23 Cdo 3301/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně PROBO BUS a. s., se sídlem v Králově Dvoře, Pod Hájem 97, PSČ
267 01, IČO 28170954, zastoupené JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem, se
sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ 120 00, proti žalované BT Golf, s. r.
o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 815/53, PSČ 110 00, IČO 27160696,
zastoupené JUDr. Lubomírem Kadaně, advokátem, se sídlem v Praze 2, Vinohradská
10, PSČ 120 00, o zaplacení částky 140 802 Kč s příslušenstvím, vedené u
Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 26/2012, o dovolání žalované proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2013, č. j. 12 Cmo
82/2013-151, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího
řízení částku 8 518 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Jiřího Matznera, Ph.D., advokáta, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, PSČ
120 00.
Stručné odůvodnění:
(§ 243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu)
Dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2013,
č. j. 12 Cmo 82/2013-151, není přípustné podle § 237 občanského soudního řádu
(dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky
hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Žalovaná sice v
dovolání vymezila čtyři otázky, jejichž vyřešení považuje za rozhodné pro
přijetí správného rozhodnutí v dané věci, z čehož lze usuzovat, že žalovaná
spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že tyto otázky nebyly
dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, vytýčení těchto otázek však
nemůže z důvodů níže uvedených založit přípustnost dovolání v dané věci. První otázku formulovala dovolatelka takto: Je možno považovat pouhou
telefonickou poptávku za návrh na uzavření smlouvy v situaci, kdy subjekt,
kterému poptávka směřuje, výslovně požaduje zaslání elektronické objednávky? Tato otázka však přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na řešení této
otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Podle skutkového zjištění
soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího žalovaná po telefonickém jednání
učinila objednávku na webovém rozhraní žalobkyně. Dovolatelka dále považuje za nezbytné řešit otázku, zda je možno platně sjednat
povinnou elektronickou formu právního úkonu. Za nezbytné pro správné rozhodnutí
ve věci považuje dovolatelka také vyřešení v pořadí třetí otázky - jaké jsou
nároky na obsah elektronického právního úkonu (nikoliv elektronického právního
úkonu, který se dle ustanovení § 40 obč. zák. považuje za písemný právní úkon). Tyto otázky rovněž nemohou založit přípustnost dovolání. Obecná úprava právních úkonů jako základní úprava právních úkonů v celém
soukromém právu byla do 31. prosince 2013 obsažena v ustanoveních § 34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „obč. zák. 1964“). Ustanovení § 40 odst. 3 a 4 obč. zák. 1964 připouští,
aby právní úkon byl učiněn elektronickými prostředky, přičemž upravuje, ve
kterých případech se takto učiněný právní úkon považuje za právní úkon učiněný
v písemné formě. V ostatních případech o písemný právní úkon nejde, jde tedy o
právní úkon bezformální. Zda na základě takto učiněného projevu vůle dojde ke
vzniku, změně nebo zániku příslušného soukromoprávního vztahu, je nutno
posoudit podle toho, o jaký právní vztah má jít. Zákon tudíž stanoví stejné
náležitosti u bezformálních právních úkonů, ať jsou učiněny ústně,
elektronicky, či konkludentně. Přípustnost dovolání nemůže založit i otázka,
zda je možno platně sjednat povinnou elektronickou formu právního úkonu, když
ze skutkového zjištění soudů nižších stupňů nevyplývá, že by žalovaná měla
činit jinou objednávku, než objednávku učiněnou na webové rozhraní žalobkyně. Přípustnost dovolání nemůže založit ani čtvrtá otázka vytyčená žalovanou, a
sice zda musí být v případě elektronického právního úkonu zřejmé, kdo jedná za
právnickou osobu, nebo jejím jménem. Ze skutkového zjištění soudu prvního
stupně vyplývá, že v objednávce, učiněné na webové rozhraní žalobkyně, resp.
pod touto objednávkou, bylo uvedeno, že ji činí S. C., což byl prokurista
žalované. Tuto objednávku přitom učinil na základě předchozího telefonického
hovoru s pracovníkem žalobkyně. Pokud tedy dovolatelka zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu o identitě
osoby, která jménem dovolatelky činila právní úkon, vychází ze skutkového
stavu, který nebyl v řízení zjištěn. Řešení vytyčené otázky tak není
rozhodující pro posouzení dané věci. Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolatelkou vytýčené otázky nemohou založit
přípustnost dovolání. Dovolatelkou byly tyto otázky položeny na základě její
kritiky skutkových závěrů, k nimž odvolací soud dospěl, za současného vytvoření
vlastních skutkových zjištění a skutkových okolností věci. Dovolací soud je vázán skutkovými zjištěními, která přijal odvolací soud. Při
zkoumání přípustnosti podle § 237 o. s. ř. není dovolací soud oprávněn zabývat
se jinými než právními otázkami. Nejvyšší soud České republiky v této souvislosti poznamenává, že již ve svém
rozhodnutí ze dne 25. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, podle
něhož uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového
stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné
hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení
důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího
řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013)
úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Žalovaná svoje dovolání vymezila tak, že napadá rozsudek odvolacího soudu „v
rozsahu všech jeho tří výroků“, nicméně z dovolání se podává, že výroky o
náhradě nákladů řízení požaduje zrušit pouze z důvodů jejich závislosti na
výroku rozsudku odvolacího soudu pod bodem I. Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti
němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud České
republiky je podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 věty
druhé o. s. ř. neodůvodňuje. Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.