23 Cdo 3096/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně Mgr. A.K., zastoupené Evou Bogárovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Rubešova 583/2, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) České pojišťovně a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, PSČ 113 04, IČ 45272956, a 2) České kanceláři pojistitelů, se sídlem Praha 5, Štefánikova 248/32, IČ 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem Beroun, Na Kaplance 491/8, PSČ 266 01, o zaplacení 927.570,- Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 378/2007, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2008, č. j. 22 Co 400/2008-112, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky Evy Bogárové.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl rozsudkem ze dne 13. května 2008, č. j. 31 C 378/2007-84, že žalovaná č. 2 je povinna zaplatit žalobkyni 927.570,- Kč s 9,5% úrokem z prodlení ode dne 8. 1. 2007 do 30. 6. 2007 a dále od 1. 7. 2007 do zaplacení ve výši reposazby, stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušeného kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o 7% bodů (výrok I.), žalobu proti žalované č. 1 zamítl (výrok II.), žalované č. 2 uložil zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 67.891,- Kč (výrok III.), žalované č. 1 nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV.) a konečně žalované č. 2 uložil zaplatit České republice na účet zdejšího soudu soudní poplatek 37.100,- Kč (výrok V.).
Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na náhradu škody, vzniklou při dopravní nehodě dne 8. 1. 1998. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyni byla již přiznána náhrada škody proti škůdci INVESTA Engineering, s. r. o. rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 1. 2006, č. j. 8 C 107/2004-274 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006, č. j. 22 Co 316/2006-334. S ohledem na ustanovení § 29 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná 1) není ve věci pasivně legitimována.
Žalovaná 2) byla pak k zaplacení žalované náhrady škody uznána povinnou podle § 9 vyhlášky č. 492/1991 Sb., v rozhodném znění, která upravovala předmětné nároky s účinností do 29. 7. 1999, kdy byla její úprava nahrazena cit. zákonem. K odvolání druhé žalované Městský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném výroku o věci samé pod bodem 1 mění jen tak, že druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 927.570,- Kč s 9,5% úrokem z prodlení od 8.
1. 2007 do 30. 6. 2007 a dále od 1. 7. 2007 do zaplacení ve výši reposazby stanovené Českou národní bankou platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, v němž prodlení žalované trvá, zvýšené o 7% bodů, spolu s obchodní firmou INVESTA Engineering s. r. o., se sídlem v Praze 5 – Košíře, U Kavalirky 8/4, IČ 45148911, které byla tato
povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 1. 2006, č. j. 8 C 107/2004-274, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006, č. j. 22 Co 316/2006-334 s tím, že plněním jedné z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost druhé, jinak se potvrzuje (odstavec 1 výroku). Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky navzájem pod bodem III. a ve výroku o soudním poplatku pod bodem V. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (odstavec 2 výroku a konečně rozhodl, že druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 67.187,40 Kč (odstavec 3 výroku).
Odvolací soud podané odvolání druhé žalované neshledal důvodným a dovodil, že soud prvního stupně si opatřil v řízení správná a postačující skutková zjištění a věc posoudil správně i po stránce právní. Odvolací soud rekapituloval celý průběh dosavadních řízení v předmětné věci a zdůraznil, že bylo-li již o nároku poškozené žalobkyně o náhradě škody proti škůdci s. r. o. INVESTA Engineering soudem pravomocně rozhodnuto (§ 9 odst. 1 vyhl. č. 492/1991 Sb.) a pojistitel škůdce přesto poškozené neplnil, má poškozená žalobkyně právo uplatnit samostatnou žalobou nárok vůči pojišťovně na splnění její povinnosti vyplatit za pojištěného náhradu škody v tom rozsahu, v jakém za ni pojištěný škůdce odpovídá.
Odvolací soud měl za splněné předpoklady ustanovení § 9 odst. 1 a 2 vyhl. č. 492/19991 Sb. a proto se ztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně, jímž bylo žalobě vůči druhému žalovanému plně vyhověno. Námitku druhé žalované, že o nároku žalobkyně na náhradu škody již bylo pravomocně rozhodnuto (srov. výše cit. rozsudky) a proto se nemůže domáhat samostatně plnění proti pojistiteli škůdce, neboť by se jí dostalo dvojího plnění, odvolací soud neuznal a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 499/2002.
Odvolací soud z uvedených důvodů napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil a provedl jen formální změnu tak, aby z rozsudku bylo zřejmé, že stejná částka již byla pravomocně přiznána žalobkyni proti s. r. o. INVESTA Engineering a vyjádřil též vzájemný vztah obou zavázaných společností tak, že plněním jedné z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhé. Dovoláním ze dne 18. 5. 2009 napadla druhá žalovaná shora uvedený rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.
s. ř. neboť se domnívá, že bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když se domnívá, že občanský soudní řád nerozlišuje, v jaké části se výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé změnil. Pro případ, že by dovolací soud tuto přípustnost neshledal, má přesto dovolání za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Dovolání podává z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.).Dovolatelka vytýká, že odvolací soud tím, že ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z pravomocných rozsudků proti vlastníku vozidla jako škůdci, tj. s. r. o. INVESTA Engineering, zcela vyloučil možnost obrany proti nároku žalobkyně, posunul řízení do ryze formální roviny a žalovanou 2) postavil do pozice zcela závislé na konání či nekonání škůdce v jiném řízení, které druhá žalovaná nemohla ovlivnit. Dovolatelka považuje právní názor obou soudů, odvolacího i prvního stupně za chybný, neboť ust.
§ 9 vyhl. č. 492/1991 Sb. upravuje toliko podmínky vzniku přímého nároku poškozeného proti pojišťovně, rozhodně však nelze bez dalšího převzít rozsudky v předchozích řízeních proti škůdci. Pokud by tomu tak bylo, nemělo by právo pojišťovny odmítnou plnění žádný smysl.
Převzetím předchozích
rozsudků proti škůdci se také obchází jedna ze základních zásad civilního procesu, vyjádřená v § 159a odst. 1 o. s. ř., že nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení. Druhá žalovaná jako dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud se nezabýval jejím právem odmítnout plnění na základě § 10 odst. 4 vyhl. č. 492/1991 Sb., přičemž za uznání povinnosti nahradit škodu a její výši lze podle mínění dovolatelky považovat i konkludentní jednání, např. ve formě úplné pasivity v soudním řízení. Společnost INVESTA Engineering s. r. o. nevznesla o řízení oprávněnou námitku promlčení, ačkoliv k tomu byla druhou žalovanou prostřednictvím České pojišťovny prokazatelně vyzvána (dopis z 21. 2. 2006) a neuplatnila ani jakoukoli jinou obranu.
Dovolatelka navrhuje zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukazuje na to, že výrok napadeného rozhodnutí ve věci pouze upřesňuje výrok rozsudku soudu prvního stupně a není výrokem měnícím. Dále odkazuje na ustálený výklad ust. § 9 odst. 1 a 2 vyhl. č. 492/1991 Sb. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1520/2001, ze dne 7.
6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1094/98, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 562/99 a ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 3111/2007 a vyvrací argumenty dovolatelky. Navrhuje zamítnutí dovolání a přisouzení náhrady nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že podle bodu 12 č. l. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle znění o. s. ř. účinného před 1. 7. 2009. Tak je tomu i v daném případě. Nejvyšší soud poté, po zjištění, že dovolání splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, § 241a odst. 1 o. s. ř.), se musel na prvním místě zabývat přípustností dovolání, neboť dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). V posuzovaném případě sice odvolací soud formuloval výrok ve věci samé ve vztahu k dovolateli jako měnící výrok I.
rozsudku soudu prvního stupně, rozhodné ovšem je, zda šlo skutečně o obsahovou změnu, tedy procesní situaci, kdy dochází ke změně práv a povinností mezi účastníky. K takovému závěru však dovolací soud nedospívá, poněvadž obsah práv a povinností mezi účastníky předmětný výrok v podstatě nemění. Odvolací soud v tomto výroku navíc vyjádřil, že povinnost žalované 2) je svázána s povinností společnosti INVESTA Engineering, s. r. o., které byla stejná povinnost uložena rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 17.
1. 2006, č. j. 8 C 107/2004-274– 274 s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého. I bez tohoto konstatování by oba povinní účastníci byli v obou souběžných rozsudcích stejně zavázáni, odvolací soud v projednávaném výroku svého rozsudku jen jednoznačně a výslovně deklaroval, že oba účastníci, jsou zavázáni solidárně (společně a nerozdílně) a ve vztahu k žalované 2) v tomto ohledu odvolací soud žádná další (nová) práva a povinnosti svým výrokem nezaložil; pouze deklaroval, co určuje zákon (§ 511 obč. zák., upravující pasivní solidaritu u společných závazků).
Námitka dovolatelky, že by v daném případě odvolací soud převzal rozsudečný výrok jiného soudu a že by tím byla obcházená zásada, že výrok rozsudku je závazný jen pro účastníky řízení a nikoli pro třetí subjekty není proto na místě.
Zbývající námitky dovolatelky nejsou relevantní, protože se netýkají podstaty projednávané věci, nýbrž směřují na své podstatě proti souvisejícímu rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 17. 1. 2006, č. j. 8 C 107/2004-274, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2006, č. j. 22 Co 316/2006-334, který v téže věci zavazuje škůdce a samostatně nabyl právní moci (promlčení oprávnění odmítnout plnění dle § 10 odst. 4 vyhl. č. 492/1991 Sb. a tyto otázky byly řešeny v uvedených rozhodnutích. Z uvedeného rozhodnutí, a to ve vztahu k posuzování věci vyplývá, že nebyly naplněny podmínky ust. § 10 odst. 4 vyhlášky č. 492/1991 Sb. pro oprávnění pojišťovny odmítnou plnění zejména z důvodu, že pojištěný se zavázal uhradit promlčenou pohledávku. Námitka dovolatele je proto nedůvodná.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání druhé žalované proti napadenému rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř.. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařizoval jednání podle § 243a odst. 1 věta první o. s. ř. proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ust. § 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3, když dovolání druhé žalované bylo odmítnuto. Druhá žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady řízení o dovolání spočívající v přiměřených nákladech právního zastoupení advokátem, a to odměnu podle § 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb. ve výši 10.000,- Kč, dále jeden paušál hotových výloh (k vyjádření k dovolání) v částce 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb. a konečně s připočtením 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. v částce 2.060,- Kč tak činí celková částka 12.360,- Kč a tuto částku je druhá žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky žalobkyně. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný. Nesplní-li povinná, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněna podat návrh na výkon rozhodnutí. V Brně dne 29. listopadu 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k předseda senátu