodce určen jen jednou smluvní
stranou, neboť explicitně vyjadřují zákonnou zásadu transparentnosti výběru
rozhodce ve smyslu předvídatelnosti a individualizace osoby rozhodce. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se
rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a II potvrzuje. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“), (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se
nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podle ustanovení § 237 o. s. ř.
není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, protože rozhodnutí
odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky
hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§ 237, § 239 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu).
Pro rozhodnutí ve věci je třeba posoudit platnost rozhodčí doložky, která byla
formulována tak, že se ponechává výběr rozhodce na jedné ze smluvních stran,
aniž by explicitně odkazovala na statusy a řády vydávané subjektem, který není
stálým rozhodčím soudem. Této otázce se věnovalo rozhodnutí Vrchního soudu v
Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008, uveřejněné pod č.
45/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které položilo základ
následující judikatuře Nejvyššího soudu ve věcech rozhodčího řízení. V tomto
usnesení Vrchní soud v Praze přijal a odůvodnil názor, podle něhož se účastníci
musí v rozhodčí smlouvě dohodnout buď na ad hoc rozhodci (rozhodcích), nebo na
stálém rozhodčím soudu, který je zřízen na základě zákona (§ 2 odst. 1 zákona
č. 216/1994 Sb.). Jedná-li se o ad hoc rozhodce, jímž musí vždy být fyzická
osoba, může být přímo v rozhodčí smlouvě tento rozhodce či rozhodci, je-li jich
více, uveden (uvedeni), případně může rozhodčí smlouva stanovit způsob, jak
počet i osoby rozhodců mají být určeny (§ 7 odst. 1 zákona č. 216/94 Sb.).
Přitom stanovením způsobu určení rozhodce je třeba rozumět jen určení takového
způsobu, který nezáleží jen na vůli jedné strany, jak je tato zásada
formulována v ustanovení § 269 odst. 3 obchodního zákoníku.
Z výše uvedeného vyplývá, že pro zachování transparentnosti výběru rozhodce a
rovnosti stran v rozhodčím řízení nemůže být výběr rozhodce ponechán pouze na
vůli jedné ze stran sporu. Za přípustný by takový způsob ustavení rozhodce mohl
být považován v případě, pokud by s výběrem rozhodce souhlasili oba účastníci,
tzn. výběr by nebyl ponechán pouze na vůli jediného účastníka. Jinak by v
právech a povinnostech stran mohla vzniknout nerovnováha plynoucí z rozhodčí
doložky.
Z vyloženého je tedy zřejmé, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu
není správné (§ 243e odst. 1 o. s. ř.), jelikož způsob stanovení výběru
rozhodce nezaručuje jeho nestrannost a nepodjatost v daném sporu.
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta
první, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§ 243g odst. 1, věta druhá
o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. ledna 2015
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu