23 Cdo 3412/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci
žalobkyně Kaufland Česká republika v.o.s., se sídlem v Praze 4, Pod Višňovkou
25, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25110161, zastoupené JUDr. Ottou
Kunzem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 89/90, proti žalovanému
MUDr. I. Č., zastoupenému JUDr. Petrem Maiem, advokátem, se sídlem v Praze 3,
náměstí Winstona Churchilla 1800/2, o zaplacení 6,868.237,34 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 6 C
20/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
30. května 2012, č. j. 29 Co 197/2012-1328, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Okresní soud Praha - východ rozsudkem ze dne 19. května 2011, č. j. 6 C
20/2008-1238, zastavil řízení co do částky 891.456,- Kč s příslušenstvím (bod
I. výroku), dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku
5,763.849,90 Kč spolu s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod
II. výroku) a ve zbývající části žalobu zamítl (bod III. výroku). Současně
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod IV. a V. výroku). Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně jako podnikatelka přenechala
žalovanému jako podnikateli k užívání plochy v obchodních domech Kaufland (a to
v obchodním domě Kaufland v Blansku, v Hradci Králové, v Jablonci nad Nisou, v
Kadani, v Kopřivnici, v Kroměříži, v Náchodě, ve Strakonicích, v Třebíči, v
Kutné Hoře, v Praze – Malý Klín a v Praze – Stodůlky). Vztah mezi účastníky hodnotil jako vztah mezi podnikateli při jejich
podnikatelské činnosti. Pokud jde o podnájemní smlouvy týkající se užívání prostor v obchodním domě
Kaufland v Kutné Hoře, v Praze – Malý Klín a v Praze – Stodůlky, uzavřel, že
tyto nebyly řádně uzavřeny. Žalovaný však prostory v těchto obchodních domech
užíval, proto soud právní vztah účastníků ohledně užívání těchto prostor
posoudil jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Co se týče užívání podnajatých prostor v obchodním domě Kaufland v Blansku, v
Hradci Králové, v Jablonci nad Nisou, v Kadani, v Kopřivnici, v Kroměříži, v
Náchodě, ve Strakonicích, v Třebíči, posoudil právní vztah účastníků podle
ustanovení § 6 zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor jako vztah z
podnájemní smlouvy nebytových prostor. Uvedl, že bylo prokázáno, že žalovaný
nehradil řádně sjednané podnájemné, jakož i nedoplatky na vyúčtování vedlejších
nákladů a poplatky za centrální správu budovy, a to ve výši konkrétně uvedené v
odůvodnění jeho rozsudku. Za důvodné nepovažoval námitky žalovaného, že
podnájemní smlouvy byly sjednány způsobem jednostranně zvýhodňující žalobkyni a
že předmětné podnajaté prostory nevyhovovaly příslušným hygienickým normám
stanoveným zejména nařízením vlády č. 178/2001 Sb. K námitce žalovaného, že podnájemní smlouva na pronájem obchodních prostor v
obchodním domě Kaufland v Jablonci nad Nisou je neplatná, neboť Ing. L. Š.,
který za žalobkyni příslušnou podnájemní smlouvu uzavíral, k tomu neměl
potřebné zmocnění, konstatoval, že tato námitka byla vyvrácena plnou mocí č. AG2003/021 ze dne 10. března 2003, kterou Ing. Š. žalobkyně udělila. Poukazuje
na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 3 Cz 88/83 nesouhlasil s
námitkou žalovaného, že plná moc byla udělena až poté, co již předmětná nájemní
smlouva týkající se obchodních prostor v Jablonci nad Nisou byla uzavřena. Soud prvního stupně dále neshledal důvodnou námitku promlčení. K odvolání žalovaného (proti výroku II., IV. a V.) odvolací soud rozsudkem v
záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích potvrdil,
přičemž v ostatním zůstal nedotčen, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího
řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, za správné
považoval jeho skutkové závěry a ztotožnil i se jeho právním posouzením věci. Neshledal opodstatněnou odvolací námitku žalovaného, že podnájemní smlouvy jsou
v rozporu s hygienickými normami. Uvedl, že předmětné prostory byly řádně
zkolaudovány a byly tedy posouzeny jako vhodné pro účely provozování prodejny.
Stejně tak opodstatněnou neshledal námitku žalovaného, že předmětné smlouvy
byly sjednány způsobem jednostranně zvýhodňující žalobkyni. Zdůraznil, že
účastníci jsou podnikatelé a že podnájemní smlouvy byly uzavírány v rámci
jejich podnikatelské činnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovolatel vytýká, že soud prvního stupně rozhodoval, aniž si náležitě opatřil
všechny podklady pro své rozhodnutí. Soud prvního stupně nevyhověl návrhu
žalovaného, aby bylo zjištěno, zda podnájemní smlouvy mají veškeré náležitosti,
zejména zda odpovídají všem zákonným požadavkům, za kterých bylo možno
podnájemní smlouvu uzavřít (zejména se jedná o dodržování hygienických norem). Odvolací soud pochybil, když svůj závěr o tom, že byly dodrženy stavební
předpisy a tedy, že předmětné prostory byly řádně zkolaudovány, nehodnotil z
hlediska předložených listin. Odvolací soud nesprávně posoudil předložené
listiny. Dále namítá, že soudy obou stupňů nesprávně právně posoudily smlouvu týkající
se podnájmu obchodních prostor v obchodním domě v Jablonci nad Nisou, když
odkázaly na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 3 Cz 88/83. Dle jeho mínění
je odkaz na tento judikát v dané věci nepřípadný, když tento judikát řeší
otázku dodatečně předložené plné moci z hlediska procesněprávního. Má za to,
předmětná smlouva je neplatná, když byla dne 21. února 2003 podepsána za
žalobkyni Ing. L. Š., ačkoliv plná moc k podpisu této smlouvy mu byla vystavena
až 10. března 2003. V závěru dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího
soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se k dovolání žalovaného dle obsahu spisu nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "Nejvyšší soud") úvodem
poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do
31. prosince 2012 s výjimkou v zákoně uvedenou) se podává z bodu 7., článku
II., části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve posuzoval přípustnost podaného dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b)
a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod
založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když
dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat,
že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam,
tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z
hlediska právního posouzení založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že
napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití
hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce
zásadní význam skutečně má. Jelikož ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán
uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil,
jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní
význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž
řešení v dovolání zpochybnil. Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je
zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým
dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto
důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta
první o. s. ř.), je pak možné - z povahy věci - posuzovat, zda dovoláním
napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak nelze účinně uplatnit námitky
proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a
odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a
hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu
(srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS
10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem
130). Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti
dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bezvýznamné námitky
dovolatele, že si soud prvního stupně náležitě neopatřil všechny podklady pro
své rozhodnutí, že odvolací soud svůj závěr o tom, že byly dodrženy stavební
předpisy a tedy, že předmětné prostory byly řádně zkolaudovány, nehodnotil z
hlediska předložených listin. Těmito námitkami totiž dovolatel uplatňuje
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který v
projednávané věci přípustnost dovolání založit nemůže, protože tvrzené vady
procesu nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Žalovaný dále nesouhlasil s právním závěrem odvolacího soudu o platnosti
podnájemní smlouvy týkající se podnájmu nebytového prostoru v obchodním domě
Kaufland v Jablonci nad Nisou.
Dle jeho mínění je tato podnájemní smlouva
neplatná. Tvrzení o její neplatnosti přitom opírá o skutečnost, že za žalobkyni
předmětnou podnájemní smlouvu č. 3700/3 ze dne 21. února 2003 podepsal Ing. L. Š., ačkoliv plná moc byla žalobkyní jako zmocnitelem vyhotovena a Ing. L. Š. jako zmocněncem přijata dne 10. března 2003 (tedy až po podpisu podnájemní
smlouvy). Jak se již vyslovil Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 29. srpna 2007, sp. zn. 29 Odo 1635/2005, oprávnění uplatnit výhradu (ne)vázanosti dotčeným právním
úkonem, právo namítat překročení oprávnění vyplývajícího pro zmocněnce z plné
moci, resp. právo schválit jednání nezmocněné osoby, svědčí pouze tomu, za
něhož byl dotčený právní úkon učiněn (srov. mutatis mutandis rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, uveřejněné v
časopise Soudní judikatura č. 1/2006, pod pořadovým číslem 1, jehož závěry
obstály i v rovině ústavní, když ústavní stížnost podanou proti tomuto
rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 10. října 2006, sp. zn. IV. ÚS 32/06,
odmítl). Nejvyšší soud v tomto svém rozhodnutí přitom vycházel z ustanovení §
32 odst. 1 a § 33 odst. 1 a odst. 2 obč. zák., která na jedné straně chrání
zmocnitele před důsledky excesu zmocněnce, resp. osoby jednající bez plné moci,
a na straně druhé chrání druhou smluvní stranu, která jednala v dobré víře, že
ten, kdo za zmocnitele jednal, byl oprávněn takto jednat. Důsledkem překročení
zmocnění na základě plné moci, popř. jednání bez plné moci, pak není neplatnost
dotčeného právního úkonu, nýbrž pouze to, zda je zmocnitel, resp. ten, za něhož
jednala třetí osoba bez plné moci, učiněným právním úkonem vázán. Nejvyšší soud přitom pro úplnost na tomto místě dodává, že pro (dodatečné)
schválení právního úkonu (§ 33 odst. 2 obč. zák.) není stanovena zvláštní
forma. Znamená to, že ke schválení právního úkonu může dojít písemně nebo ústně
a že se může stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom,
co chtěl účastník projevit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 33 Cdo 3274/2011). Shledal-li tedy odvolací soud podnájemní smlouvu na nebytové prostory v
obchodním domě Kaufland v Jablonci nad Nisou za platně sjednanou, pak je tento
jeho závěr v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá
dovolací soud důvod se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
Jelikož je tedy právní posouzení dané otázky odvolacím soudu ve výsledku
správné, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243b odst. 1 věta první, o.
s. ř.), podané dovolání pro nepřípustnost odmítl [§ 243b odst. 5, věta první a
§ 218 písm. c) o. s. ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného
bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady
nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. srpna 2014
JUDr. Pavel H
o r á k, Ph.D.
předseda senátu