ze 8, Dolní Chabry,
Klášterecká 1051/28, PSČ 184 00, IČO 01656350, zastoupené Mgr. Jiřím Koláčkem,
advokátem, se sídlem v Brně, Lidická 26, PSČ 602 00, proti žalované Coffee
Source s.r.o., se sídlem v Praze 10, Hostivař, Štěrboholská 560/73, PSČ 102 00,
IČO 28417160, zastoupené Mgr. Tomášem Cimbotou, advokátem, se sídlem v
Olomouci, Horní náměstí 365/7, PSČ 779 00, o ochranu proti nekalé soutěži,
vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 Cm 1/2016, o dovolání žalované
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2018, č. j. 3 Cmo 57/2017–
109, t a k t o :
I. Návrh žalované na odklad právní moci rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne
21. 5. 2018, č. j. 3 Cmo 57/2017–109, v části, ve které byl potvrzen rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2016, č. j. 41 Cm 1/2016-70, ve výroku
pod bodem I v rozsahu uložení povinnosti žalované omluvit se žalobkyni formou
doporučeného dopisu ve znění omluvy tam uvedené, se zamítá.
II. Vykonatelnost rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 5. 2018, č. j. 3
Cmo 57/2017–109, v části, ve které byl potvrzen rozsudek Městského soudu v
Praze ze dne 9. 12. 2016, č. j. 41 Cm 1/2016-70, ve výroku pod bodem I v
rozsahu uložení povinnosti žalované omluvit se žalobkyni formou doporučeného
dopisu ve znění omluvy tam uvedené, se odkládá do právní moci rozhodnutí o
dovolání podaném žalovanou v této věci.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2016, č. j. 41 Cm 1/2016-70,
uložil žalované povinnost uveřejnit omluvu na svých webových stránkách
http://www.coffeesource.eu v sekci „blog“ jako první v pořadí a tuto omluvu
ponechat na svých webových stránkách po dobu nejméně 6 kalendářních měsíců a
povinnost omluvit se žalobkyni formou doporučeného dopisu na adresu sídla
žalobkyně, obojí v tomto znění: „V internetovém pořadu „Jídlo s.r.o.“ v díle s
názvem „Káva (2) – Lokální pražírna“, byl jednatelem společnosti Coffee Source
s.r.o. na žádost moderátora pořadu ukázán vzorek nepražené zelené kávy označený
jako vietnamská robusta, vzorek kávy byl představen jako ukázka nekvalitní
kávy, která může obsahovat různé nečistoty jako klacky, kameny a plesnivá zrna.
Předmětný vzorek sloužil pouze jako obecná ukázka nekvalitní kávy obsahující
různé nečistoty. Společnost Coffee Source s.r.o. konstatuje, že existují kávy
pocházející z Vietnamu bez těchto závadných příměsí jako klacky, kameny a
plesnivá zrna. Vzorek ukázaný v pořadu nepocházel od společnosti Dak Lak Coffee
CZ, s.r.o., IČ: 01656350, se sídlem Klášterecká 1051/28, Praha 8. Omlouvám se
této společnosti, které se mohlo toto vyjádření o vietnamské kávě
dotknout.“ (výrok pod bodem I), zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla
uznána povinnou zveřejnit výše uvedenou omluvu v nejbližším možném díle pořadu
„Jídlo s.r.o.“, vysílaného na internetových stránkách www.stream.cz (výrok pod
bodem II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 100 000 Kč se
zákonným úrokem z prodlení 8,05 % ročně z této částky od 10. prosince 2016 do
zaplacení (výrok pod bodem III), zamítl žalobu do částky 100 000 Kč a dalšího
příslušenství z částky 200 000 Kč (výrok pod bodem IV) a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok pod bodem V).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 5. 2018, č. j. 3
Cmo 57/2017-109, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v
rozsahu uložení povinnosti žalované omluvit se žalobkyni formou doporučeného
dopisu ve znění omluvy tam uvedené, jinak jej ve zbývajícím rozsahu výroku pod
bodem I a ve výrocích pod body III a V zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu
soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž též navrhla
odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozsudku v části, ve které byl
potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2016, č. j. 41 Cm
1/2016-70, ve výroku pod bodem I v rozsahu uložení povinnosti žalované omluvit
se žalobkyni formou doporučeného dopisu ve znění omluvy tam uvedené, s
odůvodněním, že neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by jí hrozila
závažná a nenávratná újma, neboť jednou již vyslovenou omluvu nelze vzít zpět v
případě úspěchu žalované v dovolacím řízení, navíc žalobkyně může pravomocný
výrok odvolacího soudu týkající se písemné omluvy vymáhat exekuční cestou, a to
ukládáním peněžitých pokut.
Podle ustanovení § 243 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) může dovolací soud před rozhodnutím o
dovolání i bez návrhu odložit a) vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby
neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma,
nebo b) právní moc napadeného rozhodnutí, je-li dovolatel závažně ohrožen ve
svých právech a nedotkne-li se odklad právních poměrů jiné osoby než účastníka
řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) neshledal důvod pro odklad
právní moci napadeného rozhodnutí, neboť institut odložení právní moci
rozhodnutí odvolacího soudu je určen k řešení případů, kde rozhodnutí neukládá
žádnou vynutitelnou povinnost, např. když nahrazuje projev vůle nebo když jde o
výrok o určení práva či právního vztahu. Z tohoto důvodu proto Nejvyšší soud
návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí zamítl.
Nejvyšší soud však odložil vykonatelnost napadeného rozsudku odvolacího soudu v
části, ve které byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12.
2016, č. j. 41 Cm 1/2016-70, ve výroku pod bodem I v rozsahu uložení povinnosti
žalované omluvit se žalobkyni formou doporučeného dopisu ve znění
omluvy tam uvedené, do právní moci být dovolatelce způsobena závažná újma.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu
přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn
napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí
dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel
povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné,
přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu
ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části). Jak již Nejvyšší soud v minulosti judikoval (např. usnesení ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013), má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237
o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu
dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které
„ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem
odchyluje. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky „která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud
vyřešena“, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud
nevyřešenou dovolacím soudem. Podle žalované se odvolací soud v rozsahu potvrzujícího výroku odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k § 2976 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a výkladu tohoto ustanovení. Odvolací soud řádně nezkoumal, zda lze vyhodnotit vystoupení pana K. jako
jednání žalované v hospodářském styku. Dovolatelka odkázala na závěry obsažené
v rozhodnutích Nejvyššího soudu vedených pod sp. zn. 23 Cdo 3459/2015, sp. zn. 32 Odo 229/2006 a sp. zn. 23 Cdo 4941/2008. Odvolací soud se při posuzování otázky, zda lze vyhodnotit vystoupení jednatele
žalované jako jednání žalované v hospodářském styku, od závěrů obsažených v
citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu neodchýlil. Odvolací soud byl ve svém
právním posouzení v souvislosti s touto otázkou poměrně stručný, když uvedl, že
jednatel žalované vystupoval jménem společnosti a účastníci jsou v soutěžním
vztahu. V souvislosti s právním posouzení existence nekalosoutěžního jednání
žalované se však ztotožnil s právním posouzením této otázky soudem prvního
stupně, je proto třeba přihlédnout rovněž k jeho závěrům. Soud prvního stupně v
této souvislosti uvedl, že není sporu o tom, že účastníci jsou v daném segmentu
trhu s kávou přímými soutěžiteli, jednatel žalované nevystupoval v předmětném
pořadu jako zástupce nezávislé testovací organizace, ale jako odborník a
zástupce společnosti obchodující s kávou na českém trhu, když prezentoval
divákům činnost žalované, resp. její pražírny a podával divákům odborné rady z
dané oblasti; cílem bylo informovat diváka o výrobě a pražení kávy a porovnat
malovýrobu s velkovýrobou kávy.
Žalovaná se dovolává závěrů, podle nichž se o
jednání v hospodářské soutěži jedná tehdy, je-li jednání osoby činěno se
soutěžním záměrem, tedy když jsou určitým jednáním objektivně sledovány
soutěžní, konkurenční cíle, zatímco soutěžní účel je vyloučen tehdy, jestliže
byl projev učiněn bez jakéhokoliv vztahu k soutěži a jestliže od toho, kdo jej
vnímá, nemůže být ani na účel soutěžní vztahován. V rozsudku ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 32 Odo 1642/2005, Nejvyšší soud, vycházeje z odborné literatury,
definoval soutěžitele jako subjekty, které působí v podobných, nebo navzájem
substituovatelných oborech nebo hospodářských činnostech (Obchodní zákoník,
Komentář, Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol., C. H. Beck, 9. vydání
2004, str. 125-126) a dále též jako ty, mezi nimiž na základě objektivní povahy
jejich výrobků či služeb nebo na základě vlastní aktivity dojde na trhu k
hospodářskému zájmovému střetu, přičemž jako soutěžitele lze chápat i ty
subjekty, mezi nimiž pro nekalost počínání jednoho z nich vlastně nikdy nedojde
k přímému konkurenčnímu střetu (Petr Hajn, Právo nekalé soutěže, 1. vydání,
Masarykova univerzita, Brno 1994, str. 18, 19). Dovolací soud rozpor závěru
odvolacího soudu s judikaturou shora zmíněnou, ale ani s dalšími rozhodnutími
Nejvyššího soudu neshledává. S judikaturou Nejvyššího soudu, která soutěžení
chápe jako nejrůznější chování přímo či i nepřímo ovlivňující úspěch či
neúspěch ostatních soutěžitelů (srov. např. rozsudek ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1345/2009) a jednání soutěžitelů v hospodářské soutěži jako takové,
které je ovlivněno soutěžním záměrem, tj. záměrem v hospodářské soutěži uspět
(srov. např. rozsudek ze dne 26. 3. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4941/2008, nebo ze dne
23. 10. 2003, sp. zn. 29 Odo 106/2001), jsou závěry odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně v souladu. Soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací
soud ztotožnil, jednak zdůraznil, že není sporu o tom, že účastníci jsou v
daném segmentu trhu s kávou přímými soutěžiteli, současně se zabýval povahou
jednání žalované a zjišťoval, zda sledovala soutěžní nebo jiný účel (záměr). Dále se podle dovolatelky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu při zkoumání naplnění druhé podmínky
generální klauzule. Současně se odvolací soud měl odchýlit od judikatury
Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 823/11 a sp. zn. I. ÚS 453/03), pokud jde o
problematiku svobody projevu a její meze a s tím spojené řádné posouzení výroků
pana K., vč. toho, zda jsou či nejsou skutečně přičitatelné žalované. Odkázala-li dovolatelka na dva nálezy Ústavního soudu, učinila tak pouze v
souvislosti s právním posouzením otázky, co lze označit za věc veřejnou a s
otázkou svobody projevu. Od závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu ze dne
6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11, se odvolací soud neodchýlil. Předně se
Ústavní soud v odkazovaném rozhodnutí věnoval konfliktu mezi ochranou
hospodářské soutěže a práva na svobodu projevu ve věcech veřejných.
V nyní
posuzované věci však nejde o posouzení charakteru výroku žalované týkající se
věcí veřejných tak, jak jsou ustáleně chápány Ústavním soudem, tedy veškerých
agend státních institucí, jakož i činností osob působících ve veřejném životě,
ale i umění včetně showbyznysu, a dále všeho, co na sebe upoutává veřejnou
pozornost. Již z tohoto důvodu je tak odkaz na předmětný nález nepřiléhavý. Stejně tomu je i v případě nálezu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03,
který se vůbec nezabývá problematikou nekalosoutěžního jednání, nýbrž
osobnostních práv. V obou citovaných rozhodnutích je současně kladen akcent na
to, že je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě
literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko
jednotlivý vytržený výrok nebo větu. V prvním citovaném rozhodnutí je navíc
vyloženo, že podle právní teorie jsou základními kritérii pro posouzení
legitimity projevu zejména cíle a motivy projevu, racionální základ projevu,
způsob a forma prezentace názorů či informací, zacílení na konkrétní výrobek či
výrobce, zveřejňování informací v rozporu se smluvními závazky apod. … Vždy je
třeba zkoumat charakter příslušného projevu jako celku) nikoli jednotlivé
výroky izolovaně), a to s ohledem na cíle, které daný projev sledoval. S těmito
závěry je rozhodnutí odvolacího soudu v souladu. Odvolací soud se sice rovněž k
druhé podmínce generální klauzule nekalé soutěže vyjádřil poměrně kuse, když
uvedl, že paušalizaci jakékoliv (nepražené) kávy robusta z Vietnamu bylo možno
považovat za jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže, zejména za situace, kdy
žalovaná převážně obchodovala s kávou arabica. Jelikož se však v souvislosti s
posouzením existence nekalosoutěžního jednání žalované ztotožnil s právním
posouzením ze strany soudu prvního stupně, lze rovněž odkázat na jím učiněné
závěry. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí kladl důraz na posouzení celého
kontextu, v němž žalovaná jednala, přičemž se jmenovitě vypořádával s
jednotlivými pro věc rozhodujícími aspekty (konkludentní i výslovné jednání
jednatele žalované, pozice, v níž jednatel žalované v pořadu vystupoval, účel a
cíl jeho vystoupení v předmětném pořadu, vztah jednatele žalované a moderátora,
jakož i vědomí, že natočený materiál bude zveřejněn v internetové televizi), a
to v reakci na dovolávání se žalovanou uvedených závěrů Ústavního soudu již v
předcházejícím řízení. Rovněž v dovolatelkou odkazovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 229/2006, je v souvislosti s posouzení splnění podmínky
jednání v rozporu s dobrými mravy soutěže akcentováno zvážení všech okolností
případu a jejich vzájemné souvislosti, nikoli jejich vytržení z kontextu. Jak
bylo uvedeno výše, tomuto požadavku soud prvního stupně, s jehož závěry se
odvolací soud ztotožnil, dostál, když se výslovně vypořádal s relevantními
okolnostmi případu a neposuzoval jednání jednatele žalované bez zjištěných
potřebných souvislostí. Naopak je to dovolatelka, která v dovolání účelově
poukazuje na jednotlivé aspekty jejího chování a přitom některé okolnosti
případu zcela pomíjí.
Jelikož byla věc odvolacího soudu posouzena v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu, jíž se
žalovaná dovolávala, nelze než uzavřít, že ani tato otázka není způsobilá
založit přípustnost jejího dovolání. Podle žalované se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4207/2013 a současně nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu
vyřešena otázka, zda „žalovaná musí vznášet sama od sebe u nekalosoutěžních
žalob námitku pasivní věcné legitimace anebo takovou námitku vznášet sama od
sebe nemusí, neboť je povinností soudu zkoumat pasivní legitimaci žalobkyně bez
ohledu na její námitky jako jednu z podmínek pro následné vyslovení závěru o
nekalosoutěžním jednání žalované“. Tato otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud
potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně proto, že shledal v jednání žalované
kumulativní naplnění všech tří podmínek generální klauzule nekalé soutěže, tím
byla soudy vyřešena otázka pasivní věcné legitimace. S touto námitkou nadto dovolatelka přichází až nyní v dovolacím řízení. I když
v odvolacím řízení lze rozsudek soudu prvního stupně přezkoumat i z důvodů,
které nebyly v odvolání uplatněny, samotná skutečnost, že odvolací soud se
otázkou v odvolacím řízení neuplatněnou nezabýval, nezakládá dovolací důvod
spočívající v nesprávném právním posouzení věci (srovnej např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 122/2008, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 468/2010, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4131/2010). Pokud
dovolatelka námitku neuplatnila v odvolacím řízení, a odvolací soud se jí proto
nezabýval, nemůže jeho rozhodnutí spočívat na nesprávném právním posouzení
věci, přichází-li s touto námitkou dovolatelka až v dovolání (srovnej usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2507/2011, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4409/2014). Žalovaná má za rovněž to, že otázka, zda se lze nekalosoutěžního jednání
dopustit i absencí aktivního konání, kdy jako nekalosoutěžní jednání byl soudem
vyhodnocen mlčky vyslovený souhlas (nezasáhnutí do slovního projevu třetího) či
přikývnutí slovnímu projevu třetí osoby v judikatuře dovolacího soudu nebyla
řešena. Rovněž tato otázka není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání,
neboť na této právní otázce napadené rozhodnutí nezávisí. Žalovaná pomíjí, že
odvolací soud, resp. soud prvního stupně nepostavil své závěry pouze na právním
posouzení konkludentního jednání jednatele žalované spočívajícího v přikyvování
pana K. ve vztahu k tvrzení moderátora pořadu o tom, že v případě vietnamské
kávy pije zákazník šutry, klacky, plísně, slupky, ale je to levné…, nýbrž mimo
jiné soud prvního stupně za dehonestaci vietnamské kávy prodávané na českém
trhu označil jednání jednatele žalované spočívající v demonstraci blíže
nespecifikovaného vzorku vietnamské kávy, obsahujícího různé nečistoty –
klacky, apod., které jednatel žalované označil jako ukázku „nejvyšší kvality“ a
nejdražší kávy z Vietnamu.
Načež soud prvního stupně doplnil, že v kontextu
uvedeného pak hodnocení vietnamské kávy jednatelem žalované o tom, že možná za
10 - 20 let se ve Vietnamu vypěstuje dobrá káva, nelze považovat za přípustný
hodnotící soud. Z uvedeného se podává, že jako nekalosoutěžní jednání nebylo
hodnoceno vyslovení souhlasu mlčky či přikývnutí slovnímu projevu třetí osoby. Odvolací soud se měl podle dovolatelky dále odchýlit od ustálené rozhodovací
praxe týkající se problematiky dokazování, přičemž otázku vadného provádění
důkazů (zejm. problematiku opomenutých důkazů, spornost/nespornost tvrzení
účastníků) vznesla žalovaná již v rámci svého odvolání. Ani tato námitka není
způsobilá založit přípustnost jejího dovolání, neboť odvolacímu soudu vytýká
nesprávný procesní postup při zjišťování skutkového stavu, nikoli nesprávné
právní posouzení otázky, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. V této
souvislosti Nejvyšší soud již dříve judikoval (srov. např. rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod
č. j. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015), že uplatněním způsobilého
dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního
posouzení věci, založené na zpochybňování skutkového stavu věci učiněného
odvolacím soudem, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se
o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze
(ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném
od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Proto ani výše
uvedené námitky nemohou založit přípustnost jejího dovolání.
Odvolací soud se podle žalované rovněž nevypořádal s další její námitkou, a to
zda znění ústně vyhlášeného rozsudku soudu prvního stupně odpovídá přepisu v
protokolu, kdy pro odstranění pochybností požadoval zmocněnec žalované možnost
pořízení kopie (či přehrání) diktafonového záznamu z jednání, což jí ale nebylo
umožněno s poukazem na to, že „žádný záznam z jednání nebyl pořizován“.
Žalovaná má za to, že tato žalovanou již v odvolání nastolená otázka nebyla
odvolacím soudem vůbec vyřešena a není řešena ani v rozhodovací praxi
dovolacího soudu. Stejně jako v případě předešlé námitky, i tato směřuje
„pouze“ do vad řízení, nikoliv do právního posouzení věci. Vadou řízení (ať již
skutečnou či domnělou) je Nejvyšší soud oprávněn se zabývat pouze v případě,
je-li dovolání jinak přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř. Námitka vady řízení
nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem však požadavkům
vytýčeným v ustanovení § 237 o. s. ř. neodpovídá, přípustnost dovolání tudíž
založit nemůže, i kdyby se jí odvolací soud dopustil (srov. např. závěry
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne
29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo
1254/2014, která jsou, stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Nejvyššího
soudu, dostupná na jeho webových stránkách).
Konečně k námitce žalované, že odvolací soud věc posuzoval a rozhodoval podle
právního předpisu, který k datu vydání rozsudku již nebyl platným pramenem
práva, čímž poukazuje na odkaz odvolacího soudu na § 53 zákona č. 513/1991 Sb.,
obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), ačkoliv se věc posuzovala již podle
zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, Nejvyšší soud uvádí, že ani tato
námitka rovněž není způsobilá založit přípustnost jejího dovolání. Žalobkyně
neuvedla, v čem spatřuje splnění některého z předpokladů přípustnosti dovolání
ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nad to Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 53 obch. zák. je obsahově shodné
s § 2988 o. z., na nějž na jiném místě napadeného rozsudku bylo ze strany
odvolacího soudu správně odkázáno. Navíc ačkoliv odvolací soud ve svém
rozhodnutí poukázal na § 53 obch. zák., učinil tak pouze v souvislosti s
vysvětlením, že nekalá soutěž je ohrožovací delikt, tudíž lze v rámci zákonných
prostředků postihnout i pouhou hrozbu bez toho, že by škodlivý důsledek také
skutečně nastal. Sám však nakonec dospěl k závěru, že jednání žalované bylo
způsobilé přivodit žalobkyni újmu a tato jí také vznikla.
Ze shora vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle § 243c odst. 1
věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítnul.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud podle § 243g o. s. ř. v
konečném rozhodnutí ve věci.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 2. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu