23 Cdo 3185/2011

23 Cdo 3185/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka

Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. ve

věci žalobkyně imAGe Alpha, a.s., se sídlem v Brně, Hlinky 110, PSČ 603 00, IČO

25754556, zastoupené Mgr. Evou Habánovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Ponávka

2, PSČ 602 00, proti žalovanému Česká pošta, s.p., se sídlem v Praze 1,

Politických vězňů 909/4, PSČ 225 99, IČO 47114983, o zaplacení částky 1 109 744

377,54 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm

51/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29.

března 2011, č. j. 12 Cmo 282/2010-443, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II). Žalobkyně se v řízení domáhala náhrady škody, kterou jí měl žalovaný způsobit

nedoručením dvou zásilek Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 53 Cm 82/2003, v němž jí bylo uloženo zaplatit České konsolidační agentuře

částku 1 109 744 377,51 Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně požádala dne 24. března

2005 a dále dne 26. září 2005 žalovaného o změnu místa dodání (dosílku) z

adresy P. na adresu, B. Dále vzal za prokázané, že žalovaný následně doručoval

žalobkyni v rámci soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 82/2003 dvě poštovní zásilky. Žalobkyně v tomto řízení vystupovala

jako žalovaná, vůči níž se žalobkyně Česká konsolidační agentura domáhala

zaplacení částky 1 109 744 377,54 Kč s příslušenstvím. První zásilkou bylo

usnesení Městského soudu v Praze o zamítnutí návrhu na osvobození od soudního

poplatku z odvolání na č. l. 140, které bylo podáno žalovanému k doručení dne

13. července 2005, a druhou zásilkou bylo usnesení o zastavení odvolacího

řízení pro nezaplacení soudního poplatku na č. l. 144, k doručení podáno dne

18. srpna 2005. Obě zásilky byly adresovány do sídla žalobkyně na adrese P. a v

obou případech odesílatel – Městský soud v Praze zásilky opatřil pokynem -

„sídlo zapsané v obchodním rejstříku – lze vždy uložit“. Žalobkyně si zásilky v

úložní době nevyzvedla, a proto je žalovaný vrátil dle zmíněného pokynu

odesílateli – Městskému soudu v Praze. Tím nabylo rozhodnutí Městského soudu v

Praze o povinnosti žalobkyně zaplatit České konsolidační agentuře žalovanou

částku právní moci. V řízení bylo dále zjištěno, že žalobkyně v exekučním řízení uhradila České

konsolidační agentuře částku 5 843 980,41 Kč, a na tuto částku v průběhu řízení

svoji žalobu omezila. Postup při doručování zásilek, jestliže je dohodnuta dosílka, vyplývá podle

soudu prvního stupně z Poštovního věstníku s opatřením č. 20 - Poštovní

podmínky a z opatření č. 21 - Základní kvalitativní požadavky. Dosílku však

nebylo možno v daném případě realizovat, pokud byl odesílatelem Městský soud v

Praze a na zásilkách uváděl pokyn - „sídlo zapsané v obchodním rejstříku – lze

vždy uložit“. Žalovaný byl podle závěru soudu prvního stupně povinen vycházet

při doručování obou předmětných poštovních zásilek z příslušných ustanovení

občanského soudního řádu ve znění účinném v roce 2005 (dále jen „o. s. ř.“). Jednalo se o ustanovení § 47 odst. 1 o. s. ř., podle něhož písemnost určenou

právnické osobě soud předá doručujícímu orgánu k doručení na adresu jejího

sídla zapsanou v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku nebo na adresu, kde

skutečně sídlí. Podle odstavce 3 téhož ustanovení nebyl-li na adrese uvedené v

odstavci 1 zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn za právnickou osobu písemnost

přijmout, doručující orgán písemnost uloží.

Z uvedeného kogentního ustanovení

občanského soudního řádu dovodil soud prvního stupně povinnost žalovaného

poštovní zásilku obsahující písemnost soudu vydanou v rámci občanského soudního

řízení a určenou právnické osobě vždy uložit, a tedy ji nedosílat adresátovi na

jinou adresu. Žalovaný tudíž prováděl doručování obou předmětných zásilek v

souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu o doručování. Soud prvního stupně dále uvedl, že odpovědnost za škodu vzniklou při

poskytování poštovních služeb je stanovena v § 12 odst. 1 zákona č. 29/2000

Sb., o poštovních službách a změně některých zákonů (zákon o poštovních

službách), tak, že za škodu vzniklou při poskytování poštovních služeb odpovídá

provozovatel v rozsahu stanoveném tímto zákonem a poštovní smlouvou a podle §

13 odst. 1 citovaného zákona odpovídá pouze za škodu vzniklou ztrátou,

poškozením nebo úbytkem obsahu poštovní zásilky, a to jen v rozsahu sjednaném v

poštovní smlouvě. Za jinak vzniklé škody na poštovní zásilce odpovídá, jen

bylo-li to v poštovní smlouvě sjednáno. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný postupoval při doručování v

souladu s občanským soudním řádem a neporušil žádné zákonné povinnosti, a to

jak ze zákona o poštovních službách, tak příslušných ustanovení Poštovních

podmínek. Soud prvního stupně také přihlédl k tomu, že v době, kdy měla žalobkyně s

žalovaným dohodu o dosílce, byla budova v P., kde měla žalobkyně sídlo, v

rekonstrukci a výpověď dostali všichni nájemníci, protože se budova

přestavovala na hotel. Žalobkyni tudíž muselo být známo, že její pobyt v B. není jen dočasný, ale že se do svého sídla tak, jak je zapsáno v obchodním

rejstříku, již nikdy nevrátí. Změnu zápisu o sídle žalobkyně neučinila,

přestože jí tuto povinnost obchodní zákoník ukládá. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. března 2011, č. j. 12 Cmo 282/2010-443, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem

I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního

stupně. Odvolací soud dále potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že pošta

musela při doručování postupovat podle příslušných ustanovení občanského

soudního řádu týkajících se doručování. Bylo však nutno posoudit, zda nedošlo

žalovaným k porušení jeho povinností z uzavřené smlouvy o tzv. „dosílce“. Odpovědnost za škodu se přitom neřídí § 12 zákona o poštovních službách, jak

nesprávně dovodil soud prvního stupně, nýbrž obecnou úpravou podle § 373 a

násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), příp. podle § 420 občanského

zákoníku (dále jen „obč. zák.“); je tudíž nutno zkoumat existenci tří

předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, tj. porušení povinnosti, vznik škody

a příčinnou souvislost mezi vznikem škody a porušením povinnosti. Pošta přitom

nemohla doručovat zásilku na dvě různá místa, tj. na adresu podle sídla

právnické osoby a na adresu podle dispozic adresáta ve smlouvě o tzv. dosílce. Dispozice odesílatele na zásilce - Městského soudu v Praze - dosílku vyloučily.

Údaj, který Městský soud uvedl na obálce - „sídlo zapsané v obchodním rejstříku

– lze vždy uložit“ je třeba vykládat podle odvolacího soudu podle jeho obsahu a

z hlediska potřeb doručování těchto písemností vyjádřených v § 47 o. s. ř. tak,

že odesílatel požadoval, aby doručení předmětných zásilek proběhlo do sídla

adresáta, uvedeného v obchodním rejstříku. V tomto smyslu bylo nutno rovněž

vyložit i bod 3 žádosti o dosílku, ve kterém se uvádí: Dosílat nelze zásilky s

dispozicí odesílatele „Nedosílat“ atd. Toto ustanovení nelze vykládat tak, že

jen v případě, kdy odesílatel uvede na zásilce „Nedosílat“, bude takto poštou

postupováno. Smyslem pokynu odesílatele soudu „sídlo zapsané v obchodním

rejstříku – lze vždy uložit“ bylo totéž jako v pokynu „Nedosílat“. Odvolací soud se z uvedených důvodů ztotožnil se soudem prvního stupně, že

žalovaný neporušil právní povinnosti při doručování předmětných zásilek, a ani

nedošlo k porušení smluvních povinností vyplývajících ze smlouvy o tzv. dosílce. Za této situace se již nezabýval zbylými předpoklady odpovědnosti za

škodu, tj. příčinnou souvislostí mezi porušením povinnosti a vznikem škody. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání

zakládá dovolatelka na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uvedla, že

uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalobkyně nejprve podrobně vysvětlila svůj názor na právní režim jejího vztahu

s žalovaným ohledně dosílky. Tato smlouva byla podle jejího názoru uzavřena

podle § 269 odst. 2 obch. zák. Smlouva o dosílce není službou, která by byla

upravena zákonem o poštovních službách, a nevztahují se na ni ani Poštovní

podmínky č. 13838/05-608, ani Poštovní podmínky č. 20/2005, nejde tudíž o

poštovní smlouvu. Liberační důvody podle § 12 a § 13 tohoto zákona tudíž nelze

použít. Přesto dovolatelka následně poukázala na článek 27 odst. 1 uvedených

Poštovních podmínek, kde je upravena situace, kdy žalovaný (podnik) může dodat

zásilku v jiné než v poštovní adrese uvedené v místě, pokud se o novém místě

pobytu adresáta dozvěděl od adresáta. V dané věci žalovaný adresu žalobkyně

nepochybně znal, neboť o tom sjednal s žalobkyní smlouvu o dosílce. Jedinou výjimkou, která žalovanému umožňuje zásilku nedodat na sjednanou

adresu, je podle názoru dovolatelky situace, kdy odesílatel uvedl na poštovní

zásilku výslovně poznámku „Nedosílat“, což odesílatel v dané věci neučinil. Dovolatelka dále poukázala na Instrukci Ministerstva spravedlnosti České

republiky č. 8/1998 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti o

označování zásilek, v níž je důsledně rozlišováno označování zásilek

„nedosílat“ a označení zásilek “lze vždy uložit“. Tato směrnice podle názoru

dovolatelky nepochybně provádí a upřesňuje doručování ve smyslu příslušných

ustanovení občanského soudního řádu, soud prvního stupně však doručení ve

smyslu textu této směrnice neposuzoval. Problematika tzv. „dosílek“ je upravena

pouze v „Opatření Českého telekomunikačního úřadu“, který dovolatelka blíže

nespecifikuje.

Dovolatelka dále uvedla, že u předmětné zásilky nebyla pro doručení použita

obálka podle § 13 odst. 1 citované Instrukce Ministerstva spravedlnosti č. 8/1998 Sbírky instrukcí a sdělení Ministerstva spravedlnosti, a to obchodní

balíky, profi balíky a platební doklady SIPO – upomínky. Zásilka předaná

Krajským soudem v Brně (správně Městským soudem v Praze) k dodání žalobkyni

nebyla ani jednou z výjimek ve smlouvě uvedených. Tuto skutečnost ani

předložené zásilky ve smyslu textu uvedené směrnice však soud prvního stupně

naprosto nepřezkoumal, ani se k tomuto tvrzení žalobkyně nijak nevyjádřil,

přičemž nepochybně uvedená směrnice právě provádí a upřesňuje doručování ve

smyslu příslušných ustanovení občanského soudního řádu. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu nesprávný výklad pojmů „nedosílat“ a

„lze vždy uložit“. Pouze první pojem podle jejího názoru přímo direktivně

stanoví, že zásilka nesmí být dosílána, kdežto druhý dává doručujícímu subjektu

vždy možnost, aby zásilku uložil, ale pouze tehdy, pokud mu nemůže zásilku

doručit. V dané věci byla žalovanému dána možnost zásilky doručit, a to na

adresu, kterou mu „příjemce zásilky výslovně označil za adresu doručující“. Dovolatelka také namítla, že ve smlouvě o dosílce se s žalovaným dohodla, jaké

zásilky jí nebude dosílat; nehodlal-li žalovaný doručovat ještě jiné typy

zásilek, pak dovolatelku uvedl v omyl, neboť na dosílku spoléhala. V tomto

spatřuje dovolatelka porušení povinností žalovaným vyplývajících ze smlouvy o

dosílce, neboť ji nedostatečně informoval a uvedl v omyl. Vznik škody je tak

nasnadě a byl dovolatelkou doložen, příčinná souvislost mezi vznikem škody a

porušením povinností ze smlouvy žalovaným je z pohledu žalobkyně

„neoddiskutovatelná“. Otázka posouzení rozsahu smluvního ujednání a postupu žalovaného při doručování

soudní zásilky má podle názoru dovolatelky zásadní právní význam. Dovolatelka

navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně

k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání postavil za všechny závěry odvolacího

soudu. Dovolání hodnotí jako nedůvodné, tvrzení, jimiž se žalobkyně snaží

dovodit odpovědnost žalovaného, jsou právně irelevantní a zjevně účelová. Dovolatelka v podstatě opakuje argumentaci, s níž se již soudy obou stupňů

vypořádaly ve svém rozhodování. Při doručování obou předmětných zásilek podaných Městským soudem v Praze

žalovaný nepochybil a postupoval v souladu se zákonem i v souladu s

odesílatelem uzavřenou poštovní smlouvou. Zdůraznil, že poskytuje poštovní

služby podle § 1 odst. 2 zákona o poštovních službách vždy na základě uzavřené

poštovní smlouvy, která je jako smlouva sui generis výslovně upravena

ustanoveními § 4 až 15 zákona o poštovních službách. Ve smyslu § 4 odst. 1

zákona o poštovních službách jsou obsahem poštovní smlouvy práva a povinnosti

vyplývající z poštovních podmínek platných pro odesílatelem zvolenou službu. Žalovaný vysvětlil, že je vždy povinen řídit se zákonem o poštovních službách a

poštovní smlouvou a dále ustanovením § 47 o. s. ř. ve znění účinném v době

doručování obou zásilek. Podle ustanovení § 47 o. s. ř.

v tehdy platném znění

písemnost určenou právnické osobě soud předá doručujícím orgánu k doručení na

adresu jejího sídla zapsanou do obchodního nebo jiného rejstříku nebo na

adresu, kde skutečně sídlí. Toto místo vždy zásadně určuje soud jako

odesílatel, tedy subjekt, s nímž žalovaný uzavírá poštovní smlouvu, a to

určením adresy. Jestliže tedy odesílatel Městský soud v Praze v obou v žalobě

zmiňovaných případech dosílku vyloučil, musel se žalovaný jako poskytovatel

poštovních služeb řídit touto dispozicí odesílatele a uzavřenou poštovní

smlouvou, a zásilky adresátovi na jinou adresu dosílat nesměl. Dále byl povinen

se řídit § 47 odst. 3 o. s. ř. v tehdy účinném znění, podle něhož nebyl-li na

adrese uvedené v odstavci 1 zastižen nikdo, kdo by byl oprávněn za právnickou

osobu písemnost přijmout, doručující orgán písemnost uloží. Kogentní ustanovení

§ 47 o. s. ř. je přitom závazné i pro žalobkyni jako příjemkyni zásilky. Pokud

by tedy žalovaný obě zásilky přeposílal, porušil by jak poštovní smlouvu, tak

zákon. Žalobkyně tedy musela, nebo měla vědět, že dosílka soudních písemností

určených žalobkyni je podle § 47 o. s. ř. z režimu dosílky vyloučena, když

navíc z poučení obsaženého na tiskopisu žádosti o dosílku vyplývá, že zásilky,

které obsahují odesílatelovu dispozici vylučující dosílku, se nedosílají. Pokud žalobkyni v souvislosti s pravomocným rozhodnutím Městského soudu v Praze

vznikla povinnost zaplatit České konsolidační agentuře jakoukoliv částku,

nemůže mít tato skutečnost podle názoru žalovaného žádnou souvislost s jednáním

žalovaného, ale byla vyvolána výhradně zanedbáním péče žalobkyně o své

záležitosti (neprovedení změny zápisu sídla v obchodním rejstříku bez

zbytečného odkladu a nesdělení adresy pro doručování Městskému soudu v Praze). Mezi jednáním žalovaného při poskytování poštovních služeb a majetkovými dopady

vyvolanými rozhodnutími Městského soudu v Praze vydanými pod sp. zn. 53 Cm

82/2003 nemůže být jakákoliv příčinná souvislost. Podle žalovaného není náhrada škody, tak jak ji žalobkyně požadovala,

přípustná. Ustanovením § 12 odst. 1 zákona o poštovních službách, podle něhož

provozovatel poštovních služeb odpovídá za škodu vzniklou při poskytování

poštovních služeb v rozsahu stanoveném tímto zákonem a poštovní smlouvou, je

vyloučena aplikace § 420 obč. zák., či § 373 a násl. obch. zák. Podle

ustanovení § 13 odst. 1 zákona o poštovních službách odpovídá provozovatel

poštovních služeb pouze za škodu vzniklou ztrátou, poškozením nebo úbytkem

obsahu poštovní zásilky, a to jen v rozsahu sjednaném v poštovní smlouvě. Za

jinak vzniklé škody na poštovní zásilce provozovatel poštovních služeb

odpovídá, jen bylo-li to v poštovní smlouvě sjednáno. Poštovní smlouvy, resp. Poštovní podmínky však odpovědnost žalovaného jako provozovatele poštovních

služeb za žádné jinak vzniklé škody nezakládají. Žalovaný dále poukázal na skutečnost, že žádost o dosílku nezakládá zvláštní

samostatný smluvní vztah mezi provozovatelem poštovních služeb a adresátem, ale

jde jen o žádost adresáta podle článku 27 Poštovních podmínek o službu zasílání

zásilek na jinou adresu.

Jde stále o poštovní činnost, o postup provozovatele

poštovních služeb v rámci toho kterého smluvního vztahu z poštovní smlouvy,

uzavírané vždy mezi odesílatelem a provozovatelem poštovních služeb. Žalovaný

jako provozovatel poštovních služeb přitom musí vždy respektovat obsah s

odesílatelem uzavřené poštovní smlouvy a zákonná omezení, přičemž adresát nesmí

měnit žádostí o dosílku ty dispozice odesílatele a zákonné důvody, které

dosílku vylučují. Žalovaný navrhl odmítnutí dovolání jako nepřípustného. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§

10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu

pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části

první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský

soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího

soudu bylo podáno včas oprávněnou osobou a že obsahuje stanovené náležitosti,

nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí

odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek

uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku

odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud

prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán

právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový

případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost

dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána

tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a

dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po

právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí

odvolacího soudu zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku,

která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy

rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka

posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2

písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není

založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu

má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává

tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v

ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí

odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Teprve za situace, kdy dovolací soud shledá přípustnost dovolání pro zásadní

právní význam napadeného rozsudku, může se zabývat uplatněnými dovolacími

důvody. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se

závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také

dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím

důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2

písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na

nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3

věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán

uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu

má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch,

na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem

dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil. V dovolacím řízení tedy nemůže být přezkoumáván závěr odvolacího soudu, že na

daný případ nelze aplikovat ustanovení § 12 a 13 zákona o poštovních službách,

neboť tento závěr dovolatelkou napaden nebyl. Dovolatelka v dovolání uvádí, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §

241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která

mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího

soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z obsahu dovolání se však

podává, že dovolatelka uplatňuje pouze dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm

b) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na posouzení otázky, zda žalovaný

dodržel svoje povinnosti při doručování dvou poštovních zásilek Městského soudu

v Praze v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 53 Cm 82/2003 žalobkyni. Dovolací soud je při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán skutkovými zjištěními učiněními v řízení, které nemůže

přezkoumávat. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že ve věci vedené u Městského

soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 82/2003, bylo vydáno usnesení o zamítnutí

návrhu na prominutí soudního poplatku z odvolání a usnesení o zastavení

odvolacího řízení a obě usnesení byla předána žalovanému k doručení žalobkyni

na její adresu zapsanou v obchodním rejstříku s pokynem na obálce „sídlo

zapsané v obchodním rejstříku – lze vždy uložit“. Po uložení zásilky a marném

uplynutí úložní doby vrátil žalovaný obě zásilky odesílateli. Dovolatelka opřela své dovolání jednak o námitku nesprávné aplikace zákona č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, a na něj navazujících Poštovních podmínek

vydaných Českým telekomunikačním úřadem pod č.

13838/05-608 (dále jen „Poštovní

podmínky“), když argumentovala tím, že smlouva o dosílce se neřídí zákonem o

poštovních službách, nýbrž zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem (dále

také „obch. zák.“), jednak o námitku, že odesílatel – Městský soud v Praze

neučinil výslovně pokyn „nedosílat“. Žalovaný měl porušit svoji povinnosti tím,

že v rozporu se smlouvou o dosílce nedoslal dvě zásilky Městského soudu v Praze

v řízení vedeném u tohoto soudu pod sp. zn. 53 Cm 82/2003 žalobkyni. Dovolatelka rovněž namítla, že ji žalovaný uvedl v omyl, když ji nedostatečně

informoval ohledně svých povinností. Ze skutkových zjištění vyplývá, že k dosílání mělo docházet na základě žádosti

dovolatelky dané žalovanému na jeho tiskopisu s názvem „Žádost o změnu místa

dodání/dosílka/“, který obsahuje poučení, že nelze dosílat zásilky s dispozicí

odesílatele „Nedosílat“. Dovolatelka v dovolání poukazuje na zjištění, že tento pokyn odesílatel – soud

v posuzované věci ani v jednom případě nedal a má za to, že pokynem „uložit, i

když je adresát neznámý nebo se odstěhoval“ neměl odesílající soud v úmyslu

dosílku zakázat. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky ustanovení § 237

odst. 3 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2010, sp. zn. 21 Cdo 1982/2009, a s úpravou občanského soudního řádu. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vyšel i odvolací soud a

jímž je vázán i soud dovolací, byla zásilka obsahující usnesení o zamítnutí

návrhu na osvobození od soudního poplatku a zásilka obsahující usnesení o

zastavení odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku předána poště s

pokynem „Sídlo zapsané v obchodním rejstříku, lze vždy uložit“. Výklad tohoto pokynu je nutno učinit s přihlédnutím k ustanovením občanského

soudního řádu upravujícím doručování zásilek, a to podle úpravy účinné k datu

doručování těchto zásilek. Doručování právnickým osobám bylo upraveno v ustanovení § 47 o. s. ř. Podle

jeho odstavce 1 platilo, že písemnost určenou právnické osobě soud předá

doručujícímu orgánu k doručení na adresu jejího sídla zapsanou do obchodního

nebo jiného veřejného rejstříku nebo na adresu, kde skutečně sídlí. Jestliže

právnická osoba o to požádá, soud předá písemnost k doručení na jinou adresu v

České republice, kterou mu sdělila; to neplatí, nemůže-li jí být písemnost v

označeném místě doručena způsobem předepsaným tímto zákonem. V odstavci 3 téhož

ustanovení byla stanovena povinnost doručujícího orgánu písemnost uložit v

případě, že nebyl na adrese uvedené v odstavci 1 zastižen nikdo, kdo by byl

oprávněn doručovanou písemnost převzít. Podle § 47 odst. 4 o. s. ř.

platilo, že byla-li písemnost doručována na adrese

sídla zapsaného v obchodním nebo jiném veřejném rejstříku, je uložení

písemnosti, kterou si právnická osoba nevyzvedla do 3 dnů, nebo, jde-li o

písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, do 10 dnů od uložení,

neúčinné, jestliže právnická osoba soudu prokáže, že v den, kdy nebyl zastižen

nikdo, kdo by byl oprávněn podle odstavce 2 za ni písemnost přijmout, a v době

do 3 dnů, nebo, jde-li o písemnost, která má být doručena do vlastních rukou, v

době do 10 dnů od uložení, ve skutečnosti sídlila jinde a že bez zbytečného

odkladu požádala o změnu zápisu jejího sídla v obchodním nebo jiném veřejném

rejstříku. Z těchto ustanovení tedy vyplývá, že doručující orgán v případě, že na adrese

podle § 47 odst. 1 o. s. ř. nebyl zastižen nikdo, kdo byl oprávněn doručovanou

písemnost přijmout, byl povinen zásilku uložit. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 26. října 2010, sp. zn. 21 Cdo 1982/2009, (když

vycházel rovněž z občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince

2006) judikoval, že soud doručuje písemnosti mimo jiné prostřednictvím

doručujících orgánů (§ 45 odst. 2 o. s. ř.), k nimž patřili též provozovatelé

poštovních služeb (§ 45a odst. 1 o. s. ř.); prostřednictvím provozovatelů

poštovních služeb bylo možné písemnosti doručovat, jen jestliže podle uzavřené

poštovní smlouvy vznikne povinnost provozovatele poštovních služeb dodat

zásilku obsahující písemnost způsobem, který je předepsán pro doručování

písemností občanským soudním řádem (§ 45a odst. 3 část věty před středníkem o. s. ř.). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí současně dospěl k závěru, že z ustanovení §

45a odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. je třeba současně dovodit, že

účinné jsou pouze takové úkony provozovatele poštovních služeb, jenž převzal od

soudu k doručení zásilku s písemností, jestliže odpovídají požadavkům, které

předepisoval pro doručování písemností občanský soudní řád; to samozřejmě platí

i tehdy, kdyby takový úkon sice byl v souladu s příslušnými (řádně schválenými)

Poštovními podmínkami, avšak by nevyhovoval požadavkům občanského soudního

řádu. Z uvedeného důvodu tedy nebylo možné vycházet z úkonů „dosílky“ (dodání

zásilky na jiném místě než v označené adrese pro doručení), neboť odporovaly

postupu, který byl předepsán pro doručování písemností občanským soudním řádem. Závěry odvolacího soudu v dané věci jsou v souladu s tímto judikátem Nejvyššího

soudu. V případě doručování písemností podle občanského soudního řádu tedy

„dosílka“ nebyla možná a této skutečnosti si musela být vědoma i žalobkyně,

neboť vychází ze zákonné úpravy. Nemůže proto též namítat, že ji žalovaný uvedl

v omyl, když ji nedostatečně informoval ohledně svých povinností. I když tedy

žalobkyně požádala žalovaného o dosílání zásilek, musela učinit opatření, aby

na adrese svého sídla zapsaného v obchodním rejstříku zajistila přebírání

soudních zásilek. Měla samozřejmě též podle § 47 odst. 1 druhé věty o. s. ř. možnost požádat o doručování soudních písemností na jinou adresu.

Námitky dovolatelky nezakládají otázku zásadního právního významu, když

odvolacímu soudu nelze ničeho vytknout, neshledal-li postup žalovaného, který

doručoval podle občanského soudního řádu, a tedy zásilky nedosílal, z tohoto

důvodu protiprávním. Za situace, kdy nebylo shledáno porušení povinností žalovaným při

doručování obou předmětných písemností žalobkyni, bylo by již nadbytečné

zabývat se zkoumáním, zda byly naplněny ostatní podmínky odpovědnosti za škodu,

jak správně dovodil odvolací soud. Přesto Nejvyšší soud nad rámec dané věci

konstatuje, že i kdyby došlo k porušení povinností žalovaného při doručování

předmětných poštovních zásilek, nebyla by naplněna další z podmínek vzniku

odpovědnosti za škody, a sice existence příčinné souvislosti mezi porušením

povinnosti žalovaným a vznikem škody žalobkyni, neboť žalobkyně měla zajistit

přebírání soudních zásilek v místě svého sídla zapsaného do obchodního

rejstříku. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první ve

spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224

odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když žalovanému žádné náklady

dovolacího řízení nevznikly. Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.