bytem v XY, v době podání dovolání zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, proti žalované A. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Krátký lán 138/8, o zaplacení částky 691 152 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 279/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 26 Co 77/2022-347, takto:
V dovolacím řízení bude pokračováno na straně žalobce s M. K., narozeným XY, bytem v XY.
Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek ze dne 28. 1. 2022, č. j. 8 C 279/2020-297, kterým Okresní soud Praha-západ zamítl žalobu o zaplacení částky 691 152 Kč s úrokem z prodlení a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení uvedené částky z důvodu, že pro nevděk odvolal dar poskytnutý žalované.
Rozsudek odvolacího soudu, v rozsahu obou jeho výroků, napadl žalobce dovoláním. Po předložení věci dovolacímu soudu žalobce dne 28. 2. 2023 zemřel. Z usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 19. 5. 2023, č. j. 20 D 288/2023-83, jež nabylo právní moci téhož dne a jímž bylo řízení o pozůstalosti zesnulého žalobce pravomocně skončeno, vyplývá, že dědicem žalobce je jeho syn M. K., který dědictví neodmítl a jemuž bylo potvrzeno nabytí dědictví, jehož součástí je též pohledávka zůstavitele (žalobce) za žalovanou, která je předmětem tohoto řízení.
V této věci, v níž jde o peněžitou pohledávku z titulu odvolání daru žalobcem pro nevděk (o vydání daru), ztratil žalobce způsobilost být účastníkem řízení v průběhu dovolacího řízení. Povaha věci nebrání dalšímu pokračování v dovolacím řízení, neboť majetkové právo, o něž v řízení jde, není vázáno podle hmotného práva na osobu žalobce. Dovolací soud proto rozhodl podle § 107 odst. 1 a 2 ve spojení s § 243b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, že v dovolacím řízení bude pokračováno na straně žalobce s jeho procesním nástupcem M. K.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 6. 2023
Mgr. Jiří Němec předseda senátu
(jehož doslovné znění pojal do
textu odůvodnění napadeného rozsudku), přičemž následně uvedl ve vztahu k tomu, „zda se žalovaná dopustila zavrženíhodného jednání vůči žalobci“, že „pokud by mělo být posuzováno následné jednání žalované tak, jak je žalobcem jako zavrženíhodné popisováno, a sice že žalovaná podala proti žalobci trestní oznámení, bylo by nutné takovéto jednání posuzovat v kontextu veškerých jednání v časových souvislostech, které účastníci učinili po zveřejnění jejich poměru, tedy i jednání žalobce, kdy samotnému trestnímu oznámení ze strany žalované předcházelo podání žaloby ze strany žalobce.
Podle odvolacího soudu se tedy nejedná o zavrženíhodné jednání jedné strany, nýbrž o neshody ohledně nároků účastníků po ukončení jejich partnerského vztahu.“ V kontextu toho, že v žalobě původní žalobce spatřoval právě v tom, že žalovaná na něj podala trestní oznámení (v němž uvedla, že byla uvedena v omyl osobou, kterou za ní poslal původní žalobce, a že takto podepsala listiny obsahující uznání dluhu ve výši přes 4,5 milionu Kč a potvrzení, že přijímá dary ve výši v listině uvedené), úmyslné ublížení jeho osobě tak, že tím žalovaná zjevně porušila dobré mravy ve smyslu § 2072 odst. 1 o.
z., je zřejmé, že odvolací soud svou (nepřesně zvolenou) formulací, že se „nejedná o zavrženíhodné jednání jedné strany“, fakticky vyjádřil závěr, že takové jednání žalované nenaplňuje podmínky § 2072 odst. 1 o. z. pro možnost odstoupení od darovací smlouvy. Ostatně to, že uvedenou formulací se odvolací soud ve skutečnosti vyjadřoval k otázce, zda předmětným jednáním žalovaná zjevně porušila dobré mravy ve smyslu § 2072 odst. 1 o. z. žalobce sám připouští v navazující části své dovolací argumentace při předložení otázky, zda „lze jednání žalované vůči žalobci, které následovalo po
poskytnutí darů, považovat za jednání odporující dobrým mravům“ (otázka druhá). Na řešení první otázky tedy napadené rozhodnutí ve skutečnosti nezáviselo. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá ani otázka druhá, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle mínění žalobce odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi, v níž se obecně vyjadřoval k aplikovatelnosti § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31.
12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), opakovaně vyložil pojem „rozpor s dobrými mravy (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011). Judikatura Nejvyššího soudu byla současně ustálena v závěru, že pojem dobrých mravů činil z § 630 zákona č. 40/1964 Sb. obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a že vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace (posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně) a závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23.
9. 2015, sp. zn.
33 Cdo 3097/2015, a ze dne 24. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1275/2022). Třebaže úprava odvolání daru doznala s účinností zákona č. 89/2012 Sb. určitých změn, tento výklad přijatý při aplikaci § 630 obč. zák. je použitelný i v případě aplikovatelnosti § 2072 o. z. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2718/2019). Pojem dobrých mravů tedy činí i z ustanovení § 2072 o. z. právní normu s relativně neurčitou hypotézou, přičemž rozhodovací praxe vztahující se k úpravě nového soukromého práva převzala závěry dosavadní judikatury, podle nichž úvahy soudů o splnění aplikačních podmínek normy s relativně neurčitou hypotézou může dovolací soud přezkoumat pouze v případě jejich zjevné nepřiměřenosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.
4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 950/2017, a ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 126/2021). K výkladu § 2072 odst. 1 o. z. se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018 (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1792/2023, v němž byla posuzována otázka naplnění podmínek pro odvolání daru podle § 2072 odst. 1 o. z. v souvislosti s podáním trestního oznámení obdarovaným vůči dárkyni, jež bylo ze strany obdarovaného ryze šikanózním postupem), v němž mimo jiné uvedl, že pojmem zjevného porušení dobrých mravů zákonodárce patrně nezamýšlel synonymum pro dříve užívaný pojem „hrubé porušení dobrých mravů“, ale jde-li o zjevnost, pak se tím myslí jeho očividnost navenek, kterou není třeba bez dalšího hlouběji dokazovat.
Zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (tj. vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě nepostačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů.
Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým. Odkazoval-li žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2248/2011, v němž dovolací soud uzavřel, že „chování žalované, která na žalobce podala trestní oznámení, aniž se nejprve snažila sporné výživné vymoci soudním výkonem rozhodnutí (exekucí), se bezesporu příčí dobrým mravům“, není tento odkaz případný, neboť takový závěr učinil dovolací soud výhradně s přihlédnutím k individuálním okolnostem dané věci, které jsou odlišné od skutkových okolností věci zde projednávané.
Navíc tyto závěry vyslovil při posuzování podmínek pro vrácení daru podle § 630 obč. zák. (takové chování přitom neshledal jako důvod pro vrácení daru).
Pokud odvolací soud v projednávané věci přihlédl k individuálním okolnostem projednávané věci a k tomu, že podání trestního oznámení na původního žalobce předcházelo podání žaloby původním žalobcem proti žalované (o zaplacení zápůjček, přičemž se uvedená žaloba opírala o uznání dluhu, které žalovaná podle svých tvrzení v trestním oznámení měla podepsat v omylu vyvolaném třetí osobou jednající na pokyn žalobce) poté, co byl zveřejněn jejich dřívější poměr, a na jejich základě uzavřel, že v daných okolnostech nešlo o jednání naplňující předpoklady § 2072 odst. 1 o.
z., nýbrž o „neshody ohledně nároků účastníků po ukončení jejich partnerského vztahu“ od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se neodchýlil, neboť posuzoval všechny skutkové okolnosti chování jak obdarované, tak i samotného dárce, tj. věc posoudil v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým, a tyto úvahy dovolací soud neshledává zjevně nepřiměřenými. Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu § 237 o.
s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016). Odvolací soud závěr o nedůvodnosti nároku žalobce založil na dvou závěrech [za prvé, že se v dané věci nejednalo o peněžité dary, ale o dary věcné, pročež žalobce nemůže být úspěšný s žalobou požadující vrácení peněžitého daru; a za druhé, že i pokud by mělo být posuzováno následné jednání žalované, pak nejde o jednání naplňující předpoklady § 2072 odst. 1 o.
z.], přičemž každý z těchto závěrů může samostatně obstát jako důvod pro zamítnutí žaloby. Žalobci se dovoláním relevantním způsobem nepodařilo zpochybnit správnost druhého z těchto závěrů, neboť dovolací soud neshledal dovolání přípustným pro řešení otázek, prostřednictvím kterých žalobce proti správnosti tohoto závěru v dovolání brojil (jak je odůvodněno výše). Za této situace tedy nemohou založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. další žalobcem v dovolání předkládané otázky (třetí, čtvrtá a pátá), tj.
otázky, zda byla mezi žalovanou jako kupující a třetí osobou jako prodávajícím ohledně téže věci uzavřena kupní smlouva, zda soudy porušily právo na spravedlivý proces absencí řádného odůvodnění neprovedení důkazů prokazujících právní postavení žalované jako kupující, a zda skutková zjištění důležitá pro rozhodnutí věci mohou být vzájemně rozporná, tedy zda žalovaná mohla současně vystupovat jako kupující i jako obdarovaná ohledně téže věci, které shodně směřují pouze proti správnosti prvního závěru, na němž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu též založeno.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v rozsahu obou jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výroku II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobce odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 3. 10. 2023
Mgr. Jiří Němec předseda senátu