23 Cdo 3335/2021-198
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené Mgr. et Mgr. Adamem Vrbeckým, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1603/57, proti žalovaným 1) L. S., nar. XY, bytem XY, a 2) G. D., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Lukášem Mantičem, advokátem se sídlem v Ostravě, Spojů 835/2, o zaplacení částky 59.663 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 120/2019, o dovolání druhé žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 11. 2020, č. j. 57 Co 178/2020-169, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.598 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
(dle § 243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 1. 2020, č. j. 57 C 120/2019-129, uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 59.663 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení (výrok I.), žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby druhá žalovaná byla zavázána k povinnosti zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s prvním žalovaným částku 59.663 Kč s příslušenstvím, zamítl (výrok II.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit druhé žalované náklady řízení (výrok III.). K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku II., pokud jím byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně domáhala, aby druhá žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s prvním žalovaným příslušenství ve výroku konkretizované, potvrdil, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že druhá žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s prvním žalovaným částku 59.663 Kč s příslušenstvím ve výroku
specifikovaným (první výrok). Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobkyní a druhou žalovanou (druhý a třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala druhá žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. K dovolání se žalobkyně vyjádřila tak, že je považuje za nepřípustné a mělo by být odmítnuto. Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle § 10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání druhé žalované rozhodl podle o.
s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o.
s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Dovolatelka přípustnost dovolání odůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedenému požadavku však dovolatelka nedostála, neboť ve svém dovolání žádnou otázku hmotného nebo procesního práva neformulovala a tato otázka není zjistitelná ani z obsahu dovolání.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5008/2015, se hovoří o tom, že je nutné, aby byla naplněna podmínka ztížení šetření pojistné události, což v tomto případě nebylo podle dovolatelky naplněno. Dle rozsudku sp. zn. 23 Cdo 5008/2015 nesdělil-li pojištěný pojistiteli bezdůvodně jméno osoby, které vozidlo poskytl, byla v důsledku toho ztížena možnost řádného šetření nehody pojistitelem podle § 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla).
V nyní projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že druhá žalovaná nesplnila povinnosti dle ust. § 8 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., když nesdělila žalobkyni jméno osoby, které vozidlo poskytla (ať už to byl J. Č., G. G., která měla ve své dispozici klíče od vozidla, což druhá žalovaná věděla, ať už to byl první žalovaný, který si vozidlo mohl vypůjčit, když měl řidiče), a že vozidlo proti její vůli užil první žalovaný, přičemž tak učinila bez zřetele hodného důvodu, když žádný takový důvod ani netvrdila, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle ust.
§ 9 odst. 3 zákona č. 168/1999 Sb., neboť žalobkyně nemohla řádně vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok (ztížení možnosti řádného šetření pojistné události žalobkyní se vztahuje i k důvodům, pro které může žalobkyně coby pojistitel vůči pojištěnému uplatnit regresní nárok), tedy nesplnění oznamovací povinnosti mělo negativní dopad na možnost žalobkyně zjistit, resp. prošetřit, všechny okolnosti pojistné události. Závěr odvolacího soudu je tedy s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v souladu.
Pokud dovolatelka pokazuje dále na nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3162/12, pak ani tento odkaz nemůže přípustnost dovolání založit, jelikož v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud posuzoval skutkově zcela odlišnou situaci. Ústavní soud zde k povinnosti pojištěného sdělit jméno řidiče uvedl, že odmítnutí uvedení skutkového stavu včetně určení totožnosti osoby, která vozidlo v době dopravní nehody řídila, s odvoláním se na to, že v okamžiku dopravní nehody vozidlo řídila osoba blízká dle čl.
37 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nelze považovat za důvodné odmítnutí splnění této povinnosti.
Občanskoprávní důsledky plynoucí pro pojištěného z nesplnění jeho povinnosti informovat pojistitele o skutkovém stavu škodní události (včetně toho, kdo řídil vozidlo), musí nést sám pojištěný. Namítá-li dovolatelka v obecné rovině porušení svých ústavně zaručených práv, pomíjí, že uvedené může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o.
s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Dovolatelka výslovně napadla rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích, tedy i v části prvního výroku, kterou byl v tam vymezeném rozsahu potvrzen výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně, a dále ve druhém a třetím výroku o nákladech řízení. Proti popsaným výrokům napadeného rozsudku však dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k těmto výrokům postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Krom toho by proti uvedené části prvního výroku bylo dovolání subjektivně nepřípustné podle § 243c odst. 3 věty první ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř. a proti výrokům o nákladech řízení by bylo dovolání objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání druhé žalované podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. 2. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu