23 Cdo 3490/2022-418
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Marka Doležala, ve věci žalobkyně ELIZA STAV s. r. o., se sídlem v Praze – Hostivaři, náměstí Přátelství 1518/3, PSČ 102 00, identifikační číslo osoby 24847429, zastoupené Mgr. Pavlem Šťastným, advokátem se sídlem v Praze, Celetná 557/10, proti žalovanému A. F., narozenému XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby 03781071, zastoupenému JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o zaplacení částky 50 610 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 14 C 206/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 17 Co 149/2020-373, t a k t o:
Návrh žalovaného na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 17 Co 149/2020-373, se zamítá.
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 16. 6. 2020, č. j. 14 C 206/2017-197, tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 50 610 Kč úrokem z prodlení ve výši 8,05% ročně od 28. 6. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Současně uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 133 243 Kč a zaplatit České republice – Krajskému soudu v Ústí nad Labem na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 6 952,32 Kč, rovněž do tří dnů od právní moci rozsudku.
Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu včasným dovoláním a současně navrhl, aby dovolací soud odložil jeho vykonatelnost. Uvedl k tomu, že vydání vadného rozhodnutí ze strany odvolacího soudu má významně nepříznivé důsledky pro žalovaného, násobené značnými náklady řízení, přesahujícími několikanásobně spornou jistinu a vzniklými z velké části kvůli vadně vedenému odvolacímu řízení. Dovolatel se rovněž obává, že by se na něm vymoženého plnění nemusel domoci zpět, a to již i z důvodů, které vyšly najevo v průběhu řízení, tedy že žalobkyně nabízí a zřejmě i poskytuje provádění odborných stavebních činností, k nimž nemá potřebné živnostenské oprávnění, a tyto skutečnosti v kontraktačních jednáních zamlčuje, stejně jako nabízí činnosti, které vykazují znaky nepovoleného zprostředkování práce.
Se zřetelem k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále též jen „o. s. ř.“). Podle § 243 písm. a) o. s. ř.
může dovolací soud před rozhodnutím o dovolání i bez návrhu odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, kdyby neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí hrozila dovolateli závažná újma. Nejvyšší soud vysvětlil v usnesení ze dne 27. 2. 2020, sen. zn. 29 ICdo 12/2020, uveřejněném pod č. 78/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že závažnost újmy, která ve smyslu ustanovení § 243 písm. a) o. s. ř. dovolateli hrozí neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí, se poměřuje možným dopadem vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do poměrů dovolatele.
Je-li vykonáváno rozhodnutí, jímž se ukládá peněžité plnění dovolateli, je pro posouzení závažnosti hrozící újmy zásadně rozhodující možný dopad vlastního výkonu rozhodnutí (exekuce) do majetkových poměrů dovolatele, tedy poměření toho, jak závažně se (případně též s přihlédnutím k dalším okolnostem, jež se mohou týkat i osoby oprávněného) vymáhání peněžitého plnění přiznaného exekučním titulem neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí může projevit (se zřetelem k výši vymáhané částky) v majetkových poměrech dovolatele (se zřetelem k rozsahu majetku dovolatele a míře možného postižení tohoto majetku výkonem rozhodnutí nebo exekucí).
V projednávané věci se hrozba závažné újmy, jež by měla vzniknout dovolateli na jeho právech, z návrhu na odklad vykonatelnosti ani z obsahu spisu nepodává. Dovolatel ani netvrdí, natož aby doložil, jaké jsou jeho majetkové poměry, nelze tedy posoudit, jak závažně se vymáhání peněžitého plnění, jež bylo přisouzeno žalobkyni, může projevit v jeho majetkových poměrech. Ani obavu, že by v případě vymožení přisouzeného plnění a následného zrušení napadeného rozhodnutí dovolacím soudem mohla být jeho pohledávka vůči žalobkyni nedobytná, nepodpořil tvrzením o poměrech žalobkyně, zejména majetkových. Tvrzení o jejím nedovoleném podnikání, byť by bylo i osvědčeno, samo o sobě postačující není.
Nejvyšší soud proto žádost dovolatele o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jako nedůvodnou zamítl.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Pavel Příhoda předseda senátu
Již v usnesení ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 750/2002, Nejvyšší soud vyložil, že každý procesní úkon je nutno posuzovat z objektivního hlediska, tj. podle toho, jak byl navenek projeven, nikoli podle toho, je-li mezi projeveným procesním úkonem a vnitřní vůlí jednajícího skutečný souhlas (srov. kromě dovolatelem citovaných rozhodnutí též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 1056/2020, uveřejněný pod číslem 56/2022 Sb. rozh. obč.). Judikatura dovolacího soudu je rovněž ustálena v závěru, že při posouzení procesních úkonů není významné, jak je účastník označil nebo že vůbec nebyly označeny, a ani to, jaký obsah jim účastník přisuzuje.
Soud vždy uváží obsah (smysl) projevu vůle účastníka a uzavře, o jaký úkon se z tohoto hlediska jedná. Posouzení procesního úkonu podle obsahu soudu neumožňuje, aby určitému a srozumitelnému úkonu přikládal jiný než účastníkem sledovaný smysl a aby „domýšlel“ obsah úkonu nebo z obsahu úkonu činil závěry, které z něj ve skutečnosti nevyplývají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 721/2003, ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2704/2006, ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 87/2011, ze dne 30.
4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1560/2012 a mnohá další). V již citovaném usnesení sp. zn. 21 Cdo 2704/2006 Nejvyšší soud též vysvětlil, že zásada posuzování procesních úkonů účastníků podle jejich obsahu vyjádřená v § 41 odst. 2 o. s. ř. platí ovšem jen tehdy, jestliže je úkon účastníka určitý a srozumitelný nebo jestliže má – jde-li o podání – všechny potřebné náležitosti; neumožňuje-li úkon jednoznačný závěr o tom, co jím účastník vyjádřil, je třeba nejprve účastníka vyzvat, aby úkon náležitě formuloval (neurčitý nebo nesrozumitelný úkon učiněný při jednání nebo jiném soudním roku nemá žádné právní následky, a proto není možné k němu přihlížet) nebo aby odstranil vady podání (srov. § 43 o.
s. ř.); teprve poté lze úkon posuzovat podle jeho obsahu. Dovolací soud neshledal, že by odvolací soud připisoval procesním úkonům žalobkyně jiný význam, než jaký plyne z jejich obsahu. Směřoval-li odvolací soud (jak sám v bodě č. 25 rozsudku přiznává) dotazy k upřesnění procesních úkonů žalobkyně, neboť mu nebylo zřejmé, co je jejich obsahem (tj. pokládal je za neurčité), pak pouze v intencích § 43 odst. 1 věta první o. s. ř. odstraňoval jejich neurčitost. Jestliže projev vůle obsažený v procesním úkonu interpretoval až po odstranění nejasností, postupoval zcela v souladu se shora citovanými judikaturními závěry.
Dovolání nelze shledat přípustným ani stran námitky (v dovolání poněkud roztříštěně formulované), že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu shledal poučení podle § 118a o. s. ř. poskytnuté žalobkyni soudem prvního stupně jako nikoli řádné, pročež žalobkyni nesprávně opětovně poučil, a následně tak přihlížel ke skutečnostem a důkazům jí uplatněným až v odvolacím řízení v rozporu s principem neúplné apelace (§ 213b a § 205a o. s. ř.), čímž zasáhl do práva žalovaného na spravedlivý proces.
K této argumentaci odkazoval žalovaný na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn.
22 Cdo
4893/2015, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1097/2016, a ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014, jakož i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2867/2019, a na nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 385/15, ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. III. ÚS 1141/15, a ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16. Dovolací soud se neztotožňuje s názorem žalovaného, že poučení poskytnutá soudem prvního stupně byla řádná, a tudíž že odvolací soud neměl žalobkyni poskytnout poučení podle § 118a o.
s. ř. při jednání dne 23. 9. 2021. Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zdůrazňuje, že poučení podle § 118a o. s. ř. je svým obsahem adresnou výzvou účastníku k doplnění buď konkrétních tvrzení, nebo důkazů, jestliže by pro jejich neuvedení měl být ve sporu neúspěšný pro neunesení povinnosti tvrzení nebo povinnosti důkazní (srov. například rozsudky ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2867/2019, nebo usnesení ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4888/2014).
Z poučení soudu proto musí být jasné, jaké konkrétní skutečnosti má účastník řízení tvrdit, resp. k jaké tvrzené (konkrétní) skutečnosti má navrhnout důkazy (k požadavku konkrétnosti poučení srov. rozsudky ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 30 Cdo 350/2006, ze dne 28. 6. 2011, sp. zn. 32 Cdo 24/2010, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Poučení, které je neúplné, je poučením nedostatečným. Poskytnutí nedostatečného poučení je z hlediska procesních důsledků třeba klást naroveň situaci, kdy poučení nebylo dáno vůbec (srov. například rozsudky ze dne 26.
11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4255/2011, či ze dne 10. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1480/2018). Též Ústavní soud ve své nálezové judikatuře vychází ze závěru, že procesní poučení podle § 118a o. s. ř. je konkrétním poučením soudu o povinnosti účastníka tvrdit a prokazovat ty skutkové okolnosti, které z hlediska hypotézy použité hmotněprávní normy mohou účastníkovi přivodit příznivé rozhodnutí ve věci. Ustanovení § 118a o. s. ř. tedy slouží k tomu, aby soud mohl získat dostačující podklad pro vydání rozhodnutí ve věci – úplná skutková tvrzení, pokud dospěje k závěru, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je vylíčil neúplně.
Soud je povinen dbát na to, aby důkaznímu řízení předcházelo úplné vylíčení právně významných skutečností. Vzhledem k břemenu tvrzení je proto důležité, aby soud účastníku sdělil svůj závěr o neúplnosti skutkových tvrzení, vyložil mu, v čem tato neúplnost spočívá, a umožnil mu jeho tvrzení doplnit. Ze zákona jasně vyplývá, že účastníci nesmí být zaskočeni jiným právním posouzením věci soudem, aniž by jim bylo umožněno uvést skutečnosti, které jsou podle názoru soudu pro rozhodnutí významné, a navrhnout k jejich prokázání důkazy (srov. nález ze dne 7.
4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10). V souzené věci poskytl soud prvního stupně žalobkyni dvě poučení podle § 118a o. s. ř., nejprve při jednání dne 17. 9. 2019 a následně při jednání dne 28. 1. 2020.
To vše po zrušení jeho dřívějšího rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení usnesením odvolacího soudu, v němž mu bylo uloženo aby zvážil, zda je možné na vztah mezi účastníky případně nahlížet jako na smlouvu inominátní, případně pokud by se nepodařilo zjistit obsah smluvních ujednání, aby zvážil, zda by předmětný nárok bylo možné posoudit jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a aby poskytnul účastníkům v tomto ohledu poučení. V prvním z poučení soud prvního stupně „alternativně“ uložil žalobkyni, aby podle § 118a odst. 1 o.
s. ř. doplnila tvrzení, „že mezi účastníky došlo k uzavření smluvního vztahu o konkrétním obsahu, případně že došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného a v jakém rozsahu a aby k takovýmto tvrzením označila a předložila dle § 118a odst. 3 o. s. ř. příslušné důkazy, především pak kolik pracovníků žalobkyně na stavbě žalovaného, resp. na stavbě hlavního objednatele pracovalo a o jakou hodnotu se žalovaný případně měl obohatit.“ Dále jí uložil, aby podle § 118a odst. 1 o. s. ř. doplnila svá tvrzení, „kdy a jakým způsobem bylo dílo či jeho část předána a aby specifikovala a podle § 118a odst. 3 o.
s. ř., aby prokázala, jaké práce byly provedeny pro tvrzeného objednatele, tedy žalovaného a které případně přímo pro hlavního objednatele.“ Při jednání dne 28. 1. 2020 pak soud prvního stupně poučil žalobkyni již pouze ve vztahu k tomu, že její nárok bude posuzovat jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení, a uložil jí, „aby … zcela vyčerpávajícím způsobem dotvrdila žalobní tvrzení, v jakém rozsahu mělo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného a aby k takovýmto tvrzením označila a předložila dle § 118a odst. 3 o.
s. ř. příslušné důkazy, především pak kolik pracovníků žalobkyně pracovalo na stavbě žalovaného, resp. na stavbě hlavního objednatele a o jakou hodnotu se žalovaný měl obohatit. Současně, aby specifikovala, jaké práce byly provedeny pro žalovaného a které přímo pro hlavního objednatele.“ Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že shora reprodukovaná poučení nedostojí požadavku konkrétnosti, neboť z nich sice vyplývá možné jiné právní posouzení nároku žalobkyně soudem jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení, avšak pro jejich obecnost (viz požadavek tvrdit „rozsah bezdůvodného obohacení“) z poučení není zřejmé, v jakých konkrétních skutkových okolnostech, které jsou relevantní pro posouzení uplatněného nároku z titulu bezdůvodného obohacení, jsou dosavadní tvrzení žalobkyně neúplná.
Z takového poučení se jasně nepodává, že soud prvního stupně má dosavadní tvrzení žalobkyně o pracích provedených pro žalovaného za neúplná v tom ohledu, že z nich není zřejmá jejich konkretizace co do věcného vymezení, tj. o jaké konkrétní práce se jednalo a v jakém množstevním rozsahu. Přitom právě takové skutkové okolnosti byly podle právního názoru soudu (vyjádřeného v rozsudku) relevantní z hlediska hypotézy použité hmotněprávní normy.
Uvedené se nepodávalo ani z požadavku soudu prvního stupně na specifikaci „kolik pracovníků žalobkyně na stavbě … pracovalo a o jakou hodnotu se žalovaný měl obohatit“ či „jaké práce byly provedeny pro žalovaného a které přímo pro hlavního objednatele“. Poslední z uvedených požadavků lze podle jeho vyjádření spíše chápat jako požadavek na poměrné rozlišení provedených prací podle subjektů, pro něž byly vykonávány, než jako požadavek na věcnou konkretizaci jednotlivých provedených prací, a to i vzhledem ke skutečnosti, že v řízení bylo sporné, zda provedené práce žalobkyně vykonávala výlučně pro žalovaného.
Ostatně takové chápání obsahu poučení plyne i z reakce žalobkyně na ně, v níž (mimo jiné) uvedla, že veškeré práce byly realizovány pro žalovaného v rámci subdodávky pro generálního dodavatele. Je tedy zřejmé (i z reakce žalobkyně), že poučení dané soudem prvního stupně bylo povšechné a nedostatečně konkrétní ve vztahu k požadavku na upřesnění právě těch absentujících okolností, které byly podle soudu relevantní pro právní posouzení nároku žalobkyně jako bezdůvodného obohacení. Oproti tomu z reakce žalobkyně na poučení jí poskytnuté následně odvolacím soudem, v němž byla vyzvána, aby doplnila tvrzení „jaké konkrétní práce a v jakém rozsahu žalobkyně pro žalovaného provedla a označila důkazy k prokázání svých tvrzení“, že až z takto poskytnutého poučení (byť obsahově stručného) žalobkyně získala jasnou představu o tom, v čem konkrétně jsou její dosavadní tvrzení neúplná, a jaké skutečnosti má doplnit a označit k nim důkazy (srov. obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6.
3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 987/2017). Vzhledem k tomu, že poučení soudu prvního stupně nebylo řádné, nepostupoval odvolací soud v rozporu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pokud takové nedostatečné poučení z hlediska procesních důsledků kladl naroveň situaci, kdy poučení nebylo dáno vůbec, pokud žalobkyni sám poskytl potřebné poučení podle § 118a o. s. ř. a pokud následně podle § 205a písm. c) o. s. ř. přihlédl i ke skutečnostem a důkazům, které žalobkyně po tomto poučení doplnila a navrhla.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 2. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu