23 Cdo 3457/2021-745
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu Mgr. Jiřím Němcem ve věci žalobkyně EVE Rohenice s. r. o., se sídlem v Praze 6, Nad Šárkou 1295/67, identifikační číslo osoby 28303822, zastoupené Mgr. Martinem Pecklem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovaným 1) ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem v Děčíně, Teplická 874/8, identifikační číslo osoby 24729035, zastoupené Mgr. Radkem Pokorným, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, a 2) OTE, a. s., se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, zastoupené Mgr. Zdeňkem Labským, advokátem se sídlem v Praze 10, Krátká 1148/32, o žalobě podle části páté o. s. ř., vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 20 C 37/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 5. 2021, č. j. 17 Co 83/2020-678, opravným usnesením takto:
I. Výroky II a III usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 23 Cdo 3457/2021-739, se opravují tak, že slova „rozsudku“ se nahrazují slovy „usnesení“. II. Odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 23 Cdo 3457/2021-739, se opravuje v prvním řádku tak, že slova „Městský soud v Praze“ se nahrazují slovy „Krajský soud v Ústí nad Labem“.
Ve smyslu § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) je namístě opravit v rozsudku kdykoliv i bez návrhu chyby v psaní a počtech, jakož i jiné zjevné nesprávnosti. K provedení opravy zákon nestanoví žádnou lhůtu; předseda senátu tak může učinit kdykoli, i po právní moci rozsudku. Podle § 167 odst. 2 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, užije se na usnesení přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Podáním doručeným soudu prvního stupně dne 6. 1. 2023 upozornil zástupce žalované 2) na administrativní chyby ve výroku a v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2022, č. j. 23 Cdo 3457/2021-739, a navrhl vydání opravného usnesení.
Při písemném vyhotovení zmíněného usnesení došlo ke zjevným nesprávnostem, když ve výrocích II a III usnesení bylo nesprávně uvedeno, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) a žalované 2) na náhradu nákladů řízení tam uvedené částky do tří dnů od právní moci tohoto „rozsudku“, ačkoli dovolací soud rozhodoval usnesením. V prvním řádku odůvodnění bylo dále nesprávně uvedeno, že „Městský soud v Praze“ v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, ačkoli správně se jednalo o rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (jak bylo též označeno v záhlaví usnesení).
Zmíněná pochybení proto byla napravena postupem podle § 164 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 a § 243b o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
Mgr. Jiří Němec předseda senátu
Dovolání směřující proti té části výroku I napadeného rozhodnutí, kterou bylo odvolacím soudem potvrzeno zamítnutí žaloby ve vztahu k žalované 1), není přípustné, neboť na řešení žalobkyní formulovaných otázek napadené rozhodnutí v tomto rozsahu nezáviselo. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí o zamítnutí žaloby ve vztahu k žalované 1) na základě nedostatku její pasivní věcné legitimace. Dovodil, že její závazky z pozice provozovatele regionální distribuční soustavy (včetně povinnosti hradit zelený bonus) vzniklé před účinností § 54 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, přešly na základě tohoto zákona na operátora trhu [žalovanou 2)].
Ohledně nároků za pozdější období neshledal odvolací soud žalovanou 1) pasivně věcně legitimovanou z důvodu, že povinnost vyplácet podporu vznikla nově na základě § 54 odst. 2 tohoto zákona povinně vykupujícímu, kterým je do doby rozhodnutí o výběru povinně vykupujícího pro příslušné vymezené území společnost ČEZ prodej, s. r. o., jako dodavatel poslední instance, tedy subjekt odlišný od žalované 1). S těmito závěry se dovolací námitky žalobkyně (a jí formulované otázky) zcela míjí. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání žalobkyně v rozsahu, v němž směřovalo proti té části výroku I napadeného rozsudku, kterou bylo rozhodováno o nárocích žalobkyně vůči žalované 2).
Dovolací námitky žalobkyně (a jí předkládané otázky) se zcela míjí (a nemohou tudíž založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.) i s právním posouzením, na kterém odvolací soud založil závěr o nedůvodnosti požadavku žalobkyně na podporu ve formě zeleného bonusu za rok 2010. Odvolací soud primárně vycházel z toho, že se žalobkyni i přes poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo prokázat, že v roce 2010 prodala vyrobenou elektrickou energii L. T. na základě smlouvy o sdružených dodávkách energie (takovou smlouvu nepředložila, ani neoznačila jiný důkaz k prokázání tohoto tvrzení).
Podle odvolacího soudu tak nebylo prokázáno již naplnění podmínky prodeje elektřiny z obnovitelných zdrojů podle § 4 odst. 7 zákona č. 180/2005 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2010, nezbytné pro vznik nároku žalobkyně na podporu za rok 2010. Otázka první přípustnost dovolání nezakládá ani ve vztahu k nárokům žalobkyně na podporu za rok 2011 a za následující období, neboť ani v tomto rozsahu nebylo její řešení pro napadené rozhodnutí určující. Oproti přesvědčení žalobkyně odvolací soud nezaložil své rozhodnutí v této části na závěru, že by výrobna žalobkyně právě k datu 1.
11. 2011 nesplňovala podmínku připojení do elektrizační soustavy ve smyslu § 3 odst. 1 zákona o podpoře využívání obnovitelných zdrojů, ve znění účinném od 1. 1. 2011. Naopak uzavřel, že nebylo sporné, že nárok na podporu pro období roku 2011 a následující ve smyslu tohoto ustanovení žalobkyni vznikl (srov. bod 87).
Pro závěr o nedůvodnosti žaloby
(jíž se žalobkyně domáhala stanovení povinnosti žalovaným hradit jí podporu pro výrobu elektřiny z obnovitelných zdrojů ve výši pro zdroje uvedené do provozu v roce 2010) bylo podle odvolacího soudu rozhodné posouzení otázky, k jakému okamžiku byla výrobna žalobkyně uvedena do provozu, tj. zda již v roce 2010 (na základě smlouvy o připojení ze dne 22. 12. 2010 uzavřené s L. T.) či až v roce 2011 [dne 28. 2. 2011 na základě smlouvy o připojení uzavřené se žalovanou 1)]. Žalobkyně se mýlila, měla-li v dovolání za to, že odvolací soud vycházel ze závěru, že na konci roku 2010 byla její výrobna ve smyslu čl.
1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009 uvedena do provozu a že na ni s účinností od 1. 1. 2011 dopadlo omezení zavedené zákonem č. 330/2010 Sb., které připravilo o podporu výrobny, které nebyly připojeny do elektrizační soustavy, tj. že podstatné bylo posouzení jejího připojení do elektrizační soustavy právě ke dni 1. 1. 2011. Odvolací soud naopak vycházel ze závěru, že výrobnu žalobkyně nebylo možno považovat za uvedenou do provozu v roce 2010 (ve smyslu podmínek čl. 1.9 cenového rozhodnutí ERÚ č. 4/2009), ale že šlo o výrobnu uvedenou do provozu až v roce 2011 (po 31.
12. 2010). Pro úplnost lze dodat, že při řešení otázky, k jakému datu bylo možno považovat výrobnu žalobkyně za uvedenou do provozu, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud za den uvedení do provozu považoval den 28. 2. 2011, kdy byla výrobna žalobkyně technicky způsobilá dodávat elektřinu do elektrizační soustavy a současně byly naplněny právní podmínky pro uskutečňování takových dodávek, tj. kdy došlo k uzavření smlouvy se žalovanou 1) o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě vysokého napětí nebo velmi vysokého napětí umožňující legální dodávky elektřiny do elektrizační soustavy, přičemž předchozí smlouva uzavřená mezi žalobkyní s L.
T., jehož odběrné zařízení bylo k elektrizační soustavě připojeno, takové legální dodávky žalobkyní vyrobené elektřiny do elektrizační soustavy neumožňovala. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 9. 3. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1051/2015, uveřejněném pod číslem 104/2018 Sb. rozh. obč. přijal a odůvodnil závěr, že „předpokladem vzniku nároku provozovatele výrobny elektrické energie využívající sluneční záření na výkupní ceny elektřiny stanovené pro rok 2010 (tj. předpokladem pro to, aby bylo možno považovat výrobnu elektrické energie za uvedenou do provozu v roce 2010) je skutečnost, že výrobce začal do konce tohoto roku v souladu s pravomocným rozhodnutím o udělení licence vyrábět a dodávat elektřinu do elektrizační soustavy.
Tento předpoklad není splněn, jestliže dodávky byly prováděny bezesmluvně a bez připojení k přenosové nebo distribuční soustavě provedeného provozovatelem příslušné soustavy. K tomu doplnil, že „splnění předpokladu realizace dodávek energie do elektrizační soustavy rozhodně není možno chápat jen technicky, jak prosazuje dovolatelka, nýbrž též v právním smyslu; musí jít o dodávky, které jsou realizovány v souladu s právem, nikoliv bez právního titulu či dokonce protiprávně.
Dodávání elektřiny do elektrizační soustavy z povahy věci nutně vyžaduje souhlas a součinnost jejího provozovatele; ten by jen stěží mohl řádně plnit své funkce vymezené v § 25 odst. 1 energetického zákona, kdyby jakýkoliv subjekt připojený toliko pro odběr mohl bez jeho vědomí a souhlasu do sítě elektřinu i dodávat“ (k tomu, že stejné podmínky platily i pro výrobny, u nichž výrobce uplatnil podporu využívání obnovitelných zdrojů ve formě zeleného bonusu, jednalo-li se o výrobnu určenou k připojení do elektrizační soustavy – jako tomu bylo i v případě výrobny žalobkyně – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2545/2019). S těmito judikaturními závěry je právní posouzení věci odvolacím soudem zcela v souladu. Dovolání není (i ve vztahu k nárokům žalobkyně na podporu za rok 2011 a za následující období) přípustné podle § 237 o. s. ř. ani pro posouzení otázky druhé, kterou odvolací soud neřešil (neměl důvod řešit). Odvolací soud totiž neučinil skutkový závěr předpokládaný žalobkyní při formulaci této otázky, tj. že distribuční soustava provozovaná licencovaným provozovatelem byla (již v roce 2010) připojena k elektrizační soustavě pro účely odběru elektrické energie.
Vycházel ze skutkového závěru, že předmětem smlouvy o připojení č. 10_NN_2_02821640 ze dne 22. 12. 2010 uzavřené mezi L. T. jako zákazníkem a žalovanou 1) jako provozovatelem distribuční soustavy bylo připojení odběrného zařízení L. T. (nikoliv lokální distribuční soustavy jím provozované) do distribuční soustavy žalované 1) – jako součásti elektrizační soustavy. Měl též za zjištěné, že předmětem uvedené smlouvy bylo i zajištění dohodnutého rezervovaného příkonu a umožnění dodávky elektřiny zákazníkovi z distribuční soustavy a že licenci k předmětu podnikání distribuce elektřiny získal L.
T. až později dne 27. 12. 2010. Současně odvolací soud vycházel ze zjištění, že závazek žalované 1) připojit lokální distribuční soustavu provozovanou L. T. do distribuční soustavy žalované 1) [součásti elektrizační soustavy] a zajistit jejímu provozovateli dohodnutý rezervovaný příkon a výkon byl sjednán až smlouvou o připojení lokální distribuční soustavy k distribuční soustavě nízkého napětí uzavřenou mezi L. T. a žalovanou 1) dne 23. 5. 2012. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. Na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu.
Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v té části výroku I a ve výrocích II a III, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 11. 2022
Mgr. Jiří Němec předseda senátu