ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve
věci žalobce STÁTNÍ TISKÁRNA CENIN, státní podnik, se sídlem v Praze 1, Růžová
6, čp. 943, PSČ 110 00, IČO 00001279, zastoupené JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D.,
advokátem, se sídlem v Praze 1, Hellichova 1, PSČ 118 00, proti žalovanému
Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, PSČ 110 00, IČO 48135313, zastoupené
prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem, se sídlem v Praze 1, Dlouhá
13, PSČ 110 00, o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 38/2010, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č. j. 23 Co
76/2011-111, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. května 2011, č. j. 23 Co
76/2011-115, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č. j. 23 Co
76/2011-111, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. května 2011, č. j. 23 Co
76/2011-115, s výjimkou části výroku pod bodem I, ve které byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8.
září 2010, č. j. 42 C 38/2010-62, s výjimkou části výroku pod bodem I, ve které
byla žaloba zamítnuta v rozsahu částky 3 500 Kč s úrokem z prodlení z této
částky specifikovaným v tomto výroku a v rozsahu úroku z prodlení z částky 496
500 Kč za dobu od 26. března 2009 do 13. srpna 2009 specifikovaným v tomto
výroku, se zrušují a řízení se v tomto rozsahu zastavuje.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně, odvolacím a dovolacím soudem částku 81 956 Kč k rukám
prof. JUDr. Miroslava Běliny, CSc., advokáta, se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13,
PSČ 110 00, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. září 2010, č. j 42 C 38/2010-62,
zamítl žalobu o zaplacení částky 500 000 Kč s 9,25% úrokem z prodlení za dobu
od 26. března 2009 do 30. června 2009 a s úrokem z prodlení od 1. července 2009
do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání
prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro
dvoutýdenní repo operace ČNB vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k prvnímu
dni příslušného kalendářního pololetí (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobce se žalobou domáhal na žalovaném vrácení peněžitého plnění
představovaného jednou polovinou poplatku, který uhradil v rozhodčím řízení
zastaveném poté, co vzal svůj návrh na zahájení rozhodčího řízení zpět. Soud prvního stupně zjistil, že žalobce uzavřel dne 14. března 2006 se
společností CCS Česká společnost pro platební karty s.r.o. smlouvu na nákup
personalizačních strojů PB 6500 - DATACARD, která obsahovala rozhodčí doložku
sjednávající pravomoc žalovaného k rozhodování sporů vyplývajících z této
smlouvy. Žalobce zahájil žalobou ze dne 10. července 2007 vůči svému smluvnímu
partnerovi rozhodčí řízení, v jehož rámci uhradil stanovený poplatek ve výši 1
000 000 Kč. Protože mezi účastníky rozhodčího řízení probíhalo mimosoudní
jednání, bylo rozhodčí řízení přerušeno, první ústní jednání bylo nařízeno na
den 17. března 2008, to se však nekonalo s ohledem na to, že účastníci spolu
stále jednali o smírném vyřešení věci. Na žádost obou stran sporu doručenou
žalovanému dne 7. března 2008 rozhodčí senát odročil toto jednání na neurčito,
poté jednání nařídil na den 10. června 2008, i toto jednání však bylo odročeno
na neurčito. Dne 13. června 2008 doručil žalobce žalovanému zpětvzetí žaloby a
současně požadoval vrácení poloviny zaplaceného poplatku. Usnesením ze dne 28. července 2008 rozhodčí senát rozhodčí řízení zastavil, návrh žalobce na vrácení
poloviny zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení zamítl a rozhodl, že žádná ze
stran nemá nárok na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně konstatoval, že je v tomto sporu pravomocný k rozhodování
ve věci, neboť žalobce podal žalobu na plnění z titulu vydání bezdůvodného
obohacení. Při nesporném skutkovém stavu věci se soud prvního stupně zabýval
výkladem § 5 Pravidel o nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory
(dále jen „Pravidla“), která tvoří přílohu Řádu pro vnitrostátní spory
Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České
republiky. Odstavec 1 tohoto ustanovení upravuje částečné vrácení poplatku za
rozhodčí řízení. Stanoví, že vezme-li žalobce, popř. žalovaný žalobu navzájem
či námitku započtení dle § 28 odst. 3 tohoto řádu, nejpozději 7 dnů před datem
nařízeného prvního ústního jednání ve věci zpět, vrací se žalobci, popř. žalovanému 50 % rozdílu poplatku zaplaceného z hodnoty žaloby, popř. žaloby
navzájem či námitky započtení a minimálního poplatku. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že pokud bylo rozhodčím soudem nařízeno první ústní jednání ve
věci na den 17. března 2008, měl by žalobce nárok na vrácení části zaplaceného
poplatku za rozhodčí řízení pouze tehdy, pokud by vzal žalobu zpět před prvním
nařízeným, nikoliv skutečně konaným jednáním ve věci. Žalobce však vzal žalobu
zpět 13. června 2008, tedy téměř po třech měsících po nařízeném prvním ústním
jednání ve věci, proto nemá nárok na využití § 5 Pravidel. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 23 Co 76/2011-111, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 13. května 2011, č.
j. 23 Co 76/2011-115, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je
povinen zaplatit žalobci částku 496 500 Kč s 8,25% úrokem z prodlení ročně od
14. srpna 2009 ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání
prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro
dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku ČNB a platné
vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí; v části, ve které byla
zamítnuta žaloba o zaplacení částky 3 500 Kč s příslušenstvím a příslušenství
za dobu od 26. března 2009 do 13. srpna 2009, rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou
stupňů (výrok pod bodem II). Odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že nesdílel právní závěry soudu
prvního stupně, opakoval dokazování čtením listin. Ve svých právních závěrech vyšel odvolací soud z charakteru rozhodčího řízení,
jehož účelem je snazší a rychlejší řízení oproti řízení soudnímu, jeho
důsledkem však nemůže být větší postih účastníka oproti soudnímu řízení tak,
jak se to stalo v této věci. Jestliže žalobce zaplatil poplatek nikoliv v
nepatrné výši, pak za stavu, kdy z důvodu zpětvzetí žaloby bylo rozhodčí řízení
zastaveno, legitimně očekával, že mu bude vrácena alespoň část zaplaceného
poplatku podle § 5 odst. 1 Pravidel. Podle názoru odvolacího soudu nelze
odhlédnout od postupu soudu v identické věci – kdy došlo k zastavení řízení
předtím, než se začalo ve věci jednat, kdy se vrací soudní poplatek, což je
upraveno zákonem o soudních poplatcích a nikoliv Pravidly určenými žalovaným,
byť se jim žalobce v souvislosti s rozhodčí smlouvou podrobil. Odvolací soud
poukázal na účel vrácení soudního poplatku při zastavení soudního řízení – tím
je především motivace účastníků k mimosoudnímu řešení sporu, na což navazuje
ustanovení § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, podle něhož soud vrátí z
účtu soudu zaplacený soudní poplatek, který je splatný podáním návrhu na
zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, bylo-li řízení
zastaveno před prvním jednáním. Odvolací soud dovodil, že Pravidla neposkytují
účastníkům rozhodčího řízení časový prostor ke zvážení, zda bude účastník trvat
na věcném projednání, či zda vezme žalobu zpět, a poškozují tak účastníka
rozhodčího řízení oproti postavení účastníků soudního řízení a vytváří tak
jejich nerovnost. Za tohoto stavu přihlédl odvolací soud k hledisku
spravedlnosti soudního rozhodnutí založeného na podkladě zákona a shledal nárok
žalobce na vrácení části poplatku za důvodný a opodstatněný. Při určení výše
plnění vycházel odvolací soud z Pravidel. Podle odvolacího soudu má žalovaný
nárok na polovinu minimálního poplatku, což činí částku 3 500 Kč. V tomto
rozsahu proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud potvrdil i
rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které zamítl žalobu v rozsahu
požadovaného příslušenství za dobu od 26. března do 13.
srpna 2009, neboť
žalobce nedoložil, kdy vyzval žalovaného k plnění; při posuzování počátku
prodlení proto vycházel z data, kdy byla žalovanému doručena žaloba, tedy z
data 13. srpna 2009. Rozsudek odvolacího soudu s výjimkou části, ve které odvolací soud potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně, napadl žalovaný dovoláním s odůvodněním, že
řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele soudy obou stupňů pochybily, neboť rozhodovaly o věci, která
nenáleží do jurisdikce obecných soudů vzhledem k tomu, že obecné soudy nemají
obecně pravomoc přezkoumávat správnost rozhodnutí rozhodčího soudu a v dané
věci ani nebyl vydán rozhodčí nález. O přezkumu usnesení žalovaného coby
rozhodčího soudu obecným soudem tudíž nelze uvažovat ani teoreticky. Další vadu řízení v postupu odvolacího soudu shledává dovolatel v provádění
důkazů celkem 10 citovanými listinami, které nenavrhoval žalobce ani žalovaný. Nejednalo se ani o opakování důkazů ve smyslu § 213 odst. 2 o. s. ř., neboť
soud prvního stupně dokazování vyjmenovanými listinami nikdy neprováděl. Provádění důkazů nebylo ani nutné s ohledem na to, že skutkový stav byl mezi
stranami nesporný. Dovolatel také nesouhlasí s vydáním usnesení odvolacího soudu ze dne 13. května
2011, č. j. 23 Co 76/2011-115, kterým byl doplněn rozsudek odvolacího soudu. Odvolací soud nemá podle dovolatele právo autoremedury svých chybných
rozhodnutí, a to jak ve výroku o věci samé, tak ve výroku o nákladech řízení. Ani forma usnesení neodpovídá § 166 o. s. ř., neboť odvolací soud měl
rozhodnout rozsudkem. Taktéž vlastní výrok ukládající povinnost úhrady úroků z
prodlení „neumožňuje při nejlepší vůli zjistit, jaké úroky z prodlení má
vlastně žalovaný podle rozhodnutí odvolacího soudu zaplatit“.
Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá podle názoru
dovolatele v nesprávném výkladu § 5 Pravidel a dále v posouzení jeho vztahu k
ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů. Za irelevantní označil dovolatel aplikaci občanského
soudního řádu v dané věci. Přiznání nároku na zaplacení žalované částky
neumožňuje ani § 5 Pravidel, neboť v dané věci nedošlo ke zpěvzetí žaloby ve
stanovené lhůtě sedmi dnů před nařízením prvního ústního jednání. Za zcela irelevantní označil dovolatel také argumentaci odvolacího soudu
prostřednictvím výkladu § 10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích. Z ustanovení
§ 13 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení vyplývá, že pokud se strany dohodly na
příslušnosti stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak,
platí, že se podrobily předpisům uvedeným v § 13 odst. 2 zákona o rozhodčím
řízení. Uzavřením rozhodčí doložky mezi žalobcem a společností CCS Česká
společnost pro platební karty s.r.o. bez vedlejších ujednání, pojaly tyto osoby
do svého smluvního ujednání Řád rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České
republiky a Agrární komoře České republiky včetně jeho přílohy – Pravidel o
nákladech rozhodčího řízení pro vnitrostátní spory. Tato Pravidla ve svém § 5
výslovně upravují situace, za kterých se částečně vrací poplatek za rozhodčí
řízení. Žalobce nesplnil podmínky tohoto ustanovení pro vrácení poloviny
poplatku za rozhodčí řízení, neboť svoji žalobu vzal zpět později než sedm dnů
před datem nařízeného prvního ústního jednání. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek
soudu prvního stupně, řízení zastavil a uložil žalobci nahradit žalovanému
veškeré náklady soudního řízení. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k
závěru, že je v dané věci dána rozhodovací pravomoc soudů, navrhl, aby dovolací
soud rozhodnutí soudů obou stupů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení. Žalobce ve vyjádření k dovolání polemizuje s názory dovolatele. Za
neakceptovatelný označil jeho názor o vyloučení pravomoci obecných soudů k
přezkoumání poplatkové povinnosti v rozhodčím řízení, neboť rozhodčí soud by se
takto vymkl jakékoli jurisdikci a přezkoumatelnosti svých rozhodnutí. K
obhajobě svého nároku na vrácení poloviny uhrazeného poplatku v rozhodčím
řízení provádí výklad předmětného § 5 Pravidel. Toto ustanovení podle jeho
názoru nestanoví jednoznačným způsobem, že 100 % poplatku propadá i tehdy, když
jednání bylo sice nařízeno, ale poté odročeno. Dále žalobce argumentuje
srovnáním předmětného ustanovení se zákonem č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, v platném znění, konkrétně s jeho § 10 odst. 3, podle něhož soud
vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek za podmínky, že řízení bylo zastaveno
před prvním jednáním. Soudy měly podle jeho názoru provést výklad předmětného §
5 Pravidel výkladovými pravidly podle § 35 občanského zákoníku a § 266
obchodního zákoníku, s nezbytným korektivem dobrých mravů podle § 3 občanského
zákoníku.
Poplatek za rozhodčí řízení, ve kterém nedojde k projednání merita
věci, by neměl být rovný poplatku v případech, kdy jsou rozhodci nuceni
důkladně nastudovat spis, projednat věc a věnovat čas rozhodovací činnosti. S
ohledem na účel poplatku, kterým je nahradit rozhodčímu soudu náklady účelně
vynaložené v rozhodčím řízení a přiměřenou odměnu rozhodcům, se žalobci jeví
částka 1 000 000 Kč jako zcela neodpovídající nákladům na odeslání několika
dopisů dvěma stranám sporu a rozhodcům, když činnost rozhodců se omezila jen na
zastavení řízení a na rozhodnutí o nevrácení zaplaceného poplatku za rozhodčí
řízení. Žalobce také odkázal na obdobná ustanovení v Pravidlech Komory
rozhodců, v Pravidlech o nákladech rozhodčího řízení Společnosti pro rozhodčí
řízení a.s., se sídlem v Praze 2, Sokolská třída 60, nebo v Pravidlech ICC
(pravidel Mezinárodního rozhodčího soudu při Mezinárodní obchodní komoře). Žalobce navrhl zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu
pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části
první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, jelikož rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí
soudu prvního stupně, přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle §
242 odst. 1 a 3 o. s. ř. z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jimiž je
vázán i z hlediska jejich obsahového vymezení, a dospěl k závěru, že dovolání
je důvodné. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. V nyní
posuzované věci nemohl dovolací soud přehlédnout, že řízení trpí zmatečností
podle § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. může účastník žalobou pro
zmatečnost napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího
soudu, kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto o věci, která
nenáleží do pravomoci soudů. Odvolací soud založil své rozhodnutí implicitně na závěru, že obecným soudům
přísluší v občanském soudním řízení přezkoumávat rozhodnutí rozhodčího soudu o
nevrácení poplatku za rozhodčí řízení v případě zastavení rozhodčího řízení. S
tímto právním názorem se dovolací soud neztotožňuje. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují
soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,
rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a
nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 7 odst. 2 o. s. ř.
spory a jiné právní
věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy,
soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených
v části páté tohoto zákona (§ 7 odst. 2 o. s. ř.). Jiné věci projednávají a
rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 3 o. s. ř.). V části páté občanského soudního řádu jsou v jeho ustanovení § 244 odst. 1
vyjmenovány spory nebo jiné právní věci vyplývající z občanskoprávních,
pracovních, rodinných a obchodních vztahů, které se podle zákona projednávají a
rozhodují jiným orgánem než soudem, a dále podmínky, za nichž může být tatáž
věci projednávána na návrh v občanském soudním řízení. Podle § 244 odst. 2
písm. a) o. s. ř. však ustanovení odstavce 1 neplatí, rozhodl-li o sporu nebo o
jiné právní věci rozhodce nebo stálý rozhodčí soud. Rozhodčí řízení je upraveno zákonem č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o
výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o
rozhodčím řízení“). V části čtvrté zákona o rozhodčím řízení jsou upraveny
podmínky, za kterých může soud zrušit rozhodčí nález a podmínky, za kterých
může zastavit nařízený výkon rozhodnutí. Jestliže byl v rozhodčím řízení vydán pravomocný rozhodčí nález, může soud za
podmínek upravených v části čtvrté zákona o rozhodčím řízení rozhodnout o
zrušení rozhodčího nálezu, případně může za podmínek upravených v § 35 zákona o
rozhodčím řízení, či v části šesté občanského soudního řádu rozhodnout o
zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí. Soud však nemá pravomoc ke zrušení usnesení rozhodce či stálého rozhodčího
soudu a nemá též pravomoc rozhodnutí rozhodce či stálého rozhodčího soudu
měnit. I rozhodnutí o nevrácení části zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení
je rozhodnutím stálého rozhodčího soudu. Pravomoc soudu ke změně tohoto
rozhodnutí nevyplývá ani z § 7 odst. 1 o. s. ř., neboť nejde o spor či jinou
právní věc, která vyplývá z občanskoprávních, pracovních, rodinných či
obchodních vztahů, ani z § 7 odst. 3 o. s. ř., neboť to zákon nestanoví. Žaloba na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku nesprávného rozhodnutí
rozhodčího soudu o nevrácení části zaplaceného poplatku za rozhodčí řízení
přitom ve své podstatě směřuje k přezkoumání a změně rozhodnutí rozhodčího
soudu. Je tedy nutno uzavřít, že odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního
stupně) rozhodl o věci, která nenáleží do pravomoci soudu. Tím řízení zatížil
zmatečnostní vadou uvedenou v § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pro kterou
nemůže napadené rozhodnutí obstát. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. zrušil v napadeném rozsahu včetně závislých výroků o náhradě nákladů
řízení rozhodnutí soudů obou stupňů a současně rozhodl o zastavení řízení v
tomto rozsahu. O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, soudem odvolacím a
dovolacím bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a
2 a § 146 odst. 2 prvé věty o. s.
ř., když náklady žalovaného sestávají z
odměny advokáta za zastupování účastníka v řízení před soudem prvního stupně,
před odvolacím soudem a v dovolacím řízení ve výši 61 800 Kč za šest úkonů
právní služby [§ 7 bod 5 a § 11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a
náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění
pozdějších předpisů] a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve
výši 1 800 Kč za šest úkonů právní služby (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění pozdějších předpisů), s připočtením částky 13 356 Kč
představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), a
ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 5 000 Kč (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení § 151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za
zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom
stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se
stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo
notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou
se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/,
ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení
zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního
tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení
podle § 147 a § 149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu
(část věty za středníkem). Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna
2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb.,
nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o
sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni
je namístě postup dle § 151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
žalovaný podat návrh na výkon rozhodnutí či exekuci.