USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve
věci žalobce J. J., se sídlem ve XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Jindřichem
Zadinou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Sokolská 490/31, PSČ 120 00, proti
žalované FAVEA Europe s.r.o., se sídlem v Praze – Nuslích, Kischova 1732, PSČ
140 00, IČO 27892026, zastoupené Mgr. Jaroslavem Rychtářem, advokátem, se
sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, PSČ 130 00, o zaplacení částky 7 200 EUR
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C
104/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
3. 2018, č. j. 12 Co 13/2018-174, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení
částku 10 648 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jaroslava
Rychtáře, advokáta, se sídlem v Praze 3, Sudoměřská 1038/39, PSČ 130 00.
2014 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
pod bodem II).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2018, č. j. 12
Co 13/2018-174, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání a domáhal se vydání
rozhodnutí, kterým by byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny. Přípustnost
dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky
hmotného práva a na vyřešení otázky procesního práva, při jejichž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla jeho odmítnutí. Podle žalované
žalobcem uplatněné dovolací důvody představují nepřípustnou polemiku s obsahem
rozsudku soudu prvního stupně i rozsudku odvolacího soudu, a to včetně výsledků
dokazování. Žalobcem nastíněné otázky jdou zcela mimo právní posouzení věci
provedené odvolacím soudem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě
osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1
o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh).
Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy.
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne
též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst.
3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí
ve věci.
Dovolání není přípustné.
Na úvod svého právního posouzení Nejvyšší soud připomíná, že přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že
jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení.
Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je
oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že
kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně
splněna jsou. Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř.
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).
Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. usnesení ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237
o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje.
Žalobce v dovolání předně namítal, že soud prvního stupně se výlučně zaměřil na
platnost smluv a poté, kdy došel k závěru, že smlouvu za žalovanou podepsala
osoba, která k tomu neměla oprávnění, věc posoudil jako bezdůvodné obohacení,
aniž se zabýval otázkou překročení oprávnění osobou jednající za podnikatele
podle § 20 odst. 2 věty druhé zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen
„obč. zák.“). Na to odkázal na závěry obsažené v některých rozhodnutích
Nejvyššího soudu stran výkladu § 20 odst. 2 obč. zák. a uzavřel, že vzhledem k
tomu, že se soud prvního stupně ani odvolací soud z hlediska § 20 odst. 2 věty
druhé obč. zák. otázku překročení oprávnění osobou jednající za podnikatele
neposuzoval, je jejich právní posouzení věci neúplné, a proto i nesprávné.
Tímto však nedostál požadavkům obsaženým v § 237 o. s. ř., jak byly blíže
popsány výše, neboť nevymezil žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení by
napadené rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Z dovolání se nepodává, jakou
právní otázkou by se měl Nejvyšší soud zabývat, žalobce v dovolání „pouze“
polemizoval se závěry odvolacího soudu, čímž ovšem nesplnil požadavky na
vymezení přípustnosti dovolání.
Dále žalobce spatřoval přípustnost svého dovolání ve vymezení otázky procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe Nejvyššího soudu. Dovolatel vytýkal soudu prvního stupně, že zamítl
veškeré jeho důkazní návrhy a vyslechl pouze svědky, kteří se vyjadřovali k
platnosti uzavřených smluv. Jestliže soudy neprovedly žalobcem navrhované
důkazy a neodůvodnily jejich zamítnutí, došlo podle žalobce k porušení
ustanovení čl. 36 odst. 1, článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a
rovněž článku 95 odst. 1 Ústavy ČR. Jedná se o tzv. opomenuté důkazy, přičemž
tato vada řízení zakládá nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí a současně i
jejich protiústavnost, jak vyplývá z celkem osmi nálezů Ústavního soudu, na
které žalobce odkázal (sp. zn. IV. ÚS 233/17, sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn.
IV. ÚS 185/96, sp. zn. III. ÚS 68/99, sp. zn. III. ÚS 150/93, sp. zn. I. ÚS
50/03, sp. zn. III. ÚS 2110/07, a sp. zn. IV. ÚS 563/03).
I v tomto případě dovolatel v dovolání nevymezil žádnou právní otázku, při
jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu. Žalobce své námitky směřoval výlučně do vad řízení, když
soudům vytýkal nesprávný procesní postup, a sice že se nevypořádaly s jeho
důkazními návrhy (tj. neprovedly je a ani neodůvodnily jejich neprovedení).
Namítané vady řízení však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, k
vadám řízení je Nejvyšší soud oprávněn přihlížet pouze tehdy, je-li dovolání
jinak přípustné.
Nad rámec uvedeného navíc Nejvyšší soud podotýká, že odvolací soud řádně
odůvodnil, proč žalobcem navržené neprovedl, přičemž důvodem bylo nesplnění
povinnosti tvrzení ze strany žalobce. Odvolací soud zřetelně vysvětlil, že soud
prvního stupně žalobcem navržené důkazy neprovedl právě kvůli absenci právně
relevantních tvrzení, o něž žalobce opíral v řízení uplatněné nároky. Tímto
odůvodněním odvolací soud dostál povinnostem, o nichž se zmiňuje Ústavní soud v
odkazovaných rozhodnutích.
Z výše uvedeného se podává, že žalobce nedostál požadavkům kladeným na vymezení
přípustnosti dovolání. Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání žalobce
podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako vadné odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou
druhou o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustná opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může
se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. 2. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu