23 Cdo 3453/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce
Maatz Verteilerbau GmbH, se sídlem v Bocholtu, Daimlerstrasse 5, PSČ 46395,
Spolková republika Německo, zastoupené Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou, se
sídlem v Plzni, náměstí Republiky 28, proti žalovanému Ing. V. B., zastoupenému
JUDr. Františkem Výmolou, advokátem, se sídlem v Praze 5, Husníkova 2080/8, o
zaplacení
částky 10 208,33 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.
zn. 5 Cm 34/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 15. ledna 2010, č. j. 8 Cmo 367/2009-128, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. ledna 2010, č. j. 8 Cmo
367/2009-128, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
208,66 EUR s příslušenstvím (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů
řízení (výroky pod body II a III). Žalobce se v řízení domáhal zaplacení žalované částky na základě tvrzení, že
žalovanému podle rámcové smlouvy o zpracování železného materiálu uzavřené mezi
účastníky dodával tento materiál ke zpracování dle jeho pokynů, s výhradou
žalobcova vlastnického práva k materiálu. Po ukončení spolupráce žalobce žádal
žalovaného o vrácení materiálu (specifikovaného ve faktuře č. 030205 ze dne 6. 6. 2000) písemnou výzvou ze dne 21. 12. 2004. Vzhledem k tomu, že žalovaný
požadované věci nevrátil a sdělil, že materiál byl sešrotován, způsobil tím
žalobci škodu ve výši žalované částky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný žalobci škodu nezpůsobil. Zjistil, že obchodní vztah nevznikl mezi účastníky řízení, ale mezi žalovaným a
společností Maatz GmbH et Co Verteilerbau, Vorfestigung – und Energietechnik,
KG, jako objednatelem (dále jen „objednatel“), jejímž jménem při jednání s
žalovaným vždy jednal pan M. Poté co objednatel přestal od žalovaného odebírat
výrobky, vyzval jej žalovaný vícekrát, aby si zpracovaný produkt a nezpracovaný
materiál převzal. Objednatel nereagoval, a to ani na výzvu, že žalovaný v
případě neodvezení věcí předmětný materiál sešrotuje. Žalobce k výzvě k
prokázání své aktivní legitimace předložil výpis ohlášení živnosti k datu 17. 12. 2008, který soud prvního stupně vzal za průkaz jeho právní subjektivity. Aktivní legitimaci žalobce prokazoval listinou označenou jako smlouva o převodu
ze dne 29. 9. 2001, uzavřenou mezi objednatelem a žalobcem, jejímž obsahem byl
převod nátrubků a vsuvek z objednatele na žalobce. Tento důkaz soud prvního
stupně hodnotil jako nevěrohodný a účelově vytvořený pro probíhající řízení, a
to s ohledem na původní tvrzení žalobce, že objednatel a žalobce jsou tatáž
osoba, a že předloží doklady o fůzi, a po zpochybnění aktivní legitimace
žalobce předložil tuto smlouvu s neověřenými podpisy. Soud prvního stupně
konstatoval, že i kdyby byla tato smlouva skutečně uzavřena, mohla by prokázat
pouze převod nátrubků a vsuvek tam uvedených, nikoliv převod nezpracovaného
materiálu. Soud prvního stupně uzavřel, že obchodním partnerem žalovaného byl
objednatel, a že žalobce není ve sporu věcně aktivně legitimován. I pokud by se
však žalobci podařilo prokázat svoji aktivní legitimaci, nebyl by ve sporu
úspěšný, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaný byl informován o
převodu nátrubků a trubek mezi žalobcem a objednatelem. Bylo naopak prokázáno,
že žalovaný opakovaně kontaktoval prostřednictvím pana M. svého obchodního
partnera, vyvinul maximální snahu o vrácení materiálu a k sešrotování tohoto
materiálu došlo až poté, co náklady na skladování převýšily hodnotu materiálu. Pokud by tedy žalobci nějaká škoda tímto úkonem žalovaného vznikla, bylo by to
z důvodu nečinnosti žalobce, tedy výlučně z důvodů na jeho straně. Nejsou tedy
dány předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. ledna 2010, č. j.
8
Cmo 367/2009-128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shledal, že ačkoliv žalobce nezměnil svá žalobní tvrzení, že mezi
účastníky na základě rámcové smlouvy (jejíž existence nebyla prokazována)
probíhal obchodní vztah tak, že „žalobce dodával žalovanému materiál“, že
žalobce vyzval žalovaného k vrácení tohoto materiálu a že žalovaný oznámil
žalobci sešrotování materiálu, vyšlo v řízení najevo, že tvrzení o existenci
údajné rámcové smlouvy mezi účastníky je nesprávné, že žalobce žalovanému nikdy
žádný materiál ke zpracování neposkytl a že nebylo prokázáno, že by se žalobce
stal univerzálním nástupcem subjektu, který materiál žalovanému poskytl. Podle
žalobcových tvrzení, která následně uplatnil k obhájení své hmotněprávní
legitimace, byla mezi ním a objednatelem dne 29. 9. 2001 uzavřena smlouva „o
převodu“ a tou měla na žalobce přejít práva a povinnosti z „dodávky materiálu“
objednatelem žalovanému. Tuto listinu soud prvního stupně označil za
nevěrohodný důkaz. Pro takový závěr však podle odvolacího soudu nejsou
argumenty soudu prvního stupně dostatečné. Odvolací soud zopakoval dokazování
listinou z 29. 9. 2001, nehodnotil však její obsah a dopad z hlediska
rozhodného práva, a to ve spojení s faktem, že žaloba co do skutkových tvrzení
po zjištění, že nejsou správná, nebyla změněna a žalobce nenavrhl soudu, aby
byla připuštěna změna žaloby. Odvolací soud nevyloučil, že žalobci eventuálně
mohla vzniknout škoda sešrotováním jeho výrobků žalovaným, avšak na základě
jiného skutkového stavu než toho, který byl vylíčen v žalobě. Za této situace
soud prvního stupně nepochybil, jestliže nárok na náhradu škody neposoudil ve
světle uvedeného dokumentu. Uplatněný nárok nebylo namístě posoudit na základě
jiného skutkového stavu než v nezměněné žalobě uplatněného. Zdůraznil, že soud
neměl vůči žalobci poučovací povinnost o možnosti žalobu změnit a žádat o
připuštění změny žaloby podle § 95 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož důvodnost spatřuje
především v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem [dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Uvedl, že napadené rozhodnutí má
obecný právní význam, neboť rozhodnutím v této věci se zajistí právní jistota
ohledně podmínek pro změnu žaloby, posouzení toho, co je změnou žaloby a jaký
úkon je k tomuto procesnímu kroku nutné učinit. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobce pochybil, pokud
nenavrhl připuštění změny žaloby. Podle jeho názoru nebylo vůbec nutné o změnu
žaloby žádat, jelikož jeho skutková tvrzení se nezměnila, když po celou dobu
řízení tvrdil, že je aktivně legitimován ve sporu a že byl vlastníkem sporného
materiálu; na tomto základě se domáhal stejného nároku. Dovolatel též
nesouhlasí se závěrem, že smlouvou o převodu došlo pouze k převodu nátrubků a
vsuvek, jelikož identifikace materiálu v této smlouvě je totožná s identifikací
na materiálech a listinách, které předával a zasílal právní předchůdce žalobce
žalovanému.
Ze smlouvy je podle jeho názoru zcela zřejmé, že mělo dojít k
převodu práv a povinností z původního subjektu právě na žalobce; jiné posouzení
obsahu této smlouvy je zcela v rozporu s účelem smlouvy, jejím gramatickým a
logickým výkladem. Dovolatel dále uplatnil dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.,
kterým lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady se dopustil podle jeho názoru
odvolací soud, který přestože dospěl k závěru, že hodnocení důkazů soudem
prvního stupně je nesprávné, a jeho důvody pro přijetí závěrů nedostatečné,
rozsudek soudu prvního stupně nezrušil.
Dovolatel také namítl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je nejen
nesprávné a nepřezkoumatelné, ale především nemá oporu v provedených důkazech.
Uplatnil tak bez bližší konkretizace dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s.
ř.
S poukazem na své námitky navrhl dovolatel zrušení rozsudků soudů obou stupňů a
vrácení věci k dalšímu řízení Okresnímu soudu Plzeň-město.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu i
soudu prvního stupně, neboť oba soudy logicky zdůvodnily své právní závěry, a
to i z žalobcem namítaného výkladového a logického hlediska. Jedná se především
o věcně i právně správný závěr, že žalobce není ke sporu aktivně legitimován,
neboť se jedná o zcela jinou právnickou osobu, která nikdy nebyla v právním
vztahu s žalovaným v předmětné věci. Stejně tak není naplněn dovolatelem
předestřený dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Žalovaný se
neztotožnil ani s názorem žalobce o dosud nejudikovaném posouzení otázky změny
žaloby. Žalovaný neshledává v postupu soudu prvního stupně nebo soudu
odvolacího žádných vad. Navrhl odmítnutí, event. zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§
10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě
stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje stanovené náležitosti, se nejprve
zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ]. O takový případ se v dané věci nejedná,
přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř, podle něhož je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam, zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již
tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy,
jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v § 237 odst. 3
o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci
samé zásadní právní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve
smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po
stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení
otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je
zásadně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s
výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro
úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či
nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá),
jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v
dovolání zpochybnil. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v daném případě přípustné podle
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud řešil otázku, zda změna
skutkových tvrzení žalobce představovala změnu žaloby, v rozporu s konstantní
judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolání je tudíž i důvodné. Žalobce v řízení před soudem prvního stupně poté, co vyšlo najevo, že jeho
tvrzení o existenci údajné rámcové smlouvy sepsané mezi účastníky je nesprávné,
dokládal svoji aktivní legitimaci listinou z 29. 9.
2001 označenou jako smlouva
o převodu sepsanou mezi žalobcem a jiným německým subjektem. Odvolací soud dovodil, že nové tvrzení žalobce představuje změnu žaloby, a
pokud žalobce nenavrhl, aby byla změna žaloby připuštěna, není možno k tomuto
tvrzení přihlížet. Tento závěr je nesprávný. Žalobce může za řízení se souhlasem soudu měnit žalobu (§ 95 odst. 1 věta první
o. s. ř.). Soud nepřipustí změnu žaloby, jestliže by výsledky dosavadního
řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněné žalobě; v takovém případě
pokračuje soud v řízení o původní žalobě po právní moci usnesení (§ 95 odst. 2
o. s. ř.). O změnu žaloby jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v
původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více,
než požadoval v původní žalobě, ale mimo jiné také v případě, že žalobce sice i
nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na
základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v
původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. srpna 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2003). Změnou návrhu (žaloby nebo návrhu na zahájení řízení) se rozumí změna
spočívající v tom, že navrhovatel (žalobce)
- na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším
rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu) nebo
- na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo
uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky,
nebo
- na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání
určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu,
nebo naopak, nebo
- sice požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho
vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující
skutečnosti, anebo
- na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje
vydání určovacího rozhodnutí, a naopak. Pro první tři uvedené případy je typické, že navrhovatel (žalobce) mění pouze
žalobní petit. V případě čtvrtém (z pohledu náležitostí žaloby) je jiné
„vylíčení rozhodujících skutečností“, přičemž žalobní petit zůstává stejný
[žalobce se např. původně domáhal přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §
711a odst. 1 písm. a) občanského zákoníku a nyní požaduje rozhodnutí, kterým má
soud přivolit k výpovědi z nájmu bytu z důvodu uvedeného v § 711a odst. 1 písm. c) občanského zákoníku]. V posledním případě se mění jak „vylíčení
rozhodujících skutečností“, tak i žalobní petit. (Srov. Drápal L., Bureš J. a
kol. Občanský soudní řád Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 622). V posuzované věci by se teoreticky mohlo jednat, jak vyplývá z obsahu spisu, o
čtvrtý případ změny žaloby s ohledem na úkony žalobce, které v průběhu
prvostupňového řízení učinil - poté, co byl soudem prvního stupně ve smyslu §
118a odst. 3 o. s. ř. vyzván k doplnění důkazů směřujících k prokázání aktivní
legitimace, předložil soudu mj. písemnou smlouvu datovanou dnem 29. 9.
2001,
jejímž obsahem byl převod nátrubků a vsuvek z objednatele na žalobce, přestože
v žalobě nejprve tvrdil, že původní objednatel a žalobce jsou tatáž osoba, a že
předloží důkazy o fůzi. V této souvislosti je nutno připomenout, že změna návrhu je podáním ve věci
samé a žalobce ji může učinit kterýmkoliv ze způsobů uvedených v § 42 odst. 1
o. s. ř. a s dodržením podmínek uvedených v § 42 odst. 3 o. s. ř. Jedná se o
úkon účastníka podléhající režimu § 41 a násl. o. s. ř. Podle § 41 odst. 2 o. s. ř. platí, že každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon
nesprávně označen. Posuzování procesních úkonů účastníka soudem podle jejich
obsahu vyplývá ze zásady bezformálnosti procesních úkonů. Pro posouzení
procesních úkonů proto není významné, jak je účastník označil, nebo že vůbec
nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje. Soud vždy uváží
obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska
jedná (srov. Drápal L., Bureš J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 261). Je přitom zcela nerozhodné, zda
žalobce svůj úkon označí za změnu žaloby. Z uvedeného vyplývá, že soud musí posoudit obsah procesního úkonu účastníka a
rozhodnout o něm. O změně návrhu rozhodne soud usnesením, proti kterému není
odvolání přípustné [§ 202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Dokud soud nerozhodne o
uplatněné změně návrhu, nemůže pokračovat v řízení o původním návrhu. Odvolací soud však, přestože své rozhodnutí založil na závěru, že dovolatel měl
soudu navrhnout připuštění změny žaloby, shora uvedeným způsobem nepostupoval a
neposoudil obsah procesního úkonu žalobce, ve kterém tvrdil, že jeho aktivní
legitimace vyplývá ze smlouvy ze dne 29. 9. 2001 (podání ze dne 26. ledna 2009
– č. l. 57, podání ze dne 30. března 2009 – č. l. 75 – 78). Odvolací soud
přesto zopakoval dokazování listinou z 29. 9. 2001, avšak nehodnotil její obsah
a dopad z hlediska rozhodného práva právě s odůvodněním, že žalobce nenavrhl
změnu žaloby. V dané věci se však navíc nejedná o změnu tvrzeného skutkového stavu. Žalobce
po celou dobu řízení tvrdil, že byl vlastníkem materiálu dodaného žalovanému, a
že jeho sešrotováním mu vznikla škoda, pouze nově uvedl, že vlastníkem
sešrotovaných věci se stal na základě shora citované smlouvy z 29. 9. 2001. Konečně i soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel z toho, že o změnu
žaloby v tomto případě nejde. V důsledku svého nesprávného právního názoru odvolací soud při posuzování
nároku žalobce k tomuto důkazu nepřihlédl. Jeho právní posouzení je tudíž
neúplné a v důsledku této skutečnosti nesprávné. Je tedy naplněn dovolací důvod
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za této situace se již dovolací soud nemusel zabývat tvrzením žalobce o vadě
řízení. Pokud se týká dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s.
ř., který je
podle dovolatele rovněž dán, tedy dovolacího důvodu, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování, žalobce neuvedl žádnou skutečnost, která by měla svědčit
o naplnění tohoto dovolacího důvodu, čímž sám znemožnil přezkoumání napadeného
rozhodnutí z tohoto hlediska
Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedenému rozsudek odvolacího soudu podle §
243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle ustanovení §
243b odst. 3 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů
řízení dovolacího. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.