23 Cdo 3479/2017-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve
věci žalobkyně LYDIA - FEM, s. r. o., se sídlem ve Slovenské republice,
Bratislava, Námestie Andreja Hlinku 3, PSČ 831 06, IČO 46320105, zastoupené
JUDr. Vojtěchem Mihalíkem, advokátem, se sídlem v Mikulově, Brněnská 154/32,
PSČ 692 01, proti žalované KRALUPOL a.s., se sídlem v Praze 9 - Vysočanech,
Jandova 10/3, PSČ 190 00, IČO 49679597, zastoupené Mgr. Ing. Kateřinou
Melichovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Nad Primaskou 138/8, PSČ 100 00, o
zaplacení částky 43 552,81 EUR s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Praze pod sp. zn. 33 Cm 176/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního
soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. 1 Cmo 114/2016-242, t a k t o :
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. 1 Cmo
114/2016-242, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu, že žalobkyně neprokázala svou
věcnou legitimaci ve věci a neunesla důkazní břemeno ohledně existence kupní
smlouvy včetně dohody o kupní ceně, její výši a splatnosti, o poskytnutí
smluveného plnění, případně o poskytnutí bezesmluvního plnění a výši
bezdůvodného obohacení žalované.
V řízení o odvolání původní žalobkyně Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31.
ledna 2017, č. j. 1 Cmo 114/2016-242, připustil, aby do řízení vedeného tímto
soudem pod výše uvedenou spisovou značkou na místo původní žalobkyně, PALIVÁ
SK, s. r. o., vstoupila jako účastník žalobkyně.
Podle odvolacího soudu doložila původní žalobkyně smlouvou o postoupení
pohledávky ze dne 16. prosince 2016 mezi ní jako postupitelem a žalobkyní jako
postupníkem naplnění podmínek pro vstup nové žalobkyně do řízení podle § 107a
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Souhlas
žalobkyně se vstupem do řízení byl vyjádřen ve společném podání původní i nové
žalobkyně ze dne 6. ledna 2017. Odvolací soud podle § 107a o. s. ř. rozhodl o
procesním nástupnictví v předmětném řízení na straně žalobkyně tak, že vyhověl
návrhu původní žalobkyně.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v naplnění podmínek uvedených v § 238a o. s. ř. Podle dovolatelky se
odvolací soud nezabýval možností postoupení pohledávky za účelem zneužití
procesní úpravy, ačkoliv měl tu povinnost a postupoval tak v rozporu s
ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a judikaturou Ústavního soudu.
Podle dovolatelky je z doložených důkazů patrné, že žalobkyně je prázdnou
společností, která nevyvíjí žádnou obchodní činnost a jedná se tak o
společnost, která nebude schopna dostát svým závazkům vyplývajícím jí z
postavení žalobkyně. Podle tvrzení dovolatelky se tato dozvěděla o postoupení
pohledávky z původní žalobkyně na žalobkyni až z napadeného usnesení.
Dovolatelka tak byla dle svého názoru zcela zásadně omezena na svém právu
vymoci jí přisouzené náklady řízení ve výši 144 812,80 Kč, když má za to, že
žalobkyně je nesolventní. Žalovaná připomněla nález Ústavního soudu ze dne 9.
února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, a nález Ústavního soudu ze dne 9. dubna
2015, sp. zn. III. ÚS 2482/14, v nichž Ústavní soud judikoval, že obecné soudy
nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř.
pouze formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o
účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřila žalobkyně, podle které by měl Nejvyšší soud
předmětné dovolání jako nedůvodné zamítnout. Žalobkyně argumentovala, že v
daném případě nedochází ke zneužití procesní úpravy o procesním nástupnictví
podle § 107a o. s. ř. a uváděla, že postoupení pohledávky bylo žalované
oznámeno.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a
rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. prosince 2013 (článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, dále též jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou
osobou zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), se
zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 238a o. s. ř. je dovolání přípustné proti usnesení
odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo
je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního
účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně
účastníka (§ 92 odst. 2).
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo
důkazy.
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně,
případně soud odvolací.
Dovolání bylo shledáno přípustným podle ustanovení § 238a o. s. ř. a bylo
shledáno též důvodným.
V projednávané věci soud prvního stupně zamítl žalobu z důvodu neunesení
důkazního břemene a neprokázání aktivní věcné legitimace původní žalobkyně v
řízení a uložil původní žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení ve
výši přesahující 140 000 Kč. V průběhu řízení o odvolání proti rozsudku soudu
prvního stupně podala původní žalobkyně návrh na procesní nástupnictví dle §
107a o. s. ř., když postoupila žalobou uplatněnou pohledávku na žalobkyni. Ze
spisu nevyplývá, že by odvolací soud vyrozuměl žalovanou o tom, že původní
žalobkyně podala předmětný návrh dle 107a o. s. ř.
V usnesení ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/201, Nejvyšší soud přijal
závěr, že „jestliže soud rozhoduje o návrhu žalobce na realizaci procesního
nástupnictví podle § 107a o. s. ř., musí žalované straně umožnit vyjádřit se k
návrhu“, v opačném případě porušuje povinnost zajistit účastníkům stejnou
možnost k uplatnění jejich práv ve smyslu § 18 odst. 1 o. s. ř.
S přihlédnutím k výše citovanému závěru Nejvyššího soudu, lze uzavřít, že
odvolací soud neumožnil žalované, aby se k podanému návrhu vyjádřila. V
důsledku této skutečnosti tyto námitky mohla vznést až v dovolání, čímž
nedostala prostor k tomu, aby tyto námitky posoudil odvolací soud před vydáním
rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř., když proti
rozhodnutí odvolacího soudu není dán řádný opravný prostředek. Žalovaná tak
nedostala příležitost k uplatnění svých práv. Odvolací soud tak zatížil řízení
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu, aniž nařizoval jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc
podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť se tímto
rozhodnutím řízení nekončí (§ 151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 6. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu