23 Cdo 3339/2023-93
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny
Hornochové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Poláškové Wincorové ve věci
žalobkyně Bohemia Faktoring, a.s., se sídlem v Praze 1 - Malé Straně, Letenská
121/8, PSČ 118 00, IČO 27242617, zastoupené JUDr. Ing. Karlem Goláněm,
advokátem se sídlem v Praze, Letenská 121/8, PSČ 118 00, proti žalovanému M.
O., o zaplacení 20% úroku z prodlení p.a. z částky 208 785,35 Kč od 18. 10.
2017 do zaplacení, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4
C 31/2023, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 29. 6. 2023, č. j. 5 Co 432/2023-71, t a k t o :
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 6. 2023, č.
j. 5 Co 432/2023-71, a usnesení Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 24.
2. 2023, č. j. 4 C 31/2023-63, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.
C 31/2023-63, zastavil řízení (výrok pod bodem I), rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výrok pod bodem II) a o vrácení soudního poplatku (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že ve věci vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 8 pod sp. zn. 16 C 173/2021 se žalobkyně domáhala, aby žalovanému byla
uložena povinnost zaplatit jí částku 208 785,35 Kč s 20% úrokem p.a. z této
částky od 18. 10. 2017 do zaplacení. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne
27. 4. 2022, č. j. 16 C 173/2021-75, tak, že žalovanému byla uložena povinnost
zaplatit žalobkyni částku 208 785,35 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 29. 6.
2022. O zbývající části předmětu řízení, tedy o příslušenství, rozhodnuto
nebylo. Dne 26. 7. 2022 žalobkyně podala soudu návrh na vydání opravného
rozhodnutí, neboť rozsudkem nebylo rozhodnuto o příslušenství. Soud tento návrh
posoudil podle jeho obsahu jako návrh na vydání doplňujícího rozsudku podle §
166 odst. 1 o. s. ř. a zamítl ho, neboť návrh byl podán po uplynutí zákonem
stanovené 15-ti denní lhůty od doručení rozsudku.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok na zaplacení 20% úroku
ročně z částky 208 785,35 Kč za dobu od 18. 10. 2017 do zaplacení zůstává
předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn.16 C
173/2021, a to i za situace, kdy o něm dosud nebylo rozhodnuto a návrh na
vydání doplňujícího rozsudku byl zamítnut. Podle soudu prvního stupně totiž v
případě, že účastníkovi uplyne lhůta k podání návrhu na vydání doplňujícího
rozhodnutí (příp. nepodá návrh na prominutí zmeškání lhůty nebo tomuto návrhu
není vyhověno), ztrácí možnost domoci se nápravy opomenutí, k němuž došlo.
Přesto nárok, o němž bylo opomenuto rozhodnout, zůstává předmětem tohoto řízení
a tohoto nároku se již v nově zahájeném řízení nelze domáhat, neboť tomu brání
překážka litispendence (zahájeného řízení) podle § 82 odst. 1 (správně § 83
odst. 1 o. s. ř. – poznámka Nejvyššího soudu) a § 104 odst. 1 o. s. ř.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze
dne 29. 6. 2023, č. j. 5 Co 432/2023-71, potvrdil usnesení soudu prvního stupně
(výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod
bodem II).
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí
závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Podle dovolatelky není odkaz odvolacího soudu na judikaturu uvedenou v
bodech 5 a 7 odůvodnění napadeného usnesení přiléhavý, neboť v posuzovaném
případě se nejedná o dvě běžící řízení, když jedno řízení je již pravomocně
skončeno. Nejde tedy o překážku litispendence. Tato překážka odpadla okamžikem,
kdy bylo původní řízení vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pravomocně
skončeno. Vzhledem k tomu, že o příslušenství nebylo v tomto řízení rozhodnuto,
nejedná se ani o překážku věci rozhodnuté. Dovolatelka odkázala i na usnesení
Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 1441/20, v němž Ústavní soud
vyslovil, že „pokud nedošlo k doplnění rozhodnutí proto, že lhůty předepsané v
§ 166 odst. 1 o. s. ř. uplynuly, tato skutečnost ještě neznamená, že by
překážka věci pravomocně rozhodnuté bránila novému projednání a rozhodnutí o
té části předmětu řízení, o níž dosud rozhodnuto nebylo“, a na odbornou
literaturu, podle níž „opomenul-li soud například rozhodnout o nároku, který
žalobce zakládal na smluvní pokutě, žalobce nepodal návrh na doplnění rozsudku,
popř. jej podal opožděně, a k doplnění nedošlo ani z iniciativy prvoinstančního
či odvolacího soudu, nebrání žalobci překážka věci pravomocně rozhodnuté v tom,
aby tento nárok uplatnil u soudu novou žalobou“ (LAVICKÝ, Petr. Civilní proces.
Praha: Wolters Kluwer, 2015. Praktický komentář. ISBN 978-80-7478-988-5).
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu
i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že rozhodnutí soudu prvního
stupně i soudu odvolacího jsou správná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že
dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou zastoupenou advokátem,
nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro vyřešení otázky,
jež se podává z obsahu dovolání, zda v případě, kdy soud nerozhodl v rozsudku
či usnesení o některé části předmětu řízení a žalobce nepodal návrh na doplnění
rozhodnutí, popřípadě jej podal opožděně, a k doplnění nedošlo ani z iniciativy
prvoinstančního nebo odvolacího soudu, je dána překážka věci zahájené
(litispendence) v případě, že tato část se stane předmětem řízení na základě
nové žaloby žalobce. Tato otázka nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena.
Dovolání je i důvodné.
Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem Ústavního soudu i shora uvedené odborné
literatury, že v takovém případě nebrání podání nové žaloby překážka věci
rozsouzené. Podání nové žaloby však nebrání ani překážka litispendence.
Podle § 83 odst. 1 o. s. ř. zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci
probíhalo u soudu jiné řízení.
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustanovení § 83 odst. 1 o. s.
ř. zakazuje, aby o stejné věci současně probíhala dvě nebo více soudních
řízení; nastane-li takováto situace, překážka zahájeného řízení (litispendence)
brání tomu, aby se pokračovalo v řízení, které bylo zahájeno později (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009,
uveřejněné pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
I když soud v původním řízení opomenul rozhodnout o části předmětu řízení a
není již možno rozhodnou o doplnění o část předmětu řízení postupem podle § 166
odst. 2 věty první o. s. ř., je původní řízení již pravomocně skončeno (již
neprobíhá). Je-li poté na základě nové žaloby zahájeno řízení, jehož předmět je
totožný s částí předmětu původního řízení, o které nebylo rozhodnuto, nejde o
situaci dvou současně probíhajících řízení o stejné věci, neboť probíhá již
pouze řízení jediné. Podání nové žaloby o této části předmětu řízení tudíž
nemůže bránit ani překážka věci rozsouzené, ani překážka věci zahájené.
Usnesení odvolacího soudu tedy není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu
správné.
Nejvyšší soud proto podle § 243e odst. 1 o. s. ř. usnesení odvolacího soudu
zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle §
243e odst. 2 druhé věty o. s. ř. i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2023
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu