23 Cdo 3460/2022-705
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně DATATHERM, spol. s r. o., se sídlem v Tepličce nad Váhom, Na rybník 947, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 00650552, zastoupené Mgr. Radimem Bokůvkou, advokátem se sídlem v Ostravě, Dvořákova 937/26, proti žalované Wotan Forest, a. s., se sídlem v Českých Budějovicích, Rudolfovská tř. 202/88, identifikační číslo osoby 26060701, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, o zaplacení částky 7.773 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 36 C 127/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2022, č. j. 7 Co 729/2021-650, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.922 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
7.773 EUR s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 5. 2022, č. j. 7 Co 729/2021-650, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku I., a to ohledně zaplacení částky 6.960,40 EUR s příslušenstvím, zatímco ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 812,60 EUR s příslušenstvím (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) dle dovolatelky spočívá v tom, že odvolací soud nerespektuje vůli smluvních stran a svévolně modifikuje obsah jednotlivých závazků, které vznikly mezi žalobkyní a žalovanou.
Dovolatelka namítá, že s odkazem na příslušné normy ČSN bylo smluvními stranami dohodnuto, kdo odpovídá za čištění kotle. Soud je povinen respektovat vůli smluvních stran; smlouva o dílo ze dne 13. 3. 2017 a smlouva o provedení čištění a servisních prací jsou dva samostatné závazky. Dovolatelka dále namítá, že postupem odvolacího soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody. Dovolatelka v dovolání upozorňuje na vadu doručení dovoláním napadeného rozsudku, který jí byl doručen dne 27.
6. 2022 prostřednictvím datové schránky právního zástupce. Uvádí, že rozhodnutí bylo doručeno pouze ve formátu Word a bez elektronického podpisu osoby, která má potvrdit shodu s prvopisem. Šlo o vadu doručení. K řádnému doručení dle dovolatelky došlo 18. 8. 2022. Dovolatelka se domáhá toho, aby dovolací soud napadený rozsudek v části potvrzujícího výroku změnil, event. zrušil, případně aby stejně naložil s rozhodnutím soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání dle obsahu spisu vyjádřila v tom smyslu, že dovolání považuje za opožděné, popřípadě je nepřípustné či nedůvodné.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., a dále pak zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné. Dle § 45 o. s. ř. písemnost doručuje soud při jednání nebo jiném soudním úkonu (odst. 1). Nedošlo-li k doručení písemnosti podle odstavce 1, doručí ji soud prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky. Není-li možné doručit písemnost prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky, soud ji doručí na žádost adresáta na jinou adresu nebo na elektronickou adresu (odst. 2).
Dle § 158 odst. 2 o. s. ř. se stejnopis rozsudku vyhotoveného v listinné podobě a rozsudek vyhotovený v elektronické podobě doručuje účastníkům, popřípadě jejich zástupcům do vlastních rukou. Dle § 240 o. s. ř. může účastník podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení (odst. 1). Zmeškání lhůty uvedené v odstavci 1 nelze prominout. Lhůta je však zachována, bude-li dovolání podáno ve lhůtě u odvolacího nebo dovolacího soudu (odst. 2).
Lhůta je zachována také tehdy, jestliže dovolání bylo podáno po uplynutí dvouměsíční lhůty proto, že se dovolatel řídil nesprávným poučením soudu o dovolání.
Neobsahuje-li rozhodnutí poučení o dovolání, o lhůtě k dovolání nebo o soudu, u něhož se podává, nebo obsahuje-li nesprávné poučení o tom, že dovolání není přípustné, lze podat dovolání do tří měsíců od doručení (odst. 3.). Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi k účinkům doručení uvádí, že soudy jsou sice povinny doručovat řádně, neboť v opačném případě by účastníci řízení mohli být výrazně dotčeni na svých právech, ale na druhé straně nelze přijmout formalistický přístup, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti.
Jestliže se účastník řízení s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, ztrácí význam. Nedodržení formy tedy samo o sobě neznamená, že se doručení musí zopakovat; rozhodující vždy je, zda se předmětná písemnost dostala do rukou adresáta. (Srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněný pod číslem 88/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 3489/2012, uveřejněné pod číslem 37/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 30.
5. 2019, sen. zn. 29 ICdo 119/2017, a ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 27 Cdo 954/2019, anebo obdobně stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, Plsn 1/2015, uveřejněné pod číslem 1/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.) Z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 3026/20, současně plyne, že při posuzování, zda došlo k řádnému doručení, nutno uplatňovat materiální přístup, pro nějž je podstatné, že se adresát mohl s obsahem doručované písemnosti seznámit, a bylo tak zachováno jeho základní právo na soudní ochranu podle čl.
36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvíjí-li se od doručení rozhodnutí možnost uplatnění opravného prostředku, pak se nesprávné posouzení okamžiku doručení netýká jen práv účastníka řízení, který tento opravný prostředek uplatňuje, ale i jiného účastníka řízení, který může být rozhodnutím o opravném prostředku dotčen na svých právech. V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že dne 27. 6. 2022 byl doručen právnímu zástupci dovolatelky prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky stejnopis napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to ve formátu doc.
(č. l. 654). Dále, že právní zástupce dovolatelky podáním ze dne 10. 8. 2022 (č. l. 680), které bylo adresováno soudu prvního stupně, požádal o řádné doručení napadeného rozsudku odvolacího soudu, neboť rozhodnutí bylo doručeno pouze ve formátu Word, bez elektronického podpisu osoby, která má potvrdit shodu s prvopisem. Následně pak soud prvního stupně dne 17. 8. 2022 rozeslal oběma zástupcům účastníků řízení stejnopis rozhodnutí odvolacího soudu převedený do formátu PDF (č. l. 681 a 682). Dovolání žalobkyně podala prostřednictvím svého právního zástupce dne 12.
10. 2022. Dovolání bylo podáno včas. V projednávané věci totiž bylo žalobkyni přípisem soudu (č. l. 681) a opětovným doručením dáno zřetelně najevo, že sám soud nepovažuje původní doručení za řádné.
Dovolací soud proto uznává, že opětovným doručením rozsudku odvolacího soudu bylo dovolatelce poskytnuto (objektivně vzato) nesprávné poučení o lhůtě k podání dovolání s tím, že dovolání bude včasné, bude-li podáno ve lhůtě počítané od tohoto nového (dalšího) doručení rozsudku. (V souvislosti s opětovným doručováním platebního rozkazu srov. mutatis mutandis závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1993/2012.)
Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. § 239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení § 237 o. s. ř. skutečně splněna jsou. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. § 242 odst. 3 větu první o.
s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Dovolání není přípustné. Obsahem dovolání jsou námitky dovolatelky, kterými sporuje závěr odvolacího soudu o tom, že provedení čistících a servisních prací – stejně jako úplata za tyto práce žalobou uplatněná – vyplývá ze závazku založeného mezi stranami smlouvou o dílo ze dne 13. 3. 2017. Dovolatelka proti tomu dovozuje, že servis a čištění nejsou předmětem smlouvy o dílo, ale jiného závazku založeného na základě akceptace objednávky žalované ze dne 21. 12. 2018 na provedení čistění a servisu. Takto vymezená právní otázka však přípustnost dovolání nezakládá.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o? s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10.
4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014). Těmto požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v § 556 o. z. tak, jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), odvolací soud dostál, jestliže správně hodnotil nejenom jazykové vyjádření ujednání obsažených ve smlouvě, ale též náležitě hodnotil, co jednání předcházelo, přihlédl k následnému chování účastníků a zhodnotil důvody, které žalovanou vedly k nutnosti čistící a servisní práce u žalobkyně objednat.
K samotnému zpochybnění závěru tohoto hodnotícího procesu, jestliže nebyl stižen chybou, nemá proto dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod. Na uvedeném ničeho nemění ani odkaz dovolatelky na příslušné normy ČSN, kdy ani dovolatelkou odkazovaná pravidla nikterak neurčují, že by provozní údržbu byl provozovatel povinen provádět osobně, nikoliv prostřednictvím třetí osoby. Obdobně, stranám smlouvy o dílo je ponecháno na smluvní volnosti ujednat si takové pravidlo, dle kterého náklady této údržby nese do předání řádně provedeného díla zhotovitel tak, jak z obsahu smlouvy ve věci zde vedené zjistil odvolací soud. Závěr o nepřípustnosti dovolání nemění ani poukaz dovolatelky na zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Namítá-li totiž dovolatelka porušení svých práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, pak může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích § 237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1.
11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Pouhým odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu, aniž by z obsahu dovolání vyplývalo, v čem se měl odvolací soud dle dovolatelky od této judikatury odchýlit, dovolatelka zákonným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání v projednávané věci nedostála.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D. předseda senátu