23 Cdo 318/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci
žalobkyni ČAS – SERVICE, a. s., se sídlem ve Znojmě, Dobšická 2, IČ: 463 46
716, zast. Mgr. Michaelem Buchlovským, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská
19, proti žalovaným 1) Jihomoravskému kraji, se sídlem v Brně, Žerotínovo nám.
3/5, IČ: 708 88 337, zast. JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze
5, Kořenského 15/1107, a 2) České republice – Ministerstvo dopravy, se sídlem v
Praze 1, L. Svobody 12/22, IČ: 660 03 008, zast. JUDr. Jiřím Hartmannem,
advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49, vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 17 C 4/2004, o zaplacení 2.447.630,- Kč, o dovolání žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. srpna 2008, č. j. 27 Co 831/2006-103,
I. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. srpna 2008, č. j. 27 Co
831/2006-103, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. května 2006, č. j.
17 C 4/2004-56, se zrušují a řízení se zastavuje.
II. Po právní moci tohoto rozsudku bude věc postoupena Ministerstvu
vnitra České republiky, Nad Štolou 3, Praha 7.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem
prvního stupně, odvolacího a dovolacího řízení.
Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze
dne 22. 5. 2006, č. j. 17 C 4/2004-56, uložil žalovanému 1) povinnost zaplatit
žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku částku 2.272.178,- Kč,
zamítl žalobu v rozsahu, v němž by byl žalovaný 1) povinen zaplatit žalobkyni
částku 205.452,- Kč, zamítl žalobu v rozsahu, v němž se žalobkyně po žalované
2) domáhala zaplacení částky 2.477.630,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení
tak, že žalovaný 1) je povinen zaplatit do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku žalobkyni k rukám jejího právního zástupce na jejich náhradu částku
181.263,55 Kč a žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku
zaplatit žalované 2) na jejich náhradu k rukám jejího právního zástupce částku
81.985,05 Kč. Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 8. 2008, č. j. 27 Co
831/2006-103, zastavil řízení o odvolání žalobkyně proti odstavci III výroku
rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba vůči žalované 2) zamítnuta,
změnil rozsudek soudu prvého stupně v odst. I výroku, jímž byl žalovaný 1)
zavázán zaplatit žalobkyni částku 2.272.178,- Kč, tak, že žalobu v tomto
rozsahu zamítl, dále potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odst. V výroku,
jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudem prvého stupně ve
vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2), rozhodl o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným 1) tak, že žádný z
účastníků nemá právo na jejich náhradu, uložil žalobkyni povinnost nahradit
žalovanému 1) na nákladech odvolacího řízení částku 79.509,85 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právního zástupce JUDr. Tomáše
Hlaváčka, uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované 2) na nákladech
odvolacího řízení částku 803,25 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám jejího právní zástupce JUDr. Jiřího Hartmanna a uložil žalobkyni
povinnost zaplatit České republice na účet Městského soudu v Brně soudní
poplatek z odvolání ve výši 90.890,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku. V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou ze
dne 23. 12. 2003 po žalovaných domáhala zaplacení částky 2.477.630,- Kč z
titulu bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z neplatného právního úkonu,
tj. smlouvy o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě
ze dne 14. 4. 2003, uzavřené na dobu od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2003, a to pro
rozpor s kogentními ustanoveními zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve
znění účinném k 31. 3. 2003 (dále též jen „zákon o silniční dopravě“). Na
rozdíl od soudu prvého stupně dovodil, že smlouva o vzniku závazku veřejné
služby ve veřejné linkové osobní dopravě ze dne 14. 4. 2003 není smlouvou o
závazku veřejné služby ve smyslu § 19 zákona o silniční dopravě, nýbrž
nepojmenovanou smlouvou ve smyslu ust. § 269 odst. 2 obchod. zák. Je tomu tak
dle přesvědčení odvolacího soudu proto, že smlouvu o závazku veřejné služby lze
uzavřít jen do budoucna, avšak v daném případě byla dne 14. 4. 2003 uzavřena
smlouva na období od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2003. Neplnila-li žalobkyně ve vztahu
k žalovanému 1) v tomto období (leden – březen 2003) závazek veřejné služby ve
smyslu ust. § 19 zákona o silniční dopravě, nevznikl jí nárok na náhradu
prokazatelné ztráty dle § 19b zákona o silniční dopravě.
Jakékoli ztráty
spojené s provozování veřejné osobní linkové dopravy žalobkyně na základě
udělené licence byly podnikatelským rizikem žalobkyně a na jejich náhradu nemá
právo, přičemž neshledal, že by došlo k naplnění některé ze skutkových podstat
bezdůvodného obohacení ve smyslu § 452 odst. 2 a § 454 občan. zák. Odvolací soud proto rozhodl tak, jak uvedeno shora. Dovoláním ze dne 12. 11. 2008 napadla žalobkyně rozsudek odvolacího soudu v
rozsahu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvého stupně v odst. I výroku, kterým
byl žalovaný 1) zavázán zaplatit žalobkyni částku 2.272.178,- Kč, tak, že
žalobu v tomto rozsahu zamítl, a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů, s tím, že dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a své důvody podřadil pod dovolací důvod uvedený v ust. § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. V odůvodnění dovolání žalobkyně odvolacímu soudu zejména vytkla, že se
nezabýval tím, zda žalovaný 1) vůbec mohl uzavřít jiný typ smlouvy na zajištění
veřejné osobní linkové dopravy než smlouvu ve smyslu o závazku veřejné služby
dle ust. § 19 zákona o silniční dopravě. S odkazem na rozhodnutí zvláštního
senátu zřízeného dle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých
kompetenčních sporů, ze dne 21. května 2008, č. j. Konf 31/2007-82 poukázala
dovolatelka na to, že smlouva, jejímž obsahem je zajištění základní dopravní
obslužnosti v kraji nemůže mít povahu obchodního závazkového vztahu, jehož
účastníci jsou dva sobě rovné subjekty. Dále upozornila, že odvolací soud
posoudil smlouvu o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní
dopravě ze dne 14. 4. 2003 jako nepojmenovanou smlouvou ve smyslu ust. § 269
odst. 2 obchod. zák., přestože v řízení žádná ze stran nerozporovala, že v
souzené věci šlo o plnění závazku veřejné služby. Dle názoru žalobkyně byla
uzavřena smlouva o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní
dopravě ze dne 14. 4. 2003 ve smyslu § 19 zákona o silniční dopravě, tzn. že
šlo o smlouvu o závazku veřejné služby, přičemž v řízení mělo být toliko
posouzeno, zda vytčené vady způsobují její absolutní neplatnost, o čemž je
žalobkyně přesvědčena, či nikoli. Návrh smlouvy byl vypracován a předložen
žalovaným 1) a i přes upozornění žalobykně na nesoulad smlouvy se zákonem o
silniční dopravě nebyl žalovaný 1) ochoten smlouvu upravit, přičemž podepsání
této smlouvy bylo podmínkou pro poskytnutí finančního plnění za již vykonanou
osobní linkovou dopravu v době od 1. 1. do 31. 3. 2003. Poté žalobkyně brojila
proti závěru o absenci pasivní legitimace žalované 2) a tím zpochybňovala výrok
o náhradě nákladů řízení. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud ČR nejprve odložil vykonatelnost
napadeného rozhodnutí a poté zrušil dovoláním napadený rozsudek dovolacího
soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V podání ze dne 8. ledna 2008 se k dovolání vyjádřila žalovaná 2) a zejména
uvedla, že proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné a že §
150 o. s. ř. v daném případě aplikovat nelze. Žalovaná 2) považuje měnící výrok
odvolacího soudu za správný a ztotožnila se též s důvody, jež odvolací soud k
tomuto závěru o zamítnutí žaloby vedly. Závěrem proto žalovaná 2) navrhla, aby Nejvyšší soud ČR podané dovolání jako
nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na
čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle
občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009, dále jen „o. s. ř.“ a poté
shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalobkyně), včas,
dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.
a jím
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.). Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání směřující proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
(odvolací sodu změnil rozsudek soudu prvého stupně v odst. I výroku, jímž byl
žalovaný 1) zavázán zaplatit žalobkyni částku 2.272.178,- Kč, tak, že žalobu v
tomto rozsahu zamítl) je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Ačkoliv
žalobkyně nenamítala existenci některé z těchto uvedených vad, dovolací soud
nemohl přehlédnout, že řízení trpí zmatečností podle § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Podle § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může
napadnout pravomocné rozhodnutí soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu,
kterým bylo řízení skončeno, jestliže bylo rozhodnuto o věci, která nenáleží do
pravomoci soudů. Odvolací soud založil své rozhodnutí implicitně na závěru, že vztah mezi
žalobkyní a žalovaným 1) je sporem vyplývajícím z obchodněprávního vztahu, o
němž přísluší rozhodovat soudům v občanském soudním řízení. S tímto právním
názorem se dovolací soud neztotožňuje. V souzené věci byla žalobkyni na základě rozhodnutí dopravního úřadu (tehdy dle
§ 2 odst. 20 věty prvé zák. č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění
účinném do 31. 12. 2002 jím byl Okresní úřad ve Znojmě) ze dne 14. 4. 2000 byly
žalobkyni uděleny licence č. 32/2000, 33/2000, 34/2000, 35/2000, 36/2000,
38/2000, 48/2000 na dobu od 28. 5. 2000 do 31. 5. 2005 a rozhodnutím ze dne 25. 4. 2000, č. 62/2000 (č. j. dopr 249/2000 Mi) dle § 10 - § 13 zákona o silniční
dopravě udělena licence k provozování linkové vnitrostátní osobní dopravy na
dobu do 31. 5. 2005, a to formou veřejné linkové dopravy na konkrétně stanovené
linky uvedené v příloze č. 1 – 30 rozhodnutí, přičemž rozhodnutí nabylo právní
moci dne 25. 4. 2000. Mezi účastníky bylo nesporné, že v období od 1. 1. 2003
do 31. 3. 2003 zajišťovala žalobkyně na základě licence základní dopravní
obslužnost v Jihomoravském kraji. V řízení je dále nesporné, že dne 14. 4. 2003
byla uzavřena „smlouva o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové
osobní dopravě k zajištění základní dopravní obslužnosti, kterou podle
ustanovení § 19 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, v platném
znění, a podle ustanovení § 269 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, v
platném znění“ upravující tento „závazek veřejné služby … v období od 1. 1. 2003 do 31. 3. 2003“. Předmětem soudního řízení, zahájeného žalobou ze dne 22. 12. 2003, doručenou soudu prvého utone dne 23. 12. 2003, je nárok žalobkyně
(dopravce) na zaplacení prokazatelné ztráty ve smyslu ust. § 19b zákona o
silniční dopravě.
Licence byla udělena podle ustanovení § 10, 11, 12, a 13
zákona o silniční dopravě a podle § 49 zák. č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Podle § 7 odst. 1 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují
soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních,
rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a
nerozhodují o nich jiné orgány. Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1,
o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním
řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto
zákona (§ 7 odst. 2 o. s. ř.). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v
občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 3 o. s. ř.). Podle § 2 odst. 6 zákona o silniční dopravě je linková osobní doprava
pravidelné poskytování přepravních služeb na určené trase dopravní cesty, při
kterém cestující vystupují a nastupují na předem určených zastávkách. Linkovou
osobní dopravu lze provozovat formou veřejné linkové dopravy nebo formou
zvláštní linkové dopravy, a to jako vnitrostátní nebo mezinárodní. Přitom se
rozumí
a) veřejnou linkovou dopravou doprava, při které jsou přepravní služby nabízeny
podle předem vyhlášených podmínek a jsou poskytovány k uspokojování přepravních
potřeb; pokud je doprava uskutečňována pro potřeby města a jeho příměstských
oblastí, jedná se o městskou autobusovou dopravu,
b) zvláštní linkovou dopravou doprava určených vybraných skupin cestujících s
vyloučením ostatních osob. Podle § 19 odst. 1 zákona o silniční dopravě závazkem veřejné služby se pro
účely tohoto zákona rozumí závazek, který dopravce přijal ve veřejném zájmu a
který by jinak pro jeho ekonomickou nevýhodnost nepřijal nebo by jej přijal
pouze zčásti. Závazek veřejné služby sjednává s dopravcem stát a hradí dopravci
prokazatelnou ztrátu vzniklou jeho plněním. Podle odst. 2 cit. ustanovení závazek veřejné služby spočívá v
a) závazku provozu, kterým je závazek dopravce zajistit provozování veřejné
linkové dopravy plynule a pravidelně podle schváleného jízdního řádu, včetně
provozování doplňkových přepravních služeb,
b) závazku přepravy, kterým je závazek dopravce přepravit cestující za
speciální cenu při splnění zvláštních podmínek,
c) závazku tarifním, kterým je závazek dopravce přepravit cestující nebo věci
za regulovanou cenu podle cenových předpisů, která je nižší, než ekonomické
jízdné nebo dovozné. Dle § 3 citovaného ustanovení závazek veřejné služby ve veřejné linkové dopravě
vzniká na základě písemné smlouvy uzavřené mezi dopravním úřadem, nebo jedná-li
se o mezinárodní veřejnou linkovou dopravu, Ministerstvem dopravy a spojů a
dopravcem. Linkou je dle § 2 odst. 11 zákona o silniční dopravě souhrn dopravních spojení
na trase dopravní cesty určené výchozí a cílovou zastávkou a ostatními
zastávkami, na níž jsou pravidelně poskytovány přepravní služby podle platné
licence a podle schváleného jízdního řádu, a spojem je dopravní spojení v rámci
linky, které je časově a místně určené jízdním řádem. Podle § 10 odst.
1 citovaného zákona dopravce, který má koncesi nebo povolení k
provozování silniční dopravy pro cizí potřeby a hodlá provozovat linkovou
osobní dopravu, může zahájit její provoz pouze na základě licence k provozování
linkové osobní dopravy (dále jen "licence") udělené dopravním úřadem nebo
Ministerstvem dopravy a spojů, jedná-li se o mezinárodní linkovou dopravu. O
licenci rozhoduje dle § 10 odst. 2 věty prvé zákona o silniční dopravy dopravní
úřad nebo Ministerstvo dopravy a spojů na základě žádosti dopravce. Podle § 18 zákona o silniční dopravě je dopravce ve veřejné linkové dopravě
mimo jiné je povinen zahájit provoz na lince ke dni, který je stanoven v
licenci, a provoz linky udržovat po dobu platnosti licence, vydat a uveřejnit
schválený jízdní řád, jeho změny, smluvní přepravní podmínky a tarif,
provozovat dopravu podle schváleného jízdního řádu, smluvních přepravních
podmínek a tarifu. Podle § 19a odst. 1 zákona o silniční dopravě se základní dopravní obslužností
území kraje rozumí zajištění přiměřené dopravy po všechny dny v týdnu z důvodu
veřejného zájmu, především do škol, do úřadů, k soudům, do zdravotnických
zařízení poskytujících základní zdravotní péči a do zaměstnání, včetně dopravy
zpět, přispívající k trvale únosnému rozvoji tohoto územního obvodu. Rozsah
podílu státu na jejím zajištění ve veřejném zájmu stanoví podle místních
podmínek území kraje a výše rozpočtových prostředků, které jsou k dispozici,
příslušný kraj. Dle odst. 2 citovaného paragrafu se rozhodováním o udělení licence jednotlivým
dopravcům a schvalováním jízdních řádů dopravců zabezpečuje základní dopravní
obslužnost vzájemným propojením jednotlivých linek a spojů a jejich propojením
s drážní dopravou. V případě, že se tímto způsobem nezabezpečí potřebná
základní dopravní obslužnost, je dopravní úřad oprávněn použít ustanovení § 19
o závazcích veřejné služby. Jak již v rozhodnutí ze dne 29. srpna 2008, č. j. 33 Odo 926/2006, Nejvyšší
soud ČR uvedl, při úvaze o povaze konkrétního právního vztahu mezi účastníky je
třeba vycházet z obsahu tohoto vztahu a ze vzájemného postavení jeho účastníků. V občanskoprávních vztazích nemá svůj základ plnění poskytnuté mezi účastníky v
rámci jejich existujícího právního vztahu, který není vztahem občanskoprávním. Občanskoprávní vztahy jako obecné soukromoprávní vztahy definuje občanský
zákoník v ustanovení § 1 obč. zák. jako majetkové vztahy fyzických a
právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem (§ 1 odst. 2
obč. zák.). Charakteristickým znakem občanskoprávních vztahů je především to, že jejich
subjekty ve vzájemném vztahu mají rovné postavení, tedy že jeden z účastníků
tohoto vztahu nemůže svým jednostranným úkonem či rozhodnutím založit povinnost
druhého účastníka vztahu a v rámci tohoto vztahu nemůže autoritativně vynucovat
splnění povinností druhého subjektu.
Naproti tomu veřejnoprávní vztahy jsou založeny na právně nerovném postavení
jejich subjektů, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech
subjektů mocensky - autoritativně a kdy rozhodnutí těchto orgánů nejsou závislá
na vůli subjektů (srovnej Jehlička/Švestka/Škárová a kolektiv, Občanský
zákoník, komentář, C. H. Beck, 9. vydání 2004, str. 19 - 20, a rozhodnutí
Ústavního soudu České republiky např. usnesení dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, svazek 3, č. 15, nález ze dne 1. prosince 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98,
svazek 12, č. 147, nález ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98,
svazek 12, č. 138, či usnesení ze dne 25. listopadu 1993, sp. zn. II. ÚS
75/93, svazek 2, č. 3, všechna publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky). Z uvedeného je zřejmé, že právní vztah založený rozhodnutím dopravního úřadu
podle § 19 odst. 3 zákona č. 111/1994 Sb. v cit. znění o závazku veřejné služby
je vztahem subordinačním, v němž jeho subjekty nemají rovné postavení; správní
orgán autoritativním rozhodnutím jednostranně ukládá a může vymáhat povinnosti
dopravce při zajištění závazku veřejné služby, přičemž je zároveň povinen
rozhodovat o výši prokazatelné ztráty. V posuzovaném případě tedy nejde o spor
vyplývající z občanskoprávního vztahu účastníků. Pravomoc soudu rozhodovat ve
věcech závazků veřejné služby podle citovaného ustanovení nevyplývá z § 7 odst. 1 o. s. ř. a není založena ani zákonem ve smyslu § 7 odst. 3 o. s. ř.;
rozhodovat o zaplacení prokazatelné ztráty měl ve sporném období správní orgán. K otázce charakteru právního vztahu mezi dopravcem a správním úřadem při
zajišťování závazku veřejné služby podle § 19 zákona o silniční dopravě se, jak
správně uvedla dovolatelka, vyjádřil již zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. v usnesení ze dne 21. května 2008, č. j. Konf 31/2007-82, podle
něhož příslušným vydat rozhodnutí ve věci sporu ze smlouvy o závazku veřejné
služby je správní orgán. V dané věci uzavřel, že smlouva o závazku veřejné
služby podle § 19 zákona o silniční dopravě je veřejnoprávní smlouvou –
dvoustranným právním úkonem, jenž ve smyslu § 159 odst. 1 zákona č. 500/2004
Sb., správního řádu, zakládá práva a povinnosti v oblasti veřejného práva, a je
zároveň smlouvou subordinační podle § 161 správního řádu. Současně dodal, že
úhrada prokazatelné ztráty či prokázaných nákladů bývá přímým důsledkem výkonu
vrchnostenské pravomoci ze strany jejích nositelů. Závěr o veřejnoprávním
charakteru této platby dále posiluje srovnání s dalšími případy vztahů mezi
vykonavatelem veřejné moci a poskytovatelem služby ve veřejném zájmu; bere-li
na sebe finanční protiplnění za poskytnutou službu podobu prokazatelné ztráty
či prokazatelných nákladů, děje se tak vždy jen v souvislosti s autoritativním
rozhodnutím. Významné je, že jednou ze zásadních povinností, která ze smlouvy dopravci
plyne, je provozování linkové osobní dopravy v takovém rozsahu, který naplní
zákonný požadavek zajištění dopravní obslužnosti v územním obvodu kraje.
Podstatný obsah této povinnosti není stanoven dohodou stran, nýbrž podmínkami
uvedenými v licencích. Licence je přitom individuálním správním aktem, který
vydává dopravní úřad k žádosti dopravce ve správním řízení podle § 10 a násl. zákona o silniční dopravě a který upravuje zejména formu linkové osobní odpravy
a vedení linky, datum zahájení provozu, dobu, na kterou se licence uděluje a
další podmínky. Vyhovění žádosti může být již v této fázi podmíněno
zabezpečením veřejného zájmu na uspokojování přepravních potřeb, neboť správní
orgán může od žadatele žádat, aby provozoval i jinou linku, aby navržená linka
byla vedena odlišně od žádosti dopravce nebo aby dopravce přijal závazek
veřejné služby (§ 12 odst. 2 zákona o silniční dopravě). Ještě před uzavřením
smlouvy o závazku veřejné služby jsou tedy povinnosti dopravce v podstatné míře
určeny individuálním správním aktem., který upravuje právě provozování veřejní
linkové osobní dopravy (tedy předmět smlouvy) a při uzavírání smlouvy se již na
nich nic nemění; autorem tohoto významného aktu (ostatně odvolací soud při
svých úvahách uvedl, že „základní podmínkou pro provozování veřejné osobní
linkové dopravy je vedle oprávnění podle živnostenského zákona /koncese/ právě
licence“) je dopravní úřad, který zastupoval žalovaného 1) při uzavření
smlouvy o vzniku závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě ze
dne 14. 4. 2003 a který vydáním licence vykonal svou vrchnostenskou pravomoc. Nejvyšší soud ČR neshledal důvodu nevztáhnout závěry citovaných rozhodnutí
zvláštního senátu a dovolacího soudu i na projednávanou věc, v níž jde o spor o
zaplacení prokazatelných ztrát, jež měly žalobkyni vzniknout při provozování
osobní veřejné linkové dopravy dle závazku veřejné služby. Lze tak uzavřít, že odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně)
rozhodl o věci, která nenáleží do pravomoci soudů. Tím je řízení zatíženo
zmatečností uvedenou v § 229 odst. 1 písm. a) o. s. ř., pro kterou nemůže
napadené rozhodnutí obstát. Dovolací soud proto zrušil rozhodnutí soudů obou
stupňů, současně rozhodl o zastavení řízení a postoupení věci. Nejvyšší soud s ohledem na již uvedený judikát Nejvyššího správního soudu sp. zn Konf 31/2007, podle něhož spory ze smluv o závazku veřejné služby ve veřejné
linkové dopravě dle § 19 zák. č. 111/1994, o silniční dopravě, přísluší
rozhodovat správnímu orgánu dle § 169 odst. 1 písm. d) zák. č. 500/2004 Sb.,
správní řád, tj. správnímu orgánu nadřízenému správnímu orgánu, který je
stranou veřejnoprávní smlouvy (krajský úřad Jihomoravského kraje je v dané věci
stranou předmětné smlouvy) a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. Komp. 1/2007 ze dne 31. 12. 2007, podle něhož je Ministerstvo vnitra
nadřízeným správním orgánem Kraje v řízení vedeném v samostatné působnosti, a
to bez ohledu na věcnou povahu, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, dospěl k
závěru, že ve věci uzavírání smluv o závazku veřejné služby v daném případě,
neboť zvláštní zákon nestanoví něco jiného, je příslušné k rozhodnutí, jak již
bylo uvedeno, Ministerstvo vnitra a jemu bude věc postoupena.
O nákladech řízení před soudem prvního stupně, nákladech odvolacího řízení a
nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243d odst. 1, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.