23 Cdo 3345/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Jana Huška a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody v právní
věci žalobkyně 1. P. ú. s., s. r. o., zast. JUDr. Z. N., advokátem, proti
žalované C. p. r. p. o. d. z., sdružení právnických osob, zast. JUDr. J. K.,
advokátem, o 162.490,80 Kč s přísl., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod
sp. zn. 5 C 235/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 69 Co 386/2008-231, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2009, č. j. 69 Co
386/2008-231, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. února 2009, č. j.
69 Co 386/2008-231, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále též „soud
prvního stupně“) ze dne 9. ledna 2008, č. j. 5 C 235/2007-191, a uložil
žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 162.490,80 Kč s úrokem z prodlení
ve výši 10 % ročně z částky 18.350,- Kč od 24. 3. 2000 do 23. 3. 2001, ve výši
8 % ročně z částky 26.267,- Kč od 24. 3. 2001 do 20. 6. 2001 a z částky
58.404,- Kč od 21. 6. 2001 do 27. 7. 2001, ve výši 8,5 % ročně z částky
92.623,- Kč od 28. 7. 2001 do 14. 8. 2001 a z částky 115.174,- Kč od 15. 8.
2001 do 20. 2. 2002, ve výši 7,5 % ročně z částky 121.454,20 Kč od 21. 2. 2002
do 20. 3. 2002, ve výši 6,5 % ročně z částky 127.353,40 Kč od 21. 3. 2002 do
19. 4. 2002 a z částky 132.514,60 Kč od 20. 4. 2002 do 27. 5. 2002, ve výši 5,5
% ročně z částky 135.322,60 Kč od 28. 5. 2002 do 24. 6. 2002, z částky
147.965,60 Kč od 25. 6. 2002 do 23. 7. 2002a z částky 151.968,80 Kč od 24. 7.
2002 do 2. 9. 2002 ve výši 4 % ročně z částky 160.715,80 Kč od 3. 9. 2002 do
18. 9. 2002 a z částky 162.490,80 Kč od 19. 9. 2002 do zaplacení, to vše do tří
dnů od právní moci tohoto rozsudku, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudy obou stupňů tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni na
jejich náhradě částku 170.278,70 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám JUDr. Z. N., advokáta.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně v souzené
věci po žalované domáhala zaplacení částky 162.490,80 Kč za zpracování
účetnictví a za daňové poradenství s odůvodněním, že tuto práci pro něj
vykonávala od poloviny roku 1999 do roku 2002. Dále uvedl, že v řízení nebylo
sporné, že tuto činnost pro žalovanou vykonávala původně společnost A. –
agentura daňových rad, s. r. o., na základě písemné smlouvy uzavřené dne 11.
ledna 1999, kterou žalovaná vypověděla ke dni 31. 7. 2002. Spornou skutečností
bylo, zda byla mezi účastníky uzavřena v průběhu roku 1999 smlouva o
poskytování účetních a daňových služeb, aniž by však zpochybňovali to, že
žalobkyně pro žalovanou tyto práce skutečně prováděla a fakturovala jí je v
průběhu let 1999 až 2002. Žalovaná přestala tyto faktury hradit v období od
března 2000 do září 2002. Odvolací soud řízení ve smyslu ust. § 213 odst. 1 o.
s. ř. doplnil a a zjistil, že smlouvu o zpracování účetnictví a poskytování
daňového poradenství mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena při jednání v
roce 1999, a to ústní formou s tehdejším statutárním orgánem žalované MUDr. P.,
přičemž zde došlo k dohodě o ceně za poskytované práce a dále k ukončení
smlouvy mezi žalovanou a A. – agentura daňových rad, s. r. o., neboť RNDr. B.
byl v předmětném období oprávněn, z pozice své funkce statutárního orgánu
společnosti A. – agentura daňových rad s. r. o. a současně i žalobkyně jednat
za obě společnosti. Jako nevěrohodné hodnotil odvolací soud tvrzení svědka
MUDr. P., o tom, že uvedené práce žalované poskytovala A. – agentura daňových
rad, s. r. o., protože byly v rozporu s jeho vlastním tvrzením a nedovedl
vysvětlit, proč žalovaná přebírala žalobkyní vystavené faktury za provedené
účetní práce, proč žalobkyni tyto fakturované účetní práce žalovaná platila,
když žádnou smlouvu s žalobkyní, jak svědek tvrdil, neuzavřela, a proč
společnost A. – agentura daňových rad, s. r. o., sama neuplatňovala vůči
žalované žádné pohledávky za provedené a nezaplacené účetní práce.
Odvolací soud na vztah mezi účastníky aplikoval ust. § 566 a násl. obchod. zák.
a dále dovodil, že smluvní vztah mezi účastníky, na jehož základě se žalobkyně
domáhá zaplacení sjednané ceny za provedené práce, vznikl v polovině roku 1999
na základě ústní dohody a žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni za objednané,
provedené a převzaté práce dle § 571 obchod. zák. sjednanou úplatu. Vzhledem k
tomu, že se zaplacením této sjednané ceny byla žalovaná v prodlení, rozhodl
odvolací soud též o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení dle
ust. § 365, § 369 odst. 1 obchod. zák. a § 1 nař. vlády č. 142/1994 Sb., ve
znění pozdějších předpisů. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení bylo prokázáno,
že společnost A. – agentura daňových rad s. r. o. pro žalovanou žádné práce od
poloviny roku 1999 nevykonávala, že žalobkyně a společnost A. – agentura
daňových rad, s. r. o., byly dva odlišné a samostatné subjekty a že žalobkyně
na fakturách nezaměnitelným způsobem identifikovala, komu, za jaké práce a na
jaký účet, jenž byl odlišný od účtu spol. A. – agentura daňových rad, s. r. o.,
žalovaná má zaplatit, a za této situace nemůže mít případná existence smlouvy s
jinou společností, jejímž předmětem by bylo provedení totožných prací, které
pro žalovanou prováděla žalobkyně, vliv na shora uvedený závěr odvolacího soudu
ohledně povinnosti žalované zaplatit v žalobě specifikovanou částku.
Dovoláním ze dne 5. 5. 2009, doručeným soudu prvního stupně dne 7. 5. 2009,
napadla žalovaná rozsudek odvolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a své dovolací námitky
podřadila dovolacímu důvodu uvedenému v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř,
jsouc přesvědčena, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení věci.
V odůvodnění dovolání dovolatelka zejména namítla, že odvolací soud dospěl na
základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním, když dospěl k
závěru, že mezi ní a žalobkyní byla v roce 1999 uzavřena smlouva, neboť
žalovaná žádnou smlouvu, a to ani ústní, s žalobkyní nikdy neuzavřela, neboť po
celou dobu od 11. 1. 1999 do 31. 7. 2002, ve které byly žalobkyní jednotlivé
faktury vystavovány, měla žalovaná na tytéž práce platně uzavřenu mandátní
smlouvu se společností A. – agentura daňových rad s. r. o. Žalobkyně dle
přesvědčení dovolatelky v řízení mj. netvrdila a ani neprokazovala, kdy přesně
měla být smlouva mezi ní a dovolatelkou uzavřena a jaký byl její obsah, a proto
nemůže být dovolatelce uložena povinnost zaplatit částku v žalované výši, jež
se opírá o existenci a obsah takové smlouvy. Pokud žalovaná zaplatila některé
faktury vystavené žalobkyní, pak jen na základě přesvědčení, že žalobkyně
činnost, za kterou požadovala úhradu, prováděla pro mandatáře jako subdodavatel
a jednatel mandatáře Mgr. J. a společník mandatáře RNDr. B. byl v předmětném
období jednateli žalobkyně. Dovolatelka je přesvědčena o nesprávnosti
skutkového zjištění odvolacího soudu, že na jednání mezi účastníky v roce 1999
došlo k ukončení mandátní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a společností A. –
agentura daňových rad s. r. o., a to ústní formou, neboť písemně uzavřená
smlouva, jak tomu bylo v daném případě, nemohla být ústně zrušena.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka závěrem navrhla, aby dovolací soud odložil
vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu, neboť její finanční prostředky,
poskytované státními i nestátními subjekty, jsou účelově vázány na konkrétní
projekty, a výkon rozhodnutí soudu by pro ni byl likvidační. Dále navrhla, aby
dovolací soud „změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobu v plném rozsahu
zamítá“ a uložil žalobkyni povinnost nahradit dovolatelce náklady dovolacího
řízení.
Podáním ze dne 15. 6. 2009 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla,
že z odůvodnění dovolání není zřejmé, že by žalovaná uplatnila dovolací důvod
dle § 241a odst. 3 o. s. ř. a že námitka, že odvolací soud nepřihlédl k
dovolatelkou tvrzeným skutečnostem nebo důkazům, není odůvodněna. Dále uvedla,
že námitky žalované zpochybňují správnost hodnocení provedených důkazů
odvolacím soudem, což není dovolacím důvodem ve smyslu ust. § 241a odst. 3 o.
s. ř. a opačný názor by byl popřením zásady volného hodnocení důkazů dle § 132
o. s. ř. Důvodným neshledává žalobkyně ani návrh žalované na odklad
vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť není-li
pravděpodobné, že žalovaná bude se svým dovoláním úspěšná, jak je tomu v dané
věci, pak není dán důvod, proč takovému návrhu žalované vyhovět.
Poté, co žalobkyně poukázala na to, že dovolací návrh žalované, v němž dovolací
soud požádala o změnu rozsudku odvolacího soudu, není v souladu s ust. § 243b
o. s. ř., navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky nevyhověl návrhu na odklad
vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu a dovolání žalované zamítl.
V podání ze dne 19. října 2009 doplnila žalovaná své dovolání ze dne 5. 5. 2009
a odvolacímu soudu vytkla, že se nevypořádal s tím, že žalovaná již v roce 2003
složila do soudní úschovy u soudu prvního stupně částku ve výši 31.785,- Kč,
představující odměnu za služby, jež jí byly poskytnuty, ale žalovaná měla
pochybnosti, kdo je jejím věřitelem. Dále zdůraznila, že žádná smlouva nebyla
mezi účastníky nikdy uzavřena a že její existence nebyla v řízení prokázána.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu
a dále aby určil lhůtu pro rozhodnutí o jejím dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) s ohledem na
čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle
občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009, dále jen „o. s. ř.“ a poté
shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovaná), včas,
dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř. a jím
bylo dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud České republiky zabýval otázkou přípustnosti tohoto
mimořádného opravného prostředku (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je v dané věci přípustné dle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
poněvadž rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve
věci samé.
Rozsudek odvolacího soudu je postaven na závěru, že mezi účastníky byla v
polovině roku 1999 uzavřena ústně smlouva o poskytování účetního a daňového
poradenství, na jejímž základě žalobkyně žalované poskytla uvedené práce a
následně žalované fakturami vystavenými v období od 20. 7. 1999 do 4. 9. 2002
vyúčtovala smluvenou odměnu, kterou žalovaná v žalované částce neuhradila, a
proto byla shledána povinnou ji zaplatit, a to včetně úroku z prodlení.
Dovolatelka v dovolání brojí zejména proti skutkovému zjištění odvolacího
soudu, že mezi účastníky byla v polovině roku 1999 uzavřena ústně smlouva o
poskytování účetního a daňového poradenství, z faktur – daňových dokladů
vystavených žalobkyní a z přehledů jednotlivých činností, v nichž jsou
konkretizovány mj. i doby a sazby jednotlivých výkonů prováděných pro žalovanou
žalobkyní, plyne, že žalobkyně na základě ústně uzavřené smlouvy žalované
fakturovala za zpracování účetnictví, mezd a dalších výkonů jednotlivé částky.
Žalovaná žalobkyni z faktur vystavených v předmětném období neuhradila 13,
konkrétně fakturu - daňový doklad vystavenou dne 9. 3. 2000 a splatnou dne 23.
3. 2000, znějící na částku 18.350,- Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne
9. 3. 2001 a splatnou dne 23. 3. 2001, znějící na částku 7.917,- Kč, fakturu -
daňový doklad, vystavenou dne 6. 6. 2001 a splatnou dne 20. 6. 2001, znějící na
částku 32.137,- Kč, fakturu - daňový doklad č., vystavenou dne 30. 6. 2001 a
splatnou dne 27. 7. 2001, znějící na částku 34.219,- Kč, fakturu - daňový
doklad, vystavenou dne 31. 7. 2001 a splatnou dne 14. 8. 2001, znějící na
částku 22.551,- Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 31. 1. 2002 a
splatnou dne 20. 2. 2002, znějící na částku 6.280,20 Kč, fakturu - daňový
doklad, vystavenou dne 6. 3. 2002 a splatnou dne 20. 3. 2002, znějící na částku
5.899,20 Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 5. 4. 2002 a splatnou dne
19. 4. 2002, znějící na částku 5.161,20 Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou
dne 13. 5. 2002 a splatnou dne 27. 5. 2002, znějící na částku 2.808,- Kč,
fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 10. 6. 2002 a splatnou dne 24. 6. 2002,
znějící na částku 12.643,- Kč, fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 9. 7.
2002 a splatnou dne 23. 7. 2002, znějící na částku 4.003,20 Kč, fakturu -
daňový doklad, vystavenou dne 19. 8. 2002 a splatnou dne 2. 9. 2002, znějící na
částku 8.747,- Kč a fakturu - daňový doklad, vystavenou dne 4. 9. 2002 a
splatnou dne 18. 9. 2002, znějící na částku 1.775,- Kč, tj. faktur znějících na
celkovou částku 162.490,80 Kč, jejíž zaplacení se žalobkyně žalobou domáhala.
Žalovaná v řízení nezpochybňovala, že tyto práce jí byly žalobkyní poskytnuty,
ovšem s tím, že se domnívala, že žalobkyně tuto činnost prováděla pro
společnost A. – agentura daňových rad, s. r. o., s níž měla žalovaná uzavřenu
mandátní smlouvu ze dne 11. 1. 1999 o vedení účetnictví a daňovém poradenství.
Podle ust. § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat
jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým
stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Podle § 213 odst. 2 o. s. ř. může
odvolací soud zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně
zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to,
že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud
prvního stupně.
Citované ustanovení je procesním projevem zásady, že skutkový stav zjištěný
soudem prvního stupně sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení
důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné,
aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám neopakoval. Nedodrží-li
uvedený postup, je řízení stiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávnost rozhodnutí ve věci.
Z rozhodnutí soudu prvního stupně plyne, že na základě provedených důkazů, a to
jak listinných, tak i výslechem svědků MUDr. P. a RNDr. B., tento soud dospěl k
závěru, že mezi žalobkyní a žalovanou nebyla v ústní formě uzavřena smlouva o
poskytování účetních a daňových služeb.
Odvolací soud, aniž by zopakoval dokazování svědeckou výpovědí shora uvedených
osob (odvolací soud MUDr. P. a RNDr. B. sice třikrát předvolal na jednání dne
3. 12. 2008, 21. 1. 2009 a 11. 2. 2009 za účelem jejich výslechu, přičemž z
účasti na jednání dne 3. 12. 2008 a 21. 1. 2009 se svědci omluvili), rozhodl
rozsudkem ze dne 11. 2. 2009 č. j. 69 Co 386/2008-231, tak, že změnil
rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně povinnosti žalované zaplatit žalobkyni
162.490,80 Kč s příslušenstvím a přitom vycházel ze skutkového závěru, že mezi
účastníky byla uzavřena smlouva o poskytování účetních prací a daňového
poradenství, aniž by k tomuto odchylnému závěru vyslechl uvedené svědky,
jejichž svědectví bylo klíčové pro posouzení uzavření předmětné smlouvy v ústní
formě.
Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně se může v odvolacím řízení změnit
i v důsledku odchylného hodnocení důkazů provedených už soudem prvního stupně.
Přitom je odvolací soud omezen zásadně v jediném směru. Má-li totiž ke změně
skutkového stavu dojít jen v důsledku odchylného hodnocení důkazů, musí – v
závislosti na povaze důkazů – rozhodné důkazy sám opakovat, popřípadě řízení
doplnit jinými důkazy. Povaha důkazů sama o sobě určuje, zda možnost poznání
výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv. Typicky je tento rozdíl
v možnostech poznání dán u důkazů výslechem účastníků řízení či svědků. Při
hodnocení těchto důkazů spolupůsobí totiž vedle věcného obsahu výpovědi i další
skutečnosti (například způsob reprodukce vylíčených okolností, chování v
průběhu výpovědi apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti
výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Má-li tedy odvolací
soud jiný názor na věrohodnost výpovědi účastníků nebo svědků než soud prvního
stupně, nesmí z toho vyvodit jiný skutkový závěr, než soud prvního stupně (a
ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní),
jestliže dané důkazy sám neopakoval, popřípadě řízení jinými důkazy sám
nedoplnil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2000, sp. zn. 20
Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11 v sešitě č. 1 z roku 2001 časopisu Soudní
judikatura).
Lze s ohledem na shora uvedené uzavřít, že odvolací soud pochybil, pokud
neprovedl důkaz svědeckou výpovědí svědků a na základě jejich výpovědi
zachycené v protokolu z jednání u soudu prvního stupně a v rozsudku soudu
prvního stupně vyvodil jiný skutkový závěr.
Odvolacímu soudu je třeba vytknout fakt, že v odůvodnění svého rozsudku mylně
uvádí, že „řízení doplnil“ dle § 213 odst. 1 o. s. ř., aniž by tak skutečně
učinil. Rovněž je dovolací soud nucen poukázat na pochybení odvolacího soudu v
tom směru, že ve spise se nenachází protokol o vyhlášení jeho rozsudku, ke
kterému mělo dojít (pravděpodobně) na jednání dne 11. 2. 2009.
Nejvyšší soud České republiky na základě výše uvedeného dovodil, že dovolací
důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl naplněn, neboť
řízení u odvolacího soudu trpí jinou vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž dovolací soud v daném případě, kdy je
dovolání přípustné, přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud České republiky, aniž se zabýval argumenty uplatněnými v dovolání
a bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o. s. ř.), rozhodl podle
ustanovení § 243b odst. 2 část věty za středníkem tak, že rozhodnutí odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o nákladech řízení, včetně řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. prosince 2009
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu