23 Cdo 3166/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně AGENTURY PRO REVITALIZACI A SPRÁVU PODNIKŮ – ARES, v.o.s., se
sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 41/73, PSČ 360 04, IČO 26330351,
insolvenčního správce dlužníka Hory pozemky s.r.o., se sídlem v Karlových
Varech – Drahovicích, Východní 682/20, PSČ 360 01, IČO 27369811, zastoupené
Mgr. Dušanem Zachem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Zámecké 457/5, PSČ 140
00, proti žalovaným 1) JUDr. PhDr. V. T., 2) I. P., zastoupené JUDr. Olgou
Preclíkovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 30/1618, PSČ 140 00,
o zaplacení částky 36 159 107,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 174/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, č. j. 54 Co 184/2013-121, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit druhé žalované na náhradu nákladů
dovolacího řízení částku 50 965 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám JUDr. Olgy Preclíkové, advokátky, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci
30/1618, PSČ 140 00.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovaným nemá žádný z účastníků
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í :
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 5. února 2013, č. j. 14 C
174/2011-94, zamítl žalobu, aby první žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni
částku 27 786 479 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení a aby byla druhá
žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 8 372 628,90 Kč, a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. května 2013, č. j. 54 Co 184/2013-121, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázek hmotného práva,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, resp. které v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny
nebyly. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jakožto soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního
řádu, ve znění dotčeném novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od
1. 1. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných
náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje,
v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a
čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241b odst. 3 prvé věty o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom,
v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje
vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu
trvání lhůty k dovolání. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237
o. s. ř. Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. usnesení ze dne 25. září
2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013) „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení
§ 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.
2013 proto, že napadené rozhodnutí
závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou
otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou
dovolacím soudem“. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném
od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou
otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací
praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto požadavkům dovolatelka v dovolání nedostála, přičemž tuto vadu dovolání
nelze odstranit ani posouzením dovolání podle obsahu podání, neboť z dovolání
není patrno, kterou otázku má dovolatelka za dosud nevyřešenou dovolacím soudem
a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se má právní otázka
řešená odvolacím soudem odchylovat, když ani takovou otázku dovolatelka
nevymezila. To, že má dovolatelka jiný názor na skutkové a právní závěry odvolacího soudu,
event. nesouhlasí s jeho procesními postupy, nepředstavuje způsobilé vymezení
přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl,
neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedenou vadu pokračovat. Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto vykonatelné
rozhodnutí, může druhá žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).