USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka,
Ph.D., ve věci žalobkyně M. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Janou
Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, PSČ 253 01, proti
žalované Help Finance – finanční služby, s. r. o., se sídlem ve Zlíně, Zarámí
92, PSČ 760 01, IČO 01846094, zastoupené Mgr. Petrem Hronem, advokátem se
sídlem v Praze, Bucharova 1314/8, PSČ 158 00, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 8 C 144/2018, o dovolání žalobkyně
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2020, č. j. 27 Co
182/2020-343, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované částku 33 638 Kč na náhradě
nákladů dovolacího řízení k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Okresní soud Praha – západ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 2. 2020, č. j. 8 C 144/2018-271, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby
bylo určeno, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba bez č. p. a pozemku
parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský
kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území a obec XY, a rozhodl o
nákladech řízení. K odvolání žalobkyně i žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 24. 9. 2020, č. j. 27 Co 182/2020-343, výrokem I potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I, výrokem II změnil rozsudek soudu
prvního stupně ve výroku II tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení před soudem prvního stupně, a výrokem III rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výrocích I a III včasně podaným
dovoláním, které ovšem není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolatelka spatřovala přípustnost dovolání v tom, že se odvolací soud odchýlil
od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu při řešení
dvou otázek hmotného práva. První otázku dovolatelka formulovala jako otázku
týkající se toho, zda na straně žalované šlo o zneužití tísně u strany výrazně
slabší, tedy o jednání v rozporu s dobrými mravy a potažmo o lichevní smlouvu. Odkázala na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu i Nejvyššího soudu vztahující
se k lichvě, porušení dobrých mravů a k posuzování spotřebitele jako slabší
smluvní strany. Druhá otázka dovolatelky se týkala toho, zda se v daném případě
jednalo o obcházení zákona. I u této otázky dovolatelka odkazovala na konkrétní
rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla řešena problematika simulovaného
právního jednání. Žádná z otázek dovolatelky ovšem nezaloží přípustnost dovolání, neboť
dovolatelka veškerou svoji argumentaci k uvedeným otázkám (a současně své výtky
směřované proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem) formulovala na
základě vlastních skutkových tvrzeních odlišných od skutkového stavu zjištěného
v řízení před soudem prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil. Ze
skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně vyplývá, že žalobkyně sama v
e-mailové komunikaci před uzavřením předmětné smlouvy hovořila o „odkoupení“
nemovitosti. Dovolatelčina argumentace postavená na vlastním tvrzení, že měla v
úmyslu uzavřít smlouvu o úvěru a že žalovaná zneužila její tísně a přiměla ji
podepsat kupní smlouvu, proto neobstojí.
Neobstojí ani žádné další námitky
dovolatelky vycházející z jejích vlastních (a v řízení neprokázaných) tvrzení. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka pouze opakuje jednotlivé skutkové
námitky, s nimiž se ovšem soudy obou stupňů vypořádaly a věc právně posoudily s
ohledem na zjištěný skutkový stav. K tomu dovolací soud připomíná, že je vázán skutkovým stavem tak, jak jej
zjistil soud prvního stupně, a nenáleží mu přezkum napadeného rozhodnutí po
stránce skutkové, nýbrž pouze po stránce právní, což vyplývá přímo z § 241a
odst. 1 o. s. ř., podle něhož je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci. K námitkám dovolatelky, které založila na vlastních skutkových
tvrzeních, dovolací soud uvádí, že zpochybnění právního hodnocení věci, které
vychází z jiného skutkového stavu, než z toho, který byl zjištěn v předchozím
řízení a který byl podkladem pro napadené rozhodnutí, není způsobilým dovolacím
důvodem. K tomu viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Ze stejného důvodu nezaloží přípustnost dovolání ani námitka
nesprávného hodnocení důkazů, konkrétně námitka nesprávného hodnocení výpovědi
svědkyně P. soudem prvního stupně, neboť samotné hodnocení důkazů (opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu viz opět
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
V rozsahu, v němž dovolatelka napadla výrok III rozsudku odvolacího soudu,
kterým odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, je dovolání
nepřípustné, a to s ohledem na § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle něhož je
nepřípustné dovolání směřující proti výroku o nákladech řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka
veškerou svoji argumentaci postavila na vlastních (v řízení před soudy obou
stupňů neprokázaných) skutkových tvrzeních (k tomu viz např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Nejvyšší soud
jej proto v souladu s § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s.
ř. odůvodněn.
Dovolatelka navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017,
sp. zn. III. ÚS 3425/16, však dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro
odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není
„projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše
uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti
rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předseda senátu