23 Cdo 3172/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně Lesy Beskydy, a.s., se sídlem ve Frýdlantu nad Ostravicí,
Žižkova 965, PSČ 739 11, IČO 26797674, zastoupené JUDr. Jiřím Hrádkem, Ph.D.,
LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 5, Musílkova 1311/5, PSČ 150 00, proti
žalovanému Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova
1106, PSČ 501 68, IČO 42196451, zastoupenému JUDr. Romanem Poláškem, advokátem,
se sídlem v Praze 2, Trojanova 12, PSČ 120 00, o zaplacení částky 12 546 800
Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 33
Cm 6/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
15. dubna 2013, č. j. 6 Cmo 54/2013-333, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2013, č. j. 6 Cmo 54/2013-333,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 4. prosince 2012, č. j. 33 Cm
6/2012-290, zastavil řízení (výrok pod bodem I), vrátil žalobkyni část soudního
poplatku (výrok pod bodem II) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě
nákladů řízení částku 241 720 Kč (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně řízení zastavil podle § 96 zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalobkyně vzala žalobu zpět před prvním
jednáním ve věci.
O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř. a přiznal
žalovanému, který zastavení řízení nezavinil, náklady právního zastoupení
[odměnu advokáta dle § 3 odst. 1 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.,
kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a
kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, ve výši 241 120 Kč a dvě paušální náhrady po 300
Kč dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Stran paušálních náhrad
považoval za podstatné, že relevantní obrana proti žalobě byla obsažena již v
odporu proti platebnímu rozkazu a další podání žalovaného považoval za
nadbytečná a pro věc nerozhodná. Soud s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (usnesení ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 244/12, nález ze dne 12. července 2005, sp. zn. I. ÚS 305/03, nález
ze dne 12. června 2012, sp. zn. II. ÚS 3898/11) neaplikoval § 150 o. s. ř. K odvolání účastníků Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 15. dubna 2013, č. j. 6 Cmo 54/2013-333, změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku pod bodem III
tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok pod bodem
I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud aplikoval oproti soudu prvního stupně § 150 o. s. ř. V
posuzovaném případě vzala žalobkyně žalobu zpět před prvním jednáním ve věci. Z
úřední činnosti bylo odvolacímu soudu známo, že v obdobných případech byly
žaloby proti žalovanému zamítnuty, neboť žalovaný nenesl odpovědnost za vznik
škody, když postupoval na základě rozhodnutí ÚOHS a nemohl předvídat
neočekávanou změnu v rozhodovací praxi a jednal s tím, že orgán dohledu nad
zadáváním veřejných zakázek sděloval žalovanému, že není veřejným zadavatelem. Závěry soudů o tom, že žalovaný sice postupoval chybně, ale nelze mu přičítat
odpovědnost za škodu, byly účastníkům známé až po podání žaloby, přičemž se
odrazily ve zpětvzetí žaloby. Odvolací soud přihlížel k okolnostem uvedeným v předchozím odstavci, dále k
tomu, že žalobkyně je podnikatelkou, které dle jejího tvrzení vznikla škoda
porušením smluvní povinnosti žalovaným, a k tomu, že žaloba by byla zamítnuta. Uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení žalobkyni ve výši cca 300 000 Kč by
mohlo ovlivnit majetkovou situaci žalobkyně, která je podnikatelkou, které
podle ní vznikla škoda ve výši 12 500 000 Kč. Žalovaný je dostatečně finančně
zajištěn ze státního rozpočtu a nepřiznání nákladů by jeho majetkovou situaci
nijak neovlivnilo. Ve vztahu k žalovanému nešlo o ojedinělý spor, obrana
žalovaného byla v těchto obdobných sporech shodná. Odvolací soud nepřisvědčil
žalovanému, že v případě tohoto sporu šlo o věc značně složitou po skutkové a
právní stránce. Odvolací soud dospěl k závěru, že jsou dány podmínky § 150 o. s. ř.
Z téhož důvodu nepřiznal žalovanému ani náhradu nákladů řízení odvolacího. Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje
v naplnění podmínek § 237 o. s. ř., neboť napadené usnesení stojí na vyřešení
otázky procesního práva, konkrétně otázky nepřiznání práva na náhradu nákladů
řízení procesně úspěšnému žalovanému s odůvodněním, že dopad tohoto nepřiznání
do jeho majetkové sféry bude méně závažný než dopad uložení povinnosti k
náhradě nákladů řízení do majetkové sféry procesně neúspěšné žalobkyně s
odkazem na § 150 o. s. ř. za situace, kdy oba účastníci jsou právnické osoby
podnikatelé. Tato otázka doposud nebyla dovolacím soudem řešena. V případě, že by některé rozhodnutí dovolacího soudu bylo možno aplikovat na
uvedenou otázku, uvádí žalovaný, že uvedená otázka má být posouzena jinak. Žalovaný poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06, ve kterém Ústavní soud došel k závěru, že „je zřejmé, že okolnosti
hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení
přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni
větší újmu, než žalovanému.“
Dle dovolatele spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním
posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud nesprávně
vyložil předpisy vztahující se k problematice přiznání práva na náhradu nákladů
řízení, což mělo za následek chybné rozhodnutí. K nesprávnému právnímu posouzení došlo dle žalovaného zejména proto, že
odvolací soud uplatnil ustanovení § 150 o. s.
ř., když:
a) vyhodnotil, že dopad povinnosti žalobkyně nahradit náklady řízení by
byl v její majetkové sféře závažnější, než nepřiznání této náhrady ve sféře
žalovaného; odvolací soud nevzal v potaz, že žalobkyně jako podnikatel nese
riziko z rozhodnutí, zda se bude svého údajného nároku domáhat soudně;
b) přihlédl k tomu, že žalobkyně je podnikatelem, kterému vznikla škoda
údajným porušením smluvní povinnosti žalovaným, aniž by toto bylo prokázáno;
c) přihlédl ke skutečnosti, že pokud by žaloba nebyla vzata zpět, byla
by zamítnuta, což je nelogický argument, který by spíše měl vést k opačnému
závěru;
d) přihlížel k tomu, že žalovaný je státním podnikem, který je finančně
zajištěn ze státního rozpočtu a případné nepřiznání náhrady nákladů řízení by
jeho majetkovou situaci nijak neovlivnilo – odvolací soud opomenul, že jde o
spor mezi subjekty, které jsou si rovné, mezi profesionály, kteří nesou
podnikatelské riziko; odvolací soud neoprávněně zasáhl do práva na rovnost
účastníků řízení garantovaného ústavou;
e) rovněž přihlédl k tomu, že žalobkyně vzala žalobu zpět před prvním
jednáním ve věci; tento argument nemůže obstát, protože každý svědomitý
účastník řízení má svou obranu připravenou již před samotným jednáním ve věci;
f) vycházel ze skutečnosti, že obrana žalovaného byla ve více obdobných
sporech shodná; byť tyto spory měly obdobný právní základ, každý spor měl
vlastní složitý skutkový děj, který byl v rámci každého řízení nově vylíčen a
podložen důkazy, pročež nelze mít za to, že jde o obsahově stejné kauzy;
rozhodnutí odvolacího soudu je v této části nepřezkoumatelné, když z něj
nevyplývá, jak odvolací soud k závěru o „obdobnosti sporů a obrany žalovaného“
dospěl.
Dle žalovaného bylo porušeno jeho právo na legitimní očekávání zakotvené v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluva“), práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), právo na rovnost
účastníků řízení dle čl. 37 odst. 1 Listiny a právo na šetření a smyslu
ustanovení o mezích základních práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Listiny. Pod bodem 4.1 dovolání cituje žalovaný § 142 odst. 1, § 146 odst. 2 a § 150 o. s. ř. s tím, že dle jeho názoru by k aplikaci § 150 o. s. ř. mělo docházet
pouze v ojedinělých případech, kdy je užití této výjimky beze vší pochybnosti
opodstatněno. Dále uvádí, že žalobkyně je právnickou osobou podnikatelem a jako taková má
nést riziko plynoucí ze svých rozhodnutí. Takovými rozhodnutími jsou i
rozhodnutí o tom, zda vymáhat své údajné nároky soudně. Pokud se vydá cestou
soudního sporu, musí počítat s případným neúspěchem a tedy i s povinností
hradit protistraně náklady řízení. Žalovaný podotýká, že mu soud prvního stupně neoznámil, že žalobkyně vzala
žalobu zpět a ani nebyl vyzván k vyčíslení nákladů řízení. Žalovaný tedy své
náklady nevyčíslil. Soud prvního stupně mu pak zřejmě nepřiznal náhradu za daň
z přidané hodnoty, přestože je mu z úřední činnosti známo, že je právní
zástupce žalovaného společníkem advokátní kanceláře, která je plátcem DPH. Soud
prvního stupně za účelem vydání procesního usnesení spojil předmětné řízení s
řízeními, kde žalovaný označil jako důkaz osvědčení o registraci právního
zástupce jako plátce DPH. Soudu tedy tato skutečnost musela být známa, nadto ji
mohl ověřit z registru plátců DPH. Žalovaný má za to, že mu příslušela náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3
advokátního tarifu za sedm úkonů právní služby (převzetí právního zastoupení a
vyjádření žalovaného ze dnů 24. června 2009, 5. dubna 2011, 7. února 2012, 16. března 2012, 16. srpna 2012, 3. října 2012), celkem tedy bez DPH 7 x 300 Kč,
tj. 2 100 Kč, s DPH 2 520 Kč. Odměna dle § 3 odst. 1 přísudkové vyhlášky pak
činila 239 620 bez DPH, s DPH 287 544 Kč. Soud prvního stupně přiznal žalovanému náhradu nákladů ve výši 241 720 Kč, což
je součet odměny a náhrady hotových výdajů bez DPH. Žalovaný se tedy domnívá,
že soud prvního stupně nepřičetl k nákladům řízení daň z přidané hodnoty. Žalovaný dále vyčísluje náklady odvolacího řízení – odměna dle § 14 odst. 3
vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve výši 1 000 Kč + DPH 200 Kč, celkem tedy 1 200 Kč;
náhrada hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu za jeden úkon
právní služby (odvolání), tedy 300 Kč + DPH 60 Kč, celkem tedy 360 Kč. Celková
výše nákladů řízení o odvolání činila 1 560 Kč. Po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., tedy při aplikaci advokátního tarifu, by
náhrada nákladů řízení činila 345 380 Kč bez DPH, 417 909,80 Kč s DPH; dále
náhrada hotových výdajů 2 100 Kč, s DPH 2 541 Kč. Celkové náklady řízení by při
výlučné aplikaci advokátního tarifu činily 420 450,80 Kč. Žalovaný s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. I.
ÚS 2278/10, podotýká, že nepřiznání práva na náhradu za daň z přidané
hodnoty může zasáhnout do jeho práva na legitimní očekávání garantovaného
ústavním pořádkem. Dovolatel dále argumentuje tím, že žalovala-li žalobkyně jako podnikatelka,
které dle jejího tvrzení vznikla škoda 12 546 800 Kč, musí být srozuměna s tím,
že v případě neúspěchu bude povinna úspěšnému účastníkovi hradit odpovídající
náklady řízení. Údajnou škodu žalobkyně žádným způsobem neprokázala, z důvodu
zpětvzetí žaloby dokazování v řízení ani neproběhlo. Pouhé tvrzení o jejím
vzniku a výši nemůže být důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř. Odvolací soud aplikoval § 150 o. s. ř. izolovaně, bez jakéhokoliv zohlednění §
146 odst. 2 o. s. ř. Žalovaný v důsledku svého procesního úspěchu legitimně
očekával, že mu v souladu s § 146 odst. 2 o. s. ř. bude přiznáno právo na
náhradu nákladů řízení. Postup v rozporu s takovým očekáváním může znamenat
zásah do práva žalovaného na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Žalovaný přitom poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 21. května 2002, sp. zn. I. ÚS 89/02. Odvolací soud napadeným usnesením porušil princip
předvídatelnosti jako jednu ze zásad své činnosti. Pod bodem 4.2 dovolání napadá dovolatel argumentaci odvolacího soudu založenou
na tom, že žalovaný je státním podnikem a tudíž je dostatečně finančně zajištěn
ze státního rozpočtu, a že nepřiznání nákladů by jeho majetkovou situaci
neovlivnilo a naopak uložení povinnosti žalobkyni, které dle jejího tvrzení
vznikla škoda ve výši cca 12 500 000 Kč, by mohlo ovlivnit její majetkovou
situaci. Dle žalovaného není zřejmé, z jakých podkladů odvolací soud při hodnocení
důsledků dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení vycházel, ani jakým
způsobem postupoval. Pouhé povšechné konstatování o ovlivnění majetkové sféry
žalobkyně a neovlivnění majetkové sféry žalovaného nelze považovat za
postačující. Závěr odvolacího soudu je v tomto nepřezkoumatelný. Neexistuje jediný rozumný důvod, proč by nepřiznání náhrady nákladů řízení
majetkovou situaci žalovaného nemělo nijak ovlivnit. Při akceptaci argumentace,
že, zjednodušeně řečeno, státnímu podniku, který je údajně dostatečně finančně
zajištěn, v podstatě neubude z jeho prostředků, by mohl vniknout nebezpečný
precedens, že každý státní podnik, i když je v řízení úspěšný, už ze své
podstaty může hradit své vlastní náklady řízení. Dovolatel v této souvislosti
poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. I. ÚS
988/12. Postup odvolacího soudu byl v rozporu s právem na rovnost účastníků
řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, ale i právem na legitimní očekávání
zaručeným v čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. Rovněž došlo k zásahu
do práva žalovaného na šetření podstaty a smyslu ustanovení o mezích základních
práv a svobod dle čl. 4 odst. 4 Úmluvy. Pod bodem 4.3 dovolání žalovaný napadá závěr odvolacího soudu ohledně shodnosti
obrany žalovaného v obdobných sporech.
Na obtížnost sporu nelze usuzovat jen z
obtížnosti aplikace hmotněprávních předpisů, dalšími kritérii jsou složitost
skutkových zjištění, množství prováděných důkazů, potřeba zajištění důkazů,
stanovení taktiky vedení sporu s ohledem na stanoviska protistrany v průběhu
sporu, hledání dalších možností uspokojení nároku apod. Žalovaný dále uvádí několik rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 15. prosince 2011, sp. zn. I. ÚS 195/11, nález ze dne 25. července 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12), z nichž vyvozuje, že na typovost, případně obdobnost sporů vedených
proti žalovanému z titulu náhrady škody dle § 268 spojení s § 373 a násl. obchodního zákoníku nelze v dané věci usuzovat. Spory měly sice obdobný právní
základ, ale každý spor měl vlastní složitý skutkový průběh, který byl v každém
sporu žalovaným nanovo vylíčen a podložen odlišnými důkazy. Byla zasílána
početná vyjádření čítající stovky stran, tato vyjádření mají svá specifika a
nelze proto jednoduše uzavřít, že se jedná o kauzy s obdobným obsahem. Žalovaný je názoru, že podmínky pro uplatnění § 150 o. s. ř. nebyly v
posuzovaném případě dány, když:
- se nejedná o bagatelní spor, v němž by na jedné straně vystupoval
stát, příp. organizační složka státu nebo jiná veřejnoprávní korporace,
- se nejedná o spor, v němž by výše náhrady nákladů řízení mnohonásobně
převyšovala žalovanou částku, ani o spor ve věci spadající do pravidelné,
rutinní činnosti žalovaného,
- naopak se jednalo o spor o více než 12 mil. Kč, v němž náhrada nákladů
řízení ve výši 290 064 Kč je pouhým zlomkem žalované částky,
- se jednalo o problematiku skutkově i právně složitou, která zdaleka
přesahuje běžnou právní agendu žalovaného,
- osoba povinná k náhradě nákladů je stranou žalující, nikoli žalovanou,
přičemž k uložení povinnosti nahradit náklady řízení došlo v důsledku zpětvzetí
žaloby, aniž by se soud kauzou věcně zabýval,
- osoba povinná k náhradě nákladů je právnickou osobou podnikatelem,
která žalobu podala v přímé souvislosti s výkonem své podnikatelské činnosti a
která musí sama nést rizika, která se s její podnikatelskou činností pojí. Žalovaný dále stručně charakterizuje procesní úkony, které učinil, přičemž
upozorňuje na skutečnost, že vzhledem k obsáhlosti a detailnosti jeho podání,
nelze usuzovat na to, že by šlo o podání hromadná, typová či o věci, v nichž by
výše náhrady nákladů řízení několikanásobně převyšovala výši uplatňovaného
nároku. Závěrem svého podání dovolatel shrnul své argumenty, zdůraznil závěr Ústavního
soudu obsažený v nálezu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS 401/06. Žalovaný
navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu
vrátil k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání považuje rozhodnutí odvolacího soudu za
správné, neboť dle jejího názoru jsou dány existence okolností hodných
zvláštního zřetele dle § 150 o. s. ř. Za takovou okolnost považuje rozhodnutí
Nejvyššího soudu České republiky (rozsudek ze dne 27. září 2011, sp. zn.
23 Cdo
3473/2009), které označuje za natolik překvapivé, že je lze považovat za změnu
konstantní judikatury ve vztahu k § 268 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a náhradě škody v obchodněprávních závazkových vztazích vůbec. Nejvyšší
soud České republiky měl uvedeným rozsudkem odmítnout odpovědnost subjektu
objektivně porušujícího právo a to vůči všem subjektům. Změnu právního výkladu
§ 268 obch. zák. přiznává i Ústavní soud v usnesení ze dne 5. září 2012, sp. zn. II. ÚS 244/12. Stejně jako žalovaný v předmětném sporu nemohl očekávat
změnu názoru Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, nemohla žalobkyně předvídat
změnu právního názoru Nejvyššího soudu České republiky a neměla by tedy
odpovídat za náklady, které žalovaná vynaložila v souvislosti s řízením. Dle žalobkyně je závěr odvolacího soudu rovněž v souladu s principy obecné
spravedlnosti, když bylo přihlédnuto zejména k tomu, že by žaloba byla
zamítnuta až v důsledku následné změny rozhodovací činnosti Nejvyššího a
Ústavního soudu, kterou žalobkyně nemohla předvídat a že by s ohledem na
všechny okolnosti případu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení zasáhlo
do majetkové sféry žalobkyně více v porovnání s dopadem jejich nepřiznání do
sféry žalovaného. Žalobkyně je rovněž toho názoru, že, náklady řízení nemají být žalovanému vůbec
přiznány, neboť se nejedná o náklady účelně vynaložené ve smyslu § 142 o. s. ř. Žalovaný je totiž veřejný zadavatel a subjekt hospodařící se státním majetkem,
disponuje vlastním právním oddělením, jež je schopno řešit veškerou jeho právní
agendu, proto s ohledem na konstantní judikaturu (rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. I. ÚS 2929/07, I. ÚS 195/11, II. ÚS 2396/09) nejsou náklady vynaložené
na zastoupení advokátem účelné. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jakožto soud dovolací
(§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění dotčeném
novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., účinnou od 1. ledna 2013. Přípustnost dovolání je dovozována z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, kterou
dovolacího soud dosud neřešil. Důvodnost dovolání dovolatel spatřuje v naplnění podmínek § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení,
když odvolací soud nesprávně vyložil předpisy vztahující se k problematice
přiznání práva na náhradu nákladů řízení, což mělo za následek chybné
rozhodnutí ve věci. Po zjištění, že žalovaný podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241
odst. 1 o. s. ř.) a že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou řádně zastoupenou
advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), Nejvyšší
soud nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 237 o. s.
ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jak již Nejvyšší soud judikoval v usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo
2394/2013, „má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve
znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného práva má dovolatel
za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.“ Totéž se týká i otázek práva procesního. Tomuto požadavku dovolatel vyhověl, když za dosud neřešenou otázku označil
otázku nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému žalovanému
s odůvodněním, že dopad tohoto nepřiznání do jeho majetkové sféry bude méně
závažný než dopad uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkové
sféry procesně neúspěšné žalobkyně s odkazem na § 150 o. s. ř. za situace, kdy
oba účastníci jsou podnikatelé - právnické osoby.
Dovolání je přípustné, neboť tuto otázku dovolací soud skutečně doposud neřešil. Dovolání je i důvodné. Podle § 146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení
muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování
žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně,
je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-
li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem
nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat. Výklad § 146 odst. 2 o. s. ř. není v tomto řízení sporným, je nepochybné, že
účastník, který vzal zpět žalobu, procesně zavinil, že řízení muselo být
zastaveno, přičemž v daném případě vzhledem k rozhodovací praxi soudů je vysoce
pravděpodobné, že by žaloba byla shledána nedůvodnou. Výkladu § 150 o. s. ř., resp. klíčového pojmu okolnosti zvláštního zřetele
hodné, se v minulosti již věnoval Ústavní soud i odborná literatura (Drápal,
L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1600 s.; David, L., Hrušáková, M., a kol. Komentář Wolters
Kluwer – Občanský soudní řád. 1. vydání Praha : Wolters Kluwer Česká republika,
2009.). Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by
se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení
tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě
požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením
nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud
přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech
účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl
hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí
dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska
aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění
nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. října 2006, sp. zn. I. ÚS
401/06, „obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu
ve věci. Ustanovení § 150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze
považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu
libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve
věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k
náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení § 150 o. s. ř. proto
nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o
nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení.
Je
zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně
náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich
přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému.“
Zjednodušeně řečeno, porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů
řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání
přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které
mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud za takové další okolnosti považoval skutečnost, že žalobkyně
vzala žalobu zpět před prvním jednáním ve věci. Tímto žalobkyně pouze
předcházela vzniku dalších procesních nákladů, které by byla povinna hradit,
neboť si byla vědoma pravděpodobného neúspěchu v řízení. Zpětvzetí žaloby bylo
pro žalobkyni výhodné už tím, že jí byla vrácena větší část soudního poplatku. Na náklady, které žalovanému do té doby vznikly, však nemůže mít zpětvzetí
žaloby vliv a nejde tedy o okolnost, která by mohla znamenat, že přiznání
náhrady nákladů řízení žalovanému bylo vůči žalobkyni nespravedlivé. Dalším argumentem odvolacího soudu byla skutečnost, že nešlo o ojedinělý spor,
přičemž obrana žalovaného byla v těchto sporech shodná. Tuto skutečnost však
žalovaný nemohl nijak ovlivnit, v situaci, kdy byl žalován, mu nezbylo než se
procesně bránit. Pokud k takové obraně zvolil stejné argumenty jako v jiných
případech, protože takové argumenty považoval za správné, tak mu tato
skutečnost nemůže být na újmu. Situace by byla odlišná, kdyby šlo o shodnost
více podání na straně žalobce, i v takovém případě by však bylo nutno, aby šlo
o určitou „kvalifikovanou“ shodnost podání (typicky stovky až tisíce sporů,
skutkově i právně jednoduché věci, stejný způsob vylíčení skutkového děje,
často zjednodušená forma podání – např. návrh na vydání elektronického
platebního rozkazu, náklady řízení převyšující jistinu; viz dovolatelem
citovaný nález Ústavního soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. I. ÚS 988/12). I kdyby shodnost podání na straně žalovaného mohla být okolností hodnou
zvláštního zřetele ve smyslu § 150 o. s. ř., nesplňovala by posuzovaná věc
podmínku skutkové a právní jednoduchosti. Obdobnost obrany žalovaného, jaká
byla v tomto sporu, s obranou žalovaného v jiných sporech, nemůže být důvodem
pro aplikaci § 150 o. s. ř. Odvolací soud rovněž přihlížel k tomu, že žalovaný je státní podnik, finančně
zajištěný z rozpočtu státu a případné nepřiznání nákladů řízení by jeho
majetkovou situaci nijak neovlivnilo. Obdobné povahy je zohlednění skutečnosti,
že uložení povinnosti žalobkyni k náhradě nákladů řízení ve výši cca 300 000 Kč
by mohlo ovlivnit majetkovou situaci žalobkyně, která je podnikatelkou, které
dle tvrzení žalobkyně vznikla škoda ve výši cca 12 500 000 Kč.
I kdyby odvolací
soud zjišťoval finanční situaci žalovaného a výši údajně vzniklé škody na
straně žalobkyně (což však neučinil), nemohly by být tyto okolnosti samostatnou
příčinou aplikace § 150 o. s. ř., neboť se týkají pouze majetkové sféry
účastníků. Navíc nepřiznání nákladů řízení nepochybně ovlivňuje i majetkovou
situaci státního podniku, který je účastníkem řízení. Státní podnik je
právnickou osobou, která provozuje podnikatelskou činnost s majetkem státu
vlastním jménem na vlastní odpovědnost (§ 2 odst. 1 zák. č. 77/1997 Sb., o
státním podniku, ve znění pozdějších předpisů). Nelze vycházet z toho, že stát
bude státnímu podniku kompenzovat nepřiznanou náhradu nákladů řízení. Aplikaci § 150 o. s. ř. v daném případě nemohl odvolací soud odůvodnit ani tím,
že přihlížel k tvrzení žalobkyně, že jí vznikla škoda v důsledku porušení
smluvní povinnosti žalovaným, neboť tak činil v logickém rozporu s vlastními
závěry o tom, že v obdobných případech dospěly soudy k tomu, že žalovaný za
vznik škody neodpovídá. Pokud by žaloba nebyla vzata zpět, byla by zamítnuta,
což není okolnost, která žalobkyni prospívá. Aplikace § 150 o. s. ř. z tohoto
důvodu nemá opodstatnění. Dle odvolacího soudu měla žalobkyně oprávněně za to, že pokud nebylo povinností
žalovaného postupovat podle zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách,
nejsou smlouvy, jejichž porušením měla žalobkyni vzniknout škoda, v rozporu s
právními předpisy pro chybný postup při jejich uzavírání. Oprávněnost názoru
žalobkyně měla vycházet z toho, že Úřad pro ochranu hospodářské soutěže (dále
jen „ÚOHS“) sděloval žalovanému, že není jeho povinností postupovat podle
uvedeného zákona o veřejných zakázkách. Ani tato okolnost však nemůže vést k
aplikaci § 150 o. s. ř. Jde totiž o okolnost právního posouzení, je na
žalobkyni, aby zvážila možnou existenci rozdílného právního názoru. Je třeba
přisvědčit dovolateli, že žalobkyně jako podnikatelka musí nést rizika svých
rozhodnutí a v případě soudního řízení si musí být vědoma možných negativních
dopadů do své majetkové sféry v případě neúspěchu ve sporu. Nebýt změny
rozhodovací praxe ÚOHS, neměl by žalovaný důvod domněle porušit předmětné
smlouvy. Nebylo by tedy spravedlivé, aby z důvodu pochybení třetího subjektu
měl ve věci úspěšný účastník sám nést svoje náklady řízení. Navíc tato
argumentace není ani logická, neboť jestliže by se žalobkyně původně oprávněně
domnívala, že nedošlo k porušení zákona o veřejných zakázkách, neměla důvod
podávat žalobu na náhradu škody podle § 268 obch. zák. Jelikož nebyl dán důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř., spočívá rozhodnutí
odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud je proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc podle § 243e
odst. 2 o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č.
484/2000 Sb.,
kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem
nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, jako
neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., již nelze
určit náklady řízení před nižšími soudy podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je
namístě aplikovat vyhlášku Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o
odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), v rozhodném znění (srov. shodně např. rozsudek velkého
senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května
2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010). V novém rozhodnutí soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243g
odst. 1 o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.