23 Cdo 3396/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing.
Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní
věci žalobce M. B., zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou, se sídlem v
Chýni, Západní 449, proti žalované Mercedes-Benz Financial Services Česká
republika s.r.o., se sídlem v Praze 4, Daimlerova 2296/2, PSČ 149 45,
identifikační číslo osoby 63997240, zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou,
advokátkou, se sídlem v Praze, Široká 25/6, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené
u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 197/2009, o dovolání žalobce proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č. j. 2 Cmo 3/2011-107,
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. února 2012, č. j. 2 Cmo
3/2011-107, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
srpna 2009, sp. zn. R 1071/09 byl zrušen (bod I. výroku), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (bod II. výroku).
Soud prvního stupně se zabýval tím, zda má být předmětný rozhodčí nález
zrušen z žalobcem namítaného důvodu podle ustanovení § 31 písm. f) zákona č.
216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o
rozhodčím řízení“). Uvedl, že v dané věci je podstatné, že předmětným rozhodčím
nálezem bylo žalobci uloženo zaplatit žalované ve stanovené lhůtě konkrétně
stanovenou peněžitou částku za vymezení zániku této povinnosti a nahradit
náklady rozhodčího řízení rovněž ve stanovené lhůtě konkrétně určenou peněžitou
částkou. Uzavřel, že na takto stanovených povinnostech nelze nalézt ničeho
nedovoleného či nemožného podle tuzemského práva ve smyslu citovaného
ustanovení. Neshledal tedy naplnění uvedeného důvodu ke zrušení předmětného
rozhodčího nálezu.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu
prvního stupně (ve znění opravného usnesení) potvrdil (první výrok) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
V odvolání uplatnil žalobce další nový důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, a
to podle ustanovení § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení. K tomu odvolací
soud uvedl, že veškeré důvody pro zrušení rozhodčího nálezu musí být uvedeny
již v propadné tříměsíční lhůtě stanovené v ustanovení § 32 odst. 1 zákona o
rozhodčím řízení, že důvody uvedenými po uplynutí této lhůty se již soud
rozhodující o návrhu na zrušení rozhodčího nálezu zabývat nemůže. Nebyl-li tedy
v projednávané věci důvod uvedený v ustanovení § 31 písm. b) zákona o rozhodčím
řízení uplatněn ve lhůtě stanovené v ustanovení § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím
řízení, nelze tento důvod pro zrušení rozhodčího nálezu později uplatnit, i
kdyby byla neplatnost rozhodčí doložky dána podle ustanovení § 39 občanského
zákoníku, neboť takové právo marným uplynutím lhůty podle ustanovení § 32 odst.
1 zákona o rozhodčím řízení žalobci zaniklo.
Se závěrem soudu prvního stupně, že není dán zákonný důvod podle ustanovení §
31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení, se odvolací soud ztotožnil.
Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá
o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje dovolací důvod
dle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Současně navrhuje, aby byla
odložena vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce považuje rozsudky soudů obou stupňů za nesprávné, a to jak stran
argumentace o opožděnosti uplatnění důvodu dle ustanovení § 31 písm. b) zákona
o rozhodčím řízení, tak stran argumentace neexistence důvodu dle ustanovení §
31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení.
K důvodu dle ustanovení § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení uvádí, že
vzhledem k charakteru neplatnosti podle ustanovení § 39 občanského zákoníku
jako neplatnosti absolutní není rozhodující, že se žalobce neplatností této
doložky nebránil. Dle jeho názoru postačí, že včas uplatnil v rozhodčím řízení
námitku nedostatku pravomoci rozhodce a včas podal žalobu na zrušení rozhodčího
nálezu. Žalobce namítá, že soudy nebylo nesprávně přihlédnuto k absolutní
neplatnosti rozhodčí doložky a toliko bylo odkázáno na ustanovení § 32 odst. 1
zákona o rozhodčím řízení.
Ohledně důvodu dle ustanovení § 31 písm. f) zákona o rozhodčím řízení namítá,
že požadoval posoudit legálnost daného plnění. Dle jeho mínění se v daném
případě jedná o plnění od počátku právně nemožné, jelikož je objektivně v
rozporu se zákonem a právem. Dále tuto namítanou nemožnost u jednotlivých
položek konkretizuje.
V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu a rovněž rozhodnutí soudu prvního stupně.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do
31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, a další zákony. Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v ustanovení § 240
odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo
dovolání též sepsáno (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud zabýval
nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu
přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska
uplatněných dovolacích důvodů. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu
prvního stupně, upravuje ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. Podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. dovolání není přípustné, a to již
proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by
bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu
tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§ 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V projednávané věci je dovolání přípustné, neboť odvolací soud posoudil
v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu otázku možností uplatnit důvody pro
zrušení rozhodčího nálezu po lhůtě podle § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. května 2012, sp. zn. 23 Cdo 3728/2011,
uveřejněném pod číslem 100/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
dostupné na www.nsoud.cz, dospěl k závěru, že při řešení otázky výkladu
ustanovení § 32 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení a ustanovení § 31 zákona o
rozhodčím řízení pro možnosti uplatnění dalších důvodů zrušení rozhodčího
nálezu v řízení zahájeném ve lhůtě tří měsíců od doručení rozhodčího nálezu té
straně, která se zrušení rozhodčího nálezu domáhá, je třeba vycházet z
obdobného užití občanského soudního řádu. Ustanovení § 32 zákona o rozhodčím
řízení (ve znění před novelou provedenou zákonem č. 19/2012 Sb.) je významné
jen z hlediska posouzení včasnosti podání samotného návrhu na zrušení
rozhodčího nálezu. Nemůže představovat omezení procesních práv žalobce
doplňovat rozhodující skutečnosti obsahující další důvody zrušení rozhodčího
nálezu podle ustanovení § 31 citovaného zákona v průběhu řízení. Omezení práva
je doplňovat mohou představovat jen zákonné procesní limity podle občanského
soudního řádu (například koncentrace řízení).
V řízení o zrušení rozhodčího
nálezu zahájeném před uplynutím lhůty podle ustanovení § 32 zákona o rozhodčím
řízení tedy lze i po uplynutí této lhůty uplatnit (další) důvody zrušení
rozhodčího nálezu podle § 31 zákona o rozhodčím řízení. Nezabýval-li se proto odvolací soud dalším uplatněným důvodem neplatnosti
spočívajícím v tvrzení o neplatnosti rozhodčí smlouvy, je jeho posouzení
neúplné, tudíž nesprávné. Jak vyplývá z citovaných závěrů rozsudku Nejvyššího
soudu omezení práva doplňovat důvody zrušení rozhodčího nálezu mohou
představovat jen zákonné procesní limity podle občanského soudního řádu
(například koncentrace řízení). Z pohledu těchto limitů však odvolací soud
uvedenou námitku žalobce dosud neposuzoval. Oproti tomu je nedůvodnou dovolací námitka, že odvolací soud nesprávně
posoudil, že plnění uložené rozhodčím nálezem není nedovolené a není ani
nemožné. Dovolací soud například v rozsudku ze dne 30. října 2009, sp. zn. 33
Cdo 2675/2007, uveřejněném pod číslem 46/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz, dovodil, že za „nedovolené“ lze považovat
plnění, které není aprobováno vnitrostátním právem. Půjde o plnění, které je
vyhrazeno jen některým subjektům, zejména státu, nebo podléhající státnímu
dozoru či státnímu povolení (například výbušniny, střelné zbraně, drogy,
nerostné bohatství, část lidského těla a podobně), u nichž je možno dispozice s
nimi omezené či vyloučené. Vycházeje z této povahy rozhodčího řízení, jehož
smyslem je přenesení projednávání a rozhodování určitého druhu sporu ze soudu
na rozhodce, a z důvodu, pro který může být dozorčí nález zrušen, lze dovodit,
že úmyslem zákonodárce bylo vyloučit soudní přezkum věcné správnosti rozhodčího
nálezu, to je správnost skutkových zjištění a právní posouzení věci; měl-li by
soud v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu přezkoumávat jeho věcnou
správnost, pozbyla by smyslu právní úprava rozhodčího nálezu. V projednávané
věci tak plnění uložené z leasingové smlouvy a ručení nelze považovat za
nemožné či nedovolené plnění.
Vzhledem k nesprávnému posouzení možnosti uplatnit důvod zrušení rozhodčího
nálezu spočívající v tvrzené neplatnosti rozhodčí doložky, kterým se odvolací
soud nezabýval, Nejvyššímu soudu nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušit a podle § 243b odst. 3
vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2013
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu