23 Cdo 3294/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci
žalobkyně J. a.s., zastoupené JUDr. R. K., advokátem, proti žalované B. s.r.o.,
zastoupené Mgr. M. P., advokátkou, o 420 000 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 315/2006, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 2009, č.j. 2 Cmo 2/2009-297,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. dubna 2009, č.j. 2 Cmo 2/2009-297,
potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2008, č.j. 41 Cm
315/2006-257, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 420 000 Kč s
úrokem z prodlení ve výši 0,5% za každý den prodlení z částky 420 000 Kč od
21.9.2002 do zaplacení.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně
má nárok na doplacení kupní ceny na základě kupní smlouvy uzavřené s žalovanou
dne 16.3.2001. Oba soudy neuznaly námitku žalované, že uplatila vůči žalobkyni
slevu z kupní ceny z titulu vad koupeného zboží a není povinna doplatit jeho
cenu. Vyšly ze zjištění, že nebylo najisto postaveno, zda vady vytčené
žalovanou existovaly v době podpisu smlouvy, zda se jednalo o vady, za které by
žalobkyně odpovídala ve smyslu § 425 obchodního zákoníku - dále jen „obch.
zák.“. Vyšly ze skutečnosti, že prodávané zařízení bylo v době uzavření kupní
smlouvy provozuschopné, byť značně opotřebené, a že při předání zboží dne
28.2.2002 nebyly žalobkyni vytčeny žádné jeho vady. Odvolací soud stejně jako
soud prvního stupně uzavřel, že pokud nebyla žalovanou prokázána vadnost
předmětného koupeného zařízení, nebyla oprávněna uplatnit u prodávající
žalobkyně slevu z kupní ceny a je povinna kupní cenu doplatit.
Odvolací soud neshledal důvodnou ani námitku žalované o nesprávně vystavené
plné moci právního zástupce žalobkyně. Při jednání odvolacího soudu dne
28.4.2009 žalobkyně předložila řádnou plnou moc právního zástupce JUDr. R. K.,
udělenou mu předsedou představenstva a členem představenstva, tak jak
odpovídalo zapsanému způsobu jednání za společnost v obchodním rejstříku.
Odvolací soud konstatoval, že i kdyby plná moc nedostatky vykazovala, byl
takový nedostatek předložením řádné plné moci zhojen.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť má za to, že
dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c)
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a dovolává se důvodu nesprávného
právního posouzení podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., spočívající podle
dovolatelky v omylu odvolacího soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový
stav. Zároveň uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Poukazuje na skutečnost, že při jednání u soudu
prvního stupně nebyl RNDr. B., jako člen představenstva, zmocněn k jednání za
společnost žalobkyně na základě plné moci z 5.1.2006 - z důvodu její
neplatnosti. Za dané situace nesměl podle dovolatelky soud prvního stupně vydat
rozhodnutí ve věci a řízení mělo být zastaveno. Odvolací soud však nesprávně
dovodil, že nedostatek řádné plné moci byl zhojen při jednání odvolacího soudu
dne 28.4.2009 předložením řádné plné moci právního zástupce JUDr. R. K.,
udělenou tomuto advokátu předsedou představenstva a členem představenstva
společnosti žalobkyně v souladu se způsobem jednání za společnost zapsaným v
obchodním rejstříku. Dovolatelka se domnívá, že předložením této řádné plné
moci mohl být odstraněn nedostatek řádného zastoupení účastníka jen v odvolacím
řízení, ale nikoliv již před soudem prvního stupně. Navrhla proto, aby rozsudek
odvolacího soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná
ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání
proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí
účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle
dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí
odvolacího soudu (28.4.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle
občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009
Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§ 240 odst. 1
o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve
zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího
soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
V dané věci není dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani
podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně
nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní
stránce zásadní význam a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o
věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž
rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen.
Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy,
jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v
posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů
vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený
rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud
činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není
založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za
použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.,
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je
ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu
rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá
zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu
jiné otázky, zejména posouzení správnosti skutkových zjištění (srov. §
242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud pochybil, připustil-li v odvolacím
řízení napravení nedostatku v řízení před soudem prvního stupně spočívající v
nedoložení řádné plné moci účastníka, a že je tím řízení postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je třeba konstatovat, že
správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v §
241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. může dovolací soud přezkoumat při možné
přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen
výjimečně, a to v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze
střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního)
předpisu. V dané věci však nastolená procesněprávní otázka nesprávného právního
posouzení nedostatku řádného zastoupení účastníka nebyla odvolacím soudem
řešena v rozporu s procesněprávním předpisem (§ 32 odst. 1, § 104 o. s. ř.).
Podle § 32 odst. 1 o. s. ř. kdo v řízení vystupuje jako zástupce účastníka,
popřípadě jako jeho další zástupce, musí své oprávnění doložit již při prvním
úkonu, který ve věci učinil.
Ustanovení § 104 odst. 2 o. s. ř. stanoví, že pokud jde o nedostatek podmínky
řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření.
Pokud není splněna procesní povinnost podle § 32 odst. 1 o. s. ř., jde o
nedostatek řízení, který lze odstranit, a nesplnění této procesní povinnosti
není překážkou v postupu řízení, která by sama o sobě vedla k zastavení řízení
(§ 104 odst. 1, 2 o. s. ř.) – srov. komentář k § 28 o. s. ř., uvedený v knize
Občanský soudní řád, komentář, Jaroslav Bureš, Ljubomír Drápal, Zdeněk Krčmář a
kol., C.H.BECK, 2006, str. 117.
Dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl v souladu se shora
uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu a postupoval rovněž v souladu s
konstantní judikaturou – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
28.12.1983, sp.zn. 3 Cz 88/83, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod označením R 12/1985, v němž bylo judikováno: „Jestliže ten, kdo
vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal
plnou mocí, předloží dodatečně ve lhůtě určené soudem plnou moc, je tím uvedený
nedostatek zhojen a byly tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem
účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci“. Dále je možno odkázat na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11.12.1997, sp. zn. 2 Cdon 495/97,
publikované v Soudní judikatuře pod označením SJ 40/1998, v němž byl přijat
závěr: „Jestliže zástupce účastníka předloží soudu k průkazu zastoupení při
podání odvolání procesní plnou moc vystavenou až po dni podání odvolání, je tím
nedostatek průkazu zastoupení zhojen. Odmítnout odvolání jako podané osobou
neoprávněnou z tohoto důvodu nelze; nedostatek průkazu procesní plné moci je
nedostatkem podmínky řízení, který lze odstranit (§ 104 odst. 2 o. s. ř.)“.
Nejvyšší soud uzavřel, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve smyslu § 237
odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, neřešil-li odvolací soud
položenou procesní otázku nedostatku plné moci v rozporu s právní úpravou.
Dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené
rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Dovolání žalované není tedy podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné,
proto jej dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace,
kdy žalobkyni žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči
žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu